Teď, nebo nikdy!

Život v Hongkongu je pro průměrného obyvatele těžší a těžší. Přestože má město s unikátní historií a zvláštním statusem v rámci Číny pověst ekonomického tygra, mzdy stagnují a ceny nemovitostí rostou. Pro mladé je krajně obtížné pořídit si vlastní bydlení. Za tři miliony hongkongských dolarů (zhruba devět milionů českých korun) lze dnes koupit byt o velikosti parkovacího místa. Průměrný Hongkonžan je chudší než před deseti lety.

Řada mladých lidí tak nevidí v Hongkongu svou budoucnost. Podle statistik odešlo jen v roce 2018 přibližně 7 600 lidí, což představuje patnáctiprocentní nárůst oproti předchozímu roku. Většinou opouštějí město mladí lidé ve věku 25 až 35 let. 

Například čtyřiatřicetiletá Angela pracovala v Hongkongu v „režimu 

9/9/6“ – tedy od devíti do devíti šest dní v týdnu. Pak si sbalila kufry a odjela do Austrálie. „Budu teď několik let muset žít a pracovat v Darwinu. Potom mohu zažádat o trvalý pobyt a přesunout se v rámci Austrálie někam jinam,“ vysvětluje Angela. „Bude to otrava, Darwin je díra a těžko najdu místo v marketingu. Ale ze začátku vezmu cokoliv, než si najdu něco lepšího. Až dostanu trvalý pobyt, pozvu sem své rodiče,“ říká.

Z nepříjemných změn a těžké ekonomické situace viní mnozí obyvatelé Hongkongu čínský komunistický režim a Číňany. V roce 2018 navštívilo Hongkong 51 milionů čínských turistů, což je sedmkrát víc než samotná populace města. Číňané tvoří téměř osmdesát procent veškerých turistů přijíždějících do města: jsou mezi nimi armády obchodníků, kteří nakupují zboží a pak ho v Číně s přirážkou prodávají – čímž samozřejmě ženou ceny nahoru. Dokonce i pročínská hongkongská vláda byla nucena vyslyšet některé stížnosti veřejnosti: zavedla patnáctiprocentní daň na nákup nemovitostí nerezidenty, nikdo nemůže opustit město s více než dvěma baleními kojeneckého mléka na hlavu. „Dřív jsem si sem mohl zajít na oběd. Dnes už si nemůžu dovolit tady nakupovat. Poslední knihkupectví odsud zmizelo už před mnoha lety. Nenajde se tu nic jiného než Chanel nebo Cartier,“ stěžuje si na stav hlavního nákupního centra IFC osmatřicetiletý Francouz Pierre, který zůstal v Hongkongu po studiích. 

Ve městě dnes žije a pracuje asi milion Číňanů. Bohatí čínští rodiče posílají své děti na studia do Hongkongu a mnozí si tam poté najdou práci. 

Po sedmi letech si mohou zažádat o trvalý pobyt, pas nebo volit v lokálních volbách. „Na škole spolu hongkongští a čínští studenti moc nemluvili. Byli jsme přece jen trochu jiní. Nikdy jsem se ale necítila nijak zastrašovaná,“ brání Číňanka, osmadvacetiletá Janet, pověst místních obyvatel Hongkongu, které nyní Peking obviňuje z xenofobního chování vůči Číňanům.

Tlak a protitlak 

Přestože vláda komunistické Číny při převzetí Hongkongu od britské koloniální správy v roce 1997 slíbila, že tradiční systém ve městě zůstane zachován až do roku 2047, pokusy o plíživé změny se objevily brzy.

V roce 2003 přišla bezpečnostní reforma, která zakazovala jakékoliv akce proti Číně: zákon byl stažen teprve po protestech. V roce 2012 chtěl Peking protlačit do škol občanskou výchovu přátelskou vůči Číně – zabránili tomu opět lidé v ulicích. Protestů se již tehdy účastnil patnáctiletý Joshua Wong, jenž se o dva roky později stal hlavní tváří takzvaného deštníkového hnutí, které se snažilo prosadit, aby hongkongského guvernéra mohly volit přímo miliony registrovaných voličů. Za stávajícího systému ho totiž vybírá – z kandidátů odsouhlasených Pekingem – jen 1 200 volitelů, členů legislativní rady města, zástupců jednotlivých městských částí, vybraných bohatých byznysmenů či profesorů. 

V roce 2014 demonstranti poprvé na sedmdesát devět dní zablokovali centrum Hongkongu, ničeho však nedosáhli. Místo toho přišel takzvaný extradiční zákon, který by umožňoval vydávat stíhané osoby do Číny. Odpovědí na něj byly protesty, které začaly v první půli roku a pokračovaly až do jeho konce. Jejich symbolem se stala ruka s roztaženými prsty představujícími pět požadavků: stažení extradičního zákona, propuštění zadržených demonstrantů, vyšetření policejní brutality, to, že demonstranti přestanou být označováni za výtržníky, a konečně nejdůležitější věc – univerzální volební právo. Do konce listopadu se ovšem zdařilo jen stažení extradičního zákona.

Mýtus o tiché většině

Dlouho byla většina protestů nenásilná. „Situace se změnila poté, co policisté začali používat gumové projektily, a po protestech 21. července, kdy nějaká banda chlapů s tyčemi zničila vlakovou stanici a útočila na cestující. Policie měla do té doby velmi dobrou image a odváděla dobrou práci. Nikdo nechápe, co se stalo. Policie taky nedokáže vysvětlit těch více než 100 sebevražd protestujících, které se staly od června,“ popisuje rostoucí nedůvěru vůči hongkongské policii devětatřicetiletá Karen, která pracuje jako manažerka v nadnárodní bance.

Je zjevné, že část demonstrantů se skutečně dopouštěla výtržností: dospěli k závěru, že jinak změn nelze dosáhnout. Na druhé straně – čínská propaganda zpráv o násilí umně využívala a nebylo vyloučeno, že řada čínských agentů byla převlečená za demonstranty. Demonstranti ničili symboly spojené s Čínou, jako například sídlo čínské tiskové agentury Xinhua nebo večerky Best Mart 360, jejichž majitel byl údajně spojován s gangy z pevniny, které napadaly protestující. „Lidé v Hongkongu si myslí, že řadu násilností dělá čínská policie v přestrojení za demonstranty. Jejich cílem je eskalovat násilí do takové míry, že už nebude únosné a bude třeba zavolat čínskou pomoc,“ říká Karen.

Demonstranti se poučili z roku 2014, kdy řada vůdců deštníkového hnutí skončila ve vězení: tentokrát začali své akce organizovat prostřednictvím digitální aplikace Telegram umožňující šifrovanou komunikaci a přes fórum LIHKG – místní formu Redditu. „Mladí v Hongkongu jsou kritizováni za nedostatek odhodlání. Je ale neuvěřitelné, s jakým nasazením už měsíce protestují a riskují zásadní věci v životě,“ říká Pierre o lidech, kteří mohou za účast na protestech dostat až deset let vězení. „Protesty v Hongkongu nejsou otázkou věku. Někteří mí přátelé jsou na straně policie. Moje maminka například straní demonstrantům,“ říká Karen. 

Pročínští vůdci v Hongkongu šířili dlouhé měsíce teorii, podle níž jsou protestující jen menšinou a tichá většina obyvatel ve skutečnosti podporuje Peking. Toto tvrzení však zcela vyvrátily výsledky listopadových komunálních voleb, v nichž prodemokratičtí kandidáti získali kontrolu nad 17 z 18 zastupitelstev městských částí, a získali tak 117 míst v již zmíněném sboru 1 200 volitelů, který vybírá guvernéra Hongkongu. Ve volbách, jež doprovázela vysoká jednasedmdesátiprocentní účast, zvítězilo mnoho mladých kandidátů nad zkušenými pročínskými politickými matadory. 

Město v úpadku?

Protesty tvrdě dopadají na ekonomiku Hongkongu, která se dostala do recese. Mnohé obchody zůstaly zavřené celé týdny, univerzity tento semestr předčasně ukončily výuku. Počet turistů se oproti loňskému roku propadl asi o čtyřicet procent. Hongkongské aerolinky rušily lety, zahraniční firmy zpracovaly evakuační plány pro případ krize. Na opravu poničeného města budou potřeba obrovské výdaje.

Komunističtí vládci v Pekingu stále prosazují tvrdou linii, přestože všeobecné volební právo není v rozporu se zásadou „jedna země, dva systémy“, k jejímuž plnění se Čína při převzetí Hongkongu zavázala. Plánuje se nový bezpečnostní zákon, který by hongkongské vládě umožnil radikálněji reagovat na protesty. A také třeba „vlastenecká“ občanská výchova na školách. Tedy nic, co by protesty uklidnilo. Právě naopak.

Jak se situace dále vyvine, není jasné. Hongkong však v průběhu historie mnohokrát označovali za město v úpadku a skeptici mu už dlouho předpovídají konec. Přesto jim Hongkong stále znovu a znovu dokazuje, že se mýlí. Snad se to potvrdí i tentokrát.