Jazyková poradna na Zelený čtvrtek

Kultura

Na břehu – mezi proutky, mladými kopřivami, podezřelými chřesty a divokým tulipánem – jsem o letošních podivných Velikonocích rozložil svou skromnou jazykovou poradnu, píše se v povídce psané pro červnový Reportér.

Audio
verze

Věře Š., která mě naučila deset přísloví o dělení slov a vroucí modlitbu k slovosledu.  

 

V kočičkách u řeky čekal rybář a proud. A ranní vítr kolem nich nesl červenou pramici, naloženou něčím, co rybář nemohl dobře rozeznat. Nutrie s mláďaty hospodařila mezi pokroucenými škumpami, které se drze uchytily mezi vrbičkami. Zvon z nedaleké suburbie zvonil jako o život, ale nikdo na jeho volání ani nezdvihl obočí. Kvetl planý tulipán. A supermarkety byly nacpané francouzskými ředkvičkami.

Tady na břehu – mezi proutky, mladými kopřivami, podezřelými chřesty a divokým tulipánem – jsem o letošních podivných Velikonocích rozložil svou skromnou jazykovou poradnu. Byl právě Zelený čtvrtek, všichni zavření doma – to bude řežba, pomyslel jsem si! A taky že jo. Telefon ve vrbičkách rachtal od samého rána. Jako ten kostelní zvon. Já ovšem své povinnosti nezanedbávám. Napil jsem se odvaru z libečku, který jsem si svařil v noci, a…

„Dobré ráno. Jazyková poradna k vašim službám.“

„Dobrý den, to jsem rád, že to berete. Poradil byste mi, prosím, jak správně skloňovat slovo proutek? Mám teď čas, a tak jsem si řekl, že se pokusím uplést velikonoční pomlázku, ale nevím, jak o ní před dětmi správně hovořit. A taky žena se ptá.“

„To je velice snadné. Děkuji za zavolání. Dětem je potřeba říkat pravdu. Proutek, bez proutku, k zelenému proutečku, koho co prut, pátým pádem můžete volat: vrbovej zelenej proutku!!!!, vo kom vo čem vo prutu, vo proutku, vohebnym proutečku, všecko dovoleno, s kým? no přece s proutkem, s proutečkem, tlustým i tenkým. Přejete si i plurál?“

„Prosím?“

 

„Jestli chcete také množné číslo?“

„Ano, ano. Potřebuji totiž, jak jsem říkal, celou pomlázku.“

„Pište si. Kdo co proutci, proutků, proutkům, proutci, vy proutci červený!, o proutkách je lépe mlčet, s jalovýma proutkama proutkař třese od rána!“

„Děkuju mockrát a pěkné svátky.“

Sotva jsem tatínka s pomlázkou spláchnul libečkovým čajem, telefon hrkal zas.  

„Říční jazyková poradna, dobré ráno. S čím vám mohu pomoci?“

„Dobré ráno. U aparátu Jůzová, osmdesát let. Omlouvám se, že vyrušuji. Mohl byste mi prosím sdělit, co to je mazec? Znamená to něco? Já se domnívám, že nikoliv. Péťa – vnuk, abyste rozuměl – takto nazývá můj velikonoční mazanec! A mě, s prominutím, rozčiluje, že ten hoch nemluví správně česky. Ale on si to nedá, moula, vymluvit! Proto vás obtěžuji. Je to hrůza, jak česká řeč upadá.“       

„Dobré ráno, paní Jůzová. Dovolíte mi doplňující otázku? Nenazývá Péťa váš mazanec někdy také faktmazec?“

„Nazývá. Jak to víte?“

„A – s dovolením – neřekl vám váš vnuk, že jste hlásila, že letos mazanec nedáte, ale nakonec jste ho dala – a je to faktmazec? 

„Vy jste – s prominutím – úplný jasnovidec.“

„Pouze letité zkušenosti. Předpokládám, že mu chutná?“

„Komu?“

„Vašemu Péťovi.“

„Myslíte mazanec? A jak! Zadělávám na třetí!“

„Takže vám mohu poradit jediné: upečte i čtvrtý, aby vnuk měl po celé Velikonoce plná ústa a mluvil co možná nejméně. A věřte mi, Péťa vás má rád. Hezké svátky.“

„Aa… to je všechno?“

„Úplně. Na shledanou.“

Na řeku se hlučně snesl pár zamilovaných labutí. Malé nutrie přestaly údivem žvýkat a rybář v kočičkách poposedl. Skládka na opačném břehu jako by se zazelenala ještě víc. Někdy je zapotřebí, věřte mi, tazatele maličko krotit. Především proto, aby se dostalo na ostatní. V případě paní Jůzové jsem ale udělal chybu. Kdybych s tou roztomilou stařenkou hovořil o něco déle, možná bych si ušetřil hovor, který následoval. Už podle podivného klapotu, kterým se telefon ozýval, jsem mohl tušit něco neblahého.

„Dobrý den. Jazyková poradna ve vrbičkách. Přejete si prosím?“ 

Na druhé straně jsem slyšel dýchání a popotahování, nakonec se tam někdo vysmrkal.

„Tady pobřežní jazyková poradna. Přejete si prosím?“ opakoval jsem.

„Vy mi musíte… dobrý den… poradit! Já jsem na vyloženym dně, úplnym… absolutně netušim, co mám dělat. Nebo teda tušim, vlastně vim, ale nevim… proto volám… prosím vás…“

„Dobrý den. Mluvíte s jazykovou poradnou. Myslíte, že vám ve vaší situaci opravdu mohu být co platný?“  

„Tak jestli ne tak… to je konec…“

„A máte nějakou otázku, která se týká českého jazyka?“

“Jo… nahráváte to?“

„Můžete být naprosto klidná. Naše jazyková poradna podléhá zpovědnímu tajemství.“

„Tak to jo, to jste mě uklidnil. Teď už jsem klidnější… A… nejste ňáký křesťanský todle…?“

„Co přesně myslíte?“

„No… křesťani… jako jestli nejste moc přísný, nebo tak něco…“

„Vůbec.“

„Tak… já bych potřebovala vědět, jestli se správně řiká prohnala mu kulku palicí, nebo palicí kulku, anebo kulkou palici? Anebo palici kulkou?“     

„Aha. No… obávám se, že všechny možnosti, které jste vyjmenovala, jsou správné.“

„Jako fakt? Vopravdu? To snad ani není možný!“ 

„Všechno správně, věřte mi. V případě použití slovesa prohnat lze lehce prohánět menší těleso mnohem větším, jako je například možné kulku vystřelit do palice. Anebo můžeme způsobit proniknutí něčeho něčím, třeba prohnat palici kulkou.“

„Všecko správně? Aspoň jednou jedinkrát v životě nemám smůlu na všecko… tak todle si ten jidáš za klobouk nedá!“

„Pardon?“     

„Jidáš jeden zrádnej a s nim ta jeho frajle jidášská!“

„Nerozumím přesně. Ale napadá mě, zda by nebylo vzhledem k blížícím se velikonočním svátkům a zradě Jidáše Iškariotského vhodnější prohánět kupříkladu hřebík dlaní, dlaní hřebík, hřebíkem dlaň či dlaň hřebíkem. Případně kotník hřebem, hřebem kotník, kotníkem hřeb, hřeb kotníkem?“    

„Já mluvim vo tom svym jidášovi, syčákovi jednom proradnym, co neví, kam všude by ho strčil – a ne vo tom druhym!“

„Aha… jistě…,“ koktal jsem. „V každém případě platí, že můžete bez obav používat všechny varianty.“

„Hrozně moc vám děkuju… strašně, vopravdu. Použiju všechny čtyry, to vám slibuju… křivák jeden křivá…“ 

„Na shledanou.“

„Děkuju vám. Jste tak hrozně hodnej. Jsem vám strašně vděčná. Děkuju… fakt…“

„Na shledanou.“

Zavěsila. 

Potřeboval jsem přestávku. 

Vypil jsem libeček, který jsem měl na celý den, zapálil si cigaretu a zíral na řeku. Potom se mi udělalo špatně od žaludku, pak to zas přešlo a dostal jsem hlad. Vybalil jsem nádivku, ukousl si a zabalil ji zpátky do ubrousku. S plnou pusou česnekové nádivky jsem vykouřil druhou cigaretu. Mezitím dvakrát zahrčel telefon, ale nezvedl jsem ho. Do toho se spustil déšť. Protější břeh se rozsvítil jasnou zelenou barvou, jako by byl potažený řeřichou, co právě vykoukla z hlíny. Půl oblohy se zatáhlo a zvedl se z ní vítr a bičoval řeku tím deštěm. Ale bylo to spíš takové šolíchání, hra – větřík a deštíček, mrholení a sprchování. Rybář si něco spravoval mezi modrozelenými čarami vrbových větví, přepršky a paprsků, které dál padaly a křižovaly se na světlé půlce. A tak jsem i já srovnal plech na stříšce poradny a kdoví proč se pokusil napodobit zpěv konipasa, co se chvíli motal kolem poradny a vypadal, jako by si něco důležitého rozmýšlel. A zrovna když jsem vystřelil pro otevřený slovník zapomenutý u kopřiv, do kterého trochu napršelo, zavrzgal telefon.   

„Dobrý den. Jazyková poradna, na kterou mrholí. S čím vám mohu pomoci?“ 

„Tady Martin. Příjmením Martin, aby nedošlo k omylu. Dobrý den. Chtěl bych se zeptat, jaký je původ slova roucho. A pokud by vám to nevadilo, nemám moc času. Jak bych to řekl – prostě to dost spěchá. Víte to?“

„Nevím, pane Martine,“ řekl jsem, „musím se podívat do slovníků.“

„A na jak dlouho to – s dovolením – odhadujete?“  

„Vzhledem k tomu, že se domnívám, že původ slova roucho bude spíše nejasný, na pět až deset minut.“

„To by šlo,“ ozvalo se po kratičké pauze.

„Dobře,“ odpověděl jsem, „tak tedy chvilku, prosím.“

Položil jsem telefon a díval se z okna. Pořád mrholilo. Hladina řeky se podobala zelenému sklu. Zdálo se mi, jako by o ni, blíž k opačnému břehu, škrtl ledňáček – ale byla to nejspíš jen jedna z barevných skvrn, které putovaly v deštivém slunci. Popadl jsem osychající slovník a chvilku šustil stránkami nad telefonem a pak jím třásl ze strany na stranu, jako bych chtěl z jeho stránek vyklepat schované peníze.    

„Haló, jste tam?“ ohlásil jsem se přesně po pěti minutách.

„Ano. Tak co? Máte?“ 

„Jak jsem říkal, původ slova je naprosto nejasný. Samé domněnky. Buď to celé nějak podivně souvisí s bohatými nevěstami a lodními náklady, které se dopravují – čili ruší – přes moře, aby si nevěsty měly co vzít pod svatební šaty. Taková spodnička z námořnického dovozu. Anebo slovo pochází od rubáše, plátna na mrtvoly. Což zase souvisí s rubem a lícem – kdysi se totiž, pane Martine, těla narozených zamotávala do neobrácených látek a těla zemřelých se balila do látek obrácených naruby. Lidský život byl jen jediné otočení plátna ze strany na stranu, a hotovo. Občas se, jak víme, našel někdo, kdo to plátýnko stihl obrátit ještě jednou nazpět. 

Třetí možnost je ta, že slovo pochází z arabštiny, a to od bájného ptáka Rucha, k jehož pařátu se podle neméně bájné Šáhrazád čili Šeherezády, připoutal námořník Sindibád – a to bílou látkou, z níž byl umotán jeho turban. Od Rucha  k rouchu! Tak jako od ucha k uchu!! To byl vtip. Jaký je původ ptačího jména Ruch, netuší ovšem nikdo. V tomto případě nemáme k dispozici dokonce ani domněnky. Čtvrtá – a poslední – teorie o původu slova roucho se nese, s prominutím, ve zcela pohádkovém duchu a uvádí ji pouze jediný badatel. Chcete ji slyšet?“

Na druhém konci telefonu panovalo ticho. Kdy přesně se rozhostilo, bylo jasné úplně stejně jako původ slova roucho.

„Haló?“ řekl jsem pro jistotu a volnou rukou vracel suchý slovník na poličku.

A hleďme, nad zelenou jazykovou poradnou už zase svítilo slunce a párek labutí se pletl rybáři do chytání. Plim!

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement