Famózní housloví bratři

Kultura

Mají výjimečný talent a našlápnuto na úspěšnou kariéru. Vynikající houslisté, bratři Richard a Eduard Kollertovi. Prvnímu je čtrnáct let, druhému devatenáct. Jejich příběhy se v mnohém podobají, přesto byly jejich začátky trochu jiné. Pro Edu, který na hudební nástroje začal hrát až v sedmi letech, byli vzorem jeho tatínek pianista Jiří Kollert a houslový virtuos Josef Suk. Mladší Richard měl už vzor jiný – svého bratra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Hudba je obklopovala od dětství. Vlastně možná ještě dříve: tóny skladeb si prý užívali už v mámině břiše. Tatínek Jiří je totiž vynikající pianista, skvěle na klavír hrála i maminka, která pochází z Japonska. Rodiče se seznámili, když studovali u stejného pedagoga, výborného pianisty Eugena Indjiče v Paříži.

Rodiče nicméně staršího z obou bratrů, dnes devatenáctiletého Edu, k muzice odmalička nevedli. „Hudba byla všude kolem, ale nemyslel jsem si, že bych se jí zabýval. To přišlo až později, když jsem byl v Japonsku na koncertě pro rodiny s dětmi. Tam jsem zatoužil stát se dirigentem,“ vypráví Eda. Tehdy už také chodil na koncerty svého táty a ze všeho nejvíc se mu líbilo, když hrál na piano společně s houslovým virtuosem Josefem Sukem. „To mu učarovalo. Líbily se mu oba dva ty nástroje a přišel s tím, že by chtěl také hrát a rovnou na oba, ne jen jeden. Tak jsme si řekli, že to můžeme zkusit,“ popisuje Edův táta Jiří Kollert. Zároveň k nim jednou přišel na návštěvu tátův kamarád, dirigent Jakub Hrůša, a ten dal Edovi důležitou radu: Jestli chceš být dirigentem, je dobré umět hrát právě na housle i na klavír.

Malý Eda se tudíž nezačal učit hře na hudební nástroje hned v útlém věku, ale až jako sedmiletý kluk. Nicméně rovnou na dva. A protože už byl větší, měl podle svého otce i celkem jasnou představu, co hraní obnáší či jak vypadají koncerty. „Nechtěl jít takovou tou běžnou cestou, kdy děti na začátku hrají národní písničky. Přišlo mu, že ho to uráží,“ směje se Jiří Kollert. „Rovnou si říkal o velké věci, takže na nás všichni koukali skrz prsty, co blázníme, že to dítě přetěžujeme. Ale chtěl to, takže jsme se s ním snažili učit taky nějaké ty Bachy a Mozarty,“ dodává. Když se pak Edův otec připravoval na Beethovenův koncert – měl ho hrát s orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu –, noty pořád ležely na klavíru, syn si je otevřel a začal si je zkoušet přehrávat. To bych chtěl hrát, řekl tátovi. „My jsme se chytali za hlavu a říkali, že nemá šanci. Ale on, že to zkusí,“ vypráví Jiří Kollert. Tak se rodiče rozhodli, že se mu budou ještě víc věnovat, a Edova maminka se s ním jednu větu z Beethovenova koncertu naučila.

 

 

Edovi bylo devět let a objevila se příležitost vystoupit vůbec poprvé s orchestrem na veřejnosti. Dostal nabídku, že si může zahrát na koncertu s Pražskou komorní filharmonií s Leošem Svárovským. Pro klavír si tam připravil zmíněného Beethovena a už delší dobu měl nacvičeného i Bacha na housle a měl s tím obrovský úspěch. V mnoha ohledech šlo o výjimečné vystoupení, nejen z českého pohledu. Informace o velmi nadaném houslistovi a klavíristovi se totiž dostala dál do Evropy.

Shodou okolností tehdy sháněli na jeden ceremoniál ve Španělsku šikovné dítě v podobném věku, doslechli se o Edovi a následovalo pozvání španělské královské rodiny k vystoupení v paláci El Pardo v Madridu. Tam Eduard vystoupil se sólovým programem pro klavír i pro housle.

„Další den jsme si říkali, že se trošku projdeme po Madridu, ale najednou nám volali, že se Edovo vystoupení líbilo a že tam mají takovou královskou vysokou hudební školu, kde by ho chtěli představit,“ vzpomíná Jiří Kollert. Na Vysoké hudební škole královny Sofie tehdy učily hvězdy, na housle profesor Zachar Bron, na klavír Dmitrij Baškirov, vynikající pianista a tchán rovněž pianisty a dirigenta Daniela Barenboima. Profesor Bron byl shodou okolností v Madridu, Eda mu zahrál na klavír i na housle, jemu se to velmi líbilo a řekl: Edo, jestli chceš, můžeš studovat se mnou.

Zájem současně projevil i profesor Baškirov, kterému se zalíbila Edova nahrávka. Kollertovi se tedy rozhodovali, jak na dvojí nabídku odpovědět. Jezdit do Madridu? To nebude úplně jednoduché. Navíc když je Edovi teprve devět let. Nakonec se rozhodli, že bude studovat u profesora Brona na housle – ovšem ve Švýcarsku, kde právě zakládal školu; tato země je z Česka autem dostupnější než Španělsko. Eda dál pokračoval i ve hře na klavír, ale spíš už jen tak pro radost: hodiny houslí se začaly stávat čím dál tím náročnější a bylo potřeba se jim věnovat naplno.

Nyní už devatenáctiletý Eda nakonec na své „škole snů“ v Madridu skutečně studuje. Ale k tomu se ještě vrátíme.

 

Švýcarská čokoláda

Eduardův bratr Richard je mladší o necelých šest let. Jeho příběh je v mnohém podobný, přesto je jeho začátek trochu jiný. Jeho vzorem totiž už nebyl tatínek – ale starší brácha. „Eda hrál na housle a cestoval a mně to přišlo úplně normální a čím dál víc jsem chtěl také hrát. Jako Eda,“ vzpomíná nyní čtrnáctiletý Richard. Housle byly tedy jasná volba. A dostal se k nim opravdu brzy.

Když začal Eda jezdit na hodiny houslí do Švýcarska, byly Ríšovi asi tři. Jezdili autem celá rodina a vždycky si na týden či dva pronajali byt.

„Když jsme byli v Curychu na jednom z prvních kurzů, říkali jsme: Ríšo, půjdeme ven, je tady jezero, lodě, vlaky, hory, všechno, co máš rád. On ale nechtěl, chtěl sedět na kurzu a poslouchat všechny ty velké houslisty,“ vypráví Jiří Kollert. Na hodiny mu nosili i malinkaté housličky. Rád je prý tehdy všem ukazoval, aby předvedl, že i on už je houslista.

„Seděl v první řadě a pan profesor Bron si ho samozřejmě všiml. Vždycky za ním přišel a třeba mu zahrál do ouška Čajkovského, Brahmse, něco extra pro něj. To pro něj byly nezapomenutelné zážitky. Jak jsem říkal, že jsme Edu aktivně netáhli k hudbě, tak Ríša to měl od počátku, když viděl bráchu. Motivace byla jasná: když to dokáže brácha, já taky. A všechno po něm opakoval,“ dodává Ríšův táta. „Hodiny pana profesora poslouchal od rána do večera, s malinkatýma housličkama v ruce. Pan profesor mu taky dával čokoládu. Švýcarskou,“ vzpomíná s úsměvem Eda.

Ríša už jako velmi malý znal Edův repertoár, dokázal dokonce zazpívat třeba celý Čajkovského koncert. 35 minut. A tak vlastně stačilo dát mu do rukou opravdové housle – a prostě říct, kam má dát ruku. „Eda mě toho naučil hodně. Byl mojí inspirací. Bavil mě jeho život. Cestování. Komunikace s posluchači. Takže jsem se rozhodl, že to chci také,“ říká k tomu Ríša.

Šlo jim hrát na housle hned od začátku? „Já bych ani neřekl, že mi to nějak šlo nebo nešlo. Takový normál. U Ríši, jak s tím byl odmalička v kontaktu, to bylo jiné. Měl to naposlouchané. Takže ač uměl asi jen tři noty, už zahrál různé skladby. To mu trošku závidím,“ říká Eduard.

Do Švýcarska takto jezdívali pětkrát nebo šestkrát do roka, většinou na dvoutýdenní intenzivní kurz, nejdříve měl výuku jen Eduard, teď tam má hodiny houslí i Richard. „Když dostal v pěti letech svého pedagoga, hnedka začal hrát velké věci. Hned po půl roce zahrál Vivaldiho koncert. Tehdy se rovněž objevila možnost, aby si zahrál s Pražskou komorní filharmonií, a další příležitosti už přišly samy. Jakmile trochu přičichl k tomu, že se dá hrát na veřejnosti, a byl z toho velký úspěch, chytlo ho to a už nepustilo,“ říká k tomu Jiří Kollert.

Trému před vystoupením kluci jako malí podle svého táty nikdy nezažili. Děti, které jsou připravené, baví je to a vědí, že to umí, jdou na pódium naprosto sebejistě, domnívá se Jiří Kollert. To byl i případ Edy s Ríšou. Ríša prý dokonce v úplně útlém věku na pódium doslova vbíhal, jak se těšil.

Slova svého táty potvrzují i kluci. „Tak tréma ano i ne. Je tam nějaký ten pocit, že člověk jde na pódium, kde ho čeká vystoupení. Ale spíš je to takové očekávání než tréma,“ říká Eda. „Stres tam samozřejmě trochu je, protože chci ze sebe vydat to nejlepší,“ doplňuje ho Ríša. „Není to strach. Spíš takový adrenalin, co vás tam čeká a jestli se to povede. To mám,“ uzavírá toto téma Eda.

I když oba hrají na housle, svého staršího bráchu Ríša za konkurenci nepovažuje. Ani na soutěžích se nepotkávají, protože jsou jiná věková kategorie. „Ale když cvičíme, je to z devadesáti procent šermování smyčcem,“ směje se Eda. „Mezi klukama je přirozená rivalita a snadno se dostanou do hádky. Potom se stává, že nechají housle houslemi a použijí smyčec jako kord k útoku na protivníka,“ dodává jejich otec Jiří. Žádné velké hádky to ale nejsou, nakonec se prý vždycky domluví. Obvykle cvičí asi čtyři hodiny denně, před koncerty pak samozřejmě více.

 

Investujeme

Za své mistrovské umění získali Eda i Ríša množství cen. „Mým největším hudebním zážitkem bylo v roce 2019 vystoupení na finále soutěže Louskáček v Moskvě a potom koncert s Plácidem Domingem na zahajovacím galakoncertě festivalu v Českém Krumlově loni v září. Potom jsem ještě vystupoval na Expu v Dubaji, i toho si velmi cením,“ vyjmenovává mladší z bratrů.

„Těch hudebních zážitků bylo víc, člověk z nich těžko vybírá. Ale kdybych měl vybrat, je to asi můj první veřejný koncert s orchestrem. To byl takový počátek všeho. Bylo mi devět a hrál jsem tam na housle i na klavír,“ doplňuje ho Eduard. V poslední době si pak užil například natáčení mezinárodní televizní soutěže pro interprety klasické hudby Virtuosos V4+ v Budapešti a také natáčení dokumentu Talent pro Českou televizi.

Někdy mívají jeden koncert za měsíc, jindy několik koncertů týdně. Občas se stává, že se musí nějakou skladbu naučit opravdu hodně rychle.

Například Eda se už v devíti letech naučil Kreislerovy Variace na Corelliho téma za pouhý týden od zadání a hrál je s velkým úspěchem na koncertu.

Ríša měl pak nedávno nabídku naučit se Chačaturjanův Šavlový tanec v Heifetzově verzi za tři dny. Vzal to. Po třech dnech ho hrál jako sólista s orchestrem před plným sálem, ve kterém seděli i čtyři středoevropští prezidenti.

Když jsme spolu byli v únoru v kontaktu, Ríša byl zrovna v Praze a Eda v Madridu, jen pár dní nato byl Eda na koncertě v Budapešti a Ríša s tátou odjeli na hodiny houslí do Švýcarska.

Skloubit často náročný program obou houslistů nebývá jednoduché. Od začátku ale oba věděli, jak může být život hudebníka náročný.

„Eda to viděl na mém příkladu. Že táta cvičí od rána do večera. Bral jsem ho i jako malého na své koncerty. Takže viděl, že je to letadlo, hotel, pak zase chvíli cvičit, pak koncert a druhý den zase někam jinam. V momentě, kdy se Eda ozval, že by se chtěl taky učit, řekli jsme mu: Ale vidíš, jaké to je. Že to není jen legrace, a pokud by ses tím chtěl třeba někdy živit, kdyby tě to bavilo, budeš muset opravdu hodně makat a budeš to muset dělat na té nejvyšší úrovni,“ říká otec Jiří Kollert. Neví, nakolik to Eda v sedmi letech chápal, ale prý pokýval hlavou – a opravdu to pak dělal. „I Ríšovi jsme to říkali a šel do toho také dobrovolně,“ dodává tatínek obou houslistů.

Nejprve rodiče pomáhali rozvíjet zejména jejich hudební talent, jak ale říkají, čím dál tím víc se tato podpora mění na organizační a finanční, protože „studovat na Západě je velice drahá záležitost a každý z nich potřebuje čím dál lepší nástroj“.

„Investujeme do dětí vše, získaly výuku v hodnotě milionů, které několikanásobně převyšují náš rodinný příjem. Samozřejmě u nás neexistují dovolené, klukům to ale nevadí, cestují přesto víc než jiné děti,“ říká Jiří Kollert. Jak se jim finance daří shánět, neprozradil. „Nicméně je to tak, že se bez pomoci jiných lidí neobejdeme,“ dodává.

 

Já ten koncert vezmu

Rodinný kalendář dávají dohromady Jiří Kollert se svou manželkou. Řeší nejen koncerty, další vystoupení či soutěže kluků, ale i jejich školní záležitosti a výuku houslí. Přiznávají, že se to sice všechno snaží „ukočírovat, ale občas na něco zapomenou“. Ríša je stále žákem pražské základní školy, kvůli velkému množství absencí má však individuální vzdělávací plán a stejně jako předtím Eduard dochází do školy jen na přezkoušení. Eda studuje konzervatoř v Plzni, ale většinu času tráví v Madridu, kde nakonec navštěvuje již zmíněnou Vysokou hudební školu královny Sofie.

„Občas je to chaos,“ říká Eda.

„Někdy třeba i týden nebo dva dny předem zjistím, že mám koncert,“ doplňuje ho Ríša.

„Občas se stane, že se to kryje. Například letos bych měl maturovat, ale uprostřed toho mám mít několik koncertů s orchestrem,“ poznamenává starší z bratrů.

„Já si ty koncerty rád vezmu,“ doplňuje se smíchem mladší Ríša.

Právě mladší z obou bratrů se nedávno stal absolutním vítězem soutěže Talent Prahy 5. Na koncertě laureátů, který proběhl na konci února v Národním domě na Smíchově, si vysloužil obrovský potlesk. Spolupráci s orchestrem PKF Prague Philharmonia a dirigentem Leošem Svárovským si viditelně užíval. Prsty mu po houslích kmitaly neuvěřitelnou rychlostí a současně s naprostou lehkostí. A usmíval se.

Šlo oběma bratrům hraní na housle vždycky lehce, nebo zažili i náročnější chvíle? „Ta část koncertování a hraní, to mě baví. Pak je tam samozřejmě cvičení a to občas nebaví nikoho. Vím ale, že cvičení je nutnost, abych dosáhl cíle, který chci,“ říká k tomu Eda. „Byly tam i těžší chvíle, cvičení je náročné, ale dá se to. A ta odměna za to stojí,“ přitakává Ríša.

Odměnou jsou podle obou bratrů právě koncerty, cestování a setkávání s lidmi. Podle Edy „neustále komunikujete, jsou tam emoce a energie, které si předáváte s publikem, plus navíc cestování, které mám rád“. Jiné děti mají nejspíš více času si hrát, chodit do školy, scházet se s kamarády. Eda s Ríšou ale nemají pocit, že by o něco zásadního přicházeli. „Když cestuju, potkávám se tam s kamarády. A také neustále komunikuju s kamarády ze školy,“ říká k tomu Ríša. „Je to cesta, kterou jsme si vybrali. Když si vyberete koncertování, jsou věci, které nestihnete. Ale získáte zase něco jiného,“ doplňuje jeho starší bratr.

Kde se vidí třeba za deset let? Stále s houslemi na koncertech, odpovídá Ríša. „Za deset let snad budu sólista, který cestuje a koncertuje všude možně po celém světě. A pokud by nebyla hudba, nevím, co bych dělal,“ myslí si Eda. Dřívější plány, že se stane dirigentem – či třeba filmovým tvůrcem, což je jeho další sen –, ho ale ještě úplně nepustily. „Teď jsou ale hlavní housle,“ uzavírá.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement