Chrobáku, je tu binec!

Na Šumavu jezdím od patnácti let. Chalupa po Němcích na dostřel od železné opony, která patřila rodičům mého kamaráda, sloužila naší partě pražských středoškoláků k hojným útěkům z města. Pamatuju si na vojáky se štěkajícími vlčáky, kteří nás legitimovali hned po vystoupení z vlaku, nebo na mlčenlivé chlapy z místní pily vysedávající po šichtě ve výčepu u nádraží. A taky na nádherné, hluboké lesy se zurčícími potoky a hříbky v mechu, kde jsme si připadali – v porovnání s šedivými městy osmdesátých let – jako v chrámu.

Svěřuji se s touhle osobní vzpomínkou proto, abych přiblížil, že mě s Šumavou, jak vypadala před nějakými třiceti lety, spojuje hodně zážitků a emocí. A když tu v polovině devadesátých let vypukla první kůrovcová kalamita – způsobená liknavým odstraněním polomu v pohraničním pásmu –, bylo mi to hodně líto. Místům, která bývala pokrytá hustou zelení, a najednou tady trčely k nebi pahýly, jsem se začal vyhýbat. A chápu každého, koho pohled na vybělené kostry stromů a zpřelámané kmeny dohání k slzám nebo k vzteku dodnes. 

Prales pro lodní stožáry

Ze zkázy, která postihla i další části Šumavy, se stalo výbušné téma, jež brzy zasahovalo do nejvyšších pater politiky. Jednu část bojiště tvořili lesáci, kteří si s kůrovcem chtěli poradit tak, jak byli zvyklí – motorovou pilou. Dále zde byli podnikavci všeho druhu, kteří v zásobách kalamitního dříví spatřovali miliardy korun a také příležitost k prolomení přísné ochrany přírody – šumavské pozemky patří dlouhodobě k nejlukrativnějším na realitním trhu a přetrvávají tlaky na vpuštění výstavby dále do lůna Šumavy. Do třetího tábora se sešikovali zastánci toho, aby si příroda alespoň v těch nejcennějších partiích poradila sama.

Napětí vytrysklo naplno v červenci 1999, kdy se motorové pily začaly ozývat i z posledních zbytků relativní šumavské divočiny – takzvaného Trojmezenského pralesa. Prudké svahy nad Plešným jezerem označují přírodovědci za „nejrozsáhlejší a nejzachovalejší komplex horského smrkového lesa pralesovitého charakteru ve střední Evropě“. Nikdy v minulosti sem totiž nedosáhla těžba dříví, vyvolaná poptávkou okolních sklářských hutí a také – po dokončení plavebních kanálů – možností dopravovat klády až k Dunaji a dál do Vídně. Les pod Plechým, Trojmeznou horou a Třístoličníkem tohle všechno přežil bez úhony, až na drobnou výjimku: zdejší smrky byly tak vyhlášené pro svoji pevnost, že se využívaly na lodní stožáry – to se však týkalo jen ojedinělých velikánů.

Blokáda Trojmezenského pralesa, ke které se symbolicky připojili také mnozí vědci a akademici, trvala dva měsíce, čili až do září. Odehrálo se pár fyzických potyček, létala ostrá slova, podávaly se žaloby, podepisovaly petice. Výsledkem bylo zastavení kácení; s ním se později přestalo i ve všech oblastech 1. zóny Národního parku Šumava, kde by člověk podle platných právních předpisů neměl do vývoje nijak zasahovat (toto území tvoří 13 procent rozlohy parku). Navíc se blokádníkům podařila ještě jedna důležitá věc: alespoň částečně přesunout debatu od kůrovce a kácení k tomu, co je to národní park a k čemu nám má vlastně sloužit.

Komu vrčí pila

O Šumavě jsem v minulosti psal mnohokrát, snad i proto mi přišla pozvánka na setkání účastníků blokády po dvaceti letech. Jeho součástí měla být výprava do míst, která jsou od té doby ponechána přírodě napospas a kam je obtížné se jinak dostat. Vzal jsem proto batoh na záda a jeden srpnový pátek dorazil k ubytovně na neobydlené straně Lipna, která dřív sloužila jako armádní základna. Vyfasoval jsem pryčnu na pokoji s třiasedmdesátiletým biologem Pavlem Šremerem – politickým vězněm z roku 1968, chartistou, polistopadovým poslancem, náměstkem ministra Josefa Vavrouška a v době blokády pracovníkem České inspekce životního prostředí. Potom jsem si načepoval pivo ze společného sudu a usedl k ohni. Poznával jsem tváře z Hnutí Duha a dalších spolků a institucí na ochranu přírody, ukázalo se ale, že je tady třeba i paní, která protestujícím nosila do kempu v Nové Peci vlastnoručně připravené jídlo. 

Vyslechl jsem si u táboráku i několik blokádnických historek. Třeba tu o mládenci, kterému se začalo říkat Vzduchan, protože odmítal pozřít sebemenší sousto z erárních zásob v obavě, že obsahuje potravinu živočišného původu. Po dvou týdnech mezi stromy, kdy se jako zapřisáhlý vegan živil jen borůvkami, musel být dopraven k lékařskému vyšetření – pro vyčerpání organismu a částečně i kvůli otravě z pesticidů, kterými lesáci tehdy proti kůrovci zasahovali a pokropili při tom i borůvčí. Část protestujících pendlovala každý den na kolech i pěšky mezi civilizací a pralesem, část zůstávala na „místě činu“ přes noc. Hlavním úkolem bylo zůstávat ve střehu, pozorně poslouchat, odkud zavrčí motorová pila... a co nejrychleji se tam přesunout. „Média byla plná záběrů, jak je někdo z nás řetězem připoutaný ke stromu, ale to jsme udělali jen na chvíli právě kvůli novinářům,“ vzpomíná hlavní svolavatel a organizátor blokády, devětačtyřicetiletý Jaromír Bláha z Hnutí Duha.

Zítra nás čeká pětadvacet kilometrů náročným terénem, ale než se rozejdeme na lůžka nebo si načepovat další pivo, zazáří vedle ohniště projektor. V krátké prezentaci si každý může připomenout základní údaje týkající se blokády z léta 1999. Ředitelem národního parku byl lesní inženýr Ivan Žlábek, ministrem životního prostředí Miloš Kužvart, premiérem Miloš Zeman. „Významnou roli sehrál také Kužvartův poradce Ivan Dejmal – vynikající a férový člověk (mimochodem další politický vězeň a disident v tomto příběhu – pozn. red.), který byl jako katolík a vyučený zahradník přesvědčen, že člověk musí o přírodu stůj co stůj pečovat, a doporučil ministrovi kácení,“ připomíná Jaromír Bláha muže, který požíval mezi ochránci přírody mimořádný kredit (zemřel v roce 2008). I to ukazuje, jak je „boj o Šumavu“ složitý a že linie mezi oběma tábory vede mnoha cestičkami – od těch zištných až po velmi niterné.

Nezlobte se, zahájili jsme blokádu

Brzy ráno vyrážíme. Na asfaltce, která dřív sloužila pohraničníkům, se zrovna koná běžecký závod, z úst pořadatelů zní němčina. Míjíme přístřešek u potoka, jenž slouží jako jedno z „nouzových nocovišť“ na území národního parku, a začínáme stoupat.

První nakouknutí do bezzásahové zóny nás čeká v nadmořské výšce 950 metrů. Prodereme se smrkovým houštím, které bují u cesty, a otevře se nám pohled, jenž nepřipomíná nic, na co jsou zvyklé oči výletníka po české krajině. Obří kmeny se tu válejí jeden přes druhý, země pod nohama se pohupuje a čvachtá. Při pokusu vylézt na padlý smrk se chytnu větve, která se mi vzápětí zlomí v ruce. Žuchnu do prolákliny mezi kapradí a balvany, pokusím se vstát. A hned zase uklouznu po další mokré kládě, schované pod vrstvou mechu. Co je ale důležitější: všude bují mladé stromky. Některé dosahují výšky pěti až deseti metrů, na některých místech už začínají tvořit souvislý les.

„Chrobáku, je tady děsnej binec. Měli byste to uklidit,“ utahují si účastníci blokády z Jaromíra Bláhy a používají přitom jeho vodáckou přezdívku. Dotyčný mezitím vytahuje z batohu tiskopisy, z nichž cituje: „Správa parka změřila, že průměrný počet nových stromků vysokých přes 20 centimetrů v bezzásahových zónách dosahuje přes šest tisíc kusů na hektar.“ Dodejme, že jde o víc než dvojnásobek oproti člověkem řízené výsadbě, která následuje po hospodářském vytěžení lesa. „To přirozené zmlazení je obrovské, a navíc postupné, což je další výhoda. Ten les bude jednou díky téhle rozvolněnější struktuře mnohem odolnější,“ snaží se Chrobák o věcnou argumentaci, nicméně žertování pokračuje: „A mají taky spočítaný, kolik peněz bude stát odtud tenhle bordel odvézt a udělat z toho normální les, do kterýho se dá chodit na houby?“

Jsme rádi, že jsme první výsadek do obnovujícího se lesa přežili, aniž si někdo ublížil – vyvrtnul kotník nebo se napíchl na uschlou větev. Pokračujeme k Plešnému jezeru, které patří k nejnavštěvovanějším místům Šumavy, vede sem i značená cyklostezka. Právě tady blokádníci před dvaceti lety prováděli osvětu mezi běžnými návštěvníky Šumavy: rozdávali letáky, vysvětlovali důvody svého protestu, čelili nadávkám. A také odtud vyráželi do míst, z nichž zaslechli zvuk motorové pily. „Neměli jsme s tím žádnou zkušenost a byl to zvláštní pocit,“ vzpomíná Jaromír Bláha a pokračuje: „Jdete k dřevorubcům a řeknete jim: Dobrý den, nezlobte se, my jsme zahájili blokádu. A teď si k těm stromům sedneme, abyste je nemohli pokácet. Neberte si to osobně, není to nic proti vám, chápeme, že je to vaše práce. Ale zkuste i vy rozumět nám.“

Argumenty typu „jde o nejcennější horský smrkový prales v republice, ve kterém by se nemělo kácet, aby nebyl přerušen jeho přirozený vývoj“ mezi lesními dělníky neměly velkou šanci na úspěch. „Měli jsme ale štěstí na první partu, kterou jsme potkali. Byli to chlapi ze severní Moravy, odněkud od Bruntálu, kde tehdy byla obrovská nezaměstnanost. Samozřejmě byli naštvaní a říkali, že kvůli nám nechtějí přijít o práci. Ale jeden z nich nám řekl: No, já když vidím ty obrovské stromy, tak vám docela rozumím. Ale my si taky chceme nějak vydělat. Pak přijela televize a natočila, jak házej vercajk do auta a naštvaně odjíždějí, ty záběry pak běžely ve zpravodajství pořád dokola,“ vypráví Jaromír Bláha, který si tehdy kvůli blokádě vzal volno z českobrodské veterinární nemocnice, kde pracuje jako lékař.

Pod armádou bylo líp

Velkou satisfakcí pro účastníky blokády může být „zážitková stezka Duch pralesa“, jež byla v roce 2006 zpřístupněna právě mezi Plešným jezerem a Trojmezenskou horou – tedy v místech, odkud dřevorubci v létě 1999 odešli s nepořízenou. 

Informační tabule, které jsou podél ní rozmístěny, totiž promlouvají velmi podobnou řečí, jakou tehdy mluvili „ekoteroristé“. Například: „Stromy umírají vestoje, dokud je živly nevyvrátí z kořenů. V odumřelém dřevě nebo na něm pak nalézá domov spousta druhů živočichů i rostlin. V mrtvém dřevě je dostatek úkrytů, a navíc hojnost potravy.“ Nebo: „K životu přirozeného lesa patří i smrt, příroda vždy znovu dojde k rovnováze. Nám se zdá 50, 100 či více let jako věčnost, ale zde budou za takovou dobu vytvořeny pouze základy nově vznikajícího lesa – pralesa.“

Zhruba v pětině zážitkové cesty zastavujeme, Jaromír Bláha nám chce ukázat místo, kam až vystoupal v září 2009 Miloš Zeman. Předtím ve stejném roce si už tehdejší expremiér a „důchodce z Vysočiny“ prohlédl Šumavu z vrtulníku, vyhlídkový let mu zaplatil spolek Přátelé Miloše Zemana v čele se Zdeňkem Zbytkem (bývalý velitel tankové divize ČSLA se v revolučních týdnech konce roku 1989 proslavil projevem, v němž požadoval potrestání těch, kteří hanobí hlavu státu; dnes podniká v Rusku a vlastní řadu šumavských nemovitostí). Po přistání helikoptéry Zeman obvinil odpůrce kácení z „velkochovu kůrovce“ a označil je za zločince. O pět měsíců později – mimo jiné v reakci na kritiku, že z vrtulníku nemohl vidět výhonky nových stromů – návštěvu Šumavy zopakoval.

„Přijeli jsme s několika vědci, bylo nás asi deset, abychom s Milošem Zemanem zkusili diskutovat, ale hlavně jsme mu chtěli ukázat, co se v tom lese opravdu děje,“ vzpomíná Jaromír Bláha. Zemanova delegace se nejdříve jen zastavila na břehu Plešného jezera, budoucí prezident prohlásil Šumavu za zničenou a otočil se ke zpáteční cestě. „Probili jsme se k němu a říkali, pane Zemane, pojďte se podívat dovnitř. Plukovník Zbytek se nás pokoušel vytlačit a umlčet, ale Zeman prohlásil: Tak já tam s vámi půjdu.“ Skupinka univerzitních pedagogů, vědců a ochránců přírody mohla vzácnému návštěvníkovi předvést, jak se v troskách starého porostu daří mladým stromkům. 

„Nemohl nevidět, že se les obnovuje. Chvíli mlčel a pak se řečnicky zeptal: A co se s těmi novými stromy stane, až vyrostou? To je zase sežere kůrovec? A my jsme řekli: Ano. Načež on: To já nechci. A šel pryč.“ Na následné tiskové konferenci pak Miloš Zeman doporučil celý Národní park Šumava zrušit a doplnil: „Vojenské lesy byly mnohem lepším hospodářem než zločinné vedení parku, které koná nezodpovědné experimenty.“

Od míst, kam dokráčel Miloš Zeman, šplháme k hřebeni. Tady, v nadmořské výšce téměř 1 400 metrů, kde dlouho do jara leží sníh a krajinu bičují vichry, to ovšem žádná velká paráda není ani z pohledu nejnáruživějších zastánců divočiny – mladé stromky mezi mrtvými kmeny spíš jen živoří. Jeden z účastníků blokády to shrne za všechny: „Myslel jsem, že aspoň nějaký z těch smrků přežije, ale že to dopadne takhle... Musím přiznat, že takhle černě jsem si to nepředstavoval.“ 

Jaromír Bláha nabízí následující vysvětlení: „Tyhle stromy nezahynuly v důsledku blokády. Po ní početnost kůrovce naopak poklesla, znovu se ale rozmnožil po velkém suchu v roce 2003. Padly by, i kdyby se tu zasahovalo.“ Žena, která se blokády rovněž zúčastnila a nyní pracuje ve Správě Národního parku Šumava, říká: „Jasně, je to trochu depka, ale taky naděje. Nechat takovou kalamitu vyvrcholit je proti lidské přirozenosti, ale funguje to. Podařilo se nám zachovat vývoj, který tady trvá stovky let. A to je podle mě nevyčíslitelná hodnota.“

Tak co, pane kolego?

Cestou na železniční zastávku Nové Údolí využíváme ještě jednou povolení ke vstupu do první čili bezzásahové zóny, kam se jinak nesmí. Přelézání kmenů a kořenů nejlíp zvládají děti, brzdí nás ale i ochutnávání ze záplavy obřích borůvek. Opět pod námi praskají větve, ztrouchnivělé kmeny jsou plné hmyzích breberek, nad hlavami se nám vznášejí dravci, občas se zaboříme do bažiny. Kromě smrků, které do těchto výšek přirozeně patří, tady rostou jeřabiny a břízy, v nižších partiích je občas vidět jedle a buk. Daří se tu lišejníkům a chorošům, kapradí nám dosahuje k ramenům. „Tady to vypadá jak v Pánovi prstenů!“ zakřičí nadšeně desetiletý kluk, načež se rozplácne při pádu z hromady kmenů navršených přes sebe. 

„Tak jsme to zvládli, pane kolego,“ obrací se na mě spolunocležník Pavel Šremer, když se po dvou hodinách, během nichž jsme ovšem překonali vzdálenost pouhých několika stovek metrů, ocitáme na pevné cestě. „Co si o tom myslíte?“ klade mi otázku. „Připadá mi, že procházet se tudy s košíkem na houby nepůjde ještě asi dalších deset tisíc let. Houby tu asi porostou, ale chodit v té džungli je o zabití,“ říkám po pravdě, co mi táhne hlavou. Jenomže v prvních zónách se stejně nesmí volně pohybovat, dochází mi vzápětí. Zkušený přírodovědec a zásadový muž Pavel Šremer pokývne a navrhne tento pohled na věc: „Bezzásahová území tvoří 0,3 procenta rozlohy České republiky. Myslím, že na takhle titěrném vzorku bychom si mohli dovolit ten přepych nechat přírodu ukázat, co umí.“ 

U pomníku Josefa Rosenauera, zeměměřiče a projektanta plavebních kanálů, se naše výprava nezastavuje – právě touto stavbou začala přeměna většiny území Šumavy na hospodářské lesy, my jsme se tu sešli v dresu obdivovatelů zbývajících kousků divočiny. Nastoupíme do vlaku, a když se rozjede, pověsím na sociální sítě několik fotek z dnešní výpravy. Vzápětí mi přes messenger zadrnčí zpráva od kamaráda – pětapadesátiletého lékaře a podnikatele z Plané nad Lužnicí: „Marku, to jsou tristní obrázky zubožené krajiny bojující o přežití.“ Následuje mnohahodinová konverzace, na jejímž konci dostávám vzkaz: „Díky, výrazně jsi mi poupravil názory. Málokdo tomu ale bude věnovat takovou pozornost jako my dva.“ •