Máma českých desperátů

Kancelář na pražském Jižním Městě neměří víc než pár metrů čtverečních. Úřaduje v ní Eva Carbolová se svou nejstarší dcerou. V době před pandemií organizovaly školní exkurze do vězení. Jejich nezisková organizace Prak jako jediná v republice takové „výlety“ pořádá. Ale kdo ví, jak to teď bude. Školy jsou zavřené a věznice se uzavřely všem návštěvám, rizika přenosu viru jsou příliš veliká.

Okolo dvou žen jsou vyskládané krabice s jídlem. Uprostřed místnosti je malé sezení s miniaturní kuchyňkou pro ty, kteří sem přicházejí žádat o pomoc či si jen popovídat se „starou známou“. Na zdi visí fotografie prezidenta Václava Havla a také portrét kandidáta na prezidentský úřad Pavla Fischera. Vedle nich jsou pak fotky neznámých tváří dospělých mužů. Eva Carbolová je ale zná možná ze všech nejlépe. Jsou to „její kluci“, tak jim říká – desítky bývalých vězňů, kterým pomáhala v těžkých dobách za mřížemi a pro některé možná ještě v těžších dobách po propuštění, stejně jako při opětovných návratech zpátky do výkonu trestu.

„Ráda se tu na ně dívám. Přeju jim jen to dobré a vždycky, když mne přijdou navštívit, jim říkám, že tu jsou v dobré společnosti s pány Havlem a Fischerem,“ říká žena, která nabízí lidem materiální pomoc, pochopení, povzbuzení, ale i nakopnutí k tomu „vrátit se do života“.

Na výlet s manželem

Život je plný všelijakých náhod. Eva Carbolová kdysi zatoužila někomu pomáhat. Že to budou nakonec odsouzení, kterým věnuje podstatnou část svého života, by ji ale nenapadlo. „Když jsme zůstávali po mši v kostele, ředitel Charity nabízel různé možnosti, jak pomáhat. Mně se ale stále nic nezamlouvalo. Pak jednou řekl, že potřebuje odnést faráři dopis z vězení. To bylo ono! Kývla jsem, že to udělám,“ vypráví Eva Carbolová o začátku své profesní cesty. Po čase přišel další dopis – nově ale s tím, že na něj může odpovědět sama.

Bylo to krátce po revoluci a Eva s manželem nakonec začali na žádost sociální pracovnice do věznice i dojíždět, za čas si přidali ještě druhou věznici. V té době měli doma čtyři děti (postupně přibyly ještě dvě další) a ochrnutou maminku. Po letech v domácnosti byla cesta do věznice zajímavou změnou a také příležitostí vyjet si s manželem na pár hodin někam sami. „Bylo sice náročné na psychiku poslouchat všechny ty příběhy, ale zároveň nás to naplňovalo. Nabídli jsme klukům možnost, aby se na chvíli cítili jako normální lidé v atmosféře, kterou ve vězení postrádají,“ přemítá Eva.