OSN za mír? Vážně?

Psal se srpen 1968, po Československu jezdily sovětské tanky a my, okupovaní Češi a Slováci, jsme vzhlíželi k OSN jako k opoře. V její Radě bezpečnosti odsoudil sovětskou agresi i náš ministr zahraničí a tím to taky skončilo. Rezoluci proti invazi Moskva coby její člen s právem veta zakázala. Taky se čekalo, že přijede generální tajemník OSN přímo k nám a nenechá to tak. Nepřijel a nechal to tak.

Ani dnes, když Rusko, jedna z pěti hlavních mocností Organizace spojených národů, zahájilo válku na Ukrajině, OSN neumí účinně zakročit. Má před očima největší krizi míru od konce druhé světové války, krizi přepadení státu, krizi ohrožené demokracie, krizi války a krizi jaderného vydírání, ba i krizi třetí světové války. Nejspíše i krizi zavlékání statisíců občanů Ukrajiny do ruské ciziny, prý na Sibiř. To vše OSN coby celek k žádné opravdu mimořádné aktivitě neprobudilo. Není divu. Vyjmenované krize mnohé členské státy neděsí, mají podobné doma a poškození demokracie spíš vítají než naopak.

Cíle OSN naznačila už v roce 1941 „Atlantická charta“. Byly to zásady společného programu demokratických spojenců. Sepsali je Roosevelt a Churchill, tehdy dva poslední mohykáni svobody.

OSN z těch zásad v roce 1945 vycházela, Sovětský svaz je nikdy nedodržoval. Přesto byl od počátku součástí OSN. Té využíval k prosazování svých agresivních plánů, nikoli k ochraně světového míru.

Atlantická charta vyhlásila zřeknutí se územních zisků. Národům dávala právo vybrat si formu vlády, žádala mírové uspořádání všech států, svobodu moří, všeobecné zřeknutí se násilí a vytvoření bezpečnostního systému mezi státy. Dnes se na to Ukrajina a jiné agresí ohrožené státy mohou dívat jen s hořkostí. Tolik konferencí, usnesení, hlasování – a nic z toho. Ruská federace má právo veta v Radě bezpečnosti. Používá ho k vetování všeho, co směřuje proti ruské agresi. Není to nic nového. V OSN platilo: Rus má jaderné zbraně, musíme s ním vyjít. Mlčet a lichotit mu. Lepší je ruské samoděržaví než jaderná válka. Jednou z vůdčích idejí OSN bohužel nebyl světový mír a ochrana demokracie, nýbrž obava z ruské jaderné zbraně a z toho plynoucí benevolence k diktaturám.

Rada bezpečnosti OSN ruské agresi na Ukrajině nebrání ani stéblem. Velká většina zemí ve Valném shromáždění OSN ji sice odsoudila veřejnou deklarací, posléze vyloučili Rusko z Rady pro lidská práva, ale dál se nešlo. A je klidně možné, že to bude brzy zase OSN, kdo začne jako první klestit cestu Putinově diktatuře zpět do řad světového společenství. Ale jaképak „klestit“, Ruská federace v řadách světového společenství je. A dokonce vládne i zmíněným právem veta, jako by Rusko bylo nějaký otec demokracie a matka svobody.

Nebylo by jedním z důležitých kroků k ochraně míru vyloučení Ruska a ostatních diktátorských režimů z OSN? Jak jinak se může planeta vymanit ze sevření atomových zbraní? Vždyť za Ruskem se řadí další a další zájemci o jaderné vydírání. Když to nespustí nyní Putin, někdo další to spustí později. Po Rusech třeba severokorejský rakeťák, podivný komunistický bandita, též ochotný k čemukoli.

Všechny zbraně ničení, které lidstvo objevilo, byly použity. Desítky let platilo, že nukleární zbraně, jejichž hrůzu poznal svět v Hirošimě, držely jaderné mocnosti vzájemně v šachu. Když je použijeme my, použijí je i oni a vzájemně bychom se zničili, takže je raději nepoužijeme, tak zněl princip vzájemného odstrašení. Ale lekce ruského estébáka Putina hrozícího atomovkami se zdají posouvat tuto teorii do historie. Je sice 21. století, ale zbraně hromadného ničení začaly být opět jednou z nejvážnějších vojenských, politických a filozofických otázek. Na ty je třeba hledat odpověď či odpovědi. Řešením však není strach ani servilita.