Deštník a šicí stroj na pivu u Kotvy

Kultura

Na první pohled to zní překvapivě: spoluatorem knihy Praha ožralá, obsáhlého průvodce nejzajímavějšími pražskými hospodami, je všeobecně ctěný a uznávaný romanopisec Petr Stančík. Jenže ve skutečnosti na tom nic zvláštního není: „Jako patnáctiletý jsem u třetího půllitru v bufetu Na růžku pochopil, že pivo je můj osud. Ta pěna jako oblak na nebi, ve kterém miliony bublinek-andělů hrají na šalmaje v nebeské harmonii!“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Čtvrt roku už jsme nevkročili do hospody. Co to znamená pro český národ?

Věřím, že až přejde epidemie strachu z čínské chřipky, české hospody zase obrazí hosty jako větve pupenci. A čím déle je budou úřady zakazovat, tím více bude vznikat krčem tajných, dobře zakonspirovaných a možná i přenosných – přesně jak to popsal G. K. Chesterton v knize Létající hospoda. A já jim fandím. Hospodství je totiž zakódované do dědičné informace českého národa tak hluboko, že život bez hospody je horší než život s virem.

 

A co znamená život bez hospody pro vás osobně?

Já statečně téměř abstinuji, neboť jsem pijákem společenským a pít sám nebo v lůně rodiny mě nebaví. Naštěstí se mi o hospodách často zdá. Také se do nich rád přenáším ve fantazii při psaní i čtení, ale málo platné – jsou to pouhé náhražky.

 

Čím by byli Češi bez piva?

Pozor, pivo je jen jednou ze tří složek hospodství.

 

Jaké jsou ty další dvě?

Stejně důležití jsou spolustolovníci nebo kumpáni, a za třetí charakter výčepního plus genius loci hospody. Nicméně pivo je fundament. Českému národu od dřevních dob dodává sílu, smysl pro humor a rozšafnost. Chvalozpěvem na pivo začíná druhé jednání národní opery Prodaná nevěsta. Před hospodou ve hře Fidlovačka zpívá starý Mareš naši národní hymnu Kde domov můj. A bez piva by byl český underground nanejníž suterénem…

 

Čím byste bez piva byl vy?

Nejspíš hubeným matematikem. Dokud jsem nepoznal hospody a pivo, byla totiž mojí největší zálibou matematika. Teprve v hospodě jsem začal psát, nejprve básně, pak i prózu a filozofické traktáty. Trachtace a traktáty, to prostě patří k sobě. Bez piva bych se jistě dožil vyššího věku, ale život je jednou z těch věcí, u nichž je hloubka důležitější než délka.

 

 

Začalo to v patnácti

Vzpomenete si, kdy a jak jste byl pivem a hospodou poprvé silně zasažen?

Když jsem studoval královéhradecké gymnázium, na oběd jsem místo do školní blafárny chodil do nedalekého bufetu Na růžku, kde jsem si denně dával totéž: plíčky na smetaně s knedlíkem za čtyři a velkou kofolu za korunu padesát. V bufetu měli mramorové stolky a vkusné nerezové výčepní stolice ve stylu Expo 58 se dvěma kohouty: z prvního teklo pivo, z druhého kofola. Jednoho dne jsem si objednal své oblíbené menu, ale kelnerka se spletla a místo kofoly mi natočila pivo.

 

Kolik že vám bylo let?

Teprve patnáct, ale já už ve dvanácti vypadal na dvacet. Kelnerka se zeptala: Řídíš? – Neřídím. – Tak si to pivo vem, ať ho nemusím vylejt, to by byl hřích proti Pánubohu. – Vzal jsem si pivo a opatrně svlažil patro. První doušek chutnal odporně, druhý docela ušel. A při třetím jsem pochopil, že je to můj osud. Jedinečné spojení hořčiny a sladiny, které se navzájem vyvažují a udržují v dynamické rovnováze, jako jin a jang nebo sympatikus a parasympatikus v nervovém systému. A navrch pěna, jako oblak na nebi, ve kterém miliony bublinek-andělů hrají na šalmaje v nebeské harmonii.

 

Vyvíjel se váš vztah k pivu v průběhu dalších čtyř životních dekád?

Jistě, od vyznavačství kvantity k vyznavačství kvality. Jinými slovy: zamlada jsem lohnil všechno, co teklo. Dnes už spíš popíjím, zato si ale hodně vybírám.

 

Jaká je vaše první silná vzpomínka z nějaké hospody pražské?

Snad největší zážitek mi dal tuším roku 1996 hostinec U Zlaté studny, skrytý na konci stejnojmenné uličky na Malé Straně. Dnes luxusní restaurace byla zapomenutou hospodou, kam nikdo nechodil, navíc propojená se skladem jakéhosi zaniklého nakladatelství. Ale ten výhled na Ledeburskou zahradu, zezlátlou skrze půllitr čerstvě načepovaného prazdroje, nikdy nezapomenu.

 

 

Kolikrát v životě se vám někde poštěstilo stát štamgastem?

Prvně to bylo na konci tisíciletí v legendárním žižkovském hostinci U Vystřelenýho oka, každé pondělí od sedmi u stolu vedle pípy s akváriem. A zhruba ve stejné době v malostranské hospodě U Krále brabantského, tenkrát ještě nepokažené pseudostředověkým tajtrlíkováním pro turisty. Štamgastství se musí tvrdě vysedět a odpít – navštěvovat týž podnik nejméně jednou týdně ve stejnou hodinu alespoň rok. Pak je štamgast odměněn nezcizitelným místem u stolu, často i vlastním půllitrem a dalšími výsadami.

 

Proč jste Krále brabantského nebránil vlastním tělem?

Netušil jsem, že by tuto posvátnou hospodu, kam chodil už Václav IV. v doprovodu kata a pražského krysaříka, někdo měl tu drzost znesvětit tak perverzním stylem. Jednoho dne prostě zavřeli „z důvodu rekonstrukce“, a když pak zase otevřeli, bylo už pozdě.

 

Mimochodem, je podle vás pravda, že náš král Václav IV. byl ochlasta?

Václav IV. jistě pil přes míru. Za celý život nejspíš nepožil ani kapku čisté vody – z mateřského mléka přešel rovnou na víno. Jenže ve středověku byli pod parou všichni, protože kdo pil vodu, brzy zemřel na choleru nebo tyfus. Zvěsti o Václavově opilství a lenosti šířili především jeho chamtivý polobratr Zikmund i političtí soupeři z bavorského rodu Wittelsbachů. Václav byl ve skutečnosti jemný vzdělanec a adept tajných věd; třebaže poněkud dekadentní.

 

Zažil jste i štamgastské stoly, u nichž se vášnivě debatovalo o knihách?

U mého stolu se o nich diskutovalo vždy. Patřím totiž ke stejné stolní společnosti jako znamenití spisovatelé Ondřej Hübl a Bogdan Trojak i řada dalších ctihodných a moudrých mužů.

 

Nepřipadá vám fascinující to odvěké sepětí české literatury s hospodou?

Mně se to zdá úplně přirozené, neb jsem sám literárně klíčil po krčmách pochybné pověsti; mé první rukopisy bývaly zkrabaceny otisky den půllitrů a vyuzeny tabákovým dýmem.

 

Vzrušuje vás – obzvlášť v Praze – ta možnost popíjet na místech, kde se stejné činnosti věnovali Jan Neruda, Ladislav Klíma, Vítězslav Nezval nebo Magor Jirous?

Astrální otisky velikánů, vytlačené do dubových lavic a geniů loci, zcela zásadně zvyšují kvalitu hospod. Za duchem mistra Nerudy jsem až do vyhlášení stanného bezpráví chodívával na Malou Stranu do krčmy U Dvou slunců, jež se v poslední době značně polidštila.

 

Co tím polidštěním myslíte?

Vlídná obsluha, solidní a dobře načepované české pivo za vlídnou cenu, domácí kuchyně. Předtím se tam z trubek valil blivajz pro turisty a venkovany.

 

Chápu, a teď pokračujte, já vás prve přerušil...

Můj milovaný Ladislav Klíma je deoesenciálně spojený s trojicí hostinců, z nichž dva již zanikly – U Skřivanů v Cholupicích a hotel Krása ve Vysočanech. Ten třetí, U Fišmistrů v Modřanech, mám v plánu hned, jak to bude možné. Nezval chodil spíše do vináren, a co se Magora týče, tak naopak těžko najít hospodu, kde by nepil.

 

Snad nejsilnější vazbu mezi literaturou a pivem navázali Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal. Co pro vás tihle dva znamenají?

Oba miluji a ctím, u obou jsem se učil psát i číst. Neboť čtení literatury je také umění, dnes téměř zapomenuté. A právě páně Haškovy i Hrabalovy texty hrozně trpí povrchním čtením, které z nich dělá takový líbivý blivajz. V duchu tohoto rozhovoru bych to přirovnal ke globalizovanému pivu značky Hej-někam.

 

Míval jste v mládí nutkání přisednout k Hrabalovi u Tygra?

Měl, ale netroufal jsem si, neb tenkráte byl pan Hrabal neprodyšně obklopen kruhem přicmrndávačů a přihřívačů se v paprscích jeho slávy, skrze něž se mi nechtělo prodírat. Bývalého Hrabalova kumpána Egona Bondyho jsem poznal osobně, dokonce jsme spolu strávili celý den, jenže to už Bondy bohužel nepil, takže jsme jen usrkávali čaj a pábili jednu cigaretu za druhou.

 

Dal vám Bondy nějakou zásadní radu do života?

Bondy věděl všechno o všem, ale přímo rady nedával, na to byl příliš chytrý. Ačkoli docela mi otevřel oči, třeba když jsme srovnávali invaze v roce 1939 a 1968. Řekl mi tenkrát: „Podívejte, já zažil obě. A hlavní rozdíl byl v tom, že Němci nás chtěli vyvraždit, kdežto Rusáci si jen blbě hlídali dvorek.“ Na to nikdy nezapomenu.

 

Když si teď povídáme o Bondym a Hrabalovi, dostal jste stejně jako já ohromnou žízeň?

Až když jste se na to zeptal, děkuji.

 

Houby s mákem

Nedlouho po revoluci roku 1989, mám aspoň ten pocit, přestalo být hospodské prostředí pro českou literaturu tak určující. Nemyslíte?

Zejména od nultých let nového milénia je zřejmé, že se naše literatura od české hospody či vinárny uchyluje ke globalizované kavárně, či dokonce čajovně. Tím pádem je stále střízlivější, jalovější a více šustící papírem sáčků s biotřtinovým cukrem. V takovém prostředí ovšem nemůžeme konkurovat velkým světovým literaturám a nakladatelstvím, protože vydávání knih dnes znamená hlavně marketing. Světoví můžeme být, jen když budeme sví. A co je češtějšího než hospoda?

 

Na to se zeptám já vás.

Pokud propojím naše světová prvenství, tak nejčeštější je jíst houby sypané mákem v knihovně vlaku projíždějícího zámkem.

 

My muži, obzvláště do doby, než založíme rodinu, míváme tendenci pořádat různé originální hospodské akce a lámat pivní rekordy. Máte to za sebou i vy?

Samozřejmě, zdravá soutěživost přece patří ke koloritu české pivní kultury. S přáteli jsme například zrekonstruovali legendární Hrabalův Veliký slalom po osmnácti libeňských hospodách, které musí vítěz během jediného večera všechny obejít a v každé si dát jedno pivo – bližší podrobnosti najde laskavý čtenář v průvodci Praha ožralá. Musím přiznat, že se nám nikdy nikomu nepodařilo zdolat všechny branky, zato se však pokoušíme prosadit, aby se Hrabalův Veliký slalom stal oficiálním sportem Letních olympijských her. Vždyť to pití je zakódováno přímo do slova „olympijské“!

 

Když jste dostal nabídku, abyste se podílel na průvodci po pražských hospodách, jaká byla první reakce?

Nejdřív radost, a po vystřízlivění respekt z ohromné práce, která nás čeká. Protože popinologie čili hospodosloví, prostě věda o hospodách, neznamená jen příjemný výzkum v terénu, ale taky hodiny suché práce v archivech a po knihovnách. Myslím však, že výsledek stál za tu dřinu.

 

V knize se věnujete i oněm putykám první a poslední záchrany, které tradičně otevíraly před svítáním. I takové jste poznal?

Letorou jsem sova, v noci bdím a za dne spím, takže mi to nečinilo potíže. Zažil jsem bufet Briketa u žižkovského nákladového nádraží ještě v dobách největší, byť již hasnoucí slávy na konci osmdesátých let. A taky noční tvář hospody U Kotvy poblíž zastávky Lazarská, kde se kříží všechny noční tramvaje. Tento ve dne zcela nenápadný podnik se kolem třetí ráno měnil v rejdiště unavených prostitutek a zneuznaných géniů, místo protínání lidských osudů, v mnohém překonávající Lautréamontovo setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole.

 

Učinil jste při psaní průvodce nějaký zásadní objev?

Nejvíc si vážím dvou: Za prvé se mi po téměř detektivním pátrání podařilo odhalit hospodu U Skřivanů, dnes již bohužel zavřenou, v níž filozof Ladislav Klíma prožil svůj památný „cholupicský den“, kde málem dosáhl deoesence a odkud byl nakonec podnapilý potupně vyhozen.

 

Vy o tom hovoříte tónem, jako by šlo o zcela klíčový den minimálně pro světovou literaturu!

Taky že ano – Ladislav Klíma tenkrát chtěl být Bohem, a byl jen bohém. A svůj boj, velkolepý ve své porážce, vylíčil ve dvou dlouhých dopisech Antonínu Pavlovi chvíli před začátkem první světové války. Ty dva dopisy plné filozofie a temného humoru pro mě znamenají jeden z vrcholů české i světové literatury. Takže Klíma nakonec přece jen zvítězil, i když jinak, než čekal.

 

No a co ten druhý objev?

Taky jsem vyřešil záhadu, nad kterou si marně lámali hlavy kafkologové z celého světa: totiž jakým řízením osudu se Franz Kafka během první světové války ocitl v Bulharsku.

 

Nuže?

Nebyl to bulharský průsmyk Šipka, nýbrž zájezdní hostinec Šipkapas v Šárce, a Franz Kafka s Maxem Brodem tu na Štěpána 1917 zapíjeli Kafkův rozchod s milenkou Felice Bauerovou.

 

Vidíte. Zrovna Franze Kafku bych na pivo netipoval.

Možná si dal víno, nebo snad šnaps. Ale němečtí buršáci a čeští divadelníci, což byli v Šipkapasu opravdoví štamgasti, tam prolévali hrdlem neuvěřitelné řeky piva. Portrétní fotograf Jan Mulač prý v Šipkapasu propil dva dny a dvě noci bez přestávky a při tom dokázal nad stoly s pivem metat salta. A tak to má být, protože muž dbalý zásad vždy pije za svoje a odchází po svých.

 

Jestli někdy skončí ono – vašimi slovy – stanné bezpráví, kam si vyrazíte na prvních pár čepovaných?

Mám rád zvířátka.

 

A proto?

Zasednu buď u Černého vola na Hradčanech nebo u Kocoura na Malé Straně.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama