Velký den koně Hektora

Report

Sto mil, respektive sto šedesát kilometrů. Tak dlouhá byla trať, kterou jsme jednu srpnovou sobotu absolvovali s koněm Hektorem v britském Euston Parku: šlo o mistrovství Evropy ve vytrvalostním dostihu. V Česku to není známá disciplína, ale třeba ve Francii, Španělsku a hlavně v arabských zemích jde o oblíbený sport.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Toho srpnového dne se na start vytrvalostního dostihu v jihoanglickém Euston Parku dostavil výkvět šlechty Středního východu. Dubajský vládce šejk Muhammad bin Rašíd Al Maktúm, jeho synové a další aristokraté.

Mezi šlechtici a bohatými Araby Perského zálivu jsou koně – a speciálně vytrvalostní dostihy na dlouhé trati v otevřené krajině – ohromně populární. Šejkové jsou touto disciplínou téměř posedlí, kupují si nejlepší zvířata, trenéry a jezdce, a také různě ohýbají pravidla. Dubajští vládci se například nedokázali smířit s tím, že jejich země neleží v Evropě, a tudíž se nemohou jen tak účastnit šampionátu tohoto kontinentu. Rodina šejka Al Maktúma se tak do Evropy dostala oklikou: koupila stáje i v Anglii, najala závodníky z Evropy a letos se mistrovství pořádalo v rámci několikadenního festivalu vytrvalostních dostihů, který rovněž zaplatil dubajský vládce; jeho jméno bylo uvedeno přímo v názvu festivalu. I dotace byla vysoká – v různých závodech se rozdělovalo dohromady přes milion liber, tedy více než 28 milionů korun.

Peníze však v tomto šampionátu nejsou nejzásadnější. Je to především výjimečný, strašně dlouhý dostih. V závodě samozřejmě jde o to, kdo se první dostane do cíle 160 km dlouhé tratě, ale upřímně řečeno, hlavní je doběhnout. Mezi jezdci platí, že vyhrál ten, kdo vůbec dokončil. A druhá věc: mistrovství Evropy ve vytrvalostních dostizích se rozhodně neúčastní jen zámožní Arabové, ale lidé a koně z různých zemí, Evropanky a Evropané – včetně těch stárnoucích, jako jsem třeba já (ročník 1974).

 

Nenech se vyprovokovat

Pracuji jako novinář, ale jízda na koni je mým velkým hobby, do kterého dávám dost času i peněz. Jezdím už zhruba deset let, vytrvalostnímu dostihu jsem se začal věnovat v roce 2011.

V Česku tato disciplína spíše přežívá. V malém jsou zde vidět neblahé věci typické i pro rozšířenější sporty. Funkcionáři umějí bafuňařit, na závody létají letadly a bydlí v hotelech. Koně je moc nezajímají. 

Česká republika nebyla schopna postavit v srpnu do závodu mistrovství Evropy ani celý tým: muselo by jít o pět koní a pět jezdců, jenže my byli jen dvě dvojice. Já a kůň Hektor. A Petr Jadlovský se čtrnáctiletou Catarinou. 

Postavili jsme stany kousek od stájí. Vedle nás byl francouzský tým – i oni vztyčili stan, ovšem jeden velký, totiž společenskou místnost pro 40 lidí (jinak bydleli v hotelech). Zjevně s sebou měli i kuchaře, protože celou dobu od rána do večera grilovali. Luxus byl vůbec často k vidění. Třeba speciální chladicí komory pro koně a masáže zvířat. 

Startovali jsme v 7 ráno. Celkově bylo připraveno 106 koní, po selekci týmů, které vybíraly jen ty nejlepší a s nejlepší momentální formou, se k závodu dostavilo 66 koní. Před startem navíc koně kontrolují veterináři, a ti zakázali běžet třem dalším zvířatům, která kulhala, nebo přesněji řečeno – neměla čistý, pravidelný a pružný krok a klus. 

Odstartovalo tedy 63 koní. Nejvíce dopředu vyrazili Francouzi se Španěly a dva koně ze stáje šejka Al Maktúma s italskými reprezentanty v sedle. Když jsem se později díval na startovní listinu, koní z neevropských stájí tam bylo mnoho – a celkově šlo o nejlepší kusy světa. Byl jsem zvědav, jak Hektor obstojí mezi nejlepšími.

Můj český kolega Petr, který tento sport provozuje už dlouho, mi před startem řekl: „Hlavně nepřepal začátek, Hektor je skvělej, ale nenech se vyprovokovat prvními.“ Když jsem s ním vyběhl, drželi jsme se ve druhé skupině kolem pětadvacátého místa. V tu chvíli se mi zdálo, že jsem se vyprovokovat nenechal. Ale mýlil jsem se – posléze jsem zjistil, že v prvním kole jsem běžel zbytečně rychle, a Hektor to zvládl jen proto, že je opravdu mimořádný.

Oproti ostatním měl totiž Hektor základní nevýhodu. Mne.

Jednak jsem na jezdce dost těžký, přestože se před závody vždy týrám dietami. Všichni jezdci a jezdkyně mohou vážit nejméně 75 kilogramů i s výstrojí, a samozřejmě každý se snaží být co nejlehčí, tedy mít právě tuto nízkou váhu. Po měsíci teroru zeleniny a malých kousků vařeného masa jsem se sice dokázal dostat na 75 kilo – jenže ráno a v trenýrkách. Pak jsem se trochu napil, najedl a oblékl – a naděje pohasla. Na vážení jsem si vzal sedlo a váha ukazovala skoro osmdesát kilo, zatímco všichni ostatní přede mnou byli jen nepatrně těžší než limit. (Jak se na konci ukázalo, tak to možná bylo jen při prvním vážení – ve vytrvalostních dostizích se totiž skutečně dost švindluje. Například italskou reprezentantku s koněm arabského šejka, která skončila druhá, po dojezdu do cíle převážili a zjistili, že má o dost méně než 75 kilo.)

I druhý Hektorův limit souvisel se mnou. Srpnové mistrovství Evropy byl totiž teprve můj druhý stošedesátikilometrový závod. Kratších závodů (na 120 kilometrů) jsem běžel spoustu. Ale 160 ne. A těch čtyřicet kilometrů je opravdu rozdíl: vzdálenost nemám zažitou, nevím, jak přesně rozložit síly, a neví to ani Hektor. 

 

Součást života

Závod byl rozdělen na šest kol – a to první ubíhalo svižně. Petr se držel zhruba patnáct minut za mnou, i jeho zkušená Catarine běžela dobře. Pro koně je to velmi těžký závod, proto jich mnoho za sezonu běžet nemohou. Všichni špičkoví koně neběhají více než dva až tři závody do roka, tudíž není vůbec lehké je připravovat.

Ve svých jedenácti letech patřil Hektor spíše k mladším a méně zkušeným koním. Ne každý kůň je schopen vytrvalostní dostihy  běhat. Obvykle se závodu účastní arabští plnokrevníci, angloarabové, nebo Shagya arabové, jakým je i Hektor. Mám ho od jeho pěti let, přivezl jsem ho ze slovenských Topolčianek. Původně jsem si v hřebčíně vybral jeho bratra Narsila – mimořádně laskavého koně se skvělou mechanikou. Hektora jsem v jeho čtyřech letech viděl, ale jen z dálky. Byl problémový kůň, neměl rád lidi, nenechal na sebe vůbec sáhnout, občas někoho pokopal a ostatní koně neustále provokoval. Pohyboval se ale s neuvěřitelnou lehkostí. Když cválal, vypadalo to, jako by o tom ani nevěděl. 

Hektorův bratr Narsil dostal po několika měsících velmi těžkou koliku a na operačním sále umřel. Koně jsou velcí, silní, ale strašně křehcí. Po pár týdnech jsem se jel znovu podívat do Topolčianek a Hektor tam stále byl. Prý si ho prohlíželo mnoho kupců, ale kvůli jeho problematické povaze ho nikdo nechtěl. Odvezl jsem si ho a první rok jsem z něj spadl nespočetněkrát. Bál se lidí a všeho, co přicházelo shora. Sedlo, deka, jezdec. Když jsem na něj v jízdárně poprvé nasedal, přetrhnul vodicí šňůru (odborně lonž) a ztropil rodeo jak z Divokého západu. Po několika měsících dostal takzvanou měsíční slepotu, u koní časté onemocnění duhovky, a málem přišel o zrak. Nakonec se podařilo zachránit mu jedno oko. Na to druhé nevidí. 

Nebudu vám vyprávět všechny peripetie, ale naběhal jsem s ním už přes 11 tisíc kilometrů – a dnes je Hektor nejhodnější kůň ve stáji. 

Měl a stále ještě má jeden problém, od jezdce a člověka potřebuje jistotu. Jakmile začne jezdec panikařit, Hektor začne také. Když je v sedle klid, je Hektor také klidný. Nechci tím říci, že má rád lidi, nebo že má rád mě; koně v tomto ohledu nejsou jako psi. Spíše myslím, že mne Hektor přijal jako nutnou součást svého života. Prostě se mnou běhá a moc to neřeší.

 

Dopování zvířat

Veterináři kontrolují koně po každém kole vytrvalostního dostihu: pokud totiž jezdec rychlost přežene, koně to může v lepším případě zranit, v horším zabít. V rámci již zmíněného švindlování se objevuje i doping zvířat. Den po mistrovství Evropy se konal další závod, na 120 kilometrů: klisna Ulla de Luc doběhla na druhém místě, jenže pak zkolabovala a umřela. Přesný důvod nevíme, ale závodníci, kteří na ní dříve jezdili, mi říkali, že jsou přesvědčeni, že byla příliš nadopovaná. Veterináři v průběhu závodu nepoznali, že zřejmě běží za hranou svých možností…

Při veterinární kontrole se stopky měřící závodícím čas na trati zastavují. Kůň se musí uklidnit, jeho srdeční tep musí být maximálně 64 úderů za minutu. Jezdec by tak neměl koně moc hnát, aby se dokázal uklidnit co nejrychleji: dobrým koním to trvá jen pár minut. Při přípravě na kontrolu je také důležitý tým, který kolem zvířete máte. Především je potřeba ho ochladit: koně se totiž během zahřívají. Jedním z důvodů, proč mohou běhat dlouhé trati, je sice jejich schopnost ochlazovat se tak jako lidé pocením, což jiná zvířata, třeba psi, neumějí. I tak je ale potřeba koně zchladit proudem vody.

Hektor byl před kontrolou v klidu už za dvě minuty, po začátečním kole vypadal spokojeně. Prvních 40 kilometrů běžel více než dvacetikilometrovou rychlostí. 

Druhé kolo mělo 32 kilometrů; na jeho začátku jsem doběhl skupinu belgických reprezentantek a Ira Toma MacGuinesse. Povídali jsme si, při tomto sportu to není neobvyklé. Řekl mi, že je mu osmašedesát; na koni seděl, jako by k němu přirostl.

Hektor ale začal pomalu přidávat, a tak skupina za chvíli zůstala za mnou. Povrchy se střídaly, chvíli louka, pak silnice, cesta s ostrými kamínky. Věděl jsem však, že se mu běží dobře, byl uvolněný a sám si vybíral, kde se běží nejlépe. Zrovna jsme probíhali soukromým panstvím: cesta vedla kolem klasického anglického zámečku podél silnice upravené i pro kočáry.

Ten pohled mne bohužel uchvátil natolik, že jsem přehlédl odbočku a s Hektorem jsme se ocitli mimo trať (stalo se to i jiným, možná cesta nebyla úplně dobře značená, ale stejně jsem si nadával a dodnes nadávám). Moje chyba protáhla Hektorovi trať nejméně o dva kilometry. Což je v závodě, kde rozhodují minuty, poměrně velký problém.

Po tomto kole Hektor mírně zrychlil, měl za sebou necelých 80 kilometrů. U koní je obvyklé, že se mezi osmdesátým a stodvacátým kilometrem dostanou do krize – podobně jako když běžíte, a ještě jste nechytli druhý dech. Hektor se do krize dostal, mnoho dalších koní na tom však bylo ještě hůře a vypadlo. Bohužel i Catarine s Petrem Jadlovským: podle veterinářů měla nepravidelný chod. Byla to škoda, Petr cestoval do Anglie dva dny, připravit koně na takový závod trvá nejméně čtyři roky. Vzal to však jako gentleman: popřál mi hodně štěstí a celý závod se snažil pomáhat při veterinárních kontrolách.

S přibývajícími kilometry se ukazovala další chyba, kterou jsem udělal. Hektor měl normální železné podkovy. Ty drží na noze výborně, ale problém je, že netlumí nárazy. A po 140 kilometrech začínala Hektora bolet kopyta. V posledním kole dokonce zpomalil a sám si stoupl do brodu, kde pár minut stál a chladil si nohy. Přesto prošel i závěrečnou veterinární kontrolou dobře, nenechal na sobě nic znát a nezakulhal.

Sto šedesát kilometrů doběhl za devět hodin. Byl čtrnáctý. Třicet dva koní, tedy více než polovina, závod nedokončilo.

Nedokážu popsat dojem, který jsem měl. Únava se mísila s radostí i vztekem, jak moc jsem koni závod zkomplikoval. Ale zvládl to. A to jsem netušil, že mne ještě čeká ledová sprcha. Doslova. Můj malý tým mne popadl a hodil do kádě s ledovou vodou – a syn mi se slovy „abys to měl komplet“ zatlačil ramena, abych se opravdu ponořil. Velmi chladná tradice…

Ir Tom MacGuinness doběhl těsně přede mnou. Po závodě jsme oba měli radost, fandil jsem mu. Ve svém věku předvedl neuvěřitelný sportovní výkon. 

 

Epilog

Druhý den ráno jsem málem nebyl schopen vstát. Bolely mne nohy, svaly i rozedřená lýtka od třmenových popruhů. Ramena i záda. Trvalo mi několik minut, než jsem se zdvihl a donutil se opláchnout. Loudavě jsem si došel pro kafe a podívat se na Hektora. Únava jako by ho přešla, spokojeně přežvykoval. Za chvíli se měl konat další, kratší závod. Tady startoval český tým, a tak jsem se pomalu, rychle to nešlo, vydal na start. Sto koní na startu se zrovna zahřívalo, jezdci klusali, někteří cválali. Kolem mne proběhl mohutný bělouš, z hřbetu mi kynul jezdec. Historky o nezdolnosti Irů jsou pravdivé. Tom, který zanedlouho oslaví sedmdesátku, startoval i na 120 kilometrů. A dostih dokončil. •

 

Autor pracuje jako vedoucí investigativního týmu Radiožurnálu.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement