Montovny jsou v Česku nedotknutelné, a to i během epidemie

Proč u nás jako v jedné z mála zemí na světě pandemie neustupuje a počet případů naopak dál stoupá?

Důvodů je víc. Během podzimní vlny jsme vystoupali příliš vysoko a nepodařilo se klesnout dolů. Co považuji v Česku za obzvlášť toxické, je náš neoliberální přístup, kdy si každý snaží urvat něco pro sebe. Pořád se snažíme porovnávat, které prostředí je více nebezpečné, a touha po nějakých rozumných datech se posunula do absurdní pozice, kdy všichni chtějí důkaz, že zrovna v té dané hospodě se někdo nakazil. Chybí tady kolektivní solidární myšlení. Hodně to souvisí s tím, jak jsme to tady v 90. letech logicky postavili na odporu vůči komunismu a všemu kolektivistickému. Ale udělali jsme z individualismu zlaté tele a stavíme na něm i v nevhodných situacích, jako je epidemie.

Mě nemile zaskočilo, v jakém stavu jsou veřejné instituce, které mají epidemii řešit, a že se jim nedá věřit.

Tady neexistuje instituce, jako je v Německu Institut Roberta Kocha (organizace pro výzkum a ochranu veřejného zdraví), která by měla autoritu a držela by diskusi v rozumných mantinelech. Všichni v oboru vědí, co je vědecký konsenzus a co je disentní názor. Zatímco vědeckým konsenzem je Memorandum Johna Snowa a další iniciativy, které říkají, že „zero covid strategy“ (potlačit a vymýtit virus) je jediná možná, tady se berou promořovači zcela vážně, zatímco ve světovém měřítku by byli bráni jako disentní názor. Tedy jako názor, který je prvotně nesmírně důležitý pro fungování vědecké komunity, neboť není posunu v poznání bez menšinových pohledů. Ale na druhou stranu představovat zcela okrajový názor jako reálnou variantu řešení je vůči veřejnosti matoucí. Mnohem horší roli než okrajoví vědci však hrají lobbisté jako Hospodářská komora a Svaz průmyslu, kteří tlačí, aby bylo vše otevřené, a není tady podobná síla, která by se jim postavila.

Od loňského 27. prosince tady platí poměrně přísná opatření pro vybrané obory a aktivity. Obdobné věci platí v řadě evropských států, přesto my jsme někde na osminásobku toho, kam srazilo epidemii Německo. V čem je ten rozdíl?

Udržet reprodukční číslo R okolo jedničky (epidemie stagnuje) je stejně obtížné, když máte jen deset případů nebo deset tisíc. My jsme to na podzim nechali příliš rozjet. Základní problém je, že vláda nám nikdy neřekla, co je její dlouhodobější strategie. Zjevně to není zero covid, ale spíš snaha nepřeplnit nemocnice. To je velmi nevhodná taktika pro zemi, kde existuje takové robustní zdravotnictví, jako máme v České republice, protože se můžeme dostat v počtu nemocných velmi vysoko, aniž bychom si toho v běžném životě všimli. Půl roku tady máme kontinuálně pět až osm tisíc nemocných s covidem ve špitálech, přičemž skutečné číslo je spíš vyšší kvůli tomu, jak pacienti vypadávají po určitém čase z covidových statistik. To je strašně moc. Potřebovali bychom udělat něco radikálního, abychom se dostali dolů. Třeba Rakousko s reprodukčním číslem okolo jedničky může nějakou dobu žít, ale my už ne, jsme v průšvihu.

Ministr zdravotnictví Blatný zkraje února řekl, že „opatření, která jsme zavedli, přestala fungovat“. Souhlasíte s ním?

Do značné míry přestala fungovat kvůli nové mutaci, která je zjevně přenosnější a nakažlivější. Běží tady vlastně dvě epidemie: ta původní dohořívá, opatření na původní koronavirus fungují, tam směřujeme k nule. Ale stejná opatření nejsou zároveň dost silná na novou mutaci, která naopak sílí a dramaticky roste. S tím je potřeba něco udělat. Očkováním to už v tomto krátkodobém horizontu dvou tří týdnů napravit nestihneme, ten závod jsme už prohráli.

Co bychom tedy měli dělat?

Jsem přesvědčen, že nezbývá nic jiného než opatření zpřísnit. Stejně nás to k tomu dožene, nemocnice nejsou nafukovací. Jsme v zoufalé politické situaci, protože opozice se rozhodla chybu s předčasným rozvolněním, kterou udělal Andrej Babiš nejméně třikrát, sama alespoň jednou zopakovat. Mým hlavním oborem je behaviorální ekonomie, zkoumám, jak se lidé chovají. Jednou klasickou chybou, kterou všichni přirozeně opakujeme, je chyba v mezičasovém rozhodování. Příliš snižujeme odhad budoucí bolesti vůči té současné. My se snažíme neustále opatření uvolnit, přestože víme, že nám to zanedlouho uškodí. Dělají se na to experimenty s dětmi: na stůl dáte bonbon a dostanou dvě možnosti: můžou ho hned sníst, anebo den vydrží, a dostanou celý pytlík. Značná část z nich ten bonbon hned sní – nedokážou se vzdát okamžité radosti ani za cenu mnohem většího zisku v budoucnu. To je jeden z důvodů, proč potřebujeme respektované instituce, abychom se takových chyb vyvarovali.

Přidržím se příměru s bonbony, teď leží na stole dva – otevření obchodů a škol. Rozumíte tomu, proč by se zrovna teď mělo něco uvolňovat?