Válka o hlasitost. Když si v kině zacpáváte uši, je to špatně

Lidé

Pracoval na historicky prvním českém seriálu #martyisdead, který získal mezinárodní cenu Emmy, obdobu filmových Oscarů. „Elegance Martyho je v tom, že přístupnou formou podává drsné téma kyberšikany,“ říká Jindřich Kravařík, který stojí za hudební a zvukovou složkou oceněného seriálu. S Jindřichem jsme probrali i to, proč v kině některé filmy „řvou“ a jak se zvučí představení v Austrálii.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Byl jste součástí týmu lidí v čele s režisérem Pavlem Soukupem, který natočil pro internetovou televizi Mall.tv seriál #martyisdead. Tušili jste, že by mohlo přijít tak prestižní ocenění, jako je cena International Emmy Awards?

Už v průběhu práce na seriálu jsem věděl, že je to věc, která má smysl, je dobře napsaná, promyšlená i dobře udělaná. Navíc, s přihlédnutím k relativně malému rozpočtu a z toho plynoucímu krátkému času výroby a podmínkám natáčení, se z toho vytěžil neuvěřitelný poměr cena a výkon. Skvělý pocit jsem tedy měl už po dokončení projektu. Emmy byla jen tečka, která to potvrdila.

 

Jaká je dle vás největší přednost tohoto seriálu?

Elegance Martyho je v tom, že přístupnou formou podává drsné téma kyberšikany. Je ale odlišný od dokumentu V síti o zneužívání dětí na internetu, kde je od začátku jasně dané, kdo je špatný. U Martyho je to mnohem komplikovanější a vše je podané formou napínavého příběhu. Někteří teenageři by tuto formu dle mého mohli přijmout a rodičům může seriál zase leccos osvětlit o tom, jak jejich děti internet používají.

 

Prý se připravuje pokračování #annaismissing, v překladu Anna se pohřešuje. Budete zase součástí týmu?

Doufám, že ano. Ale moje práce přijde později. I když v tomto týmu hudební a zvukovou složku řešíme dříve, než je běžné.

 

Je výhoda řešit hudební složku dřív?

Obvykle se jede podle zajetého plánu, každá profese nastupuje až určitý den produkčního kalendáře. Když máte nekonečno peněz jako hollywoodská produkce, tak vás nic moc nenutí být efektivní. Malé projekty toho ale dokážou využít a díky lepší komunikaci pak často vzniká „za málo peněz hodně muziky“. Pokud ale řešíte zvuk až v postprodukční fázi, dochází tam k nevyhnutelným srážkám. To, co se mohlo vyřešit za hodinu na natáčení, kdyby se s tím počítalo, se pak řeší celý den ve studiu.

 

Zajímalo by mne, čeho si profesně všímáte, když jdete do kina na nějaký film?

V poslední době si asi všímám hlavně vyčpělosti skladatele Hanse Zimmera (německý autor filmové hudby, oceněný Oscarem, cenou Grammy a dvěma Zlatými glóby; pozn. red.). Mnoho lidí okolo mě nemělo už několik jeho posledních filmů pro jejich klišé a zamrznutí v jedné škatuli rádo, ale mně to pořád přišlo funkční. Ale u Tenetu, akčního sci-fi filmu, který měl premiéru loni, jsem byl z výsledku vyloženě zklamaný.

 

 

Proč?

Film se mi líbil, ale soundtrack je zklamání. Problém je i to, že film je přehnaně hlasitý. Moje partnerka si v kině kvůli tomu zacpávala uši. Samozřejmě, že pořádná rána nebo opravdu hlasitá pasáž může mít obrovský emoční dopad na diváka, ale když to dáte rovnou od začátku „víc“ a pak hned vzápětí zase „víc“, tak to pak klidně můžete dát i „nejvíc“ a už to moc žádný velký dopad nemá, naopak. Z pohledu psychoakustiky se uši při takovém náporu otupí, únava ale zůstává a vjem se stejně sníží, akorát vám to nadmíru zatěžuje mozek.

 

 

Co autory filmu vede k tomu, že nastaví zvuk tak nahlas?

Už několik let se mluví o tom, že se „loudness war“ (válka o hlasitost; zvukový záznam se upraví tak, aby byl hlasitější než konkurenční nahrávka, začátek se datuje do éry jukeboxů; pozn. red.) přesunul do kin. U některých snímků to může být snaha zakrýt, že kromě vizuálních a zvukových efektů toho film vlastně moc nenabízí – což ale jeho divákům nemusí vůbec vadit. U ambiciózních a sofistikovaných filmů jako Tenet to podle mě vyloženě škodí, protože tyhle filmy by měly plně využívat to, co kinosály nabízí, tedy že můžete divákům pustit zvuk, který je tak potichu, že byste ho doma neslyšeli, a následně ho na chvíli vystavit úrovním, které byste si doma nedovolili pustit kvůli sousedům. Ten kontrast je pak dechberoucí a v takových momentech mám vždycky husí kůži.

 

Vrátím se ještě k Martymu. Co všechno obnáší vaše práce na takovém projektu?

Zjednodušeně řečeno – v televizním a filmovém procesu se točí na kameru, která snímá obraz, ale nesnímá zvuk. Ten se točí zvlášť a pak se s ním hrubě pracuje ve střižně a následně načisto ve zvukové postprodukci. Není to ale tak, že by se jen jednoduše přilepil obraz a zvuk k sobě. Dialogy, které se natočily, nakonec nemusejí být ve výsledku tak, jak byly původně plánované.

 

Má vaše práce ještě další specifika?

Nahrávky je třeba taky technicky vyčistit. Například když vám při natáčení sepne chlaďák v automatu a vy ho nemůžete vypnout, protože vám to správce lokace nedovolí. Pokud by se to ve studiu vyčistit nepovedlo, dá se samozřejmě dialog natočit dodatečně, to jsou tzv. post-synchrony, ale tomu jsme se u Martyho snažili co nejvíc vyhnout, abychom nepřišli o herecké výkony z natáčení. A pak jsou tu samozřejmě zvukově obsahové věci, které dotváří celkový zvukový design, například abstraktnější prvky k doladění atmosféry.

 

Třeba že jde někdo po schodech a vy potřebujete, aby bylo jasné, že má strach?

Přesně tak. U Martyho je hudba někdy filmovějšího charakteru, někdy je víc abstraktní, někdy tam jsou zvuky, které vás mají naštvat. Celkově je tam hranice mezi hudebním soundtrackem a sound designem na mnoha místech setřená.

 

PŘESUN NA INTERNET

Filmová hudba není vaší hlavní pracovní náplň. V Sype Studios, které spoluvlastníte, děláte zejména komerční věci. Co se změnilo ve světě reklam z pohledu zvuku?

Když jsme před deseti lety začínali, tak hlavními médii pro reklamní obsah byly stále televize a rádia – internet byl jen doplněk. Nyní už tomu tak není. Naopak, těžiště mnoha kampaní se přesunulo na internet, vznikly nové formáty a přístupy k práci. Vyrábí se například tak zvané bumpery, šestivteřinové video na YouTube, které nejde přeskočit.

 

Takže nutnost zaujmout v prvních vteřinách.

Stále to platí, zároveň se už ale najdou tací, kteří nejedou v zajetých kolejích a neřídí se poučkami, že musí v reklamě velmi rychle zaznít voiceover (mluvené slovo pronášené někým, kdo není v obraze přítomen; pozn. red.) a musí být vidět produkt. Když něco vidíte po stopadesáté stejně udělané, nemusí vás to zaujmout.

 

Co se naopak až tak moc nemění?

Korporátní svět je do značné míry velmi konzervativní, takže například zvuk pohvizdování a ukulule asi zůstane v reklamách napořád, respektive pokaždé, když bude cílem pocit, že je všechno fajn a nekonfliktní. Stejně jako v televizi máte značný rozdíl mezi kvalitní a průměrnou tvorbou, platí to i v reklamě. V mnoha projektech se prostě jede pořád dál to osvědčené.

 

Ještě by mne zajímalo, zda zasáhla nějak svět reklam pandemie?

Ekonomický dopad se ukazuje teprve postupně, ale pochopitelně se děje. Zajímavé už na počátku této situace bylo, s jakou pečlivostí přistupují zadavatelé k tomu, co chtějí říct. Pokud tedy zrovna dodělali velký reklamní projekt, kde byl záběr na velkou party, tak party šla pryč. Nikdo nechtěl v jakémkoli sdělení ukazovat něco, co je nyní vnímané jako nevhodné, ať už to je to vyloženě zakázané, nebo není. Éra home office a skupinových hovorů taky vytvořila situace, kdy jsme jeden den měli v našem vinohradském studiu Nathalii Emmanuel, známou z Game Of Thrones, a dálkově připojené studio v Los Angeles a druhý den českou herečku „na drátě“ se studiem na Žižkově.

 

KDYŽ SE ZVUČÍ AKROBATI

Jste zároveň členem mezinárodního uskupení nového cirkusu Analog. Jak jste se k tomu dostal?

Analog je moje srdcová záležitost. Je to německá nezávislá cirkusová company, jejíž základ byl položen v Praze ve stejnou chvíli, kdy se otevřel divadelní a umělecký prostor Jatka78 v holešovické tržnici, tedy v listopadu 2014. Původně to bylo myšlené jako jednorázový projekt: sejdou se akrobati z celého světa, po krátké rezidenci udělají představení a šmitec. Cílem bylo podpořit Jatka, aby dobře odstartovala.

 

Nakonec Analog ale jednorázovou akcí není.

To není. Já jsem tehdy spolupracoval s Cirkem La Putyka, což je zakládající a domovský soubor na Jatkách, a tak jsem už ty první představení Analogu zvučil. Show mělo tehdy obrovský úspěch a začalo se uvažovat, že bychom vyjeli do zahraničí nebo se zopakovala pražská uvedení. To se v různé menší míře dělo, ale když bylo následně domluveno půlroční angažmá v berlínském divadle Chamäleon na jaře 2018, znamenalo to i vytvoření opravdové cirkusové společnosti. V mírně pozměněné podobě máme dnes stále ty samé členy jako na začátku. Loňský rok pochopitelně znamenal ztráty všeho hraní, pro nás ale i obrovskou ztrátu osobní. Loni v létě bohužel spáchal sebevraždu náš osvětlovač Ondra Kyncl, který stejně jako já byl s Analogem od prvních okamžiků.

 

To mě mrzí. Kolik vás celkem je?

Nyní jedenáct. Jsou tam akrobati a taky muzikanti, protože naše show je postavena mimo jiné na živé hudbě. Máme bubeníka, zpěvačku, na kytaru hraje jeden z akrobatů. Rok 2019 jsme si užili na cestách, hráli jsme na třech kontinentech, například na velkém festivalu COMPLÈTEMENT CiRQUE v Montrealu, což je, jak oni rádi zdůrazňují, hlavní město současného cirkusu. Všechny naše cesty jsou zajímavé, byť se čas od času dostaneme do různých bizarních situací.

 

Například?

Například v Austrálii jsme sháněli přepravky od piva, které používáme v představení jako rekvizity. Jsme zvyklí jezdit na lehko, tak jsme je na loď nepřibalili. Jenže v Austrálii nic takového jako basu od piva neženete, pivo pijí v plechovkách nebo mají na lahve papírové krabice. Popravdě nás to mohlo napadnout, ale když vlastními silami parta akrobatů a zvukař s osvětlovačem přesouvají svoji show na druhou stranu světa, tak vám některé věci uniknou. Naštěstí jsme basy po pár dnech díky kamarádce, která žila na místě, sehnali v nějaké obskurní prodejně piv.

 

V Austrálii jste v roce 2019 vystupovali na Adelaide Fringe Festival, druhém největším festivale pouličního a divadelního umění na světě. Jaké to bylo?

Adelaide je taková přerostlá vesnice, kde se celý rok neděje vůbec nic a pak se v jeden moment odehrává několik velkých akcí, byť každá zvlášť by tomu místu bohatě stačila. Kromě festivalu Fringe je tam v tu samou dobu také WOMADelaide (čtyřdenní festival hudby, tance a umění), jede se silniční závod SuperCars a k tomu běží festival klasického střihu, tedy operní, baletní a klasická divadelní představení. A to všechno se děje najednou, což znamená, že v tomto městě dojde v jednu chvíli úplně všechno – včetně židlí a kabelů. O schopných technických pracovnících ani nemluvě.

 

Jak jste to tam zvládli?

My jsme naštěstí vždycky uměli solidně improvizovat, naše společnost je postavená na poctivých punkových základech. Kouzlo živého umění je bez ohledu na to, kde se nacházíte, často v tom, že se něco pokazí, a to nejčastěji hodinu před představením. Nedá se ale nic dělat, musíte to vyřešit a obvykle se to vždycky nějak povede. Jak se říká, „show must go on“.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama