Historik: Obětí okupace je přes čtyři sta, a počítání není u konce

Byla nějaká možnost, jak se invazi aktivně bránit?

Představa, že by se československá armáda mohla nějakým způsobem bránit, je iluzorní. Sověti o ní věděli první poslední. Neměli jsme před nimi žádná tajemství. Navíc tady měli vlastní zpravodajskou síť a množství spolupracovníků, kteří jim s přípravou invaze pomáhali.

A bránit se jinou, nevojenskou cestou?

Útok by mohla odvrátit jedině včasná korekce politického kurzu Komunistické strany Československa (KSČ) podle sovětských představ. Moskvu například hodně dráždila svobodnější československá média. Vedení KSČ proto v létě 1968 připravovalo opatření v redakcích. Novináři se měli dostat pod přísnější dozor a opět se striktně držet stranické linie. Ze sovětského pohledu to však bylo příliš málo, příliš pozdě a důsledkem byla invaze.

Kolik lidí v Československu tehdy vědělo, že je vpád sovětských a dalších vojsk na spadnutí?

Existují svědectví o tom, že se o invazi mluvilo několik dnů předem na recepci na rumunské ambasádě v Praze. Já jsem se ve své disertaci věnoval osobě Jozefa Lenárta (do roku 1968 premiér, od roku 1970 1. tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, pozn. red.), který se po té recepci nechal odvézt do Sanopzu (dnes Rehabilitační klinika Malvazinky, pozn. red.) s údajnými problémy se srdcem. Rozhodl se invazi přečkat v nemocnici a podle dalšího vývoje se přidat k vítězné stranické partě. Už v noci z 20. na 21. srpna však pro něj přijela volha ze sovětské ambasády a evidentně dostal na výběr, zda se přidá k Sovětům hned, nebo bude dál polehávat v nemocnici s vědomím, že další šanci už nemusí nikdy dostat – alespoň já si jeho náhlé uzdravení v srpnu 1968 takto vykládám. K dispozici byly i další varovné zprávy, ale nikdo z lidí v čele státu tyto signály nebral vážně.

Byl aspoň nějaký náznak ozbrojeného odporu?

Byl vydán rozkaz nestavět se na odpor, došlo jen na ojedinělé incidenty. Řadě vojáků se rozkaz nic nedělat nelíbil. Například major letectva Jiří Modr váhal s odevzdáním letiště v Mošnově okupantům, následně se psychicky zhroutil a v říjnu spáchal demonstrativní sebevraždu skokem pod kola sovětského náklaďáku. Vzepřel se výsadkový pluk v Holešově, ale k nějakému soustavnějšímu ozbrojenému odporu nedošlo.

Ví se, kolik bylo v Československu v srpnu 1968 „vítačů“ sovětských vojsk?

Pro invazi bylo zřejmě víc lidí, než se tehdy veřejně projevilo. V prvních dnech sovětské okupační armádě kolabovala logistika, část jednotek byla bez zásob a lidé, co jejich příchod vítali, jim nosili jídlo. Ale ani oni to nechtěli dělat příliš veřejně, někteří pamětníci dokonce tvrdí, že to dělali výhradně ze soucitu s hladovými vojáky. Státní bezpečnost například pomáhala chystat okupačním vojskům přistání na Ruzyni, Sověti tady měli také lidi, co jim v prvních hodinách invaze pomáhali s rychlou navigací po Praze.

Pokusil se někdo spočítat, jakou škodu utrpělo Československo v souvislosti s okupací?