Pojďte si hrát. S mapou, batůžkem a hlavně venku

Osmadvacetiletá Daniela Pospíchalová pochází z Telče. Před pár lety, ještě když byla na střední škole, pracovala v místní kavárně blízko klenotu české renesance – náměstí Zachariáše z Hradce, které lemují gotické a renesanční měšťanské domy se zdobenými štíty a podloubími.

Zachariáš z Hradce byl český šlechtic, mecenáš a budovatel, jenž si z cest po severní Itálii přivezl obdiv k renesanci. Po návratu se rozhodl přestavět svůj gotický hrad v Telči na zámecké sídlo. Stavebníci včetně těch italských, kteří pracovali na úpravách zámku, se zároveň podíleli i na proměně celého města. Středověké domy na náměstí získaly v této době své renesanční štíty. Na Českomoravské vrchovině – asi třicet kilometrů od rakouských hranic v polovině cesty mezi Prahou a Vídní – tak vzniklo v 16. století město, které dnes patří k nejcennějším městským památkovým rezervacím u nás.

I když později přicházely nové architektonické slohy, ráz Telče už se nikdy významně neproměnil. Dokonce i ve 20. století respektovala výstavba na jejím okraji městské panoráma, takže ho nenarušila vysokou panelovou zástavbou. Ani do historického centra se komunističtí plánovači nikdy nepustili. V roce 1992 tak mohla být Telč zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Vraťme se ale do kavárny u telčského náměstí, v níž pracovala Daniela Pospíchalová. Před pár lety dostala nápad, který během loňského roku získal jasné obrysy: společně se svým partnerem Dominikem Rosenbergem a kamarádem Tomášem Noskem vymysleli offline hru Nachozeno. A loni na podzim ji uvedli na trh. „Do Telče lidé často jezdí na jednodenní výlet. Kvůli ubytování, které bylo nad kavárnou, jsem ale v práci potkávala i hosty, kteří trávili ve městě víc dní,“ vzpomíná Daniela. Hosté se jí někdy ptali, kam se ve městě vydat, když už viděli zámek, zámecký park, náměstí a rybníky. (Mimochodem – rybníky jsou též zajímavou součástí města, protože hned tři vodní plochy sousedí s náměstím; Zachariáš udělal z Telče vodní pevnost.) „Od těch dob mi v hlavě zůstala myšlenka, jak město pro turisty ještě víc zatraktivnit a ukázat jim ho zábavnou a živou formou,“ pokračuje ve vyprávění Daniela.

Zásadní posun přišel v lednu 2020. První měsíc v roce si Daniela s Dominikem tradičně sednou a bilancují, co se jim povedlo v roce předešlém a co by chtěli zažít, zvládnout nebo dotáhnout do konce v tom nadcházejícím. A vzpomněli si na Telč. K tandemu Daniela–Dominik se posléze připojil jejich dlouholetý kamarád Tomáš Nosek. Přibrali ho poté, co si všiml jejich výzvy na Facebooku. Daniela s Dominikem tam od svých známých zjišťovali, co říkají na nápad vytvořit offline hru v Telči. „Nápad jsem jim pochválil. Přišlo mi to skvělé, navíc v této době, kdy je Česko bez turistů a ani my za hranice moc nejezdíme,“ říká pětadvacetiletý Tomáš: počátky vývoje hry se totiž trefily do koronavirové pandemie a prvního lockdownu loni na jaře.

Aby to bylo záhadné

Od začátku prý bylo jasné, že se jejich rodící se nápad bude odehrávat venku. Nejdříve přemýšleli o brožuře, ale to jim až příliš připomínalo upjatého formálního průvodce, kterých je všude plno. Nakonec zakotvili u hry. Zvažovali nejprve, že by to mohlo být něco jako cestovatelský deník, v němž najdete úkoly, které budete při procházce městem plnit. „Jenže v tom se ztrácelo to kouzlo, že hrajete a nevíte, co vás čeká. Deník si můžete prolistovat už na začátku,“ vysvětluje Daniela a Dominik dodává: „Důležitým aspektem se pro nás stala záhadnost. To, že nebudete tušit, kam vás hra povede.“ Nakonec z toho vyšel nápad zapečetěných obálek a slepé mapy, díky čemuž postupně odkrýváte svoji cestu městem.

Během loňského jara a mnoha virtuálních i nevirtuálních schůzek se tak trojice postupně dopracovala k finální podobě hry. Vznikla krabice s herní slepou mapou, obálkami s úkoly a pracovními listy. Během hry určené pro dva až šest hráčů počítáte, vyplňujete křížovky či luštíte šifry. K tomu dostanete lehký batoh, v němž máte všechny herní komponenty. To aby se vám hra po Telči dobře nosila. Čeká vás dvanáct zastávek a při plnění úkolů ujdete asi šest kilometrů. Vždycky když otevřete zapečetěnou obálku, najdete v ní mimo jiné jeden dílek mapy, podle něhož poznáte, kam se dál vydat. Kromě známých míst vás cesta dovede i na místa méně známá. Jaká, nechtějí autoři hry prozradit, aby nezkazili překvapení těm, kteří si hru už pořídili nebo se na to chystají. Cílem každopádně je představit město očima místních a úkoly jsou vymyšlené tak, aby bavily nejen cestovatele z jiných koutů Česka, ale i Telčáky. A taky děti.

Podle autorů hry nebylo prý úplně jednoduché vymyslet, na co se ve hře ptát, aby to nevěděli místní obyvatelé, a zároveň aby to nebylo moc těžké ani nudné. „Taky jsme se museli soustředit na to, abychom ve hře neměli něco, co za pár let může z města třeba zmizet,“ dodává Daniela. Komplikované bylo i to, jak hru vymýšlet, když je zrovna jaro 2020 a celá země se nachází v nouzovém stavu. „Nechtěli jsme v té době jezdit za rodinou do Telče, abychom je neohrozili,“ vysvětluje Daniela, která žije s Dominikem v Liberci. Co nevěděli, hledali na internetu, byli ve spojení s radnicí, konkrétně s odborem kultury v Telči, a když něco potřebovali ověřit na místě, poslali tam své rodiče nebo kamarády z Telče.

Byt plný krabic

Zádrhele pak přišly i při vymýšlení konkrétního provedení hry. Jeden z nápadů byl, že úkoly natisknou na papír a z něho se rovnou složí obálka. „Dlouho jsme se o tom bavili, vymýšleli, jak by to šlo udělat, jak to má být velké. Pak jsme nemohli sehnat tiskárnu, která by to zvládla udělat,“ popisuje Tomáš. Když už ji sehnali a oslovili, řekli jim cenu, která byla tak vysoká, že bylo hned jasné, že od tohoto nápadu musí upustit, neboť by až příliš zvedl cenu celé hry. „Komunikace s tiskárnou pro nás byla obecně náročnější, protože s určitými výrazy jsme se do té doby nesetkali,“ dodává Tomáš. Požadavek trojice například zněl, že chtějí nějaký tlustší papír, který vydrží, když bude pršet. „Tiskárna samozřejmě chtěla mnohem sofistikovanější údaje, jako je třeba gramáž papíru,“ směje se Tomáš.

Loni v létě pak konečně do libereckého bytu k Dominikovi a Daniele dorazil první prototyp hry. Když ho otestovali a zjistili, že v něm nejsou chyby, nechali si vyrobit první větší várku, celkem 240 kusů. Kus je v tomto případě výstižné slovo, protože jim domů přišlo vše rozložené na kusy: zvlášť dorazily rozložené krabice, zvlášť obálky, zvlášť úkolové kartičky, zvlášť pracovní listy, zvlášť pečetě, zvlášť batohy, zvlášť tužky. A začalo se kompletovat. „Když to bylo rozložené, tak se nám to do našeho malého bytu vešlo úplně v pohodě. Když jsme pak ale těch 240 krabic složili, nedalo se tady hnout,“ popisuje s úsměvem „garážové budování rozjíždějícího se byznysu“ Dominik: letos už plánují pronájem malé kanceláře, která by byla zároveň i skladem.

Hru, kterou si můžete koupit v e-shopu za devět set devadesát korun, začali prodávat loni na podzim. Ohlasy jsou, alespoň prozatím, příznivé. Trojice kvituje, že jim lidé nepíší jen stručné dobré/špatné, ale jsou konkrétnější. „Píší, co je bavilo víc, co méně. Co bylo těžší, co lehčí,“ pochvalují si všichni tři. Ostatně není se čemu divit, naše země je pověstná tím, že tu máme širokou základnu fanoušků her, kteří nejenže rádi zkoušejí novinky, ale hry s oblibou i recenzují.

Další Nachozeno? V Liberci

Dominik a Tomáš studovali na střední škole informační technologie. Na vysoké pak Daniela s Dominikem získali titul v oboru sportovní management, Tomáš v IT. Svoje středoškolské a vysokoškolské znalosti tak mohli u hry Nachozeno beze zbytku využít. „Velká výhoda byla, že jsme si všechno mohli udělat sami, včetně webu i marketingu,“ potvrzuje Tomáš, který se marketingem a tvorbou webů nyní i živí. Také čtyřiadvacetiletý Dominik pracuje v IT firmě, kde má na starosti marketing. U hry ale zužitkoval i to, co vystudoval s Danielou na vysoké – sportovní management.

„Hodně jsme se na vysoké věnovali volnočasovým aktivitám, tvořením programů pro děti i dospělé, pro kolektivy. To nás vždy bavilo a nyní se nám tyto zkušenosti hodí,“ glosují. Daniela nyní pracuje v malém e-shopu jako zákaznická podpora, administrativní podpora a na starosti má též sociální sítě. Všichni se tedy živí prací u počítače. „Je asi logické, že jsme chtěli vymyslet něco, co se odehrává mimo monitory a bez telefonů,“ míní Tomáš.

Peníze na rozjezd svého „byznysu“ vzali z vlastních zdrojů. Zároveň se jim loni podařilo umístit se na třetím místě v soutěži Komerční banky Nastartujte se, která podporuje nové inovativní projekty. Nachozeno skončilo na třetím místě a získalo 50 tisíc korun. Ještě před soutěží zorganizovali předprodej na crowdfundingovém Startovači, kde si zájemci mohli hru, která se tehdy ale teprve vyvíjela, koupit v předprodeji nebo její vývoj prostě jen finančně podpořit. „Naším cílem na Startovači bylo zejména získat zpětnou vazbu, co na hru budou lidé, kteří ji z předprodeje dostanou jako první, říkat,“ vysvětluje Tomáš.

V předprodeji zjistili, že si hru hodně kupují i obyvatelé Telče. To je nutilo víc promýšlet otázky a neptat se třeba na to, jak se jmenuje panovník, který se zasloužil o největší rozkvět města. „To každý Telčák ví. Museli jsme se snažit vymyslet něco, co bude připadat zajímavé i místním. A z recenzí se ukazuje, že se nám to asi povedlo,“ říká Daniela.

Když Daniela, Dominik a Tomáš loni oznámili, že vymýšlejí hru odehrávající se v Telči, rovnou taky řekli, že druhým herním městem bude Liberec. Liberecké Nachozeno nyní finišuje, světlo světa má spatřit během února či března. Ptám se, jak šlo vymýšlení trasy v Liberci. „Každý si spojí Liberec s Ještědem, ale není reálné dovést lidi na Ještěd a zpět. Věděli jsme taky, že nemůžeme ani nechceme představit celé město a všechna důležitá nebo zajímavá místa v rámci jedné procházky,“ říká Dominik. Liberecké Nachozeno každopádně opět začíná na náměstí a vede vás městem, pak se ale ocitnete i v přírodě, vyjdete na kopec, jdete kolem vody.

V plánu mají vydat letos ještě třetí Nachozeno. Které město to bude, ale říct nechtějí. Dostávají spoustu tipů od lidí a ozývají se jim prý i samotná města, která by o to stála. „O třetím městě ještě není rozhodnuto, máme jen pár tipů v užším výběru,“ prozrazuje Dominik. Brainstormingy prý často s Danielou dělají ve vlaku, když jedou z Liberce do Telče. „Zrovna teď se chystáme na cestu, tak se těšíme, co zase vymyslíme. Je to příjemné vyměnit obývák za jinou kancelář,“ dodává.

Zajímá mne ještě jedna věc. Nachozeno si zahrajete jen jednou, není na více použití, nemůžete jej například někomu darovat. Ptám se proto, zda debatovali o variantě, že by hra šla po--užít třeba alespoň ještě jednou. „Přemýšleli, stále přemýšlíme, ale zatím jsme na nic nepřišli,“ odpovídá Daniela. Prý je oslovily i hotely z Telče, které by hru rády půjčovaly svým hostům. „Vy ale rozlepíte obálky, lepíte jednotlivé části mapy, píšete do pracovních listů,“ konstatuje Daniela. „Tomu by nahrávala mobilní aplikace, ale to nechceme,“ připojuje se do debaty Tomáš. „Kompromisem je alespoň to, že vám zůstane batoh, dřevěné desky, které používáte při psaní, a také vzpomínkový list, kam si můžete napsat, kdy jste Telč navštívili, nalepit si tam fotku, přiložit mapu a založit si třeba cestovatelský deník,“ připojuje se Dominik.

I v chumelenici

Dá se Nachozeno hrát i v zimě, když se nyní – kvůli covidovým omezením – hráči nemají kde ohřát? „Ano, jsou tu lidé, kteří chtějí svůj komfort a možná se do Telče vydají až v létě. Ale pak jsou tu tací, kteří i v této roční době vyhledávají různé nové aktivity. Dřív necestovali vůbec anebo málo a teď vymýšlejí, co dělat, když mnoho věcí dělat nemůžeme,“ přemítá Daniela. Jeden pár, který si Nachozeno nadělil pod stromeček, jim třeba z Telče nedávno poslal fotky. Do města se vydal na Štěpána, 26. prosince. „Bylo zrovna ošklivo, foukalo, hrozná chumelenice, ale oni psali, že si to užili. Sice se nezahřáli v pivovaře, ale místo toho si dali něco u okýnka,“ vypráví Tomáš.

Na konci rozhovoru nahlas přemýšlím, zda jsem vlastně někdy byla v Telči. „To je právě jeden z našich cílů,“ re--aguje na moje slova Daniela. Taky už prý navštívili mnoho měst, ale dokud se tam nepodívají znova, mnohdy si nemohou vzpomenout, zda tam byli, nebo ne.

„U naší hry doufáme, že když si ji zahrajete, tak si návštěvu dobře zapamatujete,“ uzavírá.

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.