Rozdělení, ale blízcí

Názory

K Československu jsem měl jako poloviční Slovák vždy osobní vztah. I proto jsem se dlouho snažil pochopit, proč svazek obou národů před třiceti lety tak náhle skončil. Odpovědí je, že rozdíly mezi Čechy a Slováky byly a jsou mnohem větší, než jsme si ochotni přiznat.

Audio
verze

S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem vlastně pohrobkem Československa. Bývalou federaci jsem jako ročník 1995 svým narozením minul o tři roky. Přesto mám v sobě krev obou národů bývalého společného státu.

Můj otec pocházel ze Slezska, moje matka je zase z východoslovenské Sniny, známé díky bývalé zbrojovce Vihorlat. Ovládám plynně obě řeči a rozumím, a byl bych tak dost možná kvůli svému životopisu ideálním kandidátem na funkci v libovolné federální instituci.

Bohužel takovou šanci jsem nikdy nedostal. Alespoň jsem měl ale od mládí možnost poznat rozličná zákoutí bývalé federace. Od malička jsem jezdil na Slovensko za půlkou rodiny své maminky. Plynně jsem se naučil slovensky a dodnes mám ke Snině hluboké pouto a považuji ji za svůj druhý domov. Stejně tak jako je pro mě domovem rodné místo mého otce, vesnice Horní Bludovice nedaleko Havířova.

Už jako malému chlapci mi ale docházely rozdíly, které mezi Prahou, Slezskem a východem Slovenska v mnoha ohledech panují. A při prohlížení zeměpisných atlasů jsem kvůli své lásce a paměti na vlajky následně zjistil, že existoval stát, který měl stejnou vlajku jako Česká republika, avšak několik let před mým narozením zanikl. Od té doby se táhne můj zájem pochopit, co svedlo obě tak rozdílné půlky bývalého Československa dohromady a proč byl jejich rozvod tak klidný.

 

Že nejsme Balkán

Texty, které od strany 18 tištěného vydání Reportéra předkládáme čtenářům (nebo zde na webu), jsou vlastně snahou zjistit a popsat, proč se rozdělení odehrálo. Ať už jde o hlavní článek, nebo o rozhovory s tehdejšími premiéry Klausem a Mečiarem, pokusil jsem se o kritickou reflexi tehdejších událostí a zaznamenání pamětí klíčových politických aktérů – dokud je to ještě možné.

Zároveň jsem se snažil přiblížit své generaci, která Československo nezažila, tehdejší politickou realitu a příběh konce společného státu. Zpětně totiž považujeme, trochu chybně, pokojné rozdělení státu za samozřejmost. Skutečností ovšem je, že v uvozovkách sametový rozvod Čechů a Slováků je prakticky světovým unikátem.

 

Velká světová impéria či multinárodnostní státy se totiž v moderních dějinách v zásadě rozpadly buď následkem prohrané války, či jejich rozklad urychlil krvavý občanský konflikt. Československu se ale naštěstí vyhnuly oba scénáře. Jak v interview zmiňuje velice trefně bývalý premiér a prezident Klaus, Československo se rozpadlo bez jediné rány pěstí, či dokonce facky.

Za to bychom měli být dodnes vděční, neboť takový průběh, jak už jsem řekl, rozhodně není v dějinách běžný. Sluší se ovšem dodat, že k tomu napomohlo hned několik faktorů. Tím prvním je skutečnost, že mezi Českem a Slovenskem se táhne jedna z nejstarších státních hranic v Evropě, tudíž se o ni nevedly spory. Kromě toho Slováci ani Češi nikdy neutvořili v druhé půlce federace kompaktní osídlení části území, které by nebylo ochotné asimilovat se se zbytkem země – v Česku nevznikly ucelené slovenské ostrovy a na Slovensku ucelené české enklávy, přitom takové věci se děly třeba na Balkáně.

Díky absenci jakýchkoli územních sporů či etnických konfliktů se tak Československu podařilo vyhnout osudu bývalé Jugoslávie, kde tyto třenice přerostly v bratrovražedný konflikt. Stejně tak se náš bývalý společný stát nerozpadal živelně a chaoticky jako Sovětský svaz, tudíž minulá tři desetiletí nejsou protkána spory a válkami jednotlivých součástí bývalého soustátí o vyřešení nedořešených problémů.

Naopak se dnes nemalá část tehdejších aktérů dělení státu shoduje na tom, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou fakticky na nejlepší úrovni v dějinách. Rozdělení tedy oběma stranám pomohlo. Mohou něco podobného tvrdit bývalé postsovětské republiky v případě svého vztahu vůči Rusku? Či republiky vzniklé na troskách Jugoslávie? Až na určité výjimky bohužel ne.

 

Historie pokaždé jinak

Události před třiceti lety ovšem také naplno odhalily, jak rozdílné oba národy jsou. Často se během vyprávění 20. století zaměřujeme na pomyslné „osudové osmičky“ a to, jak česká společnost vnímá roky 1918, ’38, ’68 a taky 1989. A zde nutno dodat, že slovenské vnímání dvacátého století je hluboce odlišné od toho, jak vidíme jeho klíčové okamžiky my Češi.

Jestliže my vnímáme 28. říjen 1918 jako obnovení prastaré české státnosti, Slováci byli hlavně rádi za to, že se vymanili z nadvlády Maďarů.

Zatímco my dodnes vidíme mnichovskou dohodu jako velkou tragédii, Slovákům zrada západních spojenců otevřela možnost vytvořit si první samostatný národní stát v dějinách. Bohužel pro Slováky šlo o klerofašistický režim, totálně závislý na nacistickém Německu.

Zatímco srpen roku osmašedesát znamenal pro Prahu zmaření snah pražského jara o reformu socialismu a více svobody, Bratislava si i na začátku tuhé normalizace konečně vymohla federalizaci státu, po níž volala půl století.

A také průběh sametové revoluce na Slovensku byl velice odlišný od toho v Česku. Byť cíl byl společný, hnutí snažící se o pád ztrouchnivělého režimu v podobě Verejnosti proti násiliu bylo na hony vzdálené Občanskému fóru. Následující tři roky po listopadu ’89 pak v plné nahotě ukázaly, že křehkou federaci držel v druhé polovině dvacátého století pohromadě hlavně totalitní charakter režimu. Do určité míry podobné to bylo i v dobách první republiky, kdy ideu československého národa tmelil především strach Čechů z německé menšiny a Slováků z té maďarské.

Po poklidném rozdělení státu se také prohloubily další rozdíly mezi oběma republikami. Dokonce Vladimír Mečiar dnes v rozhovoru říká, že česká politická kultura je mnohem dále než ta slovenská. Slovensku, především východní části, pak výrazně ublížila globalizace a překotná snaha o orientaci na nové světové trhy.

I bývalý premiér Robert Fico tak před pár lety řekl, že „na východe Slovenska nič nie je“. A svým způsobem měl pravdu. Nemluvě o tom, že Slovensko je v současnosti zemí, kterou sužuje brain drain, tedy odliv mozků. Mladí lidé odchází pryč za lepším. Kupříkladu z mých dětských přátel zbyl doma ve Snině jediný – jak jsem zjistil na návštěvě před několika lety. Ostatní se odstěhovali do Trnavy, Bratislavy, či dokonce do zahraničí.

Nemluvě o tom, že kromě politicko-ekonomické sféry tu pak vždy byly kulturní a sociální rozdíly. Česko bylo po odsunu Němců po druhé světové válce fakticky etnicky homogenním státem, zatímco Slováci se vždy museli ohlížet na zájmy maďarské menšiny na jihu země.

Zatímco Češi jsou národ agnostiků, nebo dokonce ateistů, na Slovensku hraje náboženství doposud stále výraznou roli. A takovýchto rozdílů by se dala najít celá řada.

V součtu mají tyto faktory za následek, že dnes už se žádní Čechoslováci nerodí. A vlastně se nabízí otázka, kdy vymřeli. Až v roce 1992 to totiž rozhodně nebylo. Největším pojítkem tehdejší skomírající federace totiž kromě jazykové blízkosti pro mnohé byla, dle mého názoru, nostalgie a argument, že by byla škoda – a navíc geopolitická chyba – rozbíjet společný stát, který na mapě Evropy vydržel, s jednou krátkou přestávkou, skoro osm desetiletí.

I přes vřelé vztahy mezi oběma zeměmi však třicet let odděleného života ve dvou státech za sebou zanechalo četné stopy. V mé generaci už například rozhodně není samozřejmostí rozumět, nebo dokonce číst slovensky. Dá se tedy předpokládat, že pro budoucí generace Čechů se komunikace se slovensky mluvícím Slovákem stane, přinejmenším zpočátku, obtížnou.

Stejně tak propojenost na politické, hospodářské či kulturní úrovni je méně intenzivní, zato bezproblémová. Otázky tíživého léta 1992 ve stylu „kdo na koho doplácí“ jednoduše ztratily smysl. Výměnou za menší propojenost obou národů nám však bylo zlepšení vzájemných vztahů.

I proto už se Československo na mapu Evropy nikdy nevrátí. Ani pro jednu stranu to nedává smysl a s výjimkou pár nostalgiků po tom ani nikdo netouží. Pořád však platí, že bychom měli být vděční za to, jak bezproblémový rozchod obou národů byl. A jak blízké si obě země přes své rozdíly byly, jsou a budou.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement