Montovny jsou v Česku nedotknutelné, a to i během epidemie

Proč u nás jako v jedné z mála zemí na světě pandemie neustupuje a počet případů naopak dál stoupá?

Důvodů je víc. Během podzimní vlny jsme vystoupali příliš vysoko a nepodařilo se klesnout dolů. Co považuji v Česku za obzvlášť toxické, je náš neoliberální přístup, kdy si každý snaží urvat něco pro sebe. Pořád se snažíme porovnávat, které prostředí je více nebezpečné, a touha po nějakých rozumných datech se posunula do absurdní pozice, kdy všichni chtějí důkaz, že zrovna v té dané hospodě se někdo nakazil. Chybí tady kolektivní solidární myšlení. Hodně to souvisí s tím, jak jsme to tady v 90. letech logicky postavili na odporu vůči komunismu a všemu kolektivistickému. Ale udělali jsme z individualismu zlaté tele a stavíme na něm i v nevhodných situacích, jako je epidemie.

 

Mě nemile zaskočilo, v jakém stavu jsou veřejné instituce, které mají epidemii řešit, a že se jim nedá věřit.

Tady neexistuje instituce, jako je v Německu Institut Roberta Kocha (organizace pro výzkum a ochranu veřejného zdraví), která by měla autoritu a držela by diskusi v rozumných mantinelech. Všichni v oboru vědí, co je vědecký konsenzus a co je disentní názor. Zatímco vědeckým konsenzem je Memorandum Johna Snowa a další iniciativy, které říkají, že „zero covid strategy“ (potlačit a vymýtit virus) je jediná možná, tady se berou promořovači zcela vážně, zatímco ve světovém měřítku by byli bráni jako disentní názor. Tedy jako názor, který je prvotně nesmírně důležitý pro fungování vědecké komunity, neboť není posunu v poznání bez menšinových pohledů. Ale na druhou stranu představovat zcela okrajový názor jako reálnou variantu řešení je vůči veřejnosti matoucí. Mnohem horší roli než okrajoví vědci však hrají lobbisté jako Hospodářská komora a Svaz průmyslu, kteří tlačí, aby bylo vše otevřené, a není tady podobná síla, která by se jim postavila.

 

Od loňského 27. prosince tady platí poměrně přísná opatření pro vybrané obory a aktivity. Obdobné věci platí v řadě evropských států, přesto my jsme někde na osminásobku toho, kam srazilo epidemii Německo. V čem je ten rozdíl?

Udržet reprodukční číslo R okolo jedničky (epidemie stagnuje) je stejně obtížné, když máte jen deset případů nebo deset tisíc. My jsme to na podzim nechali příliš rozjet. Základní problém je, že vláda nám nikdy neřekla, co je její dlouhodobější strategie. Zjevně to není zero covid, ale spíš snaha nepřeplnit nemocnice. To je velmi nevhodná taktika pro zemi, kde existuje takové robustní zdravotnictví, jako máme v České republice, protože se můžeme dostat v počtu nemocných velmi vysoko, aniž bychom si toho v běžném životě všimli. Půl roku tady máme kontinuálně pět až osm tisíc nemocných s covidem ve špitálech, přičemž skutečné číslo je spíš vyšší kvůli tomu, jak pacienti vypadávají po určitém čase z covidových statistik. To je strašně moc. Potřebovali bychom udělat něco radikálního, abychom se dostali dolů. Třeba Rakousko s reprodukčním číslem okolo jedničky může nějakou dobu žít, ale my už ne, jsme v průšvihu.

 

Ministr zdravotnictví Blatný zkraje února řekl, že „opatření, která jsme zavedli, přestala fungovat“. Souhlasíte s ním?

Do značné míry přestala fungovat kvůli nové mutaci, která je zjevně přenosnější a nakažlivější. Běží tady vlastně dvě epidemie: ta původní dohořívá, opatření na původní koronavirus fungují, tam směřujeme k nule. Ale stejná opatření nejsou zároveň dost silná na novou mutaci, která naopak sílí a dramaticky roste. S tím je potřeba něco udělat. Očkováním to už v tomto krátkodobém horizontu dvou tří týdnů napravit nestihneme, ten závod jsme už prohráli.

 

Co bychom tedy měli dělat?

Jsem přesvědčen, že nezbývá nic jiného než opatření zpřísnit. Stejně nás to k tomu dožene, nemocnice nejsou nafukovací. Jsme v zoufalé politické situaci, protože opozice se rozhodla chybu s předčasným rozvolněním, kterou udělal Andrej Babiš nejméně třikrát, sama alespoň jednou zopakovat. Mým hlavním oborem je behaviorální ekonomie, zkoumám, jak se lidé chovají. Jednou klasickou chybou, kterou všichni přirozeně opakujeme, je chyba v mezičasovém rozhodování. Příliš snižujeme odhad budoucí bolesti vůči té současné. My se snažíme neustále opatření uvolnit, přestože víme, že nám to zanedlouho uškodí. Dělají se na to experimenty s dětmi: na stůl dáte bonbon a dostanou dvě možnosti: můžou ho hned sníst, anebo den vydrží, a dostanou celý pytlík. Značná část z nich ten bonbon hned sní – nedokážou se vzdát okamžité radosti ani za cenu mnohem většího zisku v budoucnu. To je jeden z důvodů, proč potřebujeme respektované instituce, abychom se takových chyb vyvarovali.

 

Přidržím se příměru s bonbony, teď leží na stole dva – otevření obchodů a škol. Rozumíte tomu, proč by se zrovna teď mělo něco uvolňovat?

Nerozumím tomu. Pokud je reprodukční číslo vyšší než jedna (epidemie nabírá na síle), není co řešit. Vždy je možné uvažovat o nějaké směně něco za něco. Ale otevírat teď obchody je totální nesmysl, úlitba voličům a politická chyba, na kterou dojede i opozice.

 

A otevření škol v nějakém omezeném režimu?

U těch je to mnohem komplikovanější. Může to přinést i nějaké pozitivní věci. Já nesouhlasím se zlehčováním situace, že děti jsou v pohodě. Máme na to velmi dobrá data, že to tak není, protože podobný „experiment“ děláme každý rok, kdy se školy zavřou o prázdninách na dva měsíce. Dítě ze sociálně silné rodiny umí prvního září téměř vše, co se před prázdninami naučilo, ale školákovi ze sociálně slabého prostředí trvá dva měsíce, než se vzpamatuje. Dlouhým zavřením škol si zaděláváme na brutální rozevření sociálních nůžek ve společnosti.

 

Pro epidemii by to byl další impulz, převáží nad tím pozitiva z otevření škol zrovna teď?

Pokud by se otevíraly školy teď, muselo by se zase něco jiného zavřít. Jeden ročník školy je zhruba sto tisíc dětí, tak ať jde sto tisíc lidí na home office a budeme na svém. K využívání home office je potřeba firmy motivovat třeba zavedením úlev a zároveň to i vynucovat, protože se práce z domova stále využívá relativně málo. Výhodou škol proti obchodům je to, že se dají otevřít jen pro děti, co budou testované. Dnes už je spousta neinvazivních testů ze slin, automatizovaných PCR testů – kapacity už tady jsou. Pokud by se přistoupilo k otevírání škol po jednotlivých ročnících a spojilo se to s jejich plošným testováním, jak by to dovolila narůstající testovací kapacita, mohl by to být i určitý pozitivní zlom ve vývoji pandemie.

 

 

Ve školách se však zatím nepočítá se standardními PCR testy, ale s antigenními testy, které jsou méně citlivé.

Já jsem obecně velkým zastáncem antigenních testů, ale ukazuje se, že ty ze slin nebo z „bezbolestného“ stěru z přední části nosu zatím příliš nefungují. Skvělé parametry vykazují antigenní testy s odběrem z nosohltanu, ty ale vyžadují při odběru přítomnost zdravotníka či proškoleného pracovníka. To je ve školách problém, navíc je spousta rodičů proti tomu, aby se jejich dětem šťouralo hluboko v nose. První data z Rakouska, kde použili antigenní testy, které lze odebrat jen mělkým výtěrem nosu (samoodběrem z přední části nosu do dvou centimetrů), ukazují, že vychytávají jen zlomky promile z nakažených ve chvíli, kdy incidence (výskyt) covidu může být v Rakousku někde okolo půl procenta. I kdyby bylo v Rakousku nakažených jen čtvrt procenta obyvatel, tak se zřejmě daří ve školách odhalovat zhruba jen jeden z deseti případů. Takové testování jsou vyhozené peníze a ještě to může situaci zhoršit, protože řada výsledků bude falešně negativních a já tím testem školákům ještě říkám, že jsou v pohodě a jejich chování se ještě více rozvolní. Je potřeba jít jinou cestou: PCR testy a automatizací testování. Děti se v každém případě mohou do škol vrátit až v okamžiku, kdy bude celý systém testování a logistiky okolo připraven.

 

Jedna z myšlenek, o které se debatuje, jsou nerovnosti v nastavení protiepidemických opatření. V kostce řečeno, obětovali jsme děti, zavřeli služby včetně obchodu, kultury a sportu, abychom udrželi otevřené kanceláře, sklady a továrny. Jak se na to díváte vy?

Pro mě je to zásadní téma. Montovny jsou v Česku nedotknutelné. Já na to říkám: fajn, ale ať přispívají, a to výrazným způsobem, hospodským a dalším oborům, co museli zavřít. Já nevěřím na teorii nezodpovědného národa. Žil jsem 16 let v Německu a můžu si dovolit říct, že tam jsou lidé stejní jako tady. Ale jinak to vypadá v zemi, kde funguje respektovaná instituce, která vydává skvělé publikace a nikdo nemůže její postup jednoduše zpochybnit, ve srovnání se situací tady, kde se člověk musí vyrovnat s tím, že něco tvrdí třeba pan Levínský a něco úplně jiného pan Šmucler (zubní lékař a podnikatel Roman Šmucler).

 

A ty neregulované továrny?

Považuju to za velkou chybu. Znám řadu ředitelů podniků, kteří se maximálně snaží, ale pak tu jsou firmy, které nic neudělají, dokud nebudou mít obavu, že je někdo zavře. Ve chvíli, kdy by mohly projevit nějakou společenskou solidaritu, snažily se třeba poslat na home office tolik lidí, kolik dokážou, a to i ve svém vlastním zájmu, přijde pan inženýr Dlouhý (prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý) a říká: „No, vždyť my všichni víme, že ten home office je taková placená dovolená.“ Tato věta ve své podstatě zabila spoustu lidí. Pro mě je to nepochopitelné, že může něco takového vypustit z úst. Odpovídá to myšlení lidí, co tady pořád prosazují učňovské školství a nerozumí vůbec tomu, že svět okolo se mění mnohem rychleji než před padesáti lety. Je asi fajn být teď řidičem, ale bude tahle práce za padesát let vůbec existovat?

 

Z údajů o nakažených by mělo být přece zřejmé, že se někdo chová jako černý pasažér a v nějaké továrně vznikají zásadní problémy.

Je překvapivé, jak neviditelný jev to je. Existuje pro to mnoho důvodů. V call centrech se při trasování kontaktů nakažených celkem běžně stává, že jim člověk natvrdo řekne, že žádné kontakty neměl, a to ani v práci. Když se doptávají, jak je to možné, dozvědí se, že mají od zaměstnavatele zakázáno kontakty z práce hlásit. To neznamená, že by se tyto fabriky chovaly úplně nezodpovědně, některé si testují zaměstnance samy. Hlavně se však snaží zůstat mimo systém, aby nemusely jít do karantény, a ti nemocní potom nejsou vidět v oficiálních statistikách. Nikdo zároveň netvrdí, že lockdown je jedinou alternativou. Ať montovny jedou dál, ale ať pracovníky testují a spolupracují s hygienou. Země jihovýchodní Asie epidemii zvládly jen s testováním a trasováním, bez zásadního zavírání ekonomiky. Pokud budeme hrát spolu, je možné to zvládnout i tady, protože testování a trasování je nyní v mnohem lepším stavu, než bylo na podzim.

 

Pohybujete se profesně i v kultuře, píšete hry pro divadlo. Panuje tam pochopení, proč jsou zavřena?

Divadelníci to obcházet nezkoušejí, dobře chápou souvislosti i svou zodpovědnost. Moje fabulace k tomu je ta, že divadlo je velmi společenská věc a všichni vědí, že je potřeba ho dělat dohromady. Z kulturní scény proti opatřením vystupují jednotlivci, kteří fungují sami na sebe a nežijí v takových sociálních vazbách. V divadlech je standardem testování: kde se zkouší, tam se testuje. Vytváří to násobně pozitivnější atmosféru, a testování by dnes neměl být problém v jakékoliv firmě. Je to o základní solidaritě. Jestli mi v této chvíli jde jen o sebe, nebo jsem schopen snášet nějaká příkoří, která zase někomu jinému mohou pomoct.