Vyprahlé Česko má žízeň. Proč krajině chybí voda a co s tím udělat

Jako kluci jsme se v Hrnčířáku koupali i uprostřed léta, vzpomíná Jiří Malík a pokračuje: „Loni vyschnul v květnu, letos už na začátku dubna.“

Stojíme na břehu Hrnčířského potoka v Broumovském výběžku kousek od Adršpašských skal. Náš průvodce Jiří Malík vyrůstal kousek odtud ve vesnici Zdoňov. Aby dodal svým slovům váhu, vleze mezi balvany přímo na dno. „Až sem dřív běžně sahala voda,“ ukazuje si k pasu. Blíží se Velikonoce, ale po dvouhodinové túře zdejším údolím nemáme na podrážkách ani kousek bláta. Naše boty jsou zaprášené a louky vypadají jako na konci srpna.

„Spousta lidí si myslí, že je to jen nějaká anomálie a zase bude dobře. Jenomže ona to není žádná náhoda a můžeme si za to sami,“ je přesvědčen sedmapadesátiletý muž, podle kterého je sucho důsledkem mnoha chyb v našem zacházení s přírodou, a zejména s půdou. Vystudovaný zeměměřič je veteránem českého ekologického hnutí: začínal jako nekompromisní bojovník proti černým skládkám, proslavil se jako spoluautor návrhu zákona zakazujícího výrobu freonů, pomáhal obcím odvracet hrozbu těžby břidlicových plynů. A přes dvacet let působil ve státní instituci – Správě chráněné krajinné oblasti Broumovsko.

Dá se říct, že na témata má čuch. O nutnosti záchrany ozonové vrstvy zapáleně mluvil už v době, kdy o tomto problému neměla většina Čechů ponětí. I tentokrát je o krok napřed: první projekt na zadržování vody prosadil už v roce 2005. Koryto jednoho z přítoků Metuje, které agronomové v sedmdesátých letech nechali narovnat a vydláždit, se od té doby opět klikatí, břehy byly osázeny stromy, vzniklo tady několik tůní. To ale byla jen rozcvička na revoluci, kterou by neúnavný ochránce přírody a vášnivý horolezec rád rozpoutal nyní.

Než nám ji začne přibližovat, je třeba opravit vodní poměry kousek nad Zdoňovským rybníkem. „Vydržte chvíli, schoval jsem si v lese rýč, skočím pro něj,“ říká, ale pak se rozhodne akci urychlit: najde ostřejší kámen, zaklekne ke stružce vody a její cestu do jedné z vyschlých tůní začne prohrabávat ručně. Mezitím vykládá: „Největší zásobárnou vody je zemědělská půda. Jenomže my jsme po několik generací dělali všechno pro to, abychom z ní vodu dostali. A teď se divíme, že nám chybí. Bacha, stojíš na devětsilu,“ poznamená směrem k fotografovi, který hledá místo pro lepší záběr.