Vesnice po tornádu: Tenká hranice zkázy

Obrazem

Fotograf Ivo Dvořák žije v Brně. Když se ve čtvrtek prohnalo jihomoravskými obcemi tornádo, fotografoval pro klienta v Břeclavi. „Večer jsem viděl v televizi první záběry. V šest ráno jsem tam vyrazil,“ vzpomíná. V půl osmé odstavil auto na okraji Lužice, později se vydal i do Mikulčic a Moravské Nové Vsi. V zasažené oblasti strávil dvanáct hodin a nachodil třicet kilometrů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nejdřív jsem viděl jen pár poházených plechů a střešních tašek – jinak nic hrozného, jako po nějaké silnější bouřce. O to větší překvapení mě čekalo hned za rohem, kde to vypadalo jako po výbuchu. Hranice zkázy byla opravdu tenká. Bylo zřetelné, kde to sláblo, tam už se jen válely nějaké polystyrény, žádné poškození, domy nedotčené. A o pár metrů vedle apokalypsa.

Na lidech bylo vidět, že tma byla ještě milosrdná, a že po rozednění je čekal další šok, když viděli skutečný rozsah celého neštěstí. Většina z nich celou noc nespala a svítání bylo kruté.

Nebyl jsem tam jako novinář, který potřebuje rychle udělat fotky a někam je poslat. Nepospíchal jsem, ptal jsem se lidí, jestli jim focení nevadí. Nechali mě nahlédnout k sobě domů, někteří mě sami zvali. Nedělalo jim problém mluvit, naopak mi přišlo, že to potřebují někomu odvyprávět. Ptal jsem se jich, jak tornádo trvalo dlouho, kam se schovali, jak prožili noc.

 

Všude něco od sousedů

Z příběhů, které jsem vyslechl, se mi jako první vybaví zakrvácený muž, kterého jsem fotil, jak sedí doma na posteli. Byl pořezaný v obličeji a na rukách, viditelně ještě v šoku. Všude na podlaze byla spousta skla a krve, zbytek rodiny v nemocnici, koupelna bez oken – právě tam na poslední chvíli vtáhl syna, aby se spolu ukryli před řáděním tornáda.

Všechno prý trvalo kratičký okamžik, a doprovázel to obrovský hukot. Lidé ale také popisovali, jak těsně před tím nastalo úplné ticho a bezvětří. Jako kdyby se bouřka najednou zklidnila. A pak to přišlo. Věci létaly vzduchem jako projektily, což je dobře vidět ze střešních tašek nebo latí, zaseknutých jako tomahawk do tepelné izolace fasády.

Prošel jsem hodně zničených zahrad, ve kterých se válely hromady cizích předmětů – každý měl na svém pozemku něco od sousedů. Jeden pán se jen bezmocně díval do svého záhumenku. Říkal mi, že tam měl dvoutunový obytný kontejnér. Našel ho pak o dvě stě padesát metrů dál. Všude se válelo ohromné množství automobilových vraků.

Některým lidem zmizeli koně, prostě byli pryč, nikdo je neviděl. Všichni jsme doufali, že snad jen někam utekli, že nejsou zavalení pod hromadou suti. Záchranáři také označovali domy, které byly včas evakuované, a kde tudíž nebylo nutné hledat oběti mezi prvními. Voda ve vesnicích fungovala, protože je pod zemí. Elektrika ale nešla čili ani plynové kotle.

Potkal jsem také stařenku, jak bezradně stojí před domem a ptá se, jestli nevím o někom, kdo by jí pomohl – přes její zahradu ležel obrovský plech. Vzápětí přišli policisté a odstranili jej. Na okraji Mikulčic v podstatě zmizelo deset novostaveb z pórobetonových tvárnic. Stará poctivá práce opravdu vydržela mnohem víc, většina moderních domů byla na odpis.

 

Rychlý restart

Když jsem po setmění odjížděl do Brna, vypadaly ty vesnice o hodně jinak než ráno. Obnova se rozjela neuvěřitelně rychle, do večera byl vidět velký posun.

Další den jsem se chtěl vrátit, ale ze zpráv jsem pochopil, že už by to bylo těžké. U příjezdu do dědin stály kolony, přibývalo dobrovolníků, policie pouštěla jen na povolenku.

 

Rozsáhlou fotoreportáž si můžete prohlédnout zde.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement