Jediná chartistka v Pardubicích

Lidé

Jarmila Stibicová a její manžel byli prvními a víceméně osamocenými chartisty v Pardubicích. Odvaha, kterou v sobě museli najít, aby text podepsali, a statečnost, s jakou čelili následným perzekucím, znamenaly ještě o něco větší výzvu než v případě pražských disidentů. Přinášíme třetí díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Atmosféra v srpnu 1969 byla nabitá frustrací. Především mladší generace přicházely o to, na čem jim tolik záleželo. Záblesky svobody, které přineslo pražské jaro, mizely po sovětské invazi v nenávratnu.

Jarmile bylo šestatřicet let, učila na chemické průmyslovce v Pardubicích. O pár měsíců dříve zorganizovala na škole symbolickou hladovku k uctění památky Jana Palacha, který se v lednu 1969 v Praze upálil, aby vyburcoval národ k větší statečnosti.

Když se blížilo první výročí okupace Československa, roznášela učitelka ruštiny a angličtiny ve školních třídách i po pardubických ulicích letáky, které vybízely k témuž: k vyjádření nesouhlasu s kolaborující vládou a k probuzení občanského odporu.

Byla zatčena a odsouzena k šestiměsíčnímu vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Ze školy byla propuštěna a začala dělat na poloviční úvazek uklízečku. Angličtinu dál učila v rámci soukromých hodin, k čemuž si vyjednala povolení na městském národním výboru.

V roce 1977 podepsala Chartu, k jejímuž textu se dostala přes manžela, spolužáka reformního komunisty Zdeňka Mlynáře. Prohlášení podepsal pardubický pár v pražském bytě tohoto bývalého politika.

 

Na chalupu za Havlem

O Jarmiliných postojích a povaze může leccos napovědět její vzpomínka na okamžik, který zásadně poznamenal její život. Když jí bylo necelých patnáct, vysílal školní rozhlas v přímém přenosu prezidentský slib Klementa Gottwalda:

„S mou kamarádkou v lavici jsme se domluvily, že nebudeme brečet, ale že z toho uděláme frašku. Tak jsem vylila inkoust na lavici a řekla paní učitelce, že to musíme dát do pořádku – vždyť bychom neměly kde sedět. Čili jsme tam běhaly s kbelíkem, hadrem a koštětem a snažily se alespoň tímhle způsobem ten akt znevážit. Ale když začal Gottwald odříkávat ‚slibuji na svoji čest a svědomí‘, už jsme to nezvládly ani my s Franckou a rozbrečely se.“

Po podpisu Charty 77 přišla o povolení k soukromým lekcím angličtiny a musela se živit jako uklízečka na plný úvazek. „Pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou,“ poznamenává k tomu na nahrávce pořízené v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Kromě manželů Stibicových byli v Pardubicích už jen dva chartisté: Zbyněk Čeřovský, bývalý letec vyhozený v roce 1970 z armády (po roce 1989 ředitel pankrácké věznice), a Zdeněk Ingr, výtvarník a dnes starožitník (v archivech vedený jako agent StB).

„Nebyl tu sice okruh disidentů jako v Praze, ale nabalovala se na nás mládež,“ vzpomíná Jarmila na éru nejtužší normalizace. Uspořádala pro mladé Pardubičany výpravu za Václavem Havlem na Hrádeček, kde měl chalupu, pomáhala rovněž se sběrem podpisů pod různé petice či s distribucí zakázaných textů, knih a časopisů, jako byly Listy, Svědectví či Infoch.

Spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a s mezinárodní organizací Amnesty International. „Bylo toho hodně, už si to ani nepamatuju. Ale vím, že když se ti lidi vrátili z vězení, obvykle přišli a poděkovali, že prý se k nim dozorci po naší intervenci začali chovat přece jen o něco slušněji.“

 

 

Dědictví bolševismu

Při každém opuštění bytu měla u sebe základní výbavu pro případ zatčení, což byl například kartáček na zuby. Několikrát skončila v cele předběžného zadržení – zejména v předvečer státních svátků a výročí. Při pašování samizdatu z Prahy ji na pardubickém nádraží opakovaně čekala osobní prohlídka s výslechem.

Konfrontace s policejními složkami zažívala ještě v roce 1989. Nejdříve to bylo v lednu v rámci takzvaného Palachova týdne: „Opoziční iniciativy vyzvaly k národní pouti do Všetat (Jan Palach v této středočeské obci vyrůstal a byl tu uložen jeho popel – pozn. red.). Chytli mě hned na nádraží, kde nás nacpali do autobusů a odvezli někam za Starou Boleslav do lesa, kde nás vyhodili. Tam jsme zastavili nějaký autobus, a když jsme řidiči vysvětlili, o co jde, říkal: Jo, nemusíte nic platit, já vás odvezu. Lidi už byli solidární.“

Zadržena však byla Jarmila Stibicová ještě v pondělí 20. listopadu. Stalo se tak cestou na veřejné shromáždění do pardubického divadla, kde měla přečíst prohlášení Občanského fóra, které v tomto městě zakládala. Poněkud absurdně dnes působí, že ji policista při zadržení ujišťoval, že prokurátor celou věc nejspíš stejně odloží, stejně jako další podobné případy z revolučních dní.

Po pádu totality zasedla Stibicová v pardubickém zastupitelstvu, pracovala v městské bezpečnostní komisi, vedla personální rekonstrukci pardubické věznice.

Po volbách v červnu 1990 a štěpení Občanského fóra se přidala k Občanskému hnutí, poté dala přednost působení v Amnesty International. „V politice je člověk často zatažen do věcí, se kterými nesouhlasí,“ říká k tomu s odstupem. Dál působila v komisích na pardubické radnici, stála u vzniku městské policie. „Připadalo mi důležité, aby přišli noví lidé,“ vysvětluje.

Po listopadu 1989 mohla skončit s prací uklízečky. Vyučovala na gymnáziu i na konzervatoři, začala vést také kurzy angličtiny pro seniory. Co se týče stavu společnosti, trápí osmaosmdesátiletou ženu „nezájem o věci přesahující vlastní dvoreček“. „Považuju to za neblahé dědictví bolševického myšlení,“ říká.

 

Příběh Jarmily Stibicové zaznamenali a zpracovali Daniel Hanzlík, Gabriela Velinská, Terezie Běloušková, Anna Kochová a Šárka Horváthová ze ZŠ Pardubice na Benešově náměstí pod vedením Ireny Schoberové.

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama