Hologramy

Kultura

Zdá se vám sen, že si v Amsterdamu dáváte jointa, který jste propašovali z Českých Budějovic, ačkoli v Nizozemsku se dá marihuana legálně koupit – tak začíná povídka, kterou pro Reportéra napsal pětadvacetiletý básník, laureát Ceny Jiřího Ortena.

Audio
verze

Je září, právě umřel Jean-Paul Belmondo, a tak jsem se rozhodl s každým podělit o svý poslední dva dny.

Včera se mi zdál unikátní sen.

Vrátil jsem se do Holandska. Vybaluju věci, dokupuju jídlo a překvapuje mě chuť na večerní joint. Po prvních dvou týdnech v Leidenu jsem přestal hulit, abych nezapadl mezi stereotypní turisty. Nějak mě to ale v Česku zasáhlo a nemůžu se toho zbavit ani tady.

Mezi vybalenýma věcma s překvapením zjišťuju, že jsem s sebou do ráje zhulenců omylem přibalil model od svýho budějckýho souseda Jiřministra. Nevědomky jsem si doma odepřel chvíli nirvány, abych ji donesl pod svícen a užil si ji v anonymitě největší tmy.

„Proti gustu žádnej dišputát.“ Opakuju pyšně. Utvrzuju se ve svých pašeráckých dovednostech bez snahy něco převézt a dodávám si tak sebevědomí v nekončícím zápase se svým probíhajícím životem.

„Doteďka jsem plul, ale teď jsem oceán.“

 

 

Hledám papírky. Ze dna krosny tahám krabičku čehosi, co mi je připomíná. Při prvním doteku zapadajícího slunce na světle zjišťuju, že se na mě z papírků usmívá Johnny Depp. Překvapuje mě, že jsem v tomhle snu schopnej kritickýho myšlení, a říkám si, jak na mě ty média v poslední době působí. Jako bych v nich žil.

„Asi nějakej matrix.“ Odpovídám odpovědí na všechno, zahazuju papírky zpátky a zkoušim najít jiný. Lomcuju s krosnou a ve stínu na zdi vypadám, jako bych hrál s maňáskem šílenou divadelní hru připomínající pogování v kotli. Dole pod okny sedí slovenský junkies, pozorujou blikající světla a jejich vědomí má ve svý moci cosi mimo naši kontrolu. Po napínavým okamžiku na hranici vnějšího a vnitřního světa nacházim další krabičku.

„Zase Johnny! Kde se tam furt bereš, kámo?“ Nevěřícně pokyvuju nad jinou reklamou papírků úplně jiný značky.

„Zrovna na papírkách bych tě fakt nečekal.“ Říkám Johnnymu, když do něj balim Jiřministrův matroš.

„Třeba budou kouzelný.“ Tahám první hit a probouzim se úplně zhulenej pět minut před vyzváněním budíku. Překvapuje mě, že jsem ráno schopnej kritickýho myšlení, a říkám si, jak na mě ty sny v poslední době působí. Jako bych v nich žil.

První den v Holandsku začínám druhej den suchýho měsíce a do práce jdu rozsekanej, protože jsem prokalil celou noc s Johnnym Deppem.

O půl druhý, tedy o půl hodiny později, než jsem měl vyjíždět, nasedám na kolo. Jedu do práce na letiště. Lidi kolem se krásně usmívaj. Některý mi mávaj a já jim to něžně oplácim. Dotýkám se větviček a listů všeho zelenýho, abych poděkoval za podporu, kterou mi ta krása přináší. Koordinátor mi přihodil směnu ve skladu firmy Swissport. Na tom místě se v lidech probouzí diktátoři.

Myslim na Johnnyho a jeho kouzelný papírky. Kličkuju mezi bílejma čárama a poslouchám Pearl Jam, aby se mi vrátil stav ze snu. Chvilkama mi přijde, že některými úseky projíždí jenom prázdná schránka a svoji duši jsem zaparkoval v posteli daleko od všeho dole pod třpytivými okny pokoje. Při pátým návratu do pojízdnýho těla se probouzim na místě, kde se rodí vězni.

Otevíraj se dveře. Nasazuju si rukavice. Zdravim pár mrtvých obličejů na chodbě. Procházim skrze ně do haly. Podepisuju návštěvní závěť a jdu házet sítě na krabicový pyramidy. Tahám za lano. Na stropě visí velkej zvon, kterej odbíjí začátek směny, a já tahám a tahám, dokud můžu. Utahuju. Dělám uzly. Upevňuju a tahám a tahám a nahoře zvoní a zvoní, jako by to nemělo konce. Venku piští letadla. Přistávaj na zem z velkýho zvonu a nosí dolu jenom zlomek hluku, kterej jsem vyburcoval.

Z Pearl Jamu jsem přešel na Bídníky. Dokola si broukám melodii z pasáže, kdy Jean Valjean tahá s ostatními vězni loď na souš. Je to chytlavý. Sadisticky využívám jeho utrpení, aby mi pomohlo přehlušit okolní zvony. Nádechy mi zvoní v hlavě a výdechy odbroukávám v tichý agonii s úsměvem ze slušnosti.

Každej chlap, kterej tu se mnou maká, se zavřel do svojí hlavy, aby našel svobodu. U dveří ven z haly je obrovskej magnet, kterej ji táhne zpátky dovnitř. Občas člověk zaslechne i doma z dálky bijící zvony.

Můj bídnickej muzikál se rozlejhá sálem a všechny podvědomě uklidňuje svou upřímnou litanií. Všechno do sebe zapadá, jak má. Stroje fungujou tak, jak se samy vytvořily.

„Honzo?!“ Volám na zrzka, kterej utahuje lano na druhý straně našeho plátu a jeho tvář při těch pohybech zažívá něco, čemu říkám zasnění se nad budoucností pod dekou minulosti. Dostává údery, který nevidí, a je zmatenej, odkud přichází.

„Honzo?!“ Nejdřív neví a pak se chytá. Vnějším světem se z ničeho nic začala nést hudba z rádia. Každá písnička tu hrála tisíckrát, ale teďka hraje poprvý. Kecáme o životě. Kecáme o Honzovi, se kterým Honza přijel z Česka na ubytovnu do Leidenu. Opakuju, jaká to byla náhoda, že se takhle sešli se stejným jménem na pokoji. Dokola kecáme o Honzovi, kterej s náma přijel a pak jsme ho už neviděli. Kecáme, aby nám utekl čas.

Zrzavej Honza si nechal vytetovat na zápěstí ostnatej drát. Ptám se ho, jestli ví, co to znamená, a on kroutí hlavou. Říkám mu, že to znamená, že seděl v lochu. Smějem se. Taháme za lana a zvoníme. Kolem jezdí malí diktátoři na ještěrkách a řvou, ať taháme víc. Taháme o život pro lepší život. Na stěně visí přibitý obrovský hodiny, který jdou napřed.

Honza si sundavá mikinu a odhaluje druhý tetování. Na lokti má pavučinu a já se ho ptám, jestli ví, co to znamená. Kroutí hlavou. Říkám mu, že každý vlákno pavučiny znamená rok strávenej v lochu.

Taháme a zvoníme. Největší Napoleon dnešního turnusu za mnou přijíždí na ještěrce a ptá se, jestli ji taky umim řídit. Otáčim se na hodiny, kde je pořád stejně, jako když jsem se na ně podíval naposled.

Honza se na mě kouká ze země pár centimetrů pode mnou. Dostal koště, aby uklidil všechno, co tu po nás zbylo.

Napoleon mi dal velký koště na ještěrku, se kterým přihrnuju Honzovi ostatky našeho vnějšího života a on je zametá malým koštětem do kontejneru zejícího prázdnotou.

Jezdim dokola a pozoruju, jak jiný chlapi vykládaj rozpištěný letadla.

„Good job! Good job buddy!“ Volaj, když jezdim kolem nich, a dělaj si ze všeho srandu. Dezertoval jsem na rozkaz Napoleona, ale smějem se dohromady. Spojuje nás rebelie, kvůli který je mi dobře, a zvuk našeho smíchu se šíří.

Jezdim dokola a zametám. Vracim se za Honzou a přinášim mu smích od chlapů z druhý strany, protože k němu ozvěna nedochází. Směje se taky a je mi dobře. Zvon pomalu přestává bimbat a dopadající letadla ztlumil Napoleon ovladačem od obrovských hodin přibitých ke stěně.

Když se loučíme, Honza mě objímá. Prožili jsme toho spolu hodně.

Po cestě domů koukám na zítřejší směny. Honza z pokoje dnešního Honzy se mnou zítra bude taky pracovat. Zase se směju. Mam toho malýho kriminálníka rád.

Jedu do postele. Další neděle je den jako každej jinej.

Myslim na sen, kterej mě čeká. Ještě deset úseků, kde nechám projet svůj hologram, a jsem doma.

Přesně to vyšlo. V podcastu Opravdové zločiny končí příběh o dítěti, který se nikdy nenašlo. Jeho rodiče se po čtyřiceti letech odstěhovali z domu, ze kterýho jejich ztracenej syn odešel vstříc prvnímu školnímu dni a už se nikdy nevrátil.

Otvírám dveře. V kuchyni sedí cizí kluk. Říká ahoj a nepoznávám ho. Najednou mi dochází, že je to jeden z novejch spolubydlících, který jsem úspěšně vytěsnil z vnitřního světa.

„Čau, já jsem Šimon.“ Promlouvám do vnějšího světa jako první a snažim se nahodit přítomnej úsměv.

„Nazdar! Já ti to usnadnim. Jmenuju se Martin a všichni tři se jmenujeme stejně.“

„Hahaha, dneska už mě nic nepřekvapí.“ Odpovídám nazpět z hlubin vnitřního světa, aniž bych čekal, že mě jeden z Martinů pochopí. Jejich odpověď odkládám na jindy bez odezvy a jdu do koupelny zakončit den stereotypem.

V posteli potom pročítám zprávy. Tahám je dolů po obrazovce, abych nemusel jít spát.

Na stránkách Reflexu mě zastavuje interview s Johnnym. Rozklikávám ho, aniž bych skončil u titulku. Chci vědět, co říká Johnny.

„Co to kouříte, že to tak hezky voní?“ Ptá se ho novinář a já stojím vedle Johnnyho, kterej mi posílá cigáro do ruky, aby se mohl soustředit. Je to pro něj očividně hodně zásadní, a tak čekám. Trvá to. Jsem z toho nervní. Všichni přítomný na nás netrpělivě civí. Tahám ten dárek mezi prsty a čekám, co se mnou udělá. Někde v dálce zvoní zvony.

„Golden Virginia Tobacco. Balím si z něj cigarety a používám tyhle tmavě hnědé, lékořicové papírky, vezměte si jeden.“ Vypálí Johnny na novináře. Baví se s nim, protože z něho má srandu, a jemu to i tak přináší radost.

Koukám na ty papírky jak na inckej poklad. Střežim ho a nechávám se unášet nad zemí, kde se lítá a nejezdí.

„Když je olíznete, dostane to takovou nasládlou chuť – stal jsem se na nich závislým a už nikdy se nevrátil k normálním cigaretám.“ Zaklíná poslední větou Johnny. Podávám mu zpátky největší objev dvacátýho prvního století a s výdechem kouře se oddávám tanci s otci času.

Ráno dostávám varování od Instagramu, že mě po letech začal sledovat kamarád Jean-Paul.

Tři Martinové spí dole v úzkým pokoji s dveřma otevřenýma do ranní pohádky a před domem zhasly pouliční lampy.

Jmenuju se Šimon a přijel jsem pracovat na letiště nedaleko Amstru, abych pak mohl psát a nemusel pracovat.

Přes den potkávám druhýho Honzu, kterej hodně mluví o ničem.

„Úplně jsem zapomněl, jak bolí nohy po Swissportu.“ Říkám a on odpovídá na něco úplně jinýho někomu cizímu. Každej se v tom okamžiku nacházíme někde jinde a matem se navzájem vlastními hologramy.

Už jsem si tady zvykl na všechno. Pokaždý jezdim jinam. Dneska pracuju na Dnatě, kde maká i můj soused David.

David mi před půl rokem řekl, že kufry z letadla házel i Freddie Mercury. Před dvěma měsíci ho na Dnatu přijali nastálo a teď hází kufry jako Freddie. Freddiemu by dneska bylo sedmdesát pět a David tu neni.

Další pondělí je den jako každej jinej. Poslouchám Opravdový zločiny a spim na stole v kantýně, protože neni práce. Sem tam přijdou chlapi, který nahlas pozdraví okolí, a všechny na vteřinu napadne, odkud je znaj.

Za oknem vzlítaj letadla jak železný třísky. Naproti je taky někdo pozoruje. Těžko se ale potkáme pohledem, a tak koukáme, kam až doletí lidi vevnitř hasnoucích třísek v dálce.

Celej den je každej na svym místě. Všechno do sebe zapadá. Stroje fungujou tak, jak se samy vytvořily.

Cestou z práce poslouchám vnější svět.

Dominik Zezula zpívá v Česku o tom, jak si zapne ticho, a já bych tam chtěl stát a poslouchat ho, ale jsem tady. Jedu domů. Pořád si opakuju, co vidim. Přibíjim si to do paměti, protože si chci něco odvézt. Stává se mi, že nerozeznávám sny od vzpomínek.

Zastavuju. Napsal jsem báseň:

dny jsou světy s koncem

ze kterýho každej den vybíhá zajíc

ze stejnýho keře

jako den předtim

 

„Asi nějakej matrix.“

Doma spí tři Martinové v úzkým pokoji s vyhrnutýma žaluziema do večerní pohádky a do pokoje se jim rozsvítily pouliční lampy.

Venku pije nebe z koryta. Na kanále za oknem přestaly plout lodě kolem hausbótů.

Odpovídám spícím Martinům na odloženou otázku. Včera se mě ptali, kde jsem byl, když jsem odcházel. Zítra se budou ptát znova. Jdu do koupelny zakončit den stereotypem.

Před spaním jsem se rozhodl s každým podělit o svý poslední dva dny.

Právě umřel Jean-Paul Belmondo.

Napsal jsem báseň:

někdy nevidim nic jinýho

než zavěšený papíry

mezi mraky

a popadaný zajíce

na cestě zpátky

 

Volá přítelkyně. Říká, že s ní v D.C. bude bydlet Chorvat, kterej se jmenuje Martin. Pracuje ve firmě s tabákem.

Jsem unavenej. Hodně pracuju, abych pak mohl psát a nemusel pracovat.

Překvapuje mě chuť na večerní joint.

Šahám po papírkách. Usmívám se.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama