Stoletý lyžař z Austrálie

Lidé

Ve městečku Thredbo uprostřed Sněžných hor v Austrálii se začátkem července konala velká oslava. Desítky hostů z celé Austrálie, ohňostroj, show na sjezdovce, mezi hosty nechyběla delegace z českého velvyslanectví v Canbeře. Sté narozeniny tu slavil pražský rodák a zároveň australská sportovní legenda František Příhoda, jenž se kdysi na lyžích přes zamrzlý rybník dostal z komunistického Československa.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vcházíme do domku kousek od centra australského městečka Thredbo; obklopují nás hory, lesy a sjezdovky. „Tak vás tu pěkně vítám, pojďte dál,“ zdraví nás perfektní češtinou muž s mohutným šedivým knírkem. Že tento Čech, který reprezentoval Austrálii ve sjezdovém lyžování, brzy oslaví sté narozeniny, bych rozhodně nehádal, i přes jisté potíže s pohybem vypadá o dvacet let mladší. „Můj recept na kondici je čistý život ve zdravém prostředí,“ usmívá se František Příhoda neboli – jak mu říkají místní – „Frank Prihoda“. V Thredbu, lyžařském resortu ve Sněžných horách, nejvyšším australského pohoří, ležícím pět set kilometrů jihozápadně od Sydney, bydlí od roku 1974.

„Od třinácti let jsem běhal, dělal jsem atletiku do devatenácti a pak jsem se věnoval spíš lyžování, to byla lepší zábava,“ vzpomíná František. Zároveň dodává, že i on zamlada chodil na flámy. Do svých osmadvaceti žil František Příhoda v Praze, v roce 1949 se pak zařadil mezi tisíce Čechoslováků, kteří uprchli před komunistickou totalitou do zahraničí. Zakotvil v Austrálii a pod vlajkou této země závodil v roce 1956 na zimní olympiádě v italské Cortina d’Ampezzo. „Vzhledem ke svým lyžařským schopnostem z Československa jsem tady byl najednou jedním z nejlepších závodníků. A druhý byl, i když on byl často taky první, nějaký Honza Vágner, kamarád, který vyhrál poslední mistrovství Československa v roce 1948,“ říká František.

Dnes je Frank nejstarším žijícím australským olympionikem. O jeho stých narozeninách informovala velká australská média včetně veřejnoprávní televize ABC. „Tady v Austrálii je bezesporu legendou, tím, co dokázal a prožil,“ potvrzuje Hana Flanderová, česká generální konzulka v Sydney.

 

 

A rychle pryč

František Příhoda se narodil 8. července 1921 na pražských Vinohradech, kde strávil většinu svého dětství. S rodinou jezdil často za příbuznými na venkov: když chtěl lyžovat, vypravil se o víkendu vlakem či autobusem do Krkonoš. K lyžování ho přivedla jeho starší sestra Saša, která reprezentovala Československo ve sjezdu i slalomu.

I František patřil k velmi dobrým lyžařům, ale v úplné československé špičce nebyl. „Byl jsem v širším mužstvu, ale mezinárodní závody jsem nejezdil. Částečně to bylo tím, že jsem neměl možnost tréninku. Kamarádi trénovali a já pracoval. Když byly závody, já měl podnik na krku,“ vzpomíná. Jeho otec totiž v roce 1937 zemřel a šestnáctiletý František se musel začít starat o rodinnou firmu. Šlo o prosperující podnik na výrobu umělých květin, kde – jak říká František – „pracovalo až sto děvčat, co dělaly kytičky“.

„Byla to velká rána, otcův odchod, maminka o byznyse nic nevěděla, vzala mě z gymnázia a musel jsem se zapojit do práce v podniku. To byla pro mě velmi těžká doba,“ říká. Několik let nato dostala maminka mrtvici a zemřela. František se tak stal de facto hlavou rodiny i podniku, který vyráběl i za války. „Měli jsme všechna omezení jako všichni ostatní, nicméně podnik dostal klasifikaci ,důležité pro export‘, tak fungoval dobře. Hodně jsem prodával na Slovensko, což bylo považováno za cizinu, něco do Dánska a Švédska. Měl jsem dobrý status a víceméně přísun materiálu a určitou ochranu zaměstnanců.“

Životní zlom nastal po únoru 1948. Podnik mu komunisté znárodnili a František se rychle rozhodl, že z Československa odejde. „V roce 1948 se ten šroub začal utahovat, každý měsíc to bylo horší a mně bylo úplně jasný, co mě čeká. Možná, že ne žalář, ale určitě nucená práce buďto do dolů, nebo do Jáchymova, což bylo to nejhorší, dolovat uran,“ vzpomíná. Jeho sestra Saša na tom byla podobně. Žila tehdy s manželem Karlem Nekvapilem v Brně, kde se podíleli na provozu hotelových a restauračních podniků rodiny Nekvapilů, včetně vyhlášené kavárny Savoy. I tu komunisté zlikvidovali a později z ní udělali prodejnu s textilem.

Otázkou tak pro Františka, Sašu i jejího manžela Karla bylo jen to, kdy a jak z Československa utečou.

 

Tak se srnky nechovají

Při plánování emigrace hrál důležitou roli kamarád a také vynikající lyžař Antonín Šponar. Ten vymyslel, jak z Františkova džípu vyrobit „mobilní lyžařský vlek“, díky němuž dostal povolení cestovat do Rakouska: přesvědčil totiž úřady, že bude na tomto vleku v tamních horách trénovat československou reprezentaci. „On vymyslel úpravu džípu tak, aby se pohyboval na sněhu. Pod zadní částí byly dvě skluznice, džíp měl vpředu naviják se čtyři sta metrů dlouhým ocelovým lanem. Na konci lana bylo šest kotev jedna za druhou a ty mohly táhnout lyžaře nahoru,“ popisuje František. Se svým mobilním vlekem se Antonín Šponar dostal do St. Antonu am Arlberg v Tyrolsku – právě tam se měl podle plánu později setkat s Františkem, jeho sestrou Sašou i švagrem.

Saše Nekvapilové se coby člence československé lyžařské reprezentace otevřela cesta za hranice na přelomu roku 1948 a 1949, kdy ženský tým odjel na závody do Švýcarska. „Bylo jim řečeno – holky, tohle je poslední výlet. Tak se sestra rozhodla, že zůstane ve Švýcarsku. V Curychu, kde přestupovaly na rychlík zpět do Prahy, odmítla nastoupit. Nejprve její věci naložili do vagonu, ale byly tam kamarádky a ty jí házely kufry zase na druhý straně na koleje,“ vypráví František Příhoda. Jeho a švagra Karla ovšem čekala ta nejsložitější cesta pryč z komunistické diktatury.

Kamarád jim poradil, že jihočeský Staňkovský rybník, který leží přímo na hranicích s Rakouskem, má úzké slepé rameno, které není těžké překonat. Během léta 1948 tam František dvakrát vyjel na obhlídku a rybník přeplaval. Samotný útěk pak naplánovali na leden 1949. „Kamarád nás odvezl skoro k hranicím asi tři kilometry od Staňkovského rybníka. Došli jsme na běžkách okolo vojenské stanice až k rybníku. Naštěstí byl zamrzlý. Asi půl hodiny jsme se rozhlíželi a čekali. Pak jsem uviděl stádo srnek, jak jde po ledu, tak jsem řekl: Karle, pojď, hlídky tu asi nejsou, to by se ty srnky tak nechovaly. Tak jsme přes ten led přejeli,“ popisuje František zásadní moment svého života.

To, že se dostali do Rakouska, však ještě samo o sobě neznamenalo cestu ke svobodě. Po válce byla země rozdělena na čtyři okupační zóny – tři spravovaly západní mocnosti, jedna byla sovětská a Staňkovský rybník hraničil právě s ní. To na jednu stranu představovalo výhodu, protože oblast českoslovenští pohraničníci méně hlídali, za hranicí přece byli Stalinovi soudruzi. Na druhou stranu to však také představovalo nebezpečí: kdyby František s Karlem padli do rukou sovětských vojáků, bylo by zle. Kontrole na rakouském nádraží se přece jen nevyhnuli, naštěstí ji však neprováděli Sověti, ale hlídka rakouské pohraniční policie. Aby mohli v cestě pokračovat, museli strážníky uplatit a po několika peripetiích prošli přes Vídeň až do St. Antonu, který už byl v západní okupační zóně a kde na ně čekal kamarád Antonín Šponar.

 

Mluvit s Čechy

Rakousko nakonec nepředstavovalo konečnou destinaci, i když původní plán byl, že budou s mobilním vlekem vyrobeným z džípu provozovat sjezdovku v nedalekém St. Christophu. To sice pár měsíců dělali, ale těžká práce nevynášela tolik, kolik si představovali a kolik by potřebovali. František vzpomíná, jak musel každý den ráno na lyžích s batohem na zádech dopravovat čerstvě nabitou autobaterii nahoru na kopec, aby džíp v mrazu vůbec nastartoval. „Jednoho dne byla velká mlha a hustě sněžilo. Neviděl jsem pod sněhem koryto a v něm jsem upadl na záda. Ležel jsem zahrabaný do sněhu a nemohl jsem se hnout. Byl to prašan a neměl jsem žádnou oporu. Nakonec jsem se vyhrabal, ale batoh i bunda byly zničený, jak vytékala kyselina z autobaterie,“ vzpomíná František.

Po pár měsících tak František se sestrou i švagrem odjeli do Belgie, kde se rozhodli, že zamíří do Austrálie. 8. března 1950 dorazil František Příhoda po pětitýdenní cestě lodí na kontinent protinožců. Přijel zatím sám, ostatní se ještě zdrželi v Evropě.

„Nakonec jsem dostal místo v Melbourne u jedné firmy, co vyráběla květiny. Nabídli mi deset liber týdně, což bylo velmi výhodné,“ vysvětluje František. Práce v továrně na výrobu umělých květin ho však moc neuspokojovala, v Československu podnik řídil, tady musel do výroby. Vydržel tak v podniku jen asi čtyři měsíce, pak zaměstnání střídal. „Zkoušel jsem například dolování slídy v Jižní Austrálii, moje poslední podnikání byl prodej drobného kovového nábytku,“ říká František.

Co ho ovšem v Austrálii bavilo a dělalo mu radost, bylo lyžování. Kousek za Melbourne začínají hory, kde mohl trénovat. Možná i díky jeho lyžařským schopnostem a angažmá v místním lyžařském sdružení dostal brzy australské občanství. A nakonec zemi reprezentoval na zimní olympiádě v roce 1956 v italských Dolomitech. „Všichni jsme obdrželi kabátek s odznakem, šponovky, jinak olympijský výbor platil cestovné do Evropy a zpátky a ten týden v Cortině d’Ampezzo.“

Olympijské hry tehdy nebyly tolik slavnou, mediálně ostře sledovanou a globální událostí jako dnes, i tak ale byla účast pro závodníky čest. František se navíc mohl setkat s krajany z československého týmu. „Oficiálně mě ignorovali, během olympijských her měli závodníci zakázaný se se mnou stýkat. Před Cortinou ale bylo tréninkový soustředění v Rakousku a tam jsem náhodou bydlel ve stejným hotelu jako Češi, tak jsem se s nimi denně stýkal volně,“ říká František.

V závodech nepatřil mezi favority, už účast na olympiádě byla úspěch. Vzhledem ke špatným sněhovým podmínkám bylo dokonce těžké závody vůbec dokončit – Františkovi se to však povedlo v obou disciplínách, v nichž soutěžil, tedy ve slalomu i obřím slalomu. „Bylo to dost trpké. Neměl jsem žádnou zkušenost s velkými závody, ta atmosféra a ty tratě, to bylo všechno jiný. Kupříkladu slalom měl víc branek. Můj lepší závod byl slalom, ačkoliv jsem měl startovní číslo 112 a druhý kolo jsem jel ve čtyři odpoledne a to už se smrákalo, tak jsem byl myslím padesátý čtvrtý. Bylo to trochu zklamání, myslel jsem, že bych mohl být kolem třicátého pátého místa, bohužel to nevyšlo,“ říká dnes František.

Přece se stal slavným australským sportovcem. Když se v roce 2000 konala olympiáda v Sydney, běžel „Frank Prihoda“ s olympijskou pochodní. A v roce 2020 dostal vyznamenání „Snow Australia Medal“, udělované těm, kdo významně reprezentovali zemi v zimních „sněhových“ sportech.

 

Sjezdovka František

Františkova sestra Saša, její muž Karel i kamarád Antonín Šponar se pár let po příjezdu do země usídlili v již zmíněném městečku Thredbo ve Sněžných horách, kde začali budovat lyžařské středisko po vzoru rakouského Sankt Antonu. Dnes je Thredbo jedním z nejvyhledávanějších zimních středisek v celé Austrálii. „Thredbo bylo ustanovený zásluhou Tondy Šponara, on byl první manažer města a pod jeho vedením tady Thredbo začalo kolem roku 1957 fungovat. Byl tady instalovaný první vlek, to se lidi zahákli na běžícím lanu a to je táhlo nahoru,“ popisuje František.

Jeho sestra Saša s manželem tu zase uplatnili své zkušenosti z gastronomie a pohostinství: v Thredbu otevřeli jeden z prvních komerčních hotýlků pro asi šedesát hostů. Když se v resortu v roce 1974 naskytla možnost otevřít obchod se suvenýry, odstěhoval se tam František. A stal se brzy další významnou postavou města s českými kořeny. „Česká stopa v Thredbu je signifikantní. Do té doby, než sem přišla tahle skupina Čechů, tu lyžování nebylo úplně známým a populárním sportem. Jenže oni založili v Thredbu lyžařskou školu a vychovali spoustu lyžařů,“ vysvětluje česká generální konzulka v Sydney Hana Flanderová. Její slova ostatně dokládá velký obraz Františka v hlavní hale největšího místního hotelu.

Ve městečku si člověk připadá trochu jako v Krkonoších. Kousek od Františkova domku stojí horská bouda, na níž je napsáno „Sněžník“. Po Františkovi, Antonínu Šponarovi, Saše i Karlovi tu dokonce pojmenovali některé místní vleky a sjezdovky. A právě na nich jezdil František až do věku, který se obvykle považuje za pokročilé stáří. „Naposledy jsem stál na lyžích v roce 2011, když mi bylo devadesát let. Ptali se, co chci k narozeninám, tak jsem řekl, že chci závod,“ říká. A závod s lyžaři jako dárek skutečně dostal. „To bylo hezký,“ vzpomíná na deset let starou oslavu.

I ta letošní oslava sta let se podle všeho vydařila, přestože část Austrálie bojovala v červenci, kdy je na jižní polokouli zima, s koronavirovou mutací delta: v Sydney byl tudíž lockdown, který nám nedovolil se akce v Thredbu zúčastnit. Místní však vzkazovali, že nic podobného jako oslavu stých narozenin Františka Příhody městečko ještě nezažilo.

 

Autor je novinář, působil mimo jiné v pořadu Reportéři ČT.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama