Sedm obrazů

První obraz. Jedním z formačních textů naší civilizace je hebrejská Bible a z ní první kniha a z první knihy první kapitola. Všichni ji nějak známe, stvoření světa v sedmi dnech. Pro potřeby tohoto textu se dotkneme jen jedné roviny příběhu. Šest dní stvoření připomíná divadlo odpoledne před představením. Odděluje se světlo od tmy, na oponu se věší kulisy Měsíce a Slunce, chystají se dekorace trávy a stromů, vše se připravuje na večer, na příchod člověka. Stane se, opona se roztáhne, dějiny lidstva mohou začít. Jako by každý den stvoření se kontrolovaly obvody u rakety na rampě, palivo, kyslík, přístroje, spojení, každý den končí potvrzením, že je vše připraveno. Šestý den je kontrola dokončena, motory se zažehnou, vzniká člověk.

Sedmý den je šabat, klid, odpočinek. Protože stvořit člověka není jen tak, člověk vzniká v závěrečné vichřici stvoření, v posledním akordu symfonie, vyvrcholením bouře, je takříkajíc Božím majstrštykem – a po běsnění živlů musí nastat klid; Bůh vyčerpán rozdýchává, udělat člověka totiž není jen tak. Poselství první kapitoly je zřejmé, autorem vesmíru je Bůh, svět je stvořen jako dobrý, úkolem člověka je být obrazem Božím. Člověk je posledním příchozím, má být plodný, množit se a podmanit si zemi. Pro mnohé ekologické aktivisty dneška je první kapitola Bible nesnesitelně antropocentrická. Zatímco v jiných mýtech vzniká svět jako důsledek války bohů nebo sexuálního aktu bohů a lidé se zde jen jaksi ocitají, zde ne, zde je od počátku vše zaměřeno na člověka!

Druhý obraz. Středověk to bude vidět stejně. Scholastici užili metaforu přesýpacích hodin, v jejich zúžení se nachází člověk. Pod námi pyramida zvířat, rostlin, skal. Nad námi obrácená pyramida andělských kůrů a nahoře Bůh. Člověk je zvláštní slitina duchovního a tělesného, je občanem obou světů. Spolu se zvířaty má datum biologického zrození a biologické smrti, spolu s anděly možnost volit mezi dobrem a zlem. Na rozdíl od zvířat ale přece jen žije věčně, na rozdíl od andělů může litovat a po pádu se zvednout. Jen ďábel se po pádu nezvedne, člověk může a musí, neboť žije v čase. Andělé, dobří i zlí, už volbu mají za sebou, jsou mimo čas. V rejstříku člověka tak je ze sebe učinit tvora mnohem horšího, než je zvíře, nebo se povznést do vyšších forem, skoro božských. Všechno je možné.

Třetí obraz. Jeden z prvních tisků, datován 1470, s názvem Dobrý člověk na smrtelné posteli. Pacient umírá na lůžku, u něj mnich s hořící svící. Dole u paty postele postavičky pitoreskních ďáblíků, křičících krátké věty – ztratili jsme jeho duši, tohle není žádná spravedlnost a podobně. Nahoře, nad postelí, nebe, andělé, světci, Kristus na kříži. Pacientovi z úst vychází maličká postavička, duše, a andělé ji berou do náručí. Pacient umírá smířen, modlitby mnicha zabraly. Udělejme krok zpět a promysleme to. Pacient umírá a celé peklo je na nohou, chce urvat, co se dá. Mobilizováno je naštěstí také nebe, probíhá až tolkienovský střet obou armád, dobra a zla, důvodem vesmírné války je jedna jediná lidská duše.

Tohle přece známe z pohádek, napadne diváka. Toto pohádkové téma je archaické, známe je všichni. Hlavní hrdina se dostane do úzkých. Ztratí se princezna nebo onemocní dcerka. Tu přichází ďábel a nabízí řešení. Princezna se nalezne, nádavkem dostane hrdina truhlice zlaťáků a prohýbající se stoly, ale nebude to zadarmo. Krev je zvláštní šťáva, připomíná Faustův Mefistofeles. Smlouva je podepsána krví a ďábel si po smrti odnáší hrdinovu duši. Ty staré pohádky nekončí vždycky dobře a jejich poselství je zřejmé: takovýto obchod je vždycky pro peklo výhodný a pro člověka nevýhodný. Ano, i kdyby ďábel nabízel všechno, ale opravdu všechno, pořád je to málo. Celý vesmír nevyváží jednu duši. Vždyť k čemu by bylo člověku, když by získal celý svět, ale vlastní duši ztratil?

Čtvrtý obraz. Pak se člověk i jeho piedestal začínají hroutit. Mikuláš Koperník přijde s heliocentrickým modelem. Nejde ani tak o to, co se točí kolem čeho, jako o velikou ránu lidské pýše. Spasitel světa, ptá se Léon Bloy ještě na začátku dvacátého století, se má narodit nikoli ve středu vesmíru, nýbrž na planetce kroužící kolem Slunce? V roce 1750 Thomas Wright pochopí, že chumáčky mlhovin na obloze jsou galaxie, jako je ta naše. Galaxií ve viditelném vesmíru je dnes odhadováno asi dvě stě miliard, naše Mléčná dráha se skládá z dvou set až tří set miliard hvězd. Naše Sluneční soustava se nachází asi v jedné třetině od okraje Mléčné dráhy, žádné privilegované místo. Je zde ještě někdo, kdo má odvahu mluvit o velikosti člověka?

Co zůstává, je poezie. Rozervaná srdce milenců, city nejsvětější. Roku 1859 ale přijde Darwin a řekne, že člověk pochází ze zvířat, že máme společné předky, a je jasné, že tohle nesmí být pravda. Pak se ještě zjistí, že vesmír je mnohem starší než biblických šest tisíc let. Dnes myslíme 13,77 mi-liardy let a stáří Země odhadujeme na 4,54 miliardy. Jsme zde nedávnými příchozími, naprostou většinu své existence vesmír fungoval bez nás, a pokud bychom odešli, zřejmě by se nic nestalo.

V roce 1869 publikuje Mendělejev periodickou tabulku. Všechny chemické prvky, ze kterých se skládá naše tělo, jsou volně k dispozici ve vesmíru. Vápník našich kostí je bílý, ze stejného důvodu jako Pálava nebo Doverské útesy. Krev je červená, jako jsou červené rudy železa. Voda našich těl je tatáž H2O jako ta v potocích a řekách. Už předtím, v roce 1828, Friedrich Wöhler syntetizuje močovinu a dokazuje tak prostupnost organického a anorganického světa. Naše těla nejsou nijak výjimečná, nebyli jsme sem vsazeni shora, nýbrž pocházíme zespodu, z chemie Země, ze zvířecích předků. Freud demaskuje naši morálku jako soupeření superega s id, řídí nás eros a thanatos, sexuální instinkt a instinkt smrti.

V roce 1975 publikuje Ed Wilson Sociobiologii, ve které objasňuje, že i naše altruismy, soucit s druhými a dobré skutky, jsou evolučně vzniklé impulzy. Nejen těla, nýbrž i morálka má evoluční původ. Náš altruismus je nic než způsob, jak zajistit, aby naše geny přežily do příští generace. V osmdesátých letech sociobiologii vystřídá evoluční psychologie s představou, že nejen hmotné struktury našich těl, naše neobyčejně pohyblivá přední končetina je vzpomínkou na stromové doby, nýbrž i naše pocity závratí jsou vzpomínkou na stejné stromové doby. Závrať, přestřelený strach, který nás uchrání od pádu a zabrání jít do rizika hrany mrakodrapu nebo tenké větve. Myšlenky mají evoluční původ. Malé děti se bojí v noci, kočárky vozíme po hrbolaté dlažbě, infikované rány nemocných páchnou stejně jako zkažená potrava, zatímco čerstvá potrava voní. Jsme nejistí, když přichází noc, máme pocit úlevy, když svítá. Dodnes si domy rádi stavíme na kopci s výhledem a kolem zámků nemáme rádi souvislou louku, nýbrž zámecké parky, tu a tam s rozptýlenými jezírky. Versailles nebo Lednice. Obojí prý silně připomíná africké lesostepi, odkud jsme vyšli, savana a tu a tam akácie. Naše moderní lebky hostí mozky lovců a sběračů.

Kybernetika objeví princip zpětné vazby, takže ani udržování stálé tělesné teploty nebo stálého složení krve není nic mimořádného.

Odtud hrůza člověka – vždyť tou surovou, neživou hmotou vesmíru jsem já! Démokritos měl pravdu: ve skutečnosti jsou jen atomy a prázdno. To je celý příběh člověka. Člověk se narodí a program za několik let spustí odkapávání chemikálií do krve, chlapec zdvihne hlavu a zamiluje se, založí rodinu a v iluzi svobody zemře jak šťastný prarodič, netuše, že sobecké geny jak za provázky řídily celý jeho život. Tělo člověka je způsob, jakým DNA vytváří víc DNA. To je vše. „Ty“, tvé radosti a tvé smutky, tvé vzpomínky a tvé ambice, tvůj pocit osobní identity a svobodné vůle nejsou ve skutečnosti nic víc než chováním širokého svazku nervových buněk a molekul, které jsou s nimi asociovány, píše nobelista Francis Crick.

Susane Blackmoore jde ještě dál – „Jsme memové stroje vytvořené sobeckými replikátory a sloužící jim. Jediná pravá svoboda přichází ne tehdy, když začneme rebelovat proti tyranii sobeckých replikátorů, nýbrž když si uvědomíme, že zde není, kdo by rebeloval.“ „Já“ člověka neexistuje, jsou jen elektrické potenciály v mozku. Desmond Morris píše Nahou opici a Jared Diamond Třetího šimpanze. Není rozdíl mezi člověkem a zvířetem, to je jen ta naše antropocentrická pýcha. Mravenci si také stavějí sofistikovaná města, jak my, a kdyby měly mandelinky svou učebnici evoluční biologie, nahoru na vrchol stromu života by logicky namalovaly mandelinku. Rozdíl v inteligenci mezi Einsteinem a průměrným člověkem je stejný jako mezi průměrným člověkem a srnkou. Nejsme o nic cennější než zvířata, jsme jeden druh z mnoha. Od Dobrého člověka na smrtelné posteli po současnost jsme přece jen urazili kus cesty. Pro nahou opici ani třetího šimpanze se již nebude obtěžovat ani peklo, ani nebe. U lůžek umírajících nastal ve dvacátém prvním století klid.

Boha jsme škrtli, a proto člověk již není ničí obraz. Z metafory přesýpacích hodin zůstala jen ta spodní část, stále vládneme zvířatům, rostlinám a skalám, nad námi již nic není, člověk není ničím obrazem, nikam se nevzpíná, je obrazem sebe sama, je na poslední příčce žebříku, nejistý, kdo je, kým má být, proč tu je. Lennonova píseň Imagine there’s no heaven, Představ si, že není nebe, by se mohla stát hymnou současné Evropy.

Pátý obraz. Přichází hnutí VHEMT a antinatalisté. VHEMT je Voluntary Human Extinction Movement, hnutí za dobrovolný odchod člověka ze světa. Člověk se na Zemi chová jako exotický druh, jako mandelinky bramborové v Evropě nebo králíci v Austrálii, bez přirozených nepřátel se prudce přemnoží a je důvodem vyhynutí cenných původních živočichů a rostlin. Člověk je takovým exotickým druhem – a kolik už kvůli nám odešlo organismů! Holub stěhovavý, alky, dronte mauricijský, datel knížecí, papoušek karolínský, vakovlk, seznam je nekonečný. Každé dítě, které se nenarodí, je paprskem naděje do tohoto zkoušeného světa. Máte rádi přírodu? Nemějte děti. Evoluce se dopustila řady slepých uliček a jednou z nich jsme my. Teologicky jde o pozoruhodnou myšlenku návratu do biblického ráje, nyní ovšem bez lidí. Odejděme odtud a odejděme se ctí, aby se zde dobře dařilo antilopám a zebrám, nechme zemi slavíkům a růžím. Nemějme děti a odejděme, ve jménu přírody.

Šestý obraz. Přichází disidenti. No ano, kdyby měly mandelinky své učebnice evoluční biologie, jistě by umístily mandelinku na vrchol, vtip je ale přece v tom, že ony žádné učebnice biologie nemají! Když by měly, můžeme se bavit. Pokud bychom to dovedli do důsledků, namítají disidenti, člověk přece není nahou opicí o nic víc, než že je opice osrstěný člověk, opice je opice a člověk je člověk. A už kdysi Chesterton si všiml, že, ano, mraveniště jsou architektonicky sofistikované stavby, nikde se zde ale nenacházejí sochy význačných mravenců. Jedině člověk přece přemýšlí o tom, jaký je rozdíl mezi ním a zvířetem, a na adresu Susan Blackmoore odpovídá Raymond Tallis (sám ateista) – mluv za ne-sebe, pokud totiž popíráš, že tvoje „já“ existuje, tak mluv za sebe, ale protože „sebe“ nemáš, mluv za ne-sebe. Ochrana přírody ano, ale dávat automobilistou sražené srnce umělé dýchání, přes veškerou úctu k přírodě, asi ne. Ekologický problém člověka přece je, že nějak jedná, a nikoli to, že je, tedy jeho jednání, nikoli jeho bytí!

Jen člověk se ptá, jaký je smysl jeho života, to je fakt a žádná antropocentrická pýcha. Sebeinteligentnější šimpanz neodznakoval posunkovou řečí – zatím – dotaz, proč je zde na světě, jak vznikl vesmír a jak on sám. Třeba to jednou přijde. Možná žijeme v náboženském kontextu (ale co je jiného náboženský kontext než představa, že život má smysl?), možná nežijeme, ale nějak výrazně se od zvířat přece jen lišíme. Přestali jsme jimi být. Možná ve chvíli, kdy se ten tvor poprvé podíval na hvězdy s nevyslovenou otázkou, možná tehdy, když začal nezištně milovat, když udělal první dobrý skutek nebo poprvé pomaloval stěny jeskyně. Člověk se stal propuštěncem přírody, je vyvázán ze svého okolí. Před čtyřmi a půl miliardy lety Země vznikla jako žhavá koule prachu a plynů. Nyní sledujme příběh jak ve zrychleném videu – po této době ze Země vystartuje raketa Apollo podívat se, jak to vypadá na Měsíci. Hmotu začalo zajímat, jak to vypadá jinde. Ať chceme, nebo ne, jsme jiní. Ptáme se. Přemýšlíme. V nás si vesmír začal uvědomovat sama sebe.

Sedmý obraz. Vyprávění příběhů. Činíme si hypotézy o galaxiích, někde nahoře nebo dole na nebi, ale přiznejme si, že pohyby galaxií pravděpodobně naše hypotézy o nich neovlivní, budou se nahoře pohybovat podle svých vlastních pravidel. Hypotéza, kterou si uděláme o sobě samých, nás ale ovlivní velmi silně. Ideje mají své následky. Stáváme se tím, co si o sobě myslíme, že jsme. Pokud přemluvíme sami sebe, že jsme svazky sobeckých genů, že sobectví je evoluční a přirozené, a proto správné, když přemluvíme sami sebe, že silní vyhrávají a slabí prohrávají, a že když je to tak v přírodě, je to tak správné i pro nás, když přemluvíme sami sebe, že záleží na budoucnosti, světlých zítřcích, budoucích generacích, na idejích, ale na nás ne, a že když se kácí strom, létají třísky, bude to mít své následky.

Člověk je důvod, proč byl stvořen svět, řekne židovství, svět byl stvořen, protože Bůh má rád příběhy. Člověk je chrámem Ducha svatého, jeho duše je cennější než vesmír. Nebo jinak, druhý extrém. Člověk je způsob, jakým DNA tvoří víc DNA, člověk je nic než nahá opice, člověk jsou svazky neuronů, člověk je shluk buněk. Ve skutečnosti jsou jen atomy a prázdno. Odpověď bude formovat budoucnost. Z historie víme, že jedna z nesprávných odpovědí vydláždila cestu až do Auschwitzu. Jezdíme tam se studenty každý rok.

Otázku nechme otevřenou a nechme každou čtenářku a čtenáře, ať si na ni odpovědí sami. Pokud se totiž ptáme, přemýšlíme a pokoušíme se o odpověď, snad jsme na cestě, i když na správné odpovědi záleží vše. Opravdová katastrofa by ale nastala, myslím, teprve až když bychom se přestali ptát vůbec.

Autor je přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity. Katolický kněz. Vystudoval molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě MU v Brně a teologii v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Občasný přispěvatel vědeckého magazínu Vesmír. Vydal řadu knih, například Poslední země, Nevyžádané rady mládeži, Wakan Tanka, Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis, Tančící skály – o vývoji života na zemi, o člověku a o Bohu.