PODCAST: Prošel bych se v botách Jaromíra Nohavici, říká Martin Kyšperský z Květů

Lidé

Letos mu bylo čtyřicet. S kapelou Květy koncertuje dvacet let, právě vydávají skvělou desku jménem Květy Květy. Martin Kyšperský je hyperaktivní – mimo jiné ho brzy čeká i premiéra filmu Marťanské lodě, ve kterém hraje hlavní roli. O všem vypráví ve velmi upřímném rozhovoru, jehož plnou audioverzi najdete na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Listopad je požehnaným měsícem pro českou muziku – kromě nové desky tvé skupiny Květy vyšla i Lenka Dusilová, Jarek Nohavica, Tara Fuki, Povodí Ohře…

Výborná společnost.

 

Kdybys mohl odjet s jediným ze zmíněných umělců na dovolenou, koho si vybereš?

Moc rád mám Lenku Dusilovou, jsme blízcí přátelé, ale vyrazil bych s Jaromírem Nohavicou.

 

Proč?

Jeho písně jsem v devadesátých letech miloval, zvlášť desku Divné století, ta byla silná, ale delší dobu už jsem rozpačitý z Nohavicova politického uvažování. Zjevně se kamarádí s lidmi, které nemám moc rád, čemuž nerozumím. Chtěl bych ho poznat a pochopit. Depeche Mode kdysi zpívali „try walking in my shoes“, a mě by zajímalo, jaké je chodit v botách Jarka Nohavici – na dovolené bych si je s ním prohodil. Mimochodem, dnes ráno jsem slyšel písničku z Nohavicovy nové desky o předčasném umírání jiného skvělého muzikanta, Emila Pospíšila: a nádherná!

 

Pro Jarka je typické, řekl bych, že se spřátelí s kdekým. Klidně by kamarádil s tebou, ale kamarádí i s lidmi, které ty nemusíš.

Beru. Spousta nedorozumění vzniká, když o druhém nemáš dost informací, a já jich v tomhle případě dost nemám.

 

Teď k té Lence Dusilové: Pokud vím, na její nové desce jsi zanechal kus práce.

Asi čtyři texty jsme dělali společně.

 

Jak společně?

Lenka si přála mít v textech osobní témata a přišli jsme na to, že se nám nejlíp pracuje, když spolu trávíme čas, povídáme si a píšeme třeba celý den. Ráno si pustíme písničku, nasajeme z ní pocit, já se ptám, nač Lenka myslí, když ji slyší, píšu verše, ona si vždycky část zazpívá, a takhle zjišťujeme, jestli to funguje. Jednou nocovala v brněnském hotelu, pod kterým celou noc duněla diskotéka. Když za mnou ráno přijela, říkala, jak nemohla spát, že je vyřízená, pak šla dělat snídani a já napsal základ písničky o tom napětí, které člověk cítí, když nemůžeš spát. Takhle vznikl text k písni Insomnia.

 

Jednou jsi mi vyprávěl, jak ti bylo třináct a táta ti přinesl hromadu elpíček. Jak to tenkrát bylo?

Šlo o klíčový životní moment. Můj otec se o hudbu nezajímal, po revoluci měl hodně práce, dělal v gastronomii, a jednou šel do nějaké právě vyklizené hospody, jestli by se mu něco nehodilo, dejme tomu pípa. Nic takového neobjevil, ale po minulém majiteli tam zbyla bedna gramodesek. Vzal aspoň tu, přišel s ní domů, dával mi ji s nejistým pocitem, jestli mě bude zajímat, klidně prý ji mám hodit do popelnice, ale pro mě šlo o nejhezčí dárek, jaký jsem kdy dostal. Byli tam třeba Vladimír Merta, Duran Duran, Led Zeppelin, Pink Floyd, a zajímavé je, že všechny ty desky dodnes poslouchám.

 

Já jsem ve třiadevadesátém roce přecházel od Tří sester ke Kritické situaci.

Pozor, Tři sestry poslouchal starší brácha a na kazetu mi nahrál první dvě alba, takže já jsem prozpěvoval „Dám si sedm piv a jednu zelenou“ asi šest let předtím, než jsem něco takového poprvé skutečně vypil.

 

Letos jsi oslavil čtyřicítku – jak ji vnímáš?

Už je to věk dospělosti. Pamatuju, jak ležím coby třináctiletý ve vaně a přemýšlím o tom, jak mi jednou, hrůza!, bude dvacet. A najednou mi je dvakrát dvacet – uteklo to. Na druhou stranu to byl bohatý život, který se mi zatím dařilo naplnit příjemnými věcmi, takže jsem smířený.

 

Pořád něco natáčíš, připadáš mi jako hyperaktivní člověk. Jsi?

Nejspíš jo, ale má to své důvody. Za prvé hudbu miluju, takže se u mě stírá hranice mezi zábavou a prací. A druhá věc je, že to moje situace umožňuje – nemám rodinu. Spousta přátel by jako já žít nemohla, protože mají závazky, ale já se starám akorát o kočku Mikešu.

 

Čili uživí tě umění. Kdy jsi naposledy dělal neuměleckou práci?

Před třinácti lety zavolal jeden muzikant od nás z Brna, že pro mě má výborný kšeft, tak jsem myslel, že budu jako obvykle někde hostovat s baskytarou, ale on řekl, že založil firmu na výrobu vodních dýmek a potřebuje člověka, který by je montoval – prý to jsou drahé dýmky a dost na nich vyděláme. Takže jsem já, úplné nemehlo, vyrážel každé ráno do práce a brousil třeba sklo. No, brzy jsem odešel a zase spoléhal spíš na muziku.

 

Mimochodem, kdy jste začali koncertovat se skupinou Květy?

Pravidelně roku 2000, ale kapela vznikla už na základní škole – s kamarády jsme se scházeli v garáži a nahrávali hlukové kazety. Jednou v létě jsme vytáhli aparaturu na balkon, hráli ten náš noise, řvali apokalyptické texty, a vlastně už tohle je má vzpomínka na první koncert.

 

Jsi Brňák a já mám Brno v posledních deseti letech spojené se špičkovou gastronomií. Jak se ti tam žije teď, když jsou podniky víceméně zavřené?

Zvláštní pocit. Najednou si líp dovedeš představit takovou tu opravdovou bídu, kdy jdeš po ulici, ale nemůžeš vejít do kavárny, protože na ni nemáš – kdysi jsem byl v Norsku s jednou dívkou, kupovali si vždycky jídlo napůl, burger jsme kousali každý z jedné půlky, to bylo podobné… Pandemie je lekce, ale myslím, že si ji zasloužíme. Chováme se jako prasata, zeměkoule se kvůli lidskému jednání dostala do obtíží. Vlastně jsem čekal, že se něco stane, a překvapuje mě, že to není ještě horší.

 

Mluvíš o ekologii?

Hlavně.

 

Mně naopak dělá radost, jak se v Česku od dob komunistů příroda probrala; jak se o ni staráme mnohem líp.

Ano, například řeky jsou čistší, za to jsem rád, ale na druhou stranu jsme zpovykaní a strašně plýtváme.

 

Jo. Třeba já mám stovky vinylů, i když bych muziku mohl poslouchat z mobilu.

To já vlastně taky...

 

Letos kvůli pandemii nemůžeš moc hrát koncerty. Zvládáš to?

Cestování se živou hudbou mi příšerně chybí, ale nepropadl jsem se do depresí, protože to beru jako výbornou šanci, jak některé věci dohnat. Například uklidit dům. Uklízím bordel, co se mi tam nahromadil za dvacet let.

 

A natáčíš seriály a filmy?

Občas.

 

Před deseti lety jsme tě začali čím dál častěji vídat v televizi: hrál jsi v Případu pro exorcistu, v Trpaslíkovi a tak dále. Vplul jsi do herectví tak přirozeně. Co pro tebe herectví znamená?

V první řadě je to zábava.

 

Často hraješ divné typy, takové vysoké ňoumy…

Jo, ale nedávno jsme třeba točili krátký film se Simonou Babčákovou a Markem Danielem, já měl být submisivní kluk, který neví, co se svojí holkou, Marek tvrďák a misogyn, ale na zkoušce jsem řekl, že bychom to mohli obrátit: já budu zlej a Marek zahraje po dlouhé době někoho milého. A byla to hrozná sranda.

 

Na jaře tě čeká premiéra celovečerního filmu Marťanské role, ve kterém máte hlavní role s Eliškou Křenkovou. Řekneš mi o něm něco?

Příběh vychází z něčeho, co má reálný podklad, hraju nějakou verzi sebe sama. Skoro celou dobu jsme na plátně my dva s Eliškou a jde vlastně o to, co se stane, když láska převáží všechno ostatní a úplně vychýlí směr vašeho života.

 

Jsem zvědavý. Vím totiž, že ti bohužel v reálném životě zemřely dvě partnerky. Změnily tě tyhle ztráty nějak?

Je to docela síla, ale všichni zemřeme. Každý máme svůj osud a nevíme, co bude za hodinu.

 

Tohle uvažování ti pomáhalo, aby ses nezbláznil?

Jsem živočich s pudem sebezáchovy. Tělo mám postavené tak, abych přežil, a ani ten největší smutek není sebedestruktivní. Chci jít dál.

 

Upřímně řečeno působíš jako člověk, který má život rád.

Dobrý postřeh, mám, vždyť je tu nádherný. Jasně, máme covid, ale pětasedmdesát let jsme nezažili žádnou válku, drtivá většina z nás se nemusí bát o život, což je historický unikát, takže jsem poslední, kdo by si stěžoval. Dobrý to je. A těším se, co bude.

 

Poslechněte si kompletní rozhovor ve formě podcastu zde nebo ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama