Babišova metamorfóza tam a zase zpátky

Když se Andrej Babiš jednoho jarního rána probudil z nepokojných snů, shledal, že se z geniálního manažera proměnil ve směšnou figurku, kterou většina národa přestala brát jakkoli vážně.

Preference jeho hnutí klesly ke 20 procentům, odkud se dívalo na záda hned dvěma opozičním blokům. Žádná vláda v Evropské unii neměla tak nízkou důvěru jako ta česká.

Bylo mu jasné, že jeho politická budoucnost visí na vlásku. Při všem, čím Babiš je, možná nezní směšná figurka jako nejhorší možná image. Českému premiérovi se však nic horšího stát nemohlo.

Politika je show, jejíž uvěřitelnost stojí a padá s věrohodností herců v hlavních rolích. Volič si do politika projektuje své představy; volený zástupce má za úkol představám dostát.

Angele Merkel nebránil zjevný nedostatek charismatu v ovládnutí německé politiky, protože její příznivci stáli především o spolehlivost. V případě Karla Schwarzenberga ani veřejné pospávání příliš nenarušovalo obraz solidního, čestného starého pána.

Babišovi zase nemohla zlomit vaz podezření z podvodu, spolupráce s StB ani obří střet zájmů. Nic z toho se nevymyká obvyklým představám české veřejnosti o dravých miliardářích. Mnohý volič ANO tuší, že jeho favorit není výlupkem všech ctností – a je mu to celkem jedno.

Chce premiéra, který nekecá, maká a řídí stát jako firmu.

 

Konec iluzí

Druhá vlna koronaviru však zastihla Českou republiku zcela nepřipravenou a tehdy se začala Babišova pečlivě budovaná fasáda hroutit.

Mohli jsme sledovat, jak se z hvězdného manažera stává zmatený chrobák pobíhající mezi čím dál většími hromadami trusu bez nejmenšího tušení, jak s nimi naložit. Namísto sebevědomého magnáta stál náhle před kamerami jakýsi zlý klon strýce Hulota ze starých francouzských grotesek, jenž setrvale působil dojmem, že za okamžik zakopne o vlastní nohu.

Babišova exekutiva vypadala, že netuší, co udělá zítra, a občas ani to, co učinila včera. Propadl i premiérův oslavovaný tým na marketing a komunikaci, který šéfovi dovolil udělat ze sebe několikrát náhodný generátor slov, jehož dadaistickým výstupům se smála snad i domácí zvířena.

Změnu ve veřejném vnímání dokládá začátek očkování proti koronaviru, kdy se Babiš sám nominoval do role vakcinačního zmocněnce. Před dvěma lety by jej oponenti obratem vinili ze sbírání laciných politických bodů. Nyní bylo nejčastější reakcí upřímné zděšení, že projekt pod vedením premiéra upadne do chaosu, což se záhy naplnilo.

Ohňostroj neschopnosti nakonec vyústil do stavu, kdy vládu stejnou měrou nesnášeli příznivci i odpůrci proticovidových opatření. Preference hnutí ANO se v některých průzkumech propadly o třetinu oproti posledním sněmovním volbám. Do těch dalších zbývalo pět měsíců.

Opozici stačilo jediné: nenechat národ zapomenout. Tlačit premiéra do setrvalé defenzívy, určovat témata veřejné diskuse, připomínat jeho selhání. Vždyť Babišovy pandemické výkony představovaly antitezi všech kvalit špičkového manažera, který dokáže řídit stát jako firmu.

Výběr kvalitních spolupracovníků? V nejtěžších časech českého zdravotnictví rotovalo vedení příslušného ministerstva jako apoštolové na orloji, aby se nakonec vrátil ten nejméně schopný.

Odpovědné hospodaření? Babiš vyrobil nejvyšší státní dluh v historii.

Důvěryhodnost a stabilita? Protichůdným a neustále se měnícím nařízením záhy přestala rozumět veřejnost i lidé, kteří je vydávali.

Kompetentní řízení? Česká republika má dodnes spolu s Maďarskem více mrtvých na počet obyvatel než kterákoli jiná země rozvinutého světa, a to výrazně – českých obětí je o 50 procent více než v těžce zasažených státech jako Španělsko nebo Francie, u sousedů z Rakouska a Německa je rozdíl více než dvojnásobný. Se schopnější vládou by tisícovky Čechů byly ještě naživu.

Nabízely se desítky způsobů, jak dostat Babiše pod tlak. A pod tlakem musíte reagovat, zatímco tempo a obsah udávají jiní. Klíčová sdělení by také nechyběla: „Tohle je člověk, který zadlužil vaše děti. Kvůli jeho neschopnosti zemřela vaše babička. Jeho vinou zkrachovala vaše milovaná hospůdka. To jeho lidi dostali hlavní českou dálnici do stavu, za který by se styděli i v Hondurasu. A podívejte se, o kolik se za Babiše všechno zdražilo…“

Sociálními sítěmi mohly létat remixy Babišova koktání o „těch, co měli přijít a nepřišli“ a srovnání cen nájmů a potravin s dobou, kdy ještě „nebylo líp“.

Úspěch ve volbách nespočívá jen v tom, kolik lidí přijde hodit hlas vám, ale také kolik jich nepřijde volit vaše soupeře. Pozitivní a negativní kampaň se vzájemně nevylučují, naopak představují spojené nádoby.

Vlastním příznivcům musíte nabídnout téma, vizi a naději – voličům protivníka pak důvody, proč se na svého favorita vykašlat.

 

Promarněná příležitost

Týmy protibabišovských koalic zasedly, důkladně vše rozmyslely... a neudělaly ani jedno. Výsledkem byly unylé, k smrti nudné kampaně. Petr Fiala vyprávějící o své kravatě. Jakub Michálek chytající kohosi bůhvíproč do lasa. Seznamy kandidátů na ministry, jež by šlo vydávat knižně...

Důležitých témat najdeme v programech spoustu. Žádné z nich se však opozici nepodařilo prodat tak, aby jej jako zásadní vnímala i veřejnost. Tlak na Babiše se zhmotnil v billboardy „Hrozba“ s emocionálním nábojem salátové okurky a v několik izolovaných výtvorů, na kterých by šlo vyučovat, jak nedělat kampaň. Viz níže:

 

 

Dobře vybrané sdělení, ovšem komunikované obrázkem se zhruba 70 slovy a téměř dvěma desítkami grafických prvků. Skvělá propagace pro století páry, méně už pro dobu, kdy průměrný oční kontakt s reklamním vizuálem trvá kolem tří vteřin.

A co hůře, opoziční vyzyvatelé mentálně zůstali politickými trpaslíky, kteří omámeně sledují Babiše jako králíci kobru a zběsile reagují na každý jeho pohyb. Pro férovost je třeba dodat, že totéž v bleděmodrém platí pohříchu i pro česká média.

Premiér tudíž dostal přehršel času i prostoru, aby se vzpamatoval a přešel sám do útoku. Disponuje podobně bezkrevnou kampaní jako všichni ostatní (s výjimkou SPD), ale jeho tým alespoň chápe, kudy vede cesta k úspěchu. Jednoduchá komunikace, předstírání zájmu o obyčejné lidi, a v neposlední řadě tvrdé útoky na nejnebezpečnějšího protivníka: čím slabší Piráti, tím větší šance na povolební spojení „v zájmu země“ s ODS.

Pirátská strana je navíc v komplikované situaci, protože nemůže dělat stejně odvázanou kampaň jako v roce 2017. Tehdy bojovala o úzce vymezený elektorát a překročení pětiprocentní hranice. Letos se snaží být catch-all aspirantem na vítězství.

Piráti ovšem nejsou široce rozkročenou tradiční stranou typu CDU nebo Labouristů, pro kterou je taková pozice přirozená, ale spíše eklektickou partou individualit, což protivníkům nabízí spoustu snadné munice.

Místo frontálního útoku na prvenství tak Piráti tráví závěrečnou fázi kampaně vysvětlováním, že se muslimů bojí jen trošku, a izolováním stínového ministra zdravotnictví od novinářů, sociálních sítí a psacích potřeb. Naděje jejich koalice dnes drží nad vodou především Starostové, kteří donedávna působili spíš jako přívěšek Bartoše a spol.

Babiše tak nakonec může porazit jen sám Babiš, konkrétně jeho neovladatelný egocentrismus. Každé politické hřiště se samozřejmě hemží jedinci, kteří si chtějí hrát na vlastním písečku a ostatním šlapou na bábovičky. Malý Andrej ovšem každého, kdo se s ním dá do party, rovnou umlátí lopatkou a zahrabe na dno pískoviště.

Neumí se o skutečné či domnělé úspěchy dělit, své partnery dokáže jen vymačkat jako citron a zašlapat do země. Stačí se podívat, kde skončili sociální demokraté a KSČM, kteří by před osmi lety dohromady dosáhli na 35 procent, zatímco dnes bojují o holou existenci.

S trochou smůly tak premiérovi po volbách zbyde jen Tomio Okamura, jehož hlasy ke sněmovní většině stačit nebudou. Část ODS a snad i lidovců by bezesporu raději vládla s ANO než s Piráty, ale to bude průchozí jen coby nouzová varianta, pokud opoziční koalice nedají dohromady 101+ hlasů.

Babiš může stále ještě prohrát. V první řadě však neměl vůbec dostat další šanci vyhrát. Za jeho zmrtvýchvstáním nestojí nic, co by udělal on sám – jen to, co neudělali jeho soupeři.