Pravá láska je pryč. Ruská prosperita také

Igor Sečin sice může mít vzhled vyhazovače a přezdívku Putinův Darth Vader podle černého lorda stojícího na temné straně síly ve sci-fi sérii Star Wars, ale svou pětaosmdesát metrů dlouhou jachtu pojmenoval velmi něžně. Amore Vero, což v italštině znamená Pravá láska. V době, kdy Evropská unie oznámila zmrazení majetku oligarchů blízkých ruskému prezidentovi, kotvila Sečinova loď na francouzské Riviéře, což se od majitele ukázalo jako neprozíravé. Na Pravou lásku si nyní bude muset Igor Sečin počkat. A je otázkou, zda se jí vůbec někdy dočká.

Jméno Igora Sečina, šéfa polostátní ropné společnosti Rosněfť a od devadesátých let pravé ruky Vladimira Putina, se objevilo už na prvním sankčním seznamu, kterým Evropa a Spojené státy zmrazily majetek hlavních opor ruského režimu kvůli invazi na Ukrajinu. Když na loď dorazili francouzští celníci, kapitán se navzdory nedokončeným opravám chystal vyplout směr Turecko, které se k sankcím nepřipojilo. Francouzské úřady zavedly nad plavidlem nepřetržitý dohled a Pravou lásku pro jistotu připoutaly k nábřeží ocelovými popruhy. Šéf polostátní společnosti přišel vzápětí i o druhou loď. Přes 135 metrů dlouhou Crescent (Půlměsíc) v hodnotě přes třináct miliard korun stihli zajistit Španělé.

Obdobně dopadla řada dalších megajachet, lodí s délkou nad čtyřicet metrů, patřících ruským miliardářům, úředníkům a důvěrníkům ruského prezidenta Vladimira Putina. Třeba Lady M, Sailing Yacht A, Valerie, Lady Anastasia, Royal Romance nebo stopadesátišestimetrová Dilbar – tedy jachty, které patří k těm největším na světě.

Některým velkým rybám se přes rychle zaváděné sankce podařilo uplavat. Eclipse a Solaris patřící majiteli fotbalového klubu Chelsea a oceláren Evraz Romanu Abramovičovi včas odrazily k bezpečnějším tureckým břehům. Nord majitele oceláren Severstal Alexeje Mordašova zamířila až do Vladivostoku na ruském Dálném východě. Krátce před útokem na Ukrajinu se do bezpečí přesunula menší ze dvou jachet připisovaných Vladimiru Putinovi. Z Německa přeplula do Kaliningradu, vyplývá z údajů společnosti MarineTraffic, sbírající data z lodních identifikačních vysílačů.

Osud druhé „prezidentské“ jachty byl dramatičtější. Případ novější a větší Šeherezády ukazuje, že pravděpodobně dojde k řadě právních bitev o zajištění a možné zabrání majetku ruských podnikatelů a politiků. Stočtyřicetimetrová Šeherezáda byla donedávna největší jachtou na světě, k níž se oficiálně nikdo nehlásil. U lodi plující pod vlajkou Kajmanských ostrovů a zapsané na společnost z Marshallových ostrovů uprostřed Tichého oceánu ani nešlo skutečného vlastníka ověřit.

Spolupracovníci uvězněného protikorupčního aktivisty Alexeje Navalného v březnu upozornili, že tajemná Šeherezáda pravděpodobně sloužila potřebám ruského prezidenta. Polovinu posádky tvořili příslušníci ochranné služby FSO, zodpovědné za Putinovu bezpečnost. Mluvčí Kremlu jakoukoli spojitost mezi jachtami a ruským prezidentem odmítl. Co bude s lodí v hodnotě přes patnáct miliard korun, nebylo ani koncem března zřejmé. Italská finanční policie se snažila ověřit, kdo je skutečným majitelem jachty kotvící v toskánském letovisku Carrara. Když po vlastníkovi vypukla sháňka, Rusové z lodi podle informací deníku Financial Times zmizeli a nahradila je britská posádka. „Kvůli komplikované firemní struktuře, kterou okolo lodi vytvořili, není jasné, zda majetek patří Putinovi, nebo jinému ruskému oligarchovi,“ citoval deník nejmenovaného člena italské finanční policie.

Uvalení sankcí a zmrazení majetku klíčových lidí spojených s Putinovým režimem je přitom jen první, a to ještě ta jednodušší část. K druhému, drsnějšímu kroku, tedy zabavení majetku, je v právním státě nutný soudní proces. Během něj musí žalující státy zadržený majetek věrohodně propojit s osobou ze sankčního seznamu, což kvůli anonymním offshorovým schránkám bývá problém. Druhým krokem je prokázat, že takový majetek nabyl vlastník nezákonným způsobem, případně není schopen vysvětlit jeho původ.

Bývá to dlouhý a drahý proces, ale podle Franklina Monsoura, bývalého státního zástupce a nyní advokáta v newyorské kanceláři Orrick, to neplatí vždy. Právník specializující se na korupční kauzy upozorňuje, že v největším případě posledních let se podařilo poměrně snadno zabavit majetek za více než miliardu dolarů. Šlo o kauzu, kdy z malajského státního fondu zmizelo několik miliard a ty se následně vynořily v sérii transakcí, například při financování filmu Vlk z Wall Street. Majetek byl nejprve zmrazen a poté zkonfiskován.

„Nikdo se například nedostavil k soudu, aby bojoval o obrazy Van Gogha a Clauda Moneta, které měly dohromady hodnotu stovek milionů dolarů,“ uvedl Monsour a dodal, že podobné chování očekává od ruských oligarchů. Podle něj pracovali příliš tvrdě na tom, aby schovali před světem větší obchody a majetky, než aby se hlásili o domy nebo jachty. „Některé země začínají zpochybňovat jejich občanství a mohou mít kvůli tomu daleko větší problémy, jichž se obávají,“ dodal.

 

Až tisíce Rusů na indexu

Čtyři týdny od ruské invaze na Ukrajinu čítaly sankční seznamy stovky až tisíce jmen vlivných Rusů a firem. Vedle Evropské unie si vlastní soupisky vytvořily prakticky všechny „západní“ ekonomiky včetně Spojených států, Velké Británie, Japonska nebo Austrálie. K blokování majetku přistoupily také Bahamy a jindy neutrální Švýcarsko. Švýcarská bankovní asociace odhadla, že klienti z Ruska mají na účtech a v sejfech tamních bank mezi 150 a 200 miliardami švýcarských franků (přes 4,8 bilionu korun).

Objevit se na sankčním seznamu nejčastěji znamená obstavení majetku, omezení cestování i obchodů. Jak takový život potom vypadá, poodhalil v rozhovoru s reportérkou agentury Bloomberg jeden z nejbohatších Rusů – Michail Fridman. Na seznam jej dala nejprve Evropská unie a poté i Británie, kde dlouhodobě žije. S tím mu prý přestala fungovat poslední platební karta. I když je stále mi---liardář, po invazi se jeho majetek snížil z patnácti na deset miliard dolarů, musí žádat britské úřady o kapesné. Nárok prý má na zhruba 2,5 tisíce liber měsíčně (asi 74 tisíc korun). To není skutečně moc, když žijete ve viktoriánském domě v Londýně za téměř dvě miliardy korun. Konec může být i s fungováním jeho finanční skupiny na Západě, kam se postupně z Ruska přesouval.

„Nevím, jak žít,“ řekl Fridman reportérce agentury Bloomberg: „Nevím. Opravdu nevím.“ Spolumajitel největší ruské soukromé banky Alfa-Bank v rozhovoru opatrně vysvětloval, že nechápe, proč se na seznamu ocitl. Politice se vyhýbá a na ruského prezidenta údajně nemá vliv ani on, ani jeho společníci.

Fridman patří do úzké skupiny oligarchů, kteří vydělávali během divoké privatizace v devadesátých letech i později za Putina. Nesourodá skupina podnikatelů podporovala opětovné zvolení Borise Jelcina za prezidenta a v Rusku druhé poloviny 90. let kvůli tomu dostali Fridman & spol. nálepku „Sedm bankéřů“. Bylo to podle historické vlády „Sedmi bojarů“, šlechticů, kteří začátkem 17. století sesadili cara a sami krátce vládli. Po nástupu Vladimira Putina tato podnikatelská skupina prořídla. Putinovi oponenti a neposlušní mi---liardáři, jako byl Michail Chodorkovskij, často končili ve vězení s vysokými tresty za údajné hospodářské zločiny. Ti předvídavější emigrovali. Naopak Michail Fridman se svými společníky patřil mezi podnikatele, kteří i po nástupu Putina pokračovali v cestě mezi nejbohatší lidi světa.

Stejně jako další vlivní Rusové na indexu dostal Fridman dva měsíce na to, aby se pokusil o výmaz svého jména ze sankčních seznamů. S rostoucí agresí Ruska na Ukrajině však šel vývoj opačným směrem: na soupisce se objevovala další a další jména. K politikům, úředníkům a podnikatelům napojeným na Putinův režim začali přibývat jejich rodinní příslušníci nebo milenky, na něž byl majetek napsaný. „Oni osobně těží z politiky Kremlu a měli by se také podílet na bolesti, kterou působí,“ uvedl americký prezident Joe Biden před návštěvou Evropy na konci března a soupis rozšířil o dalších čtyři sta řádků. Na americký seznam přibyla například rodina mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova. Američané u jeho manželky napočítali nemovitosti v hodnotě zhruba čtvrt miliardy korun. U jeho dospělých dětí zase upozornili na jejich dlouhodobé pobyty v cizině a opulentní život s přístupem k flotile soukromých letadel a lodí. „Žijí luxusním životním stylem, který se neslučuje s platem Peskova jako státního zaměstnance,“ uvedlo americké ministerstvo financí u položky „rodina mluvčího Kremlu“.

Cílem sankcí mířících na jednotlivé ruské společnosti a jednotlivce bylo vytvořit tlak na vedení země a nejbližší okolí prezidenta Putina, aby změnil kurz na Ukrajině. Vlády mohou majetek zmrazit na dobu neurčitou, aniž by prokazovaly trestnou činnost. Dokud ze sankčního rejstříku jméno neodstraní nebo sank-cionovaní zápis úspěšně nezpochybní u soudu, nemohou majetek používat, prodat ho nebo z něj mít jiný prospěch. Přestože jde o velké částky, hon na nemovitosti a zmíněné megajachty má v rámci ekonomických sankcí vůči Rusku hlavně symbolický význam. Bohatí Rusové vlastní až desetinu největších světových jachet, uvádí společnost Superyacht Group. Mít plavidlo v hodnotě mnoha milionů dolarů patřilo ke statusu ruské ekonomické elity, která nejvíce profitovala z Putinových dvaceti let u kormidla. Sankce jsou vzkazem, že tato éra končí.

 

Zmrazené dolary a eura

Ruskou ekonomiku přímo ovšem nejvíce zasáhnou opatření, která mají tamní režim připravit o peníze na vedení války. Skupina sedmi nejvyspělejších zemí G7, tvořících páteř globálního měnového systému, přistoupila k bezprecedentnímu kroku a zmrazila vklady ruské národní banky u ostatních centrálních bank. Rusko tím ztratilo přístup k polovině z více než šesti set miliard dolarů devizových rezerv. Putin zřejmě s touto možností kalkuloval, ale z výroků jeho a jeho lidí lze usuzovat, že zjevně nepočítal s tak agresivní protiakcí. Sankce totiž označil za „vyhlášení ekonomické války“.

Ruská národní banka se od doby anexe Krymu snažila ukládat majetek mimo eura a dolary. To však bylo možné jen v omezené míře. Bohaté demokratické státy jsou dominantní ekonomickou silou a tomu také odpovídá složení měn používaných v mezinárodním obchodu. Dolary, eura a další rezervní měny tvořily zhruba polovinu ruských devizových rezerv. V březnu ruské národní bance zbylo zlato, v němž nahromadila v přepočtu sto až sto padesát miliard dolarů, čínské jüany a hotovost v sejfech. Rusku se tím zmenšil prostor, jak bránit propadu rublu, jak splácet zahraniční dluhy a platit za dovoz potřebného zboží. Ale také jak dál financovat nečekaně dlouhou a drahou válku na Ukrajině.

Aby zabránila úprku peněz do zahraničí, zvedla ruská národní banka úroky na dvacet procent a z největší země světa udělala finanční ostrov. Cizí investoři nemohli poslat peníze ven a ruské podniky musely většinu utržených deviz měnit na rubly. Guvernérka ruské národní banky chtěla podle informací agentury Bloomberg rezignovat, ale prezident Putin jí to neumožnil a prodloužil jí mandát o dalších pět let. Podobně jako u zajištěných jachet by Západ mohl přistoupit ke konfiskaci zadržených tří set miliard dolarů a použít je například na válečné reparace, tedy na rekonstrukci poničené Ukrajiny. Bude ovšem záviset na vývoji konfliktu i na tom, kam až budou jednotlivé strany ochotné v sankcích zajít.

 

Převlečená benzinka

Ekonomické sankce se obvykle zavádějí postupně a podle pravidla, že protistraně mají působit daleko větší bolest než tomu, kdo je zavedl. Vidět to bylo na opatrném našlapování okolo energií. Soběstačná Kanada a Spojené státy vyhlásily embargo na dovoz ruské ropy a plynu. Naopak Evropa s jakýmkoli omezením během března váhala. Čtvrtina dovozu petrolejářských produktů do Evropské unie pochází z Ruska, u ještě obtížněji nahraditelného zemního plynu to bylo téměř čtyřicet procent. Zrcadlově tvoří příjmy z prodeje fosilních paliv do Evropy základ ruského státního rozpočtu. Zastavení vývozů do Unie by bylo jednou z posledních věcí, ke kterým by Putin přistoupil. Podle toho to také vypadalo na bojišti: zatímco ruská armáda na Ukrajině ničila domy i infrastrukturu, ropovody a plynovody mířící přes Ukrajinu do střední Evropy zůstávaly v březnu jako zázrakem nedotčeny.

Ruští lídři sice v minulosti několikrát tvrdili, že země rozprostře příjmy mezi více odvětví, ale zůstalo u slov. Rusko je dál tím, co bývalý americký senátor a neúspěšný kandidát na prezidenta John McCain označoval za „benzinovou pumpu převlečenou za stát“. Energetické suroviny tvoří šedesát procent ruského exportu a Rusku přinášely zhruba sedm set milionů až miliardu dolarů denně. S vyvoláním války a zvýšením cen komodit by tento podíl mohl ještě stoupnout.

Podle ekonomky Eliny Ribakové z amerického think tanku IIF je pro Putina zásadní příjem z ropy, v menší míře z plynu. Daně a různé poplatky spojené s ropou tvoří přes třetinu příjmů ruského státního rozpočtu. „Pokud by Západ zavedl sankce na dovoz ropy, příjmy rozpočtu by zkolabovaly a mělo by to okamžitý dopad na ruskou platební bilanci,“ uvádí. Jinak řečeno, Rusko by muselo výrazně šetřit a stát by neměl dostatek eur a dolarů. Naopak, pokud by letos poptávka po ropě z východu přetrvala, Rusko by si podle Ribakové mohlo během dvanácti měsíců vynahradit podstatnou část ze zmrazených devizových rezerv.

 

Back in the U.S.S.R.

Základní scénář, s nímž pro ruskou ekonomiku letos počítá, je nicméně tragický v každém případě. Elina Ribaková jej sarkasticky popisuje jako „návrat do Sovětského svazu“, tedy zpět k rozvalené komunistické říši. Očekává totiž patnáctiprocentní propad hospodářství a až pětadvacetiprocentní nezaměstnanost. Ta bude z velké části skryta, spočívat bude v posílání zaměstnanců na neplacené volno kvůli nedostatku zahraničních dílů a zakázek.

Předvídaný propad ruské ekonomiky a zaměstnanosti by se dal srovnávat s důsledky kolapsu Sovětského svazu začátkem devadesátých let. „Ruská ekonomika je dnes vysoce propojená se Západem v téměř všech výrobních odvětvích. U automobilů, ve strojírenství, v těžbě ropy a plynu nebo ve farmacii spoléhá Rusko z 50 až 90 procent na dovoz,“ uvádí Elina Ribaková s tím, že teď budou tyto vazby zpřetrhané.

Co to v praxi znamená? Například náklaďáky Kamaz od dubna zařazují zpátečku a posouvají se o padesát let zpět. Podle ruských médií nemá kvůli odchodu německých výrobců z Ruska potřebné autodíly a vrátí se k výrobě kabin vzniklých ideově ke konci šedesátých let minulého století. Obdobně nedokáže Kamaz postavit motor splňující současné emisní limity, od vlády proto dostanou automobilky svolení vrátit se ke „špinavějším“ normám z devadesátých let.

Od invaze na Ukrajinu se z Ruska stáhly – minimálně dočasně – stovky zahraničních společností. Některé tam podnikaly od pádu komunismu. Velká část z nich odchází kvůli sankcím, pro některé je však situace neudržitelná kvůli ohrožení dobré pověsti a hrozbě bojkotu zákazníky na Západě. V zemi zřejmě nakonec zůstane jen velmi málo západních podniků. Rusko je sice trh s více než 140 miliony lidí, ale pro řadu velkých korporací je ve finančním vyjádření málo významný. Ruská ekonomika je přes veškeré své nerostné bohatství poměrně malá, přibližně šestkrát větší než česká.

Řada z odcházejících firem přitom nabízela dobře placená místa a přispívala k budování ruské střední třídy. Některé atraktivní obory navíc zaznamenaly i exodus samotných Rusů, kteří mohou snadno pracovat v zahraničí. Podle údajů Ruské asociace pro elektronické komunikace odjelo ze země krátce po invazi až 70 tisíc lidí z IT branže, dalších sto tisíc se k odchodu chystá v dubnu. V Rusku je údajně držely jen drahé a nedostupné letenky do ciziny. Že nejde o plané obavy, naznačují opatření oznámená ruským ministerstvem informatiky. Mezi přísliby tříletých daňových prázdnin a výhodných hypoték pro mladé ajťáky se skví možná nejpodstatnější věta, a to, že „zaměstnanci zabývající se vývojem softwaru dostanou odklad (povinné) vojenské služby“.

Mladí Rusové, z nichž mnozí – na rozdíl od starších generací – nepatří mezi významné podporovatele Putinova režimu, totiž vnímají možné povolání do bojů na Ukrajině jako reálné riziko. Do „speciální vojenské operace“ na osvobození Donbasu, jak se válce na Ukrajině smělo v Rusku minimálně první týdny invaze říkat, se vojáci základní služby oficiálně posílat nemají, ale slibům vládních úřadů v Rusku tradičně nikdo nevěří.

Potvrdilo se to při nákupní panice, která zavládla v ruských obchodech ihned po oznámení prvních ekonomických sankcí. Přes opakovaná ujišťování ze strany úřadů, že všeho je a bude dostatek, vzali lidé obchody útokem. Z polic mizelo zboží z dovozu i některé základní potřeby. Cukr, mouka, pohanka, hygienické vložky, plenky pro děti nebo některé léky z pultů zmizely nebo byly mnohem dražší. Ceny během prvních třech březnových týdnů poskočily v průměru o šest procent. Pokud by takový růst pokračoval, znamenalo by to po dvanácti měsících trojnásobné zdražení. Ale s takovým hyperinflačním scénářem ekonomové zatím nepočítali. Střední odhad hovoří o vzestupu cen o pětinu za celý rok, což by i tak stačilo na největší propad životní úrovně za celou éru Vladimira Putina.

Předjímat, co to udělá s Ruskem, je obtížné. V demokratických státech vedou ekonomické potíže ke střídání vlád, ale to nemusí být případ Ruska, které se v posledních týdnech významně posunulo směrem k totalitnímu státu. Podle Toma Nicholse, který se jako vědec celý život zabývá Sovětským svazem a Ruskem a do března byl profesorem na námořní válečné akademii v americkém Newportu, je další vývoj nepředvídatelný. Současné Rusko přirovnává k fungování mafie v čele s donem Putinem, který jako vůdce jednoznačně selhal.

Při nedávné online diskusi pořádané Prezidentskou knihovnou a muzeem Johna F. Kennedyho Nichols líčil ruského prezidenta jako člověka, jenž se během posledních dvou let izoloval od okolí zřejmě kvůli strachu z covidu a začal pronášet bizarní projevy. „My jsme si pořád namlouvali, že se snažíme přehrát šachového velmistra, přitom jde ve skutečnosti o emocionálně jednajícího člověka, který je ješitný a odmítá přijímat informace, které se mu nelíbí,“ uvedl Nichols. Vladimir Putin podle něj prokázal, že není dobrý stratég, a do dějin vejde jako lídr, který zničil Rusko, když bylo na vrcholu. „Myslím, že nikdo z nás ani jedna nebo dvě další generace nebudou žít ve světě, kde bude Rusko tak mocné, jako bylo den předtím, než Putin vtrhnul na Ukrajinu,“ uvedl Tom Nichols s tím, že se ruskému prezidentovi podařilo během několika týdnů smazat třicet let ekonomického, diplomatického i vojenského rozvoje Ruska: „To vše bezdůvodně zahodil. Úplně pro nic.“