Péťa si šel zakouřit. A už není… Válka na Ukrajině

Report

V Popasné – městě na Donbase, které rozstřílelo ruské dělostřelectvo – byli sousedi. Skoro měsíc prožili pod palbou, v zahradě našli lidskou nohu, jejich známá zemřela ušlapaná. Evakuovali se a pak se setkali ve městě Dnipro, v hotelu Žovtněvyj, z něhož se stala ubytovna pro uprchlíky. Čtyři starší nemocní lidé teď žijí na dvou postelích a se smutkem vzpomínají na dobu míru. Magazín Reportér přináší příběh napsaný ukrajinskou novinářkou pracující pro síť lokálních médií.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jsem už dvojitá uprchlice.

Pocházím z města Luhansk, žila jsem tam do roku 2014, než se toho místa zmocnili ozbrojenci podporovaní Ruskem.

A teď jsem zase ujela ze Severodoněcka – z města, v jehož ulicích letos propukly ostré boje mezi ukrajinskými obránci a ruskými útočícími vojsky.

Kvůli své novinářské práci jsem projela Luhanskou oblast křížem krážem, a příběhy místních tak mám vryté až do morku kostí. Tudíž vím, že hotel Žovtněvyj (česky Říjnový) ve městě Dnipro měl jít ještě před pár měsíci k zemi. Takový byl plán. Majitelé chtěli na jeho místě postavit něco modernějšího. Jenže po letošním čtyřiadvacátém únoru, kdy ruská armáda napadla Ukrajinu a do města se začaly valit davy uprchlíků z Charkovské, Doněcké a Luhanské oblasti, majitelé svůj plán rychle změnili. Vydali se do dobrovolnického štábu humanitární organizace KUST a nabídli, že budovu přemění na ubytovnu pro běžence.

Hotel byl až do začátku března odpojený od vody, ani se v něm nesvítilo. Zpátky do provozu ho vrátili dobrovolníci a nově příchozí: znovu zavedli elektřinu, připojili budovu ke kanalizaci… A teď v hotelu žije nějakých tři sta lidí včetně asi sedmi desítek dětí. Někdy bydlí v pokoji rodina, jindy spolu žijí přátelé nebo sousedi z minulého života – tak jako v případě našich hrdinů.

 

Jak sardinky v konzervě

Antonina Molodožon a Nina Děrevjančenko spí na jedné posteli.

Volodymyr Stryčko a Nina Kuzmjenko na druhé.

Do začátku ruské invaze na Ukrajinu bydleli v jedné ulici, rodiny se přátelily. Každá měla své bydlení, své věci, stabilní příjem.

Teď žijí v jedné místnosti.

„Což je pořád lepší než být pod palbou,“ říkají.

 

„Někteří tam sedí doteď, někdo naopak ujel až do Pervomajsku (který je okupován proruskými ozbrojenci ze samozvané Luhanské lidové republiky od roku 2014 – pozn. red.). Jen aby se nestřílelo, o to jde především,“ říká Antonina.

Všichni čtyři vyjeli z města Popasna 21. března. Do té doby se schovávali: nejdřív ve svých domech, potom v bytech, pak se přesunuli do sklepů. Evakuovat se mohli díky zdejší službě signalizace a komunikací, která odvážela své pracovníky do města Bachmut, ležícího asi třicet kilometrů na západ. A brala s sebou i civilisty. Jeli však – vyprávějí – jako sardinky v konzervě. V nákladním autě, na zemi, vestoje nebo v pololehu – šedesát lidí.

V Bachmutu byli jen chvíli, už 11. dubna se dostali do Dnipra, vzdáleného dalších více než dvě stě kilometrů západním směrem. V hotelu Žovtněvyj se ubytovaly nejdřív Antonina s Ninou, a když se v pokoji uvolnila postel, přesunuli k nim Volodymyra s Ninou Olexandrovnou. Šťastné shledání starých přátel, dalo by se říct.

Nicméně tomu shledání předcházela těžká pouť plná sklepů, smrti známých i zranění jednoho ze synů.

 

Na linii střelby

„Měsíc jsme seděli po sklepeních v Popasné, v naději, že všechno brzy skončí. Že Rusům nedovolí zajít tak daleko. Ale pak lidé tu naději ztratili. Říkají, že v kulturáku dokonce visel chlap přímo na pódiu. Ani ho nesundali, báli se. Nevěděli, jestli se pověsil sám, nebo mu někdo pomohl. Prý bojoval v Čečensku,“ vypráví Antonina Michailovna a dodává ještě drsnější historku: „Naše známá, která dřív pracovala jako ředitelka jedné banky v Popasné, zemřela hroznou smrtí. Chtěla se dostat do autobusu, který odvážel lidi. Ušlapali ji na schodech z krytu. Špatně chodila, bylo jí nějakých pětaosmdesát let. Jaká to bývala ženská! A jak vysokou pozici měla! Teď ji pohřbili někde na dvoře jako psa…“

Volodymyr zase vykládá o 13. březnu jako o dni, kdy se znovu narodil. Šel ze sklepa ven, do budky na záchod. „Ticho, klid, nikde se nic nedělo. Sotva jsem dosedl, prásk, strašná rána. Dva metry ode mě spadla raketa, v zemi zůstal veliký kráter. Ale záchod to vydržel! V ten moment jsem se opravdu podruhé narodil. O den později dopadla na to samé místo další raketa. Říká se, že to se nestává. Ale stává!“

Volodymyr vypráví, že do hotelu Žovtněvyj přijíždí hodně zahraničních novinářů, svůj příběh už jim vykládal několikrát. Ale krajani tu ještě nebyli. S námi se prý cítí svobodněji, protože chápeme, o čem je řeč.

„Když jsme ještě byli doma, pořád jsme doufali, že to brzo skončí. Ven jsme nevycházeli, zahradu nekontrolovali. Ale sousedy máme zvědavé. Andrej si stoupl na lavičku, to už bylo v době, kdy vojáci odjeli. A najednou uviděl nohu, která se nám válela v zahradě. Hrůza. Předtím bylo ostřelování. Někdo nejspíš vyšel ven – a bylo,“ pokračuje Volodymyr.

 

Péťa už není

„Na našeho souseda Péťu to taky spadlo. Vyšel si ven zakouřit. A konec. Už není. Vova taky vyšel. Jeho rodina chovala prasata, chtěl se za nimi zajít podívat. Naši vojáci seděli ve sklepě. ‚A ty jsi kdo? Zalez tady do sklepa!‘ křikli na něj. Tak zalezl. Když ostřelování skončilo, přišel domů a řekl, že byl ve sklepě. ‚Jak? Kde?‘ Vojáci ho pustili, že prý má jít domů,“ vykládá Nina Olexandrovna.

Všichni čtyři se shodují: ostřelování bylo masivní. Rusové pálili hlava nehlava, ukrajinští vojáci se museli někde schovat, třeba i jen ve sklepní hospodářské budově vedle prasečáku. Právě po takových ostřelováních se rodiny rozhodly přesunout se z domů do bytu ve městě – a odtud pak do sklepa a do náklaďáku.

„Přijeli jsme do města. Mrzli jsme, v bytě průvan, okna byla rozbitá. Spali jsme ve válenkách a kožiších,“ vzpomíná Nina Olexandrovna. Už po pár dnech se situace zase zhoršila, ukrajinští vojáci lidem doporučili, aby opustili byty a schovali se ve sklepě. „My se přesunuli do sklepa budovy služby signalizace a komunikací, seděli jsme tam čtyřiadvacet hodin. A právě tam pak přišli vojáci s tím, že civilisti musí co nejdřív pryč. Vyvezli nás do Bachmutu. Nacpali nás do auta, abychom se tam vešli všichni najednou,“ říká Volodymyr.

Cesta byla těžká, každý z našich hrdinů už má chronické nemoci, Nina Olexandrovna zrovna prošla složitým léčením, nemocnici opustila teprve
23. února. „Jeli jsme všelijak. Já ležela na tašce, manžel taky ležel. Jeden mladý chlápek pořád padal, opakoval, že se neudrží. Měl už vypito a stěžoval si, že je mu špatně. Bylo to dost těžké, ale zaplaťpánbůh nás vzali zadarmo a v Bachmutu nás ubytovali taky zadarmo, v místní sportovní škole. Ale nezůstali jsme tam dlouho, řekli nám, že je to nebezpečné – a odvezli nás do Dnipra,“ líčí Nina Olexandrovna.

 

Syn

Syn Volodymyra a Niny byl raněn přímo u vchodu do jejich domu, střepina ho zasáhla do nohy. Nejdřív ležel v nemocnici v Bachmutu, pak ho převezli do Lvova v západní Ukrajině. Zranění má vážné, ale lékaři slibují, že chodit bude. Jen bude potřebovat dlouhou rehabilitaci.

Nina vzpomíná: „V bytě už nebylo bezpečno, a tak jsme se, jak už bylo řečeno, rozhodli přejít do sklepa služby komunikací. Vzpomínám si, jak jdu, na sobě válenky a pánský kožich. Syna to zasáhlo, taky jde. Nejdřív já, za mnou on. Naši vojáci na mě koukají a ptají se: ‚Potřebujete pomoct, babi?‘ A já na to: ‚Pomozte chlapci, je zraněný.‘ Vzali ho a ránu ovázali. Pak hned zavolali sanitku a převezli ho do nemocnice,“ říká Nina. Ze špitálu ho taky eva--kuovali, přes Bachmut do Lvova. Teď už má za sebou všechny operace a je stabilizovaný. Měl štěstí, říkají jeho rodiče.

 

Bez ničeho

„Když jsme odcházeli, půlka domu už byla zničená. Šli jsme po ulici a viděli, že zničené jsou skoro všechny domy. Soused vyšel na dvůr a zabila ho střepina. Zůstal tam ležet, všichni už ujeli. Z nás se stali bezdomovci: nemáme nic. Jen jednu penzi. Zaplaťpánbůh jsme si s sebou vzali doklady. Původně jsem si chtěla vzít i papíry k domu, ale pak si říkám, k čemu mi budou. Šli jsme na policii a oznámili, že náš dům byl zničen ruskou armádou. Něco nám vytiskli – a to je všechno. Co bude dál, ví pánbůh. Vyřídili jsme si status vnitřních uprchlíků,“ říká Volodymyr.

„Doma, to není na cizí posteli. Doma bylo všechno, oblíbené věci, fotky, příjemné drobnosti. Na stará kolena jsme o to přišli,“ říká Nina Olexandrovna. „Zato jsme v relativním bezpečí. Mnozí pořád nechtějí odjet. Čeho se tam dočkají? Buď to na ně přiletí, nebo je Rusové pošlou někam do Ruska, do filtračních táborů,“ uklidňuje ženu Volodymyr.

Jak jen je možné v Popasné zůstávat nebo se tam chtít navracet, nechápe nikdo z našich hrdinů. „Mám známou, která říká, že pojede do Popasné. ‚A kam jako? Ke komu?‘ ptám se jí. ‚Co tam budeš dělat?‘ Ona na to: ‚Sázet brambory a česnek.‘ Ale její dům rozbili. Nic tam nezůstalo. Domy, obchody, nemocnice, nic. Když pojede, co tam bude dělat? Budovat zemljanku?“ diví se Antonina.

Vzpomíná, že od roku 2014 byly v Popasné, hlavně na okraji, slyšet výstřely takřka neustále.

Ale to, co se děje v posledních měsících, se s ničím předešlým absolutně nedá srovnat.

 

Z ruštiny přeložila Adéla Dražanová.

 

 

Článek vyšel na online webu Svoi.Global, který vydává agentura pro rozvoj lokálních médií působících v Luhanské a Doněcké oblasti. Tato síť spojuje tři stovky reportérů a editorů, kteří před Putinovou invazí budovali místní zpravodajství. „Pak zahájilo Rusko válku proti Ukrajině. Články o životě nahradily články o přežití, odporu a vzájemné podpoře mezi Ukrajinci,“ píše se na webu Svoi.Global.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama