Noční můra? Spící kráska?

Mezi mohutnými šedivými paneláky hvízdá ostrý vítr. Ulice jsou široké, prázdné, skoro vylidněné. Jen tu a tam zarachotí po širokém chodníku kolečka nákupní tašky nebo se prosmýkne chodec s batůžkem. Na skromném trhu si pár důchodců kupuje pečivo, klobásy, zeleninu. Dominantní budovu radnice rámují uniformní obchodní centra. Zpovzdálí, z mohutného podstavce na dopravní tepně Brückenstrasse, na vše zachmuřeně shlíží obří kamenná hlava Karla Marxe: ostatně právě po něm se město v dobách komunistického východního Německa jmenovalo.

O šarmu a zářivé eleganci si centrum čtvrtmilionové Saské Kamenice může nechat jen zdát. Snímky Chemnitzu, jak městu říkají Němci, přesto předloňské léto obletěly svět. Dotáhly to až na titulní stránku New York Times. Místní z toho valnou radost nemají, dobrá reklama to nebyla.

 

Bylo mi smutno

Vše se seběhlo celkem rychle. V neděli 26. srpna 2018 kolem třetí ráno na dohled zmíněného Marxova pomníku se několik lidí dostalo do prudké hádky. Nakonec útočníci vytáhli nože. Tři muži utrpěli vážná zranění, pětatřicetiletý Daniel H. jim krátce po převozu do nemocnice podlehl. Jak vyšlo brzy najevo, pachateli byli imigranti z Blízkého východu.

Jen za pár hodin nabraly události spád. Na protest proti činu a přistěhovalecké politice spolkové německé vlády pochodovaly v ulicích stovky ultrapravičáků a tisíce dalších demonstrantů. Městem duněla několik dní neonacistická hesla, docházelo k násilným potyčkám s policií i útokům na kolemjdoucí. Odpůrci demonstrantů, převážně z řad levice, odpověděli heslem „Je nás víc“: za několik hodin zorganizovali obří pouliční koncert na podporu otevřené společnosti a vstřícnosti vůči přistěhovalcům.

Obraz města se tím však moc nevylepšil. Chemnitz se stal během pár dní symbolem selhání, uzavřenosti, nenávisti, „hnědého“ východu, potyček a rozdělené společnosti.

„Bylo mi z toho smutno,“ říká Maria Vogtová. „Z celostátního zpravodajství jsem měla pocit, že média vytáhla jen jednu stránku města – jeho ultrapravicovou scénu. Ta tu samozřejmě je, nemá to smysl popírat. Mrzelo mě ale, jak málo se psalo o jiném Chemnitzu. O tom, jak město bojuje samo se sebou, kolik iniciativ se tu snaží pravičákům čelit a kolik úsilí a energie do toho lidé vkládají,“ zdůrazňuje drobná energická blondýnka.

Sama má na Saskou Kamenici hezké vzpomínky. Vystudovala zde bakalářský program evropská studia, který pro ni byl prvním krokem na cestě z Horní Lužice do velkého světa. „Když jsem do města přijela, byla jsem překvapená, jak je zelené, kolik je tu hezkých menších domů. Čekala jsem mnohem víc paneláků. Za studií jsme měli pěkný byt blízko univerzity, bylo tu levně, spousta studentských hospod i relativně malá, ale úzce propojená kulturní komunita. Vztahy s profesory jsme měli blízké a neformální. Univerzita se opravdu velmi snaží, aby byla co nejvíce otevřená a mezinárodní,“ dodává Maria, která poslední léta strávila ve Stuttgartu asi 150 kilometrů od francouzských hranic.

Z jejího přízvuku málokdo při běžných hovorech odhalí, že je „východní“ Němkou – a tak si na západě Německa o Sasku, odkud pochází, mimoděk vyslechla opravdu nehezké věci. „Skoro nikdo z nich v Chemnitzu nebyl. Hodně lidí si udělá názor bez toho, aniž by se sem vůbec zajeli podívat,“ říká o svých přátelích a známých z práce. „Město sice není líbivé na první pohled, ale pokud si na něj uděláte čas, zjistíte si něco o historii, jeho průmyslu a architektuře, můžete objevit a zažít spoustu zajímavých věcí,“ dodává Maria.

 

Ale je tu fajn

Chemnitz je skutečně víc než „město mezi smutkem a nenávistí“, jak jej v nedávné reportáži nazvala veřejnoprávní stanice ZDF. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se Kamenici přezdívalo saský Manchester a patřila mezi nejbohatší německé obce. Sídlila zde slavná firma Wanderer, která vyráběla psací stroje Continental, jízdní kola, automobily a motocykly. Právě díky její licenci, kterou v roce 1929 zakoupil konstruktér František Janeček, mohla vzniknout česká Jawa. V Chemnitzu, přesněji ve firmě FEWA, byl v roce 1932 vyroben první syntetický prací prášek. Nedaleký Cvikov byl od roku 1910 hlavním sídlem přední automobilky Audi. Ani o textilní, strojírenský a hlavně zbrojní průmysl nebyla v regionu nouze.

Není tedy překvapivé, že na sklonku druhé světové války se Saská Kamenice stala cílem spojeneckých náletů. Americké a britské bomby srovnaly v prvních měsících roku 1945 se zemí prakticky celé historické centrum a vyřadily z provozu většinu výrobních kapacit. Co nebylo zničeno, demontovali a částečně odvezli Sověti, zbytek podniků postupně znárodnil komunistický režim. V roce 1953 získalo město název Karl-Marx-Stadt a povýšilo na jedno z hlavních průmyslových center Německé demokratické republiky. V duchu dobového urbanismu ovládla jeho střed socialistická architektura.

Poslední velkou ránu pak zasadila Chemnitzu postkomunistická transformace. Ve sjednoceném Německu neměly místní firmy – staré východoněmecké podniky – šanci na přežití. Většina z nich zavřela a město opustila téměř čtvrtina jeho obyvatel: převážně mladých, motivovaných a dobře kvalifikovaných. Teprve v posledních letech počet místních opět mírně roste. Saská Kamenice však i nadále zůstává městem s nejvyšším průměrným věkem obyvatel v celém Německu.

„Ti, kteří tu ještě jsou, zkrátka neuměli odejít. Něco je s nimi v nepořádku. A ten, kdo zde zůstává dobrovolně, musí být už opravdu ujetý (...), takhle o sobě a hlavně o ostatních, kteří tu ještě zůstávají, místní přemýšlejí,“ shrnul loni v září pro deník Freie Presse frontman známé kapely Kraftklub Felix Kummer. O tíživé lásce k rodnému městu ostatně notuje i na svém posledním, sólovém albu: „Smrdí tu moč/ smrdí tu smrt/ ale je mi tu fajn“, zaznívá v songu zvaném Loď. A skutečně se zdá, že život mezi paneláky pod Krušnými horami volí jen ti, kteří nemají zbytí – nebo naopak cítí zvláštní poslání.

 

Odpor k novotám

Do skupiny těch, kteří život ve městě považují za úkol, jistě patří místní učitel a zpěvák kapely Solche Holm Krieger. Hřmotný a vysmátý chlapík patří mezi aktivisty, kteří si dali za cíl oživit městský bulvár Brühl. Za komunistů zde byly restaurace a krámky s nedostatkovým zbožím. V devadesátých letech se ulice vylidnila a začala chátrat. Poslední roky ji dobývají zpět umělci a studenti, kteří se tu ve stále větším počtu usazují. Fasády pokryla obrovská umělecká graffiti, objevují se zde nové galerie a kavárny.

Obzvlášť pyšný je Holm na budovu bývalé školy Karla Liebknechta, kde na 4 000 metrech čtverečních vznikly ateliéry, studia a zkušebny pro desítky kapel – včetně již zmíněného, v Německu kultovního Kraftklubu. „Chemnitz je na cestě stát se opravdu zajímavým, pestrým a otevřeným městem. Dříve byl provinční, vše zde bylo čisté, tiché a přehledné. Velké světové události nás míjely. Na celém Brühlu zůstaly obydlené tři domy a jejich obyvatelé byli spokojení, že se tu nic neděje,“ vzpomíná Holm. Ultrapravicové protesty, jež město zažilo, přičítá spíše než ideologii právě odporu ke změnám, které nastaly v posledních deseti patnácti letech.

„Přicházejí sem lidé, kteří jinak vypadají a myslí a přinášejí nové pohledy. Někteří starousedlíci říkají, že dřív to bylo lepší. Cítí nevoli k novotám, genderu, ekologii. Říkají, že je to dohání k šílenství – a teď ještě navíc ti cizinci a uprchlíci!“ vypočítává Holm s poukazem na to, že město přijalo v posledních letech přes 5 500 žadatelů o azyl. Obavy z nich a dalších změn pak umí samozřejmě šikovně využívat místní dobře organizovaná ultrapravice. Ta podle Kriegera není v Chemnitzu silnější než v jiných východoněmeckých městech typu Chotěbuzi nebo Cvikova. Jen je poslední dobou více vidět, protože se proti ní zvedá odpor.

„Díky probíhající urbanizaci se tu vytváří velký opoziční potenciál. Pravicová scéna tu nerušeně rostla přes patnáct let a nikdo to nekomentoval. Najednou je tady spousta lidí, kteří křičí: Ne, my jsme proti tomu! Tohle nechceme! Jsme proti náckům, stojí za hovno! A díky těmto konfliktům se o nich najednou víc mluví,“ tvrdí Holm.

S místními neonacisty se nebojí jít do střetu ani otevřeně diskutovat na internetových fórech. Jedním dechem ale zdůrazňuje, že velká část radikálů, kteří pověst města poškozují, vůbec není z Chemnitzu: „Mnoho lidí, kteří to tady rozdmýchávají a podněcují, pochází ze západu. Sjíždějí se tady a nacházejí dobré hřiště,“ říká Holm s tím, že jejich aktivitám v regionu nahrává slabší občanská společnost i méně důrazná policie.

Své město má sklon hájit, ukazovat jej z té lepší, méně viditelné stránky. „Za socialismu jsme byli jediní, kdo si dovolil pohřbít Marxe tak, že mu kouká jen hlava,“ pomrkává spiklenecky Holm. Dnes má podle něj Chemnitz velkou výhodu v tom, že je relativně prázdný a poskytuje místním kreativcům volnost, o níž by si v stále dražším Mnichově nebo Berlíně mohli nechat jen zdát.

 

Potíže s radnicí

Alternativní projekty typu revitalizace Brühlu to však v Saské Kamenici nemusejí mít snadné. Vypovídá o tom příběh Franzisky Stölzelové. Asi před deseti lety se zapojila do iniciativy, která chtěla v centrálně položené Reitbahnstrasse mezi centrem a univerzitou vybudovat mezigenerační bydlení pro studenty a seniory a provozovat kulturní centrum. Radnice, jíž vládne už dlouho sociálnědemokratická starostka Barbara Ludwigová, však byla jiného názoru. „Chemnitz je město kontrastů a má velký kreativní potenciál. Ale vždy, když vznikne něco nového, město to buď vůbec nepovolí, nebo si to vezme na vlastní triko a udělá z toho komerční projekt,“ říká s patrným zklamáním Franziska. Město podle ní podporuje technické obory, o kulturní a společenské aspekty se stará už méně. Spousta mladých lidí z něj proto po studiích utíká do blízkých Drážďan nebo Lipska.

Franziska dnes žije v Praze a vytváří komunikační strategie pro automobilový průmysl. S přáteli v Chemnitzu zůstává nadále v kontaktu, mimo jiné se podílí na organizaci literárního festivalu Poet|bewegt. A tamní situaci vidí mnohem méně pozitivně než Holm. „Město nemá ucelený dlouhodobý plán architektonického rozvoje, jeho centrum neplní svoji funkci. Budovy jsou opravené, ale mrtvé. Ztrácí se tím potenciál i to, co by mohlo být zajímavé pro mladé lidi a rodiny,“ říká Franziska. „Působí to na mě hodně depresivně. Vedení města přiznává, že jsou problémy s extremisty na pravici i na levici, zároveň ale vše zametá pod koberec. Nedovedu si představit, že bych se tam měla vrátit,“ dodává. Novým projektům v Chemnitzu ale nadále drží palce.

Skutečnost, že sociální a kulturní stránky rozvoje města v minulosti často podléhaly ekonomickým nebo dopravním argumentům, potvrzuje i Boris Kaiser, který v Chemnitzu pracuje v místní Společnosti pro podporu hospodářství a rozvoje. V posledních letech však podle něj došlo v tomto směru k příznivému obratu. Saská Kamenice se uchází o prestižní titul Evropského města kultury 2025 – a už jen tato okolnost prý nutí místní zástupce samosprávy a průmyslu, aby více spolupracovali s lidmi z kulturní a kreativní scény.

 

Kdo volí AfD

Výsledky zářijových zemských voleb byly v Chemnitzu podobné jako ve zbytku Saska – vyhrála je křesťanskodemokratická CDU s téměř 33 procenty hlasů, druhá pravicově-populistická AfD získala podporu zhruba čtvrtiny voličů.

„Náš volební úspěch si vysvětlujeme především tím, že se ostatní strany zdráhají něco zásadně změnit na saské politice, kterou většina lidí považuje za špatnou od základu. Během našeho předvolebního boje jsme od občanů opakovaně slyšeli, že důležitými tématy pro ně jsou vnitřní bezpečnost, migrace, ale i zúžení mantinelů veřejné debaty. V těchto oblastech cítí občané rostoucí potřebu ,konzervativní‘ regulace, která se promítá do podpory AfD,“ shrnuje Tino Schneegass z místní stranické pobočky.

A potvrzuje to, co říkají i mnozí další: obyvatelé Saské Kamenice zůstávají hluboce rozdělení. „Demokratický dialog mezi oběma stranami je čím dál těžší, protože protichůdné názory se stále více vyhrocují a upevňují. Podprahové myšlení v kategoriích přítel-nepřítel momentálně bohužel určuje klima veřejné debaty,“ uzavírá Schneegass. Dialog s voliči a zastánci AfD bezpochyby ztěžuje i fakt, že její představitelé ve východním Německu jsou často výrazně radikálnější než na západě.

„Rozdělení společnosti se odrazilo i ve volebních výsledcích. Jsou to nesmiřitelné světy, jako oheň a voda. Lidé, kteří chodí v pátek na demonstrace Fridays for Future a volí Zelené, mají zcela jinou představu o světě než ti, kteří volí AfD,“ říká Oliver Hach, redaktor deníku Freie Presse: oba tábory se prý neshodnou ani na základním společném jmenovateli.

Samotný Chemnitz pak podle něj netrpí jen polarizací názorů, ale také tím, že město nedokáže v saské a celoněmecké konkurenci dobře prosazovat své zájmy: „Saská Kamenice byla vždy průmyslovým sídlem s množstvím továren. Intelektuálové tradičně žili spíš v Drážďanech nebo Lipsku, které jsou dodnes atraktivní pro mladé vzdělané lidi. Aktuálně zažívají velký boom, Lipsko je nejrychleji rostoucím městem v celém Německu,“ říká Oliver Hach. Nevýhoda Chemnitzu oproti nim spočívá podle Hacha i v tom, že jako jediné německé město nad 200 000 obyvatel neleží na trase dálkových expresních vlaků a nesídlí zde žádné důležité spolkové instituce.

Bodovat může Saská Kamenice naopak díky atraktivnímu a snadno dostupnému bydlení, kterého se jinde nedostává: „Někteří mí kolegové se rozhodli přistěhovat, protože si tady můžou najmout skvělý byt. Třeba na Kaßbergu, v nádherně opravené čtvrti z gründerské éry. To by si jinde nemohli ani náhodou dovolit,“ vysvětluje Hach. Řadu nově příchozích naláká (alespoň na čas) místní univerzita, některé třeba i v kombinaci s blízkými stěnami Krušných hor.

 

Třeba se to povede

Psycholožku Guadelupe Perralta Ramos přivál osud do Chemnitzu za zcela jiných okolností. Se svým německým manželem se seznámila v Londýně, pak spolu nějakou dobu žili v Mnichově. „Když bylo našemu prvnímu dítěti půl roku, přestěhovali jsme se do Chemnitzu. Tehdy, před šestnácti lety, bylo město mnohem méně kosmopolitní než dnes. Bylo pro mě opravdu obtížné si zvyknout. Moje němčina nebyla tak dobrá jako dnes, nepracovala jsem, nevěděla, jak zapadnout. Mnohem lépe jsem se cítila v metropolích. Chvílemi jsem musela vypadnout a toho ,městského‘ vzduchu se nadýchat, trochu se srovnat a pak se teprve vrátit,“ vzpomíná Guadelupe na dobu, kdy utíkala alespoň na pár dní třeba do Prahy.

Její vnímání Chemnitzu se však časem radikálně změnilo. „Je to jedno z nejzajímavějších míst, kde jsem kdy žila – a to jsem bydlela v Londýně, Buenos Aires, Madridu nebo Mnichově,“ zdůrazňuje Guadelupe. „Tohle město bylo tak trochu jako spící kráska. Ta záplava pozitivních i negativních událostí, které se tu staly, dala impulz ke změnám. Nejen starostka a politici, ale lidé, kteří zde žijí, jsou na ně schopni reagovat,“ myslí si Guadelupe. „Chemnitz je město, které se teprve tvoří, které mění místní, angažovaní lidé. To jsem nikde jinde neviděla. Žijeme v situaci, kdy něco můžeme změnit. To je v Londýně nebo Berlíně téměř nemyslitelné. Vím, je to velmi těžké. Je to proces a potrvá dlouho. Ale myslím, že se nám to daří,“ dodává s úsměvem Guadelupe.

V jednom se oslovení obyvatelé Chemnitzu víceméně shodnou. Loňská smrt Daniela H. byla bezpochyby velmi smutnou, ale zároveň nijak mimořádnou událostí.

V centrech měst zkrátka k ránu pod vlivem alkoholu nebo drog k násilí tu a tam dochází. Skutečnost, že Chemnitz v důsledku loňských událostí získal pověst ztraceného města kdesi na východní periferii Německa, místní mrzí. Přičítají ji nezájmu médií i veřejnosti jít za obzor zjednodušujících zkratek a skandálních obrázků. Spojují ji s neochotou do města přijet, poznat jej na vlastní oči.

Nepřízni osudu přitom místní čelí s vlastním osobitým humorem. A tak trochu doufají, že všechno zlé bylo pro něco dobré.

 

Autorka se zabývá německojazyčnými zeměmi, působí jako vedoucí katedry německých a rakouských studií na Institutu mezinárodních studií FSV UK.