Chtějí vám sebrat dítě

Report

Bílá, červená, bílá. Tři pruhy, jež byly před rokem k vidění ve všech médiích světa. Vlajka nezávislého, svobodného Běloruska, které tou dobou zažívalo největší protirežimní protesty v dějinách. Dvě autorky magazínu Reportér, Adéla Dražanová a Tereza Šupová, popsaly dění v zemi, respektive jeho příčiny a historický kontext, na osudech několika běloruských disidentů. Kniha s názvem Bělorusko na cestě ke svobodě vyjde na podzim v nakladatelství Kniha Zlín a toto je ukázka z ní, úryvky z příběhu reportérky Iryny Chalipové.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Echo Moskvy. Ruské rádio, nezávislé a vůči režimu Vladimira Putina velmi kritické. A taky trochu osamělé: svobodná média se dnes v Rusku počítají v jednotkách.

Je 19. prosince 2010 večer a moderátoři Echa telefonují Iryně Chalipové, běloruské kolegyni novinářce. V Bělorusku totiž zrovna skončily prezidentské volby. Respektive „volby“, protože volby bez uvozovek se v zemi konaly naposledy v létě 1994, od té doby jde o kolotoč podvodů a falšování se stále stejným vítězem: Alexandrem Lukašenkem.

„Naše akce byla mírná a nenásilná. Vytvořili jsme vyjednávací skupinu, která se chystala k rozhovorům s veliteli silových struktur,“ popisuje Iryna v živém vysílání situaci v Minsku, kde se po uzavření volebních místností a prvních odhadech výsledků (překvapení! Vyhrál Alexandr Lukašenko!) vydaly do ulic desetitisíce lidí.

Iryna je nezávislá reportérka, pracuje pro Novou Gazetu, ruské noviny, co do svobody papírový ekvivalent Echa Moskvy. Iryna je také manželka Andreje Sannikava, opozičního politika, který v právě skončených „volbách“ kandidoval proti Lukašenkovi.

„Na náměstí Nezávislosti však byly soustředěny speciální jednotky, vojáci i těžkooděnci z OMON. A všichni zahájili útok. Začali tříštit dav, bít lidi. Mého muže taky zbili, právě jedeme na pohotovost. Ale počkat, promiňte, zastavuje nás policie… Jak zajet ke krajnici? Nejspíš nás sbalí…“

Iryna, zpočátku klidná a věcná, zvyšuje hlas.

„Tahají mě (z auta). Tahají mě! Co to má znamenat? Co děláte? Co to děláte?“

O vteřinu později už stojí namáčknutá na kapotě, Andrej leží na zemi.

Pak už Iryna vyloženě křičí:

„Zrůdy! Svině! Fašisti! Oni mě bijí do obličeje! Lámou ruce!“

Tůt. Tůt. Tůt.

Spojení přerušeno.

Je 19. prosince 2010 večer a pro Irynu Chalipovou právě začíná životní etapa, která zaslouží označení „pekelná“.

 

 

•••

Iryna se narodila v listopadu 1967 v Minsku. V Kremlu tehdy seděl Leonid Brežněv, v Bílém domě Lyndon B. Johnson a Sovětský svaz čekalo ještě skoro čtvrtstoletí existence.

Ira vzpomíná, že v dětství rychle porozuměla vnitřnímu antagonismu sovětského národa: na Prvního máje jdou všichni do průvodu a mávají transparenty o budování komunismu, načež večer zasednou k rádiu a jemně otáčejí knoflíkem, aby chytili co nejčistší signál Hlasu Ameriky.

„Soudružko, proč akademika Sacharova poslali do vyhnanství?“

„A soudružko, proč se neučíme o tom, že Chruščov vytáhl lidi ze stalinských lágrů?“

V hodinách dějepisu kladla malá Iryna všelijaké dotazy, matka s otcem ji, na rozdíl od mnoha jiných sovětských rodičů, nikdy nevarovali, aby si dávala pozor.

„Sacharov? To nevím, v novinách o tom nic nepíšou,“ říkala soudružka učitelka. „A Chruščov, Iro, Chruščov za své vlády dopustil voluntarismus!“

Na druhou stranu, Ira svou zemi milovala. Jezdila na pionýrské tábory, četla znamenité sovětské knížky pro děti a pila limonádu z automatu za tři kopějky.

 

•••

Po střední škole šla Iryna studovat žurnalistiku, hlavně proto, že novinařina se dokonce i v Sovětském svazu vyznačovala klouzavou pracovní dobou. Jestli se totiž dospívající dívka něčeho děsila, byla to představa monotónní práce od osmi do pěti. Každý den, každý týden, měsíc, rok…

Na Fakultu žurnalistiky Běloruské státní univerzity v Minsku nastoupila v roce 1984. Načež, v pětaosmdesátém, přišel do Kremlu Michail Gorbačov, muž, který zahájil politiku glasnosti, tedy informační otevřenosti.

Sovětský svaz najednou zakoušel bezprecedentní svobodu slova, na noviny a časopisy se stály dlouhé fronty. „Psalo se o věcech, o nichž se doposud smělo jen mlčet, a mně došlo, že jsem si vybrala nejlepší práci na světě,“ říká Ira.

„A ještě jednu věc je potřeba zdůraznit. Svobody jsme tehdy na naší sovětské fakultě měli víc, než jí mají studenti dnes, v 21. století.“

 

•••

SSSR se – po několika letech agonie – definitivně rozpadl v prosinci 1991. Bělorusko, stejně jako ostatní svazové republiky, získalo nezávislost a v létě roku 1994 se v zemi konaly prezidentské volby. Nesly v sobě velkou symboliku: šlo o první celonárodní hlasování od nabytí samostatnosti.

Kandidoval Stanislav Šuškevič, dosavadní běloruský lídr.

Kandidoval i Vjačaslav Kebič, premiér.

Kandidoval Alexandr Lukašenko, mladý výřečný poslanec s knírem a přehazovačkou, který se prezentoval jako chlápek z lidu a bojovník proti korupci.

První kolo, 23. červen 1994. Lukašenko získal necelých 45 procent. Za ním skončil Kebič (17,3 %). Následoval konzervativec Zjanon Pazňak a až po něm Šuškevič.

Kolo druhé, konané 10. července, pak bylo záležitostí jednoho muže:

Lukašenko: 80,34 procenta.

Kebič: 14,17 procenta.

Mezinárodní pozorovatelé konstatovali, že hlasování bylo čestné a svobodné.

A protestní, dodává Iryna: „Lidé tehdy nehlasovali pro Lukašenka, ale proti stávajícímu systému. Myslím, že v tom nebylo nic překvapivého.“

Že se však Bělorusko pod Lukašenkovým vedením do dvou let promění v diktaturu, už trochu překvapivé bylo.

 

•••

V úterý 11. září 2001 kolem deváté hodiny ranní místního času narazila dvě letadla do věží Světového obchodního centra v New Yorku.

Alexandra Lukašenka, který dva dny před tím vyhrál další prezidentské „volby“ v Bělorusku, si tak samozřejmě nikdo nevšímal.

Ira vzpomíná, jak Lukašenko nedlouho před hlasováním uspořádal tiskovou konferenci, na niž pozval i nezávislé novináře. „Samé takové hlasité a naštvané, včetně mě,“ směje se. Všem se dostalo ujištění, že se budou moci ptát, na co budou chtít. A Iryna se ptala – trochu jako kdysi v hodinách dějepisu:

„Pane prezidente, v politických kruzích se spekuluje o vašem psychickém zdraví. Proč nepodstoupíte nezávislé vyšetření?“

„Pane prezidente, kam utečete, pokud ve volbách prohrajete? Tam, kde jsou peníze, anebo tam, kde vás přijmou?“

„Jak asi chápete,“ říká Iryna, „byl to z mé strany přímý útok.“

Den po volbách (překvapení! Vyhrál Alexandr Lukašenko!) zažila Ira poprvé v životě domovní prohlídku. Zabavili jí všechno, od notebooku až po drobné z kapsy kabátu. „Nejdřív jsem myslela, že to souvisí s protestní akcí, která se konala ve volební večer. Ale pak mi došlo, že je to něco většího. Přišlo trestní stíhání, potom další a další… Začalo letité šikanování ze strany režimu a já jsem přesvědčená, že důvodem byly moje otázky na té tiskovce.“

 

•••

V květnu 2007 se Iryně narodil syn Daniil. Danik. Daňka.

Ira seděla u postýlky, hleděla na spící nemluvně a slibovala v duchu sobě i jemu, že teď bude proti té ohavné diktatuře bojovat ještě urputněji: nechce přece, aby dítě vyrůstalo v totalitě.

Svého muže Andreje Sannikava potkala Ira v polovině devadesátých let. Byl tehdy náměstkem ministra zahraničí a Iryna k němu coby reportérka chodila na tiskové brífinky. Vzpomíná, jak na ni zapůsobilo, když Andrej v listopadu 1996 demonstrativně složil funkci – na protest proti referendu, v němž si Lukašenko nechával schválit výrazné posílení pravomocí. Nedlouho poté Sannikav spoluzakládal hnutí Charta 97, inspirované československou Chartou 77, a někdy v té době se dal dohromady s Irynou.

Danikovi byly tři, když se Andrej rozhodl kandidovat na prezidenta (2010). Byly to tehdy neobvyklé volby – v tom smyslu, že Lukašenko umožnil kandidaturu hned několika skutečným oponentům, ne jen nastrčeným loutkám.

„Myslím, že z toho chtěl tenkrát udělat cirkus. Chtěl lidem ukázat – jen se podívejme na ty vaše opozičníky, ani se mezi sebou nedokážou dohodnout,“ uvažuje Iryna. „Jenže oni to dokázali. Pochopili, že nejde o opravdovou předvolební kampaň, ale o mobilizaci. O možnost vysvětlovat lidem, že chtějí-li proti Lukašenkovi protestovat, musejí vyjít na ulici. A lidé se zajímali, sály byly našlapané…“

 

•••

„Zrůdy! Svině! Fašisti! Oni mě bijí do obličeje! Lámou ruce!“

Iryna křičí do telefonu v živém vysílání Echa Moskvy.

Tůt. Tůt. Tůt.

Spojení přerušeno.

Je 19. prosince 2010 večer a Iru s Andrejem právě zatkli.

Iryna ještě stačila zavolat mámě a dát jí instrukce stran péče o Danika.

Když před pár hodinami odcházeli z domova na demonstraci, žertovali Iryna s Andrejem, že se možná vrátí až druhý den. Anebo za dva týdny. Oba totiž s variantou zadržení počítali. Nicméně Ira byla přesvědčená, že buď v cele stráví jednu noc, anebo dostanou patnáct dní – což jsou obvyklé tresty za takzvané správní přečiny. „Nemohla jsem tušit, že nás zavře KGB.“

Po zatčení manžele rozdělili, každého vstrčili do jiného auta. Iru nejdřív odvezli do cely předběžného zadržení v Okrestině (bělorusky Akrescině) a poté do „Amerikanky“, nechvalně proslulé vazební věznice KGB v centru Minsku. „Amerikanka“ je kruté místo, za jejími zdmi se používá celá škála mučicích metod: nejen vcelku nevynalézavé bití, ale i chlad, spánková deprivace a nejrůznější formy psychologického nátlaku včetně informační izolace či výhrůžek rodině. A právě ty jsou pro mnoho těch, kdo se ocitnou ve spárech KGB, nejhorší: „Když vás fyzicky týrají, máte nad svým osudem aspoň nějakou kontrolu. Vy rozhodujete, jestli se necháte zabít, nebo ne. Ale když ohrožují vaši rodinu, jste bezmocní, přicházíte o rozum,“ vyprávěl po propuštění Andrej Sannikav.

„Je to nesnesitelné,“ přitakává Iryna.

Ví, o čem mluví. Když k ní pár dní po zatčení poprvé pustili advokáta, v nestřeženém okamžiku jí pošeptal: „Danika chtěli unést ze školky.“

Iryně se zastavilo srdce.

 

•••

Stalo se to takhle: 24. prosince ráno odvedla babička, Irynina matka, Danika do školky. Když se pro něj po obědě vrátila, s hrůzou zjistila, že se mezitím dostavila sociálka, dokonce v doprovodu policie. A to s papírem, že vzhledem k pobytu rodičů za mřížemi musí být dítě odvezeno do dětského domova. Agilní ředitelka školky, jistá Liliana Strelská, „prokázala mimořádnou ostražitost, když celý pedagogický sbor rozmístila ke všem východům ze školky, aby si babička nemohla domů odvést vlastního vnuka. Vychovatelé a tety se tupě postavili do pozoru a nikdo z nich ředitelce neřekl ‚Jdi do háje!‘,“ líčila Iryna později v knize svého manžela Můj příběh – Běloruská „Amerikanka“ aneb Volby během diktatury (česky 2018).

Když už to vypadalo, že Daniil opravdu pojede do sirotčince, zasáhla prozřetelnost: „Mámě zavolali reportéři z jedné televize, aby se vyptali, co a jak. Ona jim řekla, že je zrovna ve školce a že chce sociálka odvézt Danika pryč. ‚Jsme tam za deset minut,‘ ujistili ji novináři. Když přijeli a vytáhli kameru, sociálka se lekla a couvla,“ vypráví Iryna.

Výsledek incidentu? Irynina matka dostala za úkol prokázat, že je schopná se o vnuka postarat. Rozuměj: musela podstoupit řadu lékařských vyšetření u specialistů. Na což dostala měsíc. „Bylo jasné, že to nemůže stihnout, například na kardiologa se v Minsku čeká čtyři měsíce,“ vysvětluje Iryna.

Jenže lidé jsou hodní. Když Lucyna Chalipová, Irynina máma, dorazila na polikliniku, ujala se jí ředitelka, která ji pak vodila od jednoho specialisty k druhému a říkala: „Vyšetřete tuhle paní přednostně, prosím.“ Lucyna už tehdy měla za sebou operaci srdce a trpěla stenokardií, ale kardiolog jí to do papírů pro sociálku nenapsal. „Vyšla z těch vyšetření tak zdravá, že by se okamžitě mohla stát kosmonautkou,“ směje se Ira.

Po měsíci, koncem ledna 2011, se Danilova babička oficiálně stala chlapcovou opatrovnicí.

Iryna pak radostí skákala po cele.

 

•••

Někdy na jaře 2011, ještě než začal jeho proces, dovolila KGB Andreji Sannikavovi posílat z vazby dopisy rodině. A právě tehdy Andrej vymyslel pohádky o myškách. Základní dějová osa: dvě malé myšky žijí ve městě, které ovládá veliká zlá krysa. Myšky ji musí z města vyhnat. Ira pohádky četla Danikovi před spaním.

Chlapci se po tátovi stýskalo.

Stýskalo se mu samozřejmě i po mámě, když byla pryč. Jeho svět se obrátil vzhůru nohama. Nejenže rodiče zmizeli, ale do bezpečí domova ještě začali vtrhávat divní lidé: „Když nás onoho povolebního večera zatkli, měla jsem u sebe klíče od bytu. Vzali mi je a další den k nám bez varování vpadli. Jen si to představte, tříletý chlapeček je doma s babičkou a dědou, najednou se otevřou dveře, dovnitř se nahrnou cizí chlápci,“ říká Iryna.

Ve vyšetřovací vazbě strávila měsíc a půl, pak ji převedli do domácího vězení. Což je prý v lecčems horší: „Víte, u vás v Evropě domácí vězení znamená třeba náramek na noze a kontrolní telefonáty. V Bělorusku to znamená, že máte dva kágébáky přímo v bytě. Ve dne v noci. Dva cizí mužské, kteří pijí z vašich hrnků, chodí na váš záchod a sedí na vašich židlích. Byli u nás tři a půl měsíce,“ vykládá Ira.

„Daniil na ně nejdřív nereagoval. Pověsil se na mě jako opička a nepouštěl se, několik dní jsme se vůbec nerozdělili, pořád jsem ho nosila v náručí, a co se dělo kolem, vůbec nevnímal. Potom je zaznamenal, ale asi mu to nepřišlo divné. Měl už za sebou domovní prohlídky, vpády…“

Iryna samozřejmě v době domácího vězení nesměla ven, dokonce ani na dětské hřiště. Tehdy pomohli přátelé, brali Danika na procházky, do kina, na pouť, na zmrzlinu. „Myslím, že se mu to hrozně líbilo.“

Až na ten stesk po tátovi.

 

•••

Andrej dostal v květnu 2011 pět let za údajnou organizaci masových nepokojů. V červenci, tedy dva měsíce po verdiktu, k němu Iru poprvé pustili. Přišla tehdy do návštěvní místnosti, sedla si, čekala. Na druhé straně, za sklem, se po chvíli objevili bachaři s „nějakou strašlivou figurou“, hubenou a utahanou, navlečenou do černého vězeňského mundúru. A najednou ta „strašlivá figura“ usedá naproti Iře a posunkem naznačuje, aby zvedla sluchátko. „Teprve tehdy mi došlo, že jsem nepoznala vlastního muže.“

O další dva měsíce později, to už byl Andrej v trestanecké kolonii, k němu Irynu pustili na 24 hodin. Přivezla třicetikilový kufr plný jídla, protože nakrmit řádně svého vězně je ze všeho nejdůležitější.

Manželé předpokládali, že je KGB bude odposlouchávat, svobodně tak mluvili jen o každodenních věcech, ostatní řešili v kuřárně nebo v noci pod dekou. „Andrej tehdy ještě hýřil optimismem, protože Lukašenko předtím propustil část politických vězňů a on doufal, že brzy pustí i jeho.“

Jenže se stal opak. Tři dny po Irynině odjezdu Andreje poslali z kolonie pryč. Vozili ho pak z věznice do věznice, až nakonec zmizel, rodina o něm týdny neměla zprávy. „Otřesné,“ říká Ira.

Nakonec Sannikav, asi po roce za mřížemi, sedl a – s krajním odporem – napsal žádost o milost. Tou dobou měl za sebou různé formy mučení, fyzického i psychického, a bylo mu jasné, že ho režim klidně zlikviduje. „Načež řeknou, že jsem se zabil sám.“

V dubnu 2012 byl nakonec Andrej Sannikav propuštěn. Že se za mřížemi skutečně chystala jeho vražda, později potvrdilo několik bývalých spoluvězňů.

 

Epilog

Ira a Danik dodnes žijí v Minsku. Ira pracuje pro Novou Gazetu, Danik chodí do školy. Andrej je už devět let v exilu, v Bělorusku se na něj v roce 2012 chystal atentát. Varovali ho zaměstnanci americké ambasády, kteří měli informace od CIA. Andrej tehdy narychlo utekl, Ira se synem zůstali. Kvůli starým rodičům. Kvůli Irynině podmínečnému trestu, který dostala: jeho součástí byl zákaz odjet ze země. Ira říká: „A takhle žijeme. Denně si voláme a my s Danikem jezdíme za Andrejem o všech prázdninách. Ale ne, není to tak strašné. A jednou to skončí, tím jsem si úplně jistá.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama