Tatínek, se kterým jsme si velmi blízcí, dostal roku 2016 vážnou mrtvici, což nikdo nečekal, protože to byl zdravý sportovec.
Jednoho dne se necítil dobře, tak jsme zavolali sanitku, ale bohužel bylo pozdě, měl už postiženu bazilární tepnu – čili diagnóza s devadesátiprocentní úmrtností.
Podstoupil zákrok, po kterém zůstal otok na malém mozku, jehož velkou část mu tím pádem lékaři museli vyoperovat. Všechno přežil, pak byl v umělém spánku, ze kterého se ale nemohl probudit, tak dál ležel v kómatu a zdálo se, že zůstane na přístrojích; tělo tady, mysl někde daleko.
S maminkou jsme na něj mluvili každý den třeba sedm hodin, aniž bychom věděli, jestli k němu naše hlasy doléhají. Hodnoty na monitoru ale napovídaly, že se při určitých slovech dojímá nebo vzrušuje, tak jsme samozřejmě pokračovali.
Naplno procitl po deseti dnech a pak nám všechno vyprávěl – pamatoval si snad každé slovo, které jsme řekli, jen třeba tři dny vůbec nedokázal otevřít víčka.
Nakonec je konečně otevřel, brzy se i posadil, za další dva měsíce jsme ho měli doma. Jezdil na vozíku, ten pak odložil, později i berle, a protože denně cvičil a měl ohromnou víru, nakonec se uzdravil.
Nikdy jsem nebyl tak blízko smrti drahého člověka, a protože si píšu podrobné deníky, měl jsem z nemocnice spoustu poznámek o tom, co se dělo s tatínkem i ve mně s mámou – a ty se pak staly základem filmu Zpráva o záchraně mrtvého, který má premiéru 24. února.
Sdílení
