Pět dní v Sokolově aneb Závod s časem

Eliška a Jaroslav spolu žili třiapadesát let. V únoru oba dostali covid. Jejich zdravotní stav se rychle zhoršil a s těžkým zápalem plic museli do nemocnice v Sokolově. Aby se přeplněnému zařízení odlehčilo, převezli zdravotníci třiasedmdesátileté manžele do 250 kilometrů vzdáleného Humpolce. Byla to jejich poslední společná cesta.

Zhruba čtyřhodinový převoz s nimi a sedmi dalšími pacienty absolvovala i osmačtyřicetiletá Miloslava. Domů, do Nového Sedla u Lokte, se vrátila už o čtyři dny později prakticky uzdravená.

Kdy – a jestli vůbec – se domů vrátí, si z covidových pacientů převážených ze sokolovské nemocnice na další léčení může být jist málokdo. Jisté však je, že nebýt převozů a obrovského nasazení sokolovských lékařů a sester, přetížená nemocnice by už zkolabovala. Zatím se drží nad vodou.

Počet volných lůžek pro covidové pacienty v sokolovské nemocnici k 1. březnu – oddělení ARO a JIP: 0, standardní lůžka s kyslíkem: 2.

 

Balancování na hraně

Pružinové houpačky zničehonic rozhýbe vítr. Ozývá se hrozivý hukot. Místní však už ani nevypadají překvapeně. Jen pootočí hlavu k nebi.

Přistává vrtulník.

Červeno-bílo-modrý stroj na travnatou plochu mezi Ohří, lesoparkem a fotbalovým hřištěm dosedne ve 12:24. Let z Plzně mu trval dvacet minut. Na palubě záchranářského vrtulníku jsou dva piloti a trojice zdravotníků v bílých ochranných oblecích. Mají pár minut na protažení, než blikající sanitka ze sokolovské nemocnice doveze vážně nemocnou pacientku, která potřebuje napojit na mimotělní oběh. Ve 12:45 je žena středního věku, u jejíhož přesunu asistuje až šest lidí, na palubě vrtulníku. O čtyři minuty později je stroj ve vzduchu.

 

Je to jediný takový transport, který se 2. března sokolovské nemocnici podařilo uskutečnit. Vrtulník směřuje až na druhý konec republiky, do Ostravy. Právě Moravskoslezský kraj je teď spolu s jižní Moravou a občas také Prahou jedním z mála regionů, kam je těžce nemocné pacienty ze Sokolova ještě vůbec možné transportovat. Jinde už jsou nemocnice také plné.

Andrej Farkaš je vděčný za každého pacienta, kterého se povede přesunout. „Jeden dva vrtulníky denně je maximum, které jsme teď schopni dostat a zařídit. I to je obrovská pomoc,“ říká ředitel lékařského úseku nemocnice, jejíž areál se sedmi budovami se rozkládá na kopečku nad centrem třiadvacetitisícového města.

Pracovní dny energického čtyřicátníka začínají v posledních týdnech
v 5 hodin. Kolem 7:30 dostane od kolegů zprávu o tom, kolik je na jednotlivých odděleních volných lůžek. Bývá v ní mnohem více nul, než by chtěl. Celý den pak stráví tím, aby to změnil a aspoň pár pacientů přeložil jinam. „Musíte pacienty nějak přerozdělit, aby nedošlo k úplnému kolapsu,“ říká. Předtím, než mu pracovní den kolem 23 hodin skončí, zvládne dvě stě až dvě stě padesát koordinačních telefonátů.

Sokolovská nemocnice, která alespoň navenek působí klidněji, než by člověk v těchto dnech čekal, se na nápor pacientů s covidem připravovala už od podzimu. Uzavřela část oddělení, řadu lékařů a sester přesunula na výpomoc na koronavirové úseky, a hlavně výrazně navýšila počet covidových lůžek, a to téměř na 100. Když ale na Sokolovsko na přelomu ledna a února udeřila vlna nákazy s britskou mutací viru – o níž primář zdejší interny Martin Straka hovoří jako o „totálním pekle“ –, tak ani to nestačilo. Bylo nutné dostat pacienty jinam.

První volbou byla zařízení v Mariánských Lázních a Nejdku, tedy také v Karlovarském kraji. Ani jejich kapacita ale nestačila a nestačí. Na lůžka tam totiž neposílá pacienty jen Sokolov. „Vždycky ráno nahlásím počet volných míst, která si okamžitě rozeberou nemocnice v kraji,“ poznamenává šéfka zařízení v Nejdku Olga Pištejová. „Na jednu postel bývá třeba pět žadatelů,“ ilustruje „boj o lůžka“ ředitelka mariánskolázeňské nemocnice Veronika Kropfreiterová.

Místa pro pacienty tak bylo třeba hledat dál. „Když byla nemocnice na hraně, nastartovali jsme převozy mimo kraj,“ konstatuje Farkaš. Od přelomu ledna a února nemocnice vypravila za hranice nejméně lidnatého kraje zhruba stovku lidí. Sanitky s pacienty směřovaly mimo jiné do Berouna, Kutné Hory, Litoměřic, Českých Budějovic nebo Znojma. Do mnohem bližšího Německa se s nemocnými kvůli postoji vlády nejezdilo.

 

Eliška a Jaroslav

Nejpočetnější transport ze Sokolova vyjel v pátek 19. února. Speciálním zdravotnickým vozidlem Fénix vyrazilo deset pacientů – až do Humpolce. Dvěma z nich byli i manželé Eliška a Jaroslav z Horního Slavkova. Rodina o chystaném převozu věděla, překvapilo ji ale, že bude směřovat až na Vysočinu, tedy daleko od jejich rodného kraje. Jaroslav se navíc do transportu dostal na poslední chvíli. V nemocnici ho ten den přijali brzy ráno, kolona na Vysočinu vyrazila odpoledne.

„Děda říkal, že to bylo nepříjemný, že musel celou dobu ležet, že to drncalo,“ vypráví o zhruba čtyřhodinové cestě Bára Horáčková, která mluví o babičce a dědovi, i když vnučkou dlouholetého páru není. Dokazuje to však, jak blízko k prarodičům svého přítele má. V Humpolci manžele napojené na kyslíkové přístroje umístili do jednoho pokoje, aby byli spolu. S rodinou udržovali spojení alespoň na dálku mobilním telefonem. „Dědeček byl hodně zadejchaný. Když s ním člověk mluvil, tak to bylo, jako kdyby chodil po schodech,“ vzpomíná sedmadvacetiletá rodačka ze Sokolova.

„V pondělí ráno nám pak volali, že dědeček zemřel.“

Zkolabovalo mu srdce.

„Babička ho to ráno ještě viděla a říkala si, že hezky spí,“ říká Bára Horáčková smutně s tím, že dědeček s babičkou k sobě měli hrozně blízko. „Byli jako pravá a levá ruka. Dědeček byl ta hlava a babička tělo, které všechno zařizovalo. Měli to strašně dobře rozdělený, fungovali v symbióze,“ líčí mladá žena, která v kraji pracuje jako zpravodajka ČTK.

Eliška, která s Jardou strávila přes půl století, v těchto dnech o svém muži často mluví, vzpomíná. I když je hodně smutná, nese prý ztrátu lépe než většina rodiny. „Bere to tak, jak to je.“ Horší to podle Báry Horáčkové bude, až se babička, jejíž zdravotní stav se naštěstí výrazně zlepšil, vrátí domů a po všech těch letech tam najednou bude sama.

Na smrti dědečka ji trápí i to, že přišla tak náhle. „On byl tak aktivní, takovou radost ze života měl. Myslím si, že minimálně deset let by tady s námi určitě byl. A určitě měl ještě co nabídnout.“

Počet volných lůžek pro covidové pacienty k 2. březnu – ARO a JIP: 1, standardní lůžka: 3.

 

„Selekce“

Je středa 12:27, když do dveří interní ambulance sestřička naléhavým hlasem zavolá: „Pane doktore, pojďte se podívat, prosím vás, saturace 47.“ Slova jsou určena Martinu Strakovi, primáři interny, který se rychle zvedá ze židle a jde zkontrolovat čtyřicátníka, kterého před chvílí dovezli v posteli na kolečkách. Muž je zpocený a lape po dechu. Akutně se mu nedostává kyslíku. U zdravého člověka se saturace pohybuje kolem 99 až 100 procent, 47 procent je hodnota, s níž se nedá dlouho přežít. Pacient dostane kyslík z lahve a saturace poskočí na 60 procent.

Protože je jeho stav nadále vážný, odvezou ho na jednotku intenzivní péče, kde se zrovna před chvílí uvolnilo místo. Ve 12:33 už je muž v jedné ze zdejších prosklených buněk.

 

Právě na jednotku intenzivní péče a na anesteziologicko-resuscitační oddělení je teď tlak největší. Lůžek se akutně nedostává. Jakmile se jedno uvolní, téměř okamžitě ho obsadí další pacient. Navýšit kapacitu těchto oddělení ze současných asi dvaceti lůžek pro covidové pacienty už prakticky nejde. Stejně jako jinde v Česku totiž chybí sestry se specializovaným vzděláním, jež by je mohly obsluhovat. Navíc nemocnice začíná narážet i na technické limity. Spotřeba kyslíku, který tolik covidových pacientů potřebuje, stoupla asi čtyřikrát.

Se svými limity se musí smiřovat i lékaři a sestry. Nezřídka se totiž do nemocnice dostávají pacienti s tak „děsivým“ poškozením plic, že se jim už nedá příliš pomoci. „Když je (rentgenový) snímek ošklivý, tak už je to v rukou Páně. Dáte kyslík, kortikoidy, ale ten rozsah je tak veliký, že už s tím víceméně nejde nic dělat,“ připouští Straka. Jeho kolegyně z interny doktorka Alice Novotná hovoří o beznaději pramenící z toho, „že člověk má nějaký limit, co pro ty lidi může udělat, a pak už je to na přírodě, a není možné to ovlivnit“.

Těžká rozhodnutí jsou v sokolovské nemocnici na denním pořádku. Patří k nim třeba „selekce“ nemocných. Když primář Straka používá tento výraz, nemá na mysli, že by vybíral, kdo z pacientů dostane péči, a kdo ne. Tak daleko ještě situace nezašla. Jde o to, že z pacientů, kteří by za normálních okolností okamžitě směřovali na oddělení JIP či ARO, musí kvůli nedostatku míst vybrat ty, kteří místo toho půjdou na interní oddělení. I tam sice mají plnou péči, ale doktoři a sestry jim kvůli většímu počtu pacientů, o něž se musí starat, nemohou věnovat takovou pozornost.

Čtyřicetiletý extrovert, který se v posledních týdnech stal nejznámější tváří sokolovské nemocnice, takové pacienty, jejichž stav se může kdykoliv zhoršit, přirovnává k „tikajícím bombám“. „Vy je musíte sledovat, a jakmile bouchnou, musejí na tu jipku,“ poznamenává. „Když máte dvě tikající bomby, tak to zvládnete, když jich tiká deset patnáct, tak už jste bezradný – a tam pak přijde frustrace, vyhoření, slzy na krajíčku,“ naznačuje pod jakým stresem zdejší doktoři a sestry každý den pracují.

Dokládají to i čísla, podle nichž si v únoru musela nemocnice poradit s příjmem i více než pětadvaceti infikovaných za den. Dvakrát kvůli náporu musela vyhlásit dočasný stop stav, vždy ale jen na pár hodin. V prvním březnovém týdnu se sice počet příjmů snížil na deset až patnáct denně, k zásadnímu uvolnění to ale nevedlo. Jednak se daří stále méně pacientů přesouvat jinam, jednak pacienti s britskou mutací koronaviru v nemocnici zůstávají o poznání déle. „Stále jsme na horní hranici,“ konstatuje koordinátor Farkaš s tím, že v podstatě stejný počet pacientů, jež nemocnice přijme, musí každý den buď přemístit jinam, nebo propustit.

Pro všechny případy má nemocnice ještě jednu záložní variantu – takzvaný rescue plan. V takovém případě by všem zaměstnancům přišla zpráva, že musí okamžitě do práce, ať už by třeba odpočívali po noční, nebo byli na dovolené. Díky plné mobilizaci by bylo možné zvládnout ještě o něco více pacientů. Nasazení, při němž by většina personálu prakticky neopouštěla nemocnici, by však bylo možné vydržet jen pár dnů.

Primář Straka je proto připraven i na to, že by skutečně musel rozhodovat, komu poskytnout péči, a komu ne. „Jsme v každodenním strachu, že se to stane. Je to ve hře dnes a denně,“ říká. Za svoji morální, lidskou a doktorskou povinnost by v takové situaci považoval dát šanci člověku, který má horizont dožití dvacet nebo třicet let, před člověkem, kterého by čekalo už jen pár let života.

„Nikomu nepřeju, aby to musel rozhodovat. I teď mám husí kůži, když o tom přemýšlím. To není sranda. Jestli pak budu chodit po soudech, tak holt budu chodit po soudech.“

Nemocnice v Karlovarském kraji oznámily, že vyčerpaly své kapacity a budou poskytovat jen neodkladnou a nezbytnou péči podle dostupných sil a prostředků.

Počet volných lůžek pro covidové pacienty ke 3. březnu – ARO a JIP: 0, standardní lůžka: 14.

 

Emoce jsme zahodili

Od začátku roku v sokolovské nemocnici umírá devět z deseti pacientů na umělé plicní ventilaci. Primář Straka nepochybuje, že jen do konce března zemře více pacientů než za celý loňský rok. Zároveň poznamenává, že nebýt extrémně vysokého počtu úmrtí, tak by nemocnice nával pacientů už dávno nezvládla.

 

„Emoce jsme tak nějak zahodili už na začátku ledna. Snažíme se ty příběhy neprožívat, jinak bychom se z toho zbláznili,“ říká ke svému postoji lékař. Podobně to má i vrchní sestra na interně Lucie Rašková. „Snažíme se ty osobní vztahy vůbec nevytvářet, protože by nás to asi úplně zabilo,“ říká a vypráví o pacientech, kteří mají hrůzu v očích, dusí se, halucinují.

I když se člověk snaží „obrnit“, některé osudy ho stejně zasáhnou. Nejhorší pro zkušenou sestru je, když příbuzným malým okénkem sesterny, které doteď zdobí vánoční motivy, musí předávat věci, které po zemřelém zbyly. „Když sem přijde mladá ženská pro pozůstalost svého manžela, nebo je dokonce s dětmi, tak je to hrozný.“ Příbuzní jsou podle Raškové nezřídka úplně apatičtí a je vidět, že vůbec nevnímají, co jim sestry říkají. Pozůstalost jich v některých dnech přijde vyzvednout i pět.

O tom, že člověk tváří v tvář každodennímu utrpení trochu otupí, mluví i dvaatřicetiletá lékařka Novotná. Také na ni ale některé příběhy obzvlášť dolehnou. Často to jsou smutné osudy mladých pacientů, ale občas i těch starších, kteří mají na stolku třeba fotky vnoučat se vzkazy, že na ně myslí a mají je rádi. „Potom mě to vždycky chytí za srdce, že to není jenom pacient, že je to člověk, který má nějakou rodinu, nějakou historii. Mohl to být fakt zajímavý člověk, vzdělaný člověk, úspěšný člověk, a pak tam leží v beznadějném stavu, umírající.“

Počet volných lůžek pro covidové pacienty ke 4. březnu – ARO a JIP: 0, standardní lůžka: 12.

 

Z Prahy na nás kašlou

Když se v pátek v 11:29 otevřou dveře výtahu ve druhém patře pavilonu A, vystoupí z nich skupina postav v bílých „skafandrech“. Vezou světle žluté mobilní lůžko, s nímž zamíří přes chodbu na provizorní covidové ARO. S pomocí zdejších lékařů a sester na něj v příštích minutách za neustálé kontroly životních funkcí přeloží těžce nemocného pacienta na ventilátoru. Sanitka s ním od budovy nemocnice vyráží v 11:49.

Za pár desítek vteřin je nad nemocnicí slyšet vrtulník.

 

Kritická situace v nemocnici rezonuje v celém městě. Na ulicích podle místních výrazně ubylo lidí a přibylo sanitek. Hlavně ale rychle stoupá počet obyvatel, jež covid osobně zasáhl. Lidé vyprávějí o sousedech, kteří nemoci podlehli za pár dnů, o kamarádce, jíž během dvou dnů zemřeli oba rodiče, nebo o důchodci, který byl s covidem hospitalizován a mezitím na nemoc doma zemřel jeho čtyřicetiletý syn. U vývěsky zdejší pohřební služby se v rychlém sledu střídají parte oznamující úmrtí po „krátké nemoci“.

Ředitele sokolovského muzea Michaela Runda na tom nejvíc mrzí, že mezi oběťmi viru je spousta lidí, „kteří by tu bez covidu byli dalších deset dvacet let“. Zároveň ho štve, že si řada lidí počíná sobecky. „Když mě se to netýká, tak proč bych dělal něco pro to, aby ten druhý nebyl ohrožený?“

„Oni si z toho pořád dělají srandu, furt to neberou vážně, ve stylu, že mně se nemůže nic stát,“ souhlasí vedoucí zdejšího kina Markéta Prokešová, která kroutí hlavou nad tím, kolik lidí ve městě stále chodí bez roušky. Právě nedodržování opatření je podle místních jedním z důvodů, proč je Sokolovsko tak zasažené. Mluví také o tom, že řada lidí chodila pracovat, i když byli nemocní, protože nechtěli přijít o peníze. Zdůrazňují drtivý dopad britské mutace koronaviru.

Učitel na gymnáziu Vladimír Bružeňák vidí i hlubší kořeny problémů. Upozorňuje na zavírání nemocnic v regionu, na nízkou průměrnou vzdělanost i na to, že kvalifikovaní lidé často odcházejí jinam. Hlavně ale podle něj příhraniční oblast dlouhodobě zanedbávají politici. „Jeden z těch faktorů je, že minimálně třicet let na nás z tý Prahy kašlou.“

Jaký bude další vývoj, neví s jistotou nikdo. Šéf muzea Rund se však obává, že to, co si v posledních týdnech prožil Sokolov, může čekat i další regiony. „Od nás bylo aspoň možné převážet pacienty jinam. Co ale, nastane, až nebude možné převážet vůbec nikam, protože všude bude plno? Z toho mám strach.“

Česko požádalo Německo, Švýcarsko a Polsko o pomoc s péčí o pacienty.

Počet volných lůžek pro covidové pacienty k 5. březnu – ARO a JIP: 0, standardní lůžka: 13.

 

Miloslava

V jednom z covidem nejpostiženějších regionů v jedné z nejzasaženějších zemí světa ale naštěstí nekončí všechno špatně. Dobrý konec má třeba příběh osmačtyřicetileté Miloslavy.

 

To, že i ji skolí covid, si vůbec nedokázala představit. V polovině února ale začala pokašlávat a za dva dny už se zápalem plic skončila v sokolovské nemocnici. Odtud v pátek 19. února směřovala ve velkém transportu do Humpolce. „Nejdřív to bylo úplně strašné, co vám budu říkat. Mám tady děti, rodinu, vnučku... a oni mě poslali až do Humpolce,“ popisuje. Hned ale dodává, že si nechce stěžovat, protože personál v Sokolově se o ni staral „jako o miminko“ a je jí jasné, že nemocnice byla přeplněná.

V kontaktu se třemi dětmi ve věku 16 až 27 let byla z humpolecké nemocnice, kde to podle ní byla „darda“, přes esemesky a telefonicky.

„Rodina mě uklidňovala: Mami, nebuď smutná, my bychom za tebou stejně nemohli, tak si budeme volat. To člověku hodně pomůže,“ zdůrazňuje žena, která dělala vše pro to, aby se mohla rychle vrátit. Nakonec v úterý podepsala reverz a nechala se převézt do domácího ošetřování.

„Všichni měli velkou radost, že jsem zpátky – a hlavně že už jsem relativně v pohodě,“ líčí. Při vyprávění sice ještě občas zakašle, ale hlavu si z toho nedělá. Je jasné, že regenerace bude ještě nějakou dobu trvat.

Hlavní je, že je zase doma.

 

Autor je redaktorem ČTK.