Máma českých desperátů

Kancelář na pražském Jižním Městě neměří víc než pár metrů čtverečních. Úřaduje v ní Eva Carbolová se svou nejstarší dcerou. V době před pandemií organizovaly školní exkurze do vězení. Jejich nezisková organizace Prak jako jediná v republice takové „výlety“ pořádá. Ale kdo ví, jak to teď bude. Školy jsou zavřené a věznice se uzavřely všem návštěvám, rizika přenosu viru jsou příliš veliká.

Okolo dvou žen jsou vyskládané krabice s jídlem. Uprostřed místnosti je malé sezení s miniaturní kuchyňkou pro ty, kteří sem přicházejí žádat o pomoc či si jen popovídat se „starou známou“. Na zdi visí fotografie prezidenta Václava Havla a také portrét kandidáta na prezidentský úřad Pavla Fischera. Vedle nich jsou pak fotky neznámých tváří dospělých mužů. Eva Carbolová je ale zná možná ze všech nejlépe. Jsou to „její kluci“, tak jim říká – desítky bývalých vězňů, kterým pomáhala v těžkých dobách za mřížemi a pro některé možná ještě v těžších dobách po propuštění, stejně jako při opětovných návratech zpátky do výkonu trestu.

„Ráda se tu na ně dívám. Přeju jim jen to dobré a vždycky, když mne přijdou navštívit, jim říkám, že tu jsou v dobré společnosti s pány Havlem a Fischerem,“ říká žena, která nabízí lidem materiální pomoc, pochopení, povzbuzení, ale i nakopnutí k tomu „vrátit se do života“.

Na výlet s manželem

Život je plný všelijakých náhod. Eva Carbolová kdysi zatoužila někomu pomáhat. Že to budou nakonec odsouzení, kterým věnuje podstatnou část svého života, by ji ale nenapadlo. „Když jsme zůstávali po mši v kostele, ředitel Charity nabízel různé možnosti, jak pomáhat. Mně se ale stále nic nezamlouvalo. Pak jednou řekl, že potřebuje odnést faráři dopis z vězení. To bylo ono! Kývla jsem, že to udělám,“ vypráví Eva Carbolová o začátku své profesní cesty. Po čase přišel další dopis – nově ale s tím, že na něj může odpovědět sama.

Bylo to krátce po revoluci a Eva s manželem nakonec začali na žádost sociální pracovnice do věznice i dojíždět, za čas si přidali ještě druhou věznici. V té době měli doma čtyři děti (postupně přibyly ještě dvě další) a ochrnutou maminku. Po letech v domácnosti byla cesta do věznice zajímavou změnou a také příležitostí vyjet si s manželem na pár hodin někam sami. „Bylo sice náročné na psychiku poslouchat všechny ty příběhy, ale zároveň nás to naplňovalo. Nabídli jsme klukům možnost, aby se na chvíli cítili jako normální lidé v atmosféře, kterou ve vězení postrádají,“ přemítá Eva.

Se všemi zkušenostmi, které postupně nasbírala, se v roce 2003 rozhodla založit malou neziskovou organizaci Prak, jejíž náplní je pomáhat propuštěným vězňům, kteří si často nevědí rady – například co si mají vyřídit na úřadech či kde hledat práci, ubytování, lékaře. „Obvykle také nemají nikoho mimo staré kamarády, s kým by si popovídali. A to je možná to, co potřebují nejvíc,“ dodává.

Přišel ale ještě jeden nápad – zaměřit se i na prevenci. Díky Eviným kontaktům s věznicemi a ochotě jejich ředitelů zkusit něco nového rozjela něco, co tu do té doby bylo nemožné – vozit studenty na školní exkurze do věznic (podmínkou je, že jim musí být minimálně patnáct let). Mají možnost podívat se do cely, někde jim popíšou výcvik psů na vyhledávání drog, Vězeňská služba jim vypráví, jak to ve vězení funguje a že se třeba odsouzení stále ještě amatérsky tetují, i když to mají zakázané. Někde si mohou sednout do eskortního autobusu, nechat se spoutat „na medvěda“ či položit několik otázek některému vězni. „Studenti mají často pocit, že vězeň se musí nějak lišit od ostatních lidí. Pak jsou překvapení, že jsou to kluci třeba jen o pár let starší než oni sami, pouze udělali ve svém životě jednu jedinou chybu,“ konstatuje.

Na exkurzi pak navazuje ještě tříhodinová beseda ve škole s bývalým vězněm. Žáky prý zajímá všechno, od jídelníčku po sex. Po těch letech má Eva Carbolová pocit, že informovanost o vězeňství se alespoň částečně zlepšila, i v televizi se objevují pořady, které ukazují, jak lidé za mřížemi žijí. Stále ale podle ní převládá názor, že vězení je něco mezi vojnou a hotelem. „Málokdo si ovšem uvědomuje, jaký dopad má toto prostředí na psychiku a sociální vazby,“ upozorňuje s tím, že věznice nejsou skautský tábor, kde si všichni pomáhají.

„Vezměte si, když manžele čeká rozvod, co pak vypukne. Slušní lidé, kteří mají děti, přátelské vztahy – a najednou spolu nevydrží v jedné místnosti. A teď si představte, že jste v jedné cele rok, dva, pět s lidmi, které jste si nevybrala. Toto místo by si dobrovolně nikdo k životu nezvolil. Nikdo nikomu nevěří, drogy a léky pomáhají zapomenout, násilí není výjimkou,“ popisuje život za mřížemi.

Nejhůře jsou na tom podle ní ti, kteří ztratí ve vězení svou osobnost a každý tam s nimi může zametat. Takoví lidé udávají, dělají protislužby spoluvězňům, aby něco získali. „Když musíte pořád někomu uhýbat, posluhovat, žalovat a vyjdete pak po letech ven, nemůžete být v pořádku. Ale vlastně i ti, kteří si hrdost nesou s sebou do vězení, mají život vevnitř i pak venku na svobodě těžký. Je otázka, kdo z těch dvou má větší šanci na další život. Ten, který ohýbal záda tak, že už ani neví, čí je? Anebo ten, který šel hrdě, ale stále dělal problémy?“

Když sedíme s Evou Carbolovou v její kanceláři na Jižním Městě a povídáme si o téhle práci, dochází mi, že vlastně mluvíme stále jen o vězních-mužích. Je to prý ale jen prostá náhoda, že začali s manželem chodit do mužských věznic. A když navštívila ženskou věznici, bylo jí jasné, že to nepůjde. „Každý vycítí, na co má a na co nemá. Neuměla bych s ženami mluvit, vyslechnout je. Nechápala bych, když by třeba týraly své děti,“ vysvětluje Eva Carbolová. I když ani u mužů to prý nebývá občas snadné – některé jejich činy jsou opravdu odsouzeníhodné. „Snažím se poslouchat, pochopit, zvažovat, v každém vidět lidskou bytost,“ dodává.

Dopisy pro Petra

První dopis odeslala Eva Carbolová v roce 1993 a od té doby si stále, i přes řadu jiných aktivit, s uvězněnými dopisuje. Doma se už tak nahromadilo hned několik plných krabic dopisů, které schraňuje. Teď už píše méně, jen několika klukům.

První vězeň, kterému napsala, se jmenuje Petr. Psal tehdy mnoho dopisů na různá místa. Jeho blízcí mu na ně neodpovídali, což s občasnou výjimkou platí dodnes. Několikrát se pokusil o sebevraždu. Asi ze zoufalství pak zkusil napsat na farní Charitu, kterou mu někdo doporučil. „Tak jsem se k němu dostala já. Když jsem ho poznala, bylo mu kolem dvaceti, nyní už mu táhne na padesát,“ říká Eva Carbolová.

Píšou si dodnes, jen občas se změní doručovací adresa. Petr byl už několikrát venku, ale za katr se vždycky zase vrátil. Naposledy dostal sedmnáct let, nyní mu zbývá odsedět si ve Valdicích, jedné z nejstřeženějších věznic u nás, něco přes dva roky. „Psal mi, že je to vteřina v lidském životě, která všechno změní, že pro něj v jednom momentě život skončil,“ tlumočí Petrova slova Eva.

Nakonec se mu ale nějak daří životem za mřížemi probojovávat, nyní chce zkusit získat výuční list. Život v bezčasí a bez motivace není ale jednoduchý. Před pár lety se chtěl dostat z oddělení D do lepší skupiny, aby mohl požádat o podmíněné propuštění. Jeho vychovatel mu doporučil, ať se zapíše do kurzu pro psychopaty. „Petr se mne ptal, zda do toho má jít. Já byla na rozpacích. Nakonec se přihlásil, chodil tam tři měsíce, pracoval na sobě. Říkala jsem si, že mu to třeba pomůže v náhledu na sebe a na vlastní život,“ říká žena. Rozhodně mu to ale nepomohlo v tom, že by ho přeřadili do lepší skupiny. To, co mohlo být motivací do dalších let, se rozplynulo. Uběhly další roky a nic se nezměnilo. „Přitom by bylo fajn, kdyby mohl mít radost, že něco dokázal. To prostředí tam vám nic nedává, a to málo, co máte, vám často pošlapou.“

Začarovaný kruh

Někteří vězni posílají Evě Carbolové poštou básně, texty k písním, kresby, dokonce jí jednou přišla i celá kniha. O své špatné minulosti mluví spíše z očí do očí, když je navštíví. „Snažím se v nich probouzet chuť žít normálním životem. Jsem ráda, když si dokážou vzpomenout na něco, co je v životě potěšilo. Ptám se jich taky, jestli přemýšlejí, co budou dělat na svobodě, a zda mají někoho, kdo jim venku pomůže,“ nastiňuje obsah korespondence a jejich hovorů.

Každý z nich se logicky touží dostat ven. Venku ale často přichází velké rozčarování. „Lidé ve vězení nejsou andílci, jinak by tam nebyli, jsou to prudší nátury. Mnohdy je to tak, že ve vězení něco znamenají, mají tam jméno. Venku z toho najednou neplatí nic, mají minimální sebevědomí. Snažím se je připravit na to, že to nebude lehké a že úředníci nebudou mít čas si s nimi povídat,“ přibližuje Eva Carbolová.

Když vyjdou ven, jsou častokrát překvapení, že je skoro nemožné najít bydlení, dohánějí je dluhy a exekuce. Paradoxem je, že ve vězení vám dluhy narůstají. Pak vyjdete, dlužíte mnohem víc než předtím, nemáte motivaci splácet. Bez bydlení nemůžete udržovat hygienu, špatně se hledá zaměstnání. Často také nemáte nikoho blízkého, kdo by vám venku pomohl. A stát? Ten vám po propuštění dá 1 000 Kč, víc nic. Je to pak jen otázka velkého štěstí, když se někomu podaří vymanit z kolotoče recidiv.

„Lidé se u nás nechávají až příliš padat dolů, vyškrábání zpátky trvá dlouho a sociální pracovníci nemají čas se všem dostatečně dlouho věnovat. Já se chlapů nezastávám, bezesporu udělali něco, za co si zaslouží pykat. Soud je odsoudil, odbyli si roky za mřížemi, ale jednou je pustí ven,“ konstatuje Eva Carbolová s tím, že pokud jim nikdo nepomůže, zase začnou krást či jinak škodit, sahají po alkoholu nebo drogách, sedí neumytí v autobusech a tramvajích, všem překážejí. A někteří jsou delšími nebo častými pobyty ve vězení tak „pomuchlaní“, že nemají sílu ani odhodlání žít normálně.

Farářova kytara

Než začal řádit virus, chodila Eva Carbolová na návštěvy do blízké věznice. „Vyprávěla jsem tam jednou těm vejlupkům, jaké to bylo, když propustili moje první kluky, s kterými jsem si psala. Vídala jsem je pak venku, společně s manželem jsme se snažili, aby se vymanili z recidiv. A oni se tam stejně zase vrátili, což jsem pak obrečela.“ Když domluvila, všichni na ni udiveně koukali. „V tu chvíli jsem poznala, že možná poprvé v životě pocítili, že někdo s někým může mít soucit, byť je to recidivista a kriminálník.“

Svým „klukům“ (byť někteří už jsou vlastně dědci, jak sama říká) často připomíná, že je má ráda a že s nimi mluví stejně, jako by mluvila s vlastními dětmi. Zároveň se jim nebojí říct, jak se věci skutečně mají, že musejí přestat fňukat nad svým osudem a nad tím, že jim nikdo nepomůže, a snažit se znovu postavit na vlastní nohy. Oni se pak vracejí, čas od času přicházejí k ní do kanceláře na kafe a něco sladkého. Někdy jí prý přinesou dokonce i kytku.

„Nejkrásnější je, že si můžeme popovídat na svobodě. Občas se jich sejde víc, jeden poradí druhému dobrou ubytovnu, zaměstnavatele, povzbudí se. Říká se, že abyste „vnitřně“ opustili věznici, musíte stejnou dobu, co jste byli ve vězení, prožít na svobodě. A asi na tom něco bude,“ míní.

Nedávno ji navštívil jeden bývalý klient a vzpomínal, jací blázni s manželem tehdy byli, když „kluky“ zvali k sobě domů. „Vy vůbec nevíte, do čeho jste se tenkrát pustili a co všechno se vám mohlo stát!“ říkal mi. „A asi měl pravdu,“ připouští zpětně Eva Carbolová. „Ale tehdy, ač to zní zvláštně, jsme to tak nevnímali. Pro nás bylo třeba strašné pomyšlení, že až od nás odejdou, nemají kde spát, nemají ani malé soukromí, svoji postel.“ To přijetí do rodiny však prý bývalému klientovi velmi pomohlo. Dokázal napsat vlastní rodině, se kterou nebyl dvacet let v kontaktu. Rodina ho po čase přijala a dnes s ní žije.

A jako na blázny na ně prý kdysi koukali i ve věznicích, když tam začali chodit s manželem jako duchovní-dobrovolníci. Vězni nevěděli, co od nich mají čekat, jestli je chtějí předělávat, nutit, aby se modlili... „Pamatuji si, jak jednou přišla sociální pracovnice s tím, že nám přivede celou skupinu vězňů. To snad ne, říkala jsem si, co s nimi budeme dělat? Evangelický farář míval aspoň kytaru, ale my nic!“ Nakonec to dopadlo dobře. Povídali si s nimi, jako by to prý byli jejich staří známí. „Někteří nás ale zkoušeli, co všechno vydržíme. Přece jenom tam bylo dvacet chlapů a pak jen já s manželem. Dozorce odešel s tím, že máme případně zazvonit na zvonek, který byl na druhém konci místnosti. Když je v tom prostředí člověk poprvé, neví, co může očekávat. Bylo to kdo s koho. Vyskočíte, zazvoníte? Dostanete strach?“

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.