Krásná Vyhlídka

Když bylo Karličce šestnáct let, tak se její máma utopila. Táta, kterému nikdo neřekl jinak než Drak, se vrátil večer od jezu ještě celý mokrý, v kuchyni, kde Karlička psala úkoly, popadl lahev, dal si panáka, dva, kecl na židli a vydralo se to z něj: Už nemáš mámu!

V hospodě prý řádili, tancovali, pak si šli zaplavat, jenže máma zmizela pod vodou, praštila se o kámen nebo zamotala do větví, a když ji táta vytáhl, bylo už pozdě. Ani lidi, co hned přiběhli, nic nezmohli.

Strašně se tehdy s tátou objímali, brečeli, neměli v tu chvíli nikoho na světě. Čas ale všechno okrouhá, stačí se mu podvolit. To tvrdí i ti nejvýznačnější terapeuti. Že by šla zacelit i tahle rána? A máma bývala vzteklá. Táta lítal po kraji, zapomínal se v hospodách, nemá cenu zapírat, že se ocitl i v base, ale být jenom s mámou žádná slast nebyla. Kolikrát si myslela, že Karlička spí nebo se učí nebo jí to bylo jedno, někdy si jen nalila a potichoučku seděla, kolikrát ale popíjela a pořvávala, třískala věcmi, vyváděla.

Když se ale s tátou z toho malého, teď tak smutného bytu na okraji Senohrab nastěhovali na Krásnou Vyhlídku k babí Lídě, nastaly šťastnější časy. A Krásná Vyhlídka, strategicky umístěná na turistické trase u Sázavy, se vzmáhala. V létě senohrabskou říční plovárnu obsypávaly davy návštěvníků, stavovali se tu vodáci. A když zavládlo sychravo, býval plný lokál.

Karličku každý rád viděl, byla milá, hezká, s každým ráda promluvila, měla i dobrou hlavu na účty. Pravda taky je, že babí Lída teď stárla spíš po dnech a po hodinách než po letech a provoz Vyhlídky si bez Karličky brzo nedokázala představit. Předtím tam měla k ruce jenom Evku, která prý zdrhla z holčičí brigády v Kafejtových Olšinách, ale ta moc práce nezvládla. Nebyla to líná, ale spíš nešikovná holka. A bojácná, plachá. Kdo ví, co ta dřív zažila. A ani česky se pořádně nenaučila.

Karlička s tátou Drakem Vyhlídku zvelebovali, modernizovali kuchyň a přestavěli lokál. Museli se ale zadlužit. Banka by Drakovi kvůli jeho rejstříku samo sebou nepůjčila, půjčili si ale právě u Kafejty z Olšin. S půjčkama to ale bývá tak, že jedna vytlouká druhou, a brzo už babí Lída tomu lichváři ručila Vyhlídkou. Ale ničeho se neobávali, všechno klapalo a lidi se k nim táhli.

 

A jak dluh rostl, na Karličku čekávaly kytice. Kafejtovi po kraji dlužilo spoustu lidí, ale posílat někomu kytky? Ty dostávala jen Karlička. A o obyčejné polní kvítí nešlo, to tedy ne. Po těch prvních starochových milostných esemeskách Karlička prskala smíchy nebo i zuřila, pak je ani nečetla. Vášní v nich bylo vždy plno. Kšeftař jí psal o polibcích a krásných prsech a životním štěstí a tak dál. Bylo to jasné, chtěl ji. Při představě, že by s tím dědkem snad kvůli dluhu musela spát, se Karličce dělalo špatně. Ale házela to za hlavu. Táta Drak tvrdil, že lokál bude zlatý důl, a vypadalo to, že se neplete.

Jenže pak to vypuklo. A nastal covidový březen. Podle zpráv jako první ochořeli tři výletníci z Itálie, kterým Karlička tu italskou dálavu docela záviděla. Poplachu s chřipečkou se tehdy ještě všichni smáli, pak už se ale brzo fotili v rouškách. A v Čechách byla první stovka mrtvých. To je akorát tak obyvatelstvo docela malé vesničky, ale s kdekým to pořádně zacloumalo. Mluvilo se o zavření hranic a o nouzovém stavu. A jestli se po okolí vykládalo, co někdo vyčetl z internetu, že totiž pandemie zabíjí jen už beztak pomačkané lidi, totiž staré a kdovíjak invalidní, tyhle řeči kolem Vyhlídky ustaly, když odvezli Evku.

Práce moc nezastala, teď si začala stěžovat na chřipku, neuměla se sice pořádně vymáčknout, ale bylo to ono. Karlička ji našla horečnatou, úzkostnou, a jak chudák Evka lapala po dechu, i vzduch kolem ní byl horký. Čekali, že se z nemocnice brzy vrátí. Evka ale umřela. A to se covid ještě nerozmáchl, aby začal kosit. Každopádně vypukl rouškový karneval.

Roušku pro babí Lídu Karlička ušila sama. Zuzka jí donesla roušku v barvě pomeranče, sama nosila citronově žlutou. Ale museli mít zavřeno. A brzo nebylo čím splácet dluh, který se každý den zvyšoval. Už tehdy někteří přející, ale nejspíš i ustrašenější občané Senohrab i sousedních Čtyřkol nechávali podomácku šité roušky viset na plotech pro spoluobčany. Roušky poslané z Číny se dokonce rozdávaly v lékárně, kdekdo ale brblal, že pořádně netěsní, byly nejspíš narychlo spíchlé někde v koncentráku, měly ovšem výhodu, že byly zadarmo. Fintila se nejen Zuzka. Mladé holky se v rouškách, barevných a všelijak vyzdobených, nechávaly rády vidět, nádech tajemna, který vzbuzovaly zakryté tváře a těla pučící sexualitou, byl příjemný všem. Vždyť bylo jaro.

Na roušku pro babí Lídu Karlička nastříhala ručník v příjemně zelené kiwi barvě, babí se ale bránila.

Já na roušku kašlu, říkala. Život ze mě stejně uniká a nevím, jestli se vrátí. Tak co bych se s deklem hmoždila ještě zaživa. Pak se ale někým nechala přesvědčit, že právě na starou tvář škraboška patří nejlíp, a v kiwi roušce i spala. Možná tak chtěla Karličku uctít.

Ale bylo to tady: hospody, krámy pořád zavřené. Vyhlídka nevydělávala, dluh s úroky u Kafejty rostl. Život, jaký všichni znali, vcucnul labyrint testování a trasování, kdekdo se přilepil k tsunami špatných zpráv a cítil, že je jimi sdíraný zevnitř. A bylo to tady: covid se sápal po lidech z doteků, přenášel se laskáním i fackama kupříkladu, přeskakoval z jednoho na druhého, někým nemoc jen zatřásla, z jiných nakažených dělal covid blbce a mrzáky a mrtvoly, netopýří drápky choroby se zatínaly do mozků s dosud ničím, natož zázračnou vakcínou neztenčenou prudkostí. O Karličku nemoc jen tak škrtla, těch Kafejtových esemesek ale přibývalo, byly jak bodlinky, jak osiny.

A jak to tehdy celé bylo, jak události šly, má už Karlička pomotané, v paměti jí to každopádně zůstalo takhle:

 

 

Na pohřeb Evky se se Zuzou sešly před benešovským obchoďákem, Karlička se sotva vyloupla z karantény.

Zírají na frontu kolem anticovid stanu s červeným křížem, ve frontě tu přešlapují desítky lidí, vlečou se ke stanu v rozestupech, pohledy upřené většinou do mobilů.

V kolik to má?

Karlička si uvědomí, že se Zuzana ptá, kdy bude pohřeb, a řekne jí to.

O. k., to v klidu stihneme test!

A myslíš, že tam chudák Evka bude mít nějaký příbuzný?

Chudinka, to sotva, dyť je to na Ukrajinu hrozně daleko!

Ukrajina není tak daleko, myslim.

Zuza popadne Karličku za ruku, zaplují na konec fronty.

Hele, Karli, vypadáš zadumaně, mysli na něco jinýho.

Než na co?

Než na smrt.

Udusila se prej na ventilátoru, to je šílený, viď?

Hele, sme na řadě.

Fronta se kroutí do stanu, ven vycházejí všelijak nahrblí, zaražení lidé, ani nevypadají, že by se jim po testu ulevilo. A Karlička si všimne, že jeden zdravotník má na nose připevněný červený klaunský nos a všelijak i povykuje. Asi chce trochu rozpumpovat zábavu. Nikdo se ale nesměje.

A furt tě kvůli dluhu staroch votravuje? vyzvídá Zuza, která jediná o Kafejtově dotírání od Karličky ví.

Já za nim do Olšin ale přece nemůžu!

Chápu, Karli! Ale zase, uvažuje Zuza, pokud za nim nepudeš, Vyhlídka padne, když se mu babí upsala. A třeba by kvůli tolika prachům mohl dát zavřít i tvýho tátu...

A babí by taky mohla skončit někde v covidovým pytli v eldéence. Ach jo!

Karli, co si teda počneš?

Hele, nevim!

Tátovi si neřekla, co Kafejta po tobě chce, viď? vyzvídá Zuza.

Ne, to by ho zabil, a to by ho zavřeli tuplem.

No, Karlino, a co kdyby to byla, řekněme, jednorázová záležitost! Kafejta je hroznej, já tě nenabádám, ale zase tolika prachů by si smázla!

Dyž já se bojim, že mě spíš miluje, špitne Karlička.

Seš teda v blbý situaci, Karli. Ale to teď každej. Nech to po covidu, to rozhodování.

Zuzo, co když pak přijde něco dalšího?

Ále nestraš, co by to bylo?

Ňáký další hrůzy!

Karli, klid, neboj. A až teď vlezeš do stanu, jenom tě zalechtaj v nose špejlí.

Co dyž sem to zas chytla?

Neboj se! Covid už na tebe nemůže. Evka byla tlustá, tlustoška to byla. Seš ty snad tlustá?

Neee.

Anebo seš snad stará bába?

Neee, Karlička málem smíchy vyprskla.

Tak vidíš, covid bere akorát slabý kusy.

Hm.

A ta špejle, co ti strčej do nosu, nic nedělá, na to si zvykneme.

Tak jo.

Radši bych byla teda lechtaná úplně jinak a jinde! Nečim jinym! Hele, koukej na toho medika udělanýho s tim srandovním rypákem!

Nech toho!

Hele, Karli, ty fakt dneska nějak nemáš náladu.

Ve stanu Karlička vykoktá údaje, co po ní chtějí, ten sympatický medik jde k ní, usadí ji do křesílka a vytáhne špachtli. Teď to štípne, slečno, říká žertovně, a když se k ní skloní, přes myriádu dezinfekcí Karlička ucítí i kapičku štiplavého mužského potu, není divu, když je navlečený v proticovidové zbroji, jako rytíř, bojovník se smrtí… a je jemnej a šikovnej!… o Zuzu, která nastoupila na výtěr do kóje vedle, ani okem nešmrnc… a když Karlička vyšla ze stanu, stalo se, čeho bývá jaro plné, obloha se protrhla, vylezlo slunce a zablesklo se v loužích.

A byly se Zuzkou poslední, a tak se přidaly k hloučku testovaných, který tu dosud otáleli. A když veselý medik vyšel ven, někdo zatleskal, ostatní se přidali, a když se jim medik s legračním nosem ukláněl, Karlička se rozesmála. Ale kolik teď může bejt nakaženejch, říkala si… desetitisíce? Statisíce? Miliony? Stamiliony? Třeba se někdo v té chvíli kouknul do mobilu, tohle zkontrolovat, ale spíš ne. Pořád plácali dlaněma a zubili se přes roušky.

Je to tu vohromný, viď? povídá Zuza, taky se pod rouškou směje. Pěkně to procítily. Společnou radost a sílu, než se začne drolit. Krematorium, kde pak pohřbí Evku, je hned za rohem. Nemusely spěchat, užily si tu pospolitost.

A měly štěstí, krematorium spalovalo docela normálně, ještě se před tím přílivem mrtvých nezaseklo. Evčin pohřeb byl ale kvůli covidovému řádu bleskový. Anebo se s tím nemazali, protože Evka je z ciziny? A vtom Karlička zahlédla Kafejtu. Vysoký staroch k ní přikročil. Čekám na tebe, krásko! syknul a zaplul mezi lavice.

Panebože, vždyť on je tak starej, že by to klidně mohl být jeho pohřeb, řekla si Karlička. Vyhlídku ale miluju a to o ni mám přijít, když mu nedám? uvažovala. Styděla se, že během obřadu nemyslí na Evku, v hlavě jí ale řinčel její problém. Radši snad taky chcípnu, než aby ten vy-dřiduch byl muj první! No jo, kam se ale s tátou vrtneme? A co bude s babí?

Vtom se do síně nacpal hlouček holek z Olšin, vystrojily se na pohřeb Evky, své bývalé kolegyně a kamarádky, jak mohly nejlíp, a to už spustila hudba, solidní a vážná, jak se slušelo.

A chvililinku sledovali Evčinu rakev a pak rakev zajela dozadu, zavlála černá opona a byl konec.

Nikdo si netroufl vstát, i když to asi měli, nikdo ale nevěděl, co si počít za těch nových pravidel. Až holky z Olšin spustily smutnou písničku, snad Evčinu oblíbenou. Určitě to byla Evčina písnička, protože zpívaly ukrajinsky, vždyť v Kafejtových Olšinách holek z Ukrajiny pracovalo dost. A sotva tu ukrajinskou písničku smrti dozpívaly, tak se Karlička pohledem zahákla o přítelkyni Zuzu, aby se tam necítila tak sama. A kouká okolo, snaží se v tom smutku pocítit to, co před covid stanem, totiž semknutí s ostatními rouškovými lidmi. Ale to nešlo.

Mnozí účastníci bleskáče, jak se rychlým pohřbům říkalo, zatím už vstávali, měli dost rozumu, aby se na pohřbu nenakazili, ven se draly i holky, a že by před obřadní síní třeba postáli a zatleskali, to nikoho ani nenapadlo.

Zapálila bych si, kdyby mi to nebylo blbý, posteskla si venku Zuza.

Hele, Zuzo, co bude teď? hlesla Karlička a uvědomila si, že brečí.

Co by bylo, ty hloupá?

No, covid jednou skončí, ale co příde pak?

Už nic zlýho, zavládne pohoda, uvidíš!

Myslíš?

Jasně! Co ale uděláš s tou Kafejtovou nabídkou? Pudeš za nim? Už to víš?

Jo, už to věděla. Karlička se rozhodla, co podnikne. A byla ve tvářích úplně rudá, snad napětím ze všeho toho uvažování nebo z pláče.

Vodpusť, Zuzo, ale teďka ti to neřeknu, jak sem se rozhodla!

O. k.! Ale ty se celá třeseš!

Zuzo, ale že byla ta ukrajinská písnička moc hezká?

To jo. Ale neboj se! Tobě se to nestane.

Co?

Karličko, nám se nestane to, co Evce. Nám se to nemůže stát.

Myslíš, že ne?

Ne, my určitě nedopadneme jako Evka.

To je dobře, že vo tom seš přesvědčená. Já taky.

Karli, já s tebou teďka pudu na Vyhlídku, jo?

Jasně, Zuzo, budu moc ráda.