Pečujeme o své děti i staré rodiče, ale na sebe zapomínáme

Problémy pečujících se víc řeší až v posledních pár letech. Čím si to vysvětlujete?

Před rokem 1989 bylo častější, že bydlelo víc generací pospolu. Takže bylo mnohem snadnější postarat se o babičku nebo dědečka, když bydleli s mladšími členy rodiny v jedné domácnosti. Dnes je takovéhle mezigenerační bydlení spíše ojedinělé, a proto musí pečující dojíždět k rodičům nebo prarodičům, což je časově o dost náročnější. Změnil se také věk prvorodiček. Dříve bylo celkem běžné, že lidé měli děti ve dvaceti, takže ve čtyřiceti už byly děti v pubertě nebo dospělé. Rodiče se tedy nemuseli potýkat s tím, co máme dnes, kdy čtyřicátníci mají malé děti a k tomu řeší péči o seniory.

 

V rámci sociologické studie jste zkoumala široké spektrum problémů. Co se nejvíc opakovalo?

Pečující mají pocit, že veškerou pomoc musí zvládnout sami, jinak by selhali. Často se s nimi bavíme o tom, že by bylo fajn, kdyby se na tu složitou situaci podívali trochu z odstupu. Promysleli si, co všechno dělají, co musí dělat a co lze delegovat na někoho jiného například v rámci rodiny, anebo se obrátit na sociální služby. Ta pomoc v rámci rodiny může být velmi rozmanitá, například dospívající děti mohou pomoci s nákupem nebo úklidem u prarodičů nebo si s nimi prostě jen tak popovídat.

 

 

Možná stále převládá předsudek, že říct si o pomoc je určitým způsobem selhání.

Situace se pomalu mění, ale určitě u seniorů tenhle problém stále trvá. Pro ně bylo běžné, že se snažili všechno zvládnout na maximum i na úkor fyzického nebo psychického zdraví. Pečující ve středním věku si docela zvykají na to, že má smysl říct si o pomoc, ale mnohdy se setkávají s nepochopením nejen v rodině, ale i ve svém okolí. Lidé jejich postesknutí zlehčují. Říkají jim například „Jasně, taky toho mám hodně“. Nebo „Depky má přeci každý!“. Tyto komentáře nejenže nepomáhají, ale naopak ještě zhoršují pocity pečujícího. V Česku je sice už celkem běžné, že se lidé nestydí říct, že chodí k psychologovi, i přesto však určité stigma kolem duševního zdraví přetrvává.

 

INFORMAČNÍ CHAOS

Na vašem webu nabízíte různé formy pomoci hlavně v Brně, ale praktické tipy se hodí lidem po celé republice. Co pečující většinou zajímá?

Radíme hlavně těm, kteří se ocitnou v různých životních situacích. Najednou se musí rychle zorientovat ve zdravotních a sociálních službách. Jenže vyznat se ve změti informací, které jsou dostupné, například na co máte nárok, není zrovna snadné. Někdo se může jakž takž připravit, pokud pečuje o seniora dlouhodobě, ale přibývá případů, kde je změna zdravotního stavu skoro ze dne na den, a tu pomoc potřebujete okamžitě. My jsme primárně v Brně, takže na webu máme adresář služeb u nás ve městě a okolí, ale najdete tam i všeobecné rady, které se hodí komukoli, kdo pečuje. Pokud vím, tak jsme zatím jediná organizace v republice, která se začala zaměřovat vysloveně na pomoc sendvičové generaci.

 

Jak senioři reagují na novou situaci, kdy se jim děti či vnoučata snaží pomáhat?

Většinou se nechtějí odstěhovat z místa, kde žijí dlouhodobě. Leckdy ani nemají, kam by se přestěhovali, protože čekací doba v domovech pro seniory je velmi dlouhá. Rodiny se proto snaží, aby ten jejich blízký mohl co nejdéle zůstat doma, a to se dá zvládnout leda tak, že začnou pomáhat de facto nonstop. Například v rodině mé kolegyně se manželé museli na určitou dobu rozdělit. Manžel se odstěhoval ke své mamince, aby se o ni mohl starat, a manželka zůstala v jejich bytě a pečovala o děti.

 

Co jim tedy odlehčí?

Jako první se snaží najít nějakou pečovatelskou službu, která pomáhá například s osobní hygienou nebo může zajistit dovážku obědů. Případně shání osobní asistenci nebo domovy pro seniory. A já se ani nedivím, že jsou pečující zmatení a nevědí, kde mají hledat informace. I pro mě bylo hodně náročné se zorientovat, jaké jsou kde nabídky a jak se liší jednotlivé formy pomoci. Běžně přece člověk nezkoumá, co je pobytová nebo terénní služba. Právě proto jsme na našem webu Sendvičová generace připravili adresář kontaktů, který průběžně aktualizujeme, a také slovníček pojmů. Vždy radím, že je dobré zkusit najít Poradnu pro pečující ve vaší obci nebo regionu. Donedávna jsem netušila, že existuje specializovaná pomoc přímo v nemocnici. Pokud je senior například po úrazu, tak ještě před propuštěním do domácí péče se může obrátit na sociálního pracovníka v nemocnici, který mu poradí, kde jsou asistenční služby.

 

NEVIDITELNÝ DAV

Není pro seniora jednodušší, aby se informoval u svého praktického lékaře?

Určitě je to jedna z možností, ale zatím bohužel není moc využívaná. Oslovila jsem zhruba šedesát praktiků v Brně, abych jim řekla, čemu se věnujeme. Poslala jsem jim odkaz na náš web, kde jsou přehledně všechny informace o službách v Brně. Nic jsem po prakticích nechtěla, naopak jsem jim chtěla nabídnout spolupráci. Byl to prostě tip, kam mohou nasměrovat seniory nebo pečující, kteří shání pomoc. Ozvali se mi tři praktici…

 

Daří se vám oslovovat i přímo pečující?

To je vlastně největší problém, protože těch dospělých ve středním věku, kteří řeší péči o dvě generace, je spousta. Existují nejrůznější sdružení pečujících, ale my potřebujeme dostat tohle téma k co nejširšímu publiku, protože tenhle problém se může týkat skoro každého ve středním věku. Je to „neviditelný dav“ po celé republice. Snažíme se problém medializovat, mluvíme o něm i na odborných diskusích, ale stále to není dost. Chceme také informace o sendvičové generaci dostat k lidem ze samosprávy, protože oni se s pečujícími setkávají velmi často. Obeslala jsem sociální odbory, radnice, úřady práce. A reakce je velmi podobná jako u praktiků. Odezva velmi slabá, a to přitom nabízíme přehledné informace na „stříbrném podnose“.

 

SDÍLET ZKUŠENOSTI

Zaujalo mě, že tohle složité téma propagujete na sociálních médiích. Jak se dá shrnout problém do pár vět nebo jedné fotografie?

Nemůžeme samozřejmě zveřejňovat konkrétní příklady, ale vybírám anonymizované citace z našeho výzkumu, které se opakují, a k nim dávám možnosti řešení. Například „Museli jsme uvolnit místo v ložnici a spíme na matraci v obýváku“. Nebo „Bojím se, že se z maminky stane ležák“. Na webu máme také blog, kde publikujeme například texty Elišky Vondráčkové, která pracuje v sociálních službách a dlouhodobě se věnuje sociálním a rodinným tématům. Klademe důraz na to, aby se pečující příliš neidealizovali. Je fajn pomáhat, ale taky je fajn říct, že mi není dobře a už nemám sílu pokračovat.

 

 

Jedním z častých problémů, které trápí sendvičovou generaci, je vyhoření. Co pečujícím radíte?

Probíraly jsme tenhle problém v podcastu s doktorkou Adélou Mojžíšovou z Jihočeské univerzity. Říkala, že největší riziko vyhoření je hned v prvním roce péče, protože lidé jsou zpočátku namotivovaní. Věří, že všechno možné zvládnou, ale záhy zjišťují, že se jim to nedaří a jsou z toho frustrovaní. Přirovnávala tenhle stav k absolventům vysokých škol, kteří nastoupí do první práce. Jedou na plný plyn, ale překvapí je, že nejde vše podle jejich představ. Určitě by jim pomohlo, kdyby měli čas na sebe a na společenský život, aby trochu nabrali síly. Pečující se starají neustále a nemají čas jít někam ven nebo si přečíst knížku. Z našeho výzkumu také vyplynulo, jak je pro ně důležité, aby se mohli svěřit nejbližším. Je to extrémní nápor i na partnerský vztah. Některé páry taková situace sblížila, ale jinde naopak skončí rozvodem. Hodně komplikované jsou také – v rámci rodiny – vztahy mezi sourozenci, kdy jeden pečuje na maximum a ostatní ho v tom nechají a ještě mu vyčítají, že se málo stará.

 

Mluvily jsme o seniorech, ale zatím nezaznělo, jak se s novou situací v rodině vyrovnávají děti.

Dokud jsou malé a prarodiče aktivní, tak je šance vybudovat mezigenerační vazby, které se hodí i do budoucna. Úplně jinak totiž reaguje puberťák, který se s babičkou nebo dědou vídal pravidelně, a teď jim má začít pomáhat třeba s nákupem. V jiné situaci je puberťák, který prarodiče skoro nezná a najednou jim má být k ruce. Když jsem se bavila s pečujícími o rodinných vazbách, často jsme narazili na to, že se cítí provinile, jakmile někde uberou. Pokud tráví víc času u rodičů, nemají čas na děti a obráceně.

 

DŮLEŽITÉ TÉMA

Proč se vlastně bere tak trochu automaticky, že pečují ženy?

Z výzkumů vyplývá, že primární pečovatelky jsou ženy. Je to třeba osmdesát versus dvacet procent. Je to trochu podobné, jako když se v rodinách řeší péče o děti. Lidé se často rozhodují podle toho, kdo víc vydělává nebo kdo si může snížit úvazek a zůstat doma. Bohužel v Česku stále máme nerovnost platů, a tak ta péče většinou přechází na ženy. Nejde však jen o finance, ale také o to, že naše společnost trochu předpokládá, že se ženy na péči hodí víc. Nicméně muži jsou také důležitou posilou. Jen ta péče vypadá trochu jinak, například vozí seniora k lékaři nebo pomáhají s nákupy.

 

Nyní chystáte sérii akcí, kde budete diskutovat problémy sendvičové generace. Na co můžete pozvat?

Během září zorganizujeme odbornou konferenci v Brně, kromě toho bude také workshop pro laickou veřejnost, kde chceme diskutovat o stresu a vyhoření a sdílet příklady z praxe. Plánujeme besedy v městských knihovnách po celé republice. Stále hledáme další možnosti spolupráce, kde tohle důležité téma prezentovat, protože se týká skoro všech, a přitom se o něm mluví velmi málo.