Karikaturista z časopisu Sorry: Černý humor? My jsme vlastně byli strašně hodní

22. dubna 2022

Před třiceti lety, na jaře 1992, vyšlo historicky první číslo humoristického časopisu Sorry. Příznivci černého – a z dnešního pohledu i nekorektního – humoru tehdy našli novou modlu. Některé vtipy Michala Hrdého, Milana Podobského, známého pod přezdívkou Fefík, nebo Marka Douši už stihly zlidovět. „Nic podobného v Česku v té době nebylo a my jsme objevovali všechny možnosti, kudy se dalo jít,“ říká posledně jmenovaný.

Proč vlastně Sorry před třiceti roky vzniklo?

Protože tady takový časopis nebyl. Sice ještě vycházel Dikobraz a potom nějakou dobu i Podvobraz. Josef Kobra Kučera taky začal vydávat týdeník KUK, který byl spojený s Českou unií karikaturistů, a rozjel i měsíčník ŠKRT. Ale protože patřil ke generaci šedesátek, bylo to dost zaseklý někde v minulosti. Výběrem autorů i zlomem. U KUKu to zase bylo vymyšlený tak, že tam mohli vydávat všichni členové unie karikaturistů. Což je sice super nápad, ale je to zároveň i blbý, protože nemůžeš někoho odmítnout a udělat dobrý výběr.

Ty jsi tam ale taky působil, pokud se nepletu.

Jo, to jo. Já jsem se tam tehdy nějak vnutil a dělal jsem tam redaktora. Ale když potom už nebyly peníze na honoráře, postupně to skomíralo. Odešla i největší esa, jako byl třeba Vladimír Jiránek. No a my jsme se tehdy dali dohromady s Michalem Hrdým a začali po hospodách dělat KUK trochu pirátsky.

To muselo být zajímavé.

Bylo to fajn. S Michalem jsme si nabrali špígly, obrázky a pravítko, které se dřív používalo k lámání časopisů. Výběr jsme měli, řekl bych, hodně přísnej. Ale hlavně když nám vyšlo místo, tak jsme to nepřelomili, ale rovnou v hospodě dokreslili. Se zlomem jsme se moc nemazali.

A název Sorry vznikl jak?

Počkej, to ještě není celý.

Aha, pardon.

My jsme samozřejmě nebyli s Michalem Hrdým sami. Vlastně se postupně vytvořila taková partička rebelantů, pokud se to tak dá říct. Do Škrtu nosili Záškrt — Fámyzdat Fefík a spol. A já s nimi začal chodit na pivo. Domluvil jsem pak s nějakou buchtou výstavu v Blansku, kam jsme se vypravili všichni. Probrali jsme tam všechny možný nápady, chtěli jsme prostě začít dělat něco, co tu ještě nebylo. Hrozně jsme se přitom zrubali burčákem. A pak v Praze kluci z Fámyzdatu, kteří tehdy dělali sporťáky ve Večerce (deník Večerní Praha, pozn. red.) u Fidelise Schlée, řekli, že za ním zajdou a ten nový časák s ním domluví. No a on řekl, že jo, že to bere.