Famózní housloví bratři

Post Image

Famózní housloví bratři

Play icon
20 minut

foto Tomáš Binter

Mají výjimečný talent a našlápnuto na úspěšnou kariéru. Vynikající houslisté, bratři Richard a Eduard Kollertovi. Prvnímu je čtrnáct let, druhému devatenáct. Jejich příběhy se v mnohém podobají, přesto byly jejich začátky trochu jiné. Pro Edu, který na hudební nástroje začal hrát až v sedmi letech, byli vzorem jeho tatínek pianista Jiří Kollert a houslový virtuos Josef Suk. Mladší Richard měl už vzor jiný – svého bratra.

Hudba je obklopovala od dětství. Vlastně možná ještě dříve: tóny skladeb si prý užívali už v mámině břiše. Tatínek Jiří je totiž vynikající pianista, skvěle na klavír hrála i maminka, která pochází z Japonska. Rodiče se seznámili, když studovali u stejného pedagoga, výborného pianisty Eugena Indjiče v Paříži.

Rodiče nicméně staršího z obou bratrů, dnes devatenáctiletého Edu, k muzice odmalička nevedli. „Hudba byla všude kolem, ale nemyslel jsem si, že bych se jí zabýval. To přišlo až později, když jsem byl v Japonsku na koncertě pro rodiny s dětmi. Tam jsem zatoužil stát se dirigentem,“ vypráví Eda. Tehdy už také chodil na koncerty svého táty a ze všeho nejvíc se mu líbilo, když hrál na piano společně s houslovým virtuosem Josefem Sukem. „To mu učarovalo. Líbily se mu oba dva ty nástroje a přišel s tím, že by chtěl také hrát a rovnou na oba, ne jen jeden. Tak jsme si řekli, že to můžeme zkusit,“ popisuje Edův táta Jiří Kollert. Zároveň k nim jednou přišel na návštěvu tátův kamarád, dirigent Jakub Hrůša, a ten dal Edovi důležitou radu: Jestli chceš být dirigentem, je dobré umět hrát právě na housle i na klavír.

Malý Eda se tudíž nezačal učit hře na hudební nástroje hned v útlém věku, ale až jako sedmiletý kluk. Nicméně rovnou na dva. A protože už byl větší, měl podle svého otce i celkem jasnou představu, co hraní obnáší či jak vypadají koncerty. „Nechtěl jít takovou tou běžnou cestou, kdy děti na začátku hrají národní písničky. Přišlo mu, že ho to uráží,“ směje se Jiří Kollert. „Rovnou si říkal o velké věci, takže na nás všichni koukali skrz prsty, co blázníme, že to dítě přetěžujeme. Ale chtěl to, takže jsme se s ním snažili učit taky nějaké ty Bachy a Mozarty,“ dodává. Když se pak Edův otec připravoval na Beethovenův koncert – měl ho hrát s orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu –, noty pořád ležely na klavíru, syn si je otevřel a začal si je zkoušet přehrávat. To bych chtěl hrát, řekl tátovi. „My jsme se chytali za hlavu a říkali, že nemá šanci. Ale on, že to zkusí,“ vypráví Jiří Kollert. Tak se rodiče rozhodli, že se mu budou ještě víc věnovat, a Edova maminka se s ním jednu větu z Beethovenova koncertu naučila.

Edovi bylo devět let a objevila se příležitost vystoupit vůbec poprvé s orchestrem na veřejnosti. Dostal nabídku, že si může zahrát na koncertu s Pražskou komorní filharmonií s Leošem Svárovským. Pro klavír si tam připravil zmíněného Beethovena a už delší dobu měl nacvičeného i Bacha na housle a měl s tím obrovský úspěch. V mnoha ohledech šlo o výjimečné vystoupení, nejen z českého pohledu. Informace o velmi nadaném houslistovi a klavíristovi se totiž dostala dál do Evropy.

Shodou okolností tehdy sháněli na jeden ceremoniál ve Španělsku šikovné dítě v podobném věku, doslechli se o Edovi a následovalo pozvání španělské královské rodiny k vystoupení v paláci El Pardo v Madridu. Tam Eduard vystoupil se sólovým programem pro klavír i pro housle.

Podpořte Reportér sdílením článku