Nezapomeňme

Názory

V říjnu u volebních uren bychom neměli zapomenout na desítky tisíc Čechů a Češek, kteří nezvládli boj s nemocí covid-19, stejně jako na dopady, které měla nezvládnutá pandemie na ekonomiku, rozpočet a zadlužení. A neměli bychom zapomenout na to, kdo nese jaký díl odpovědnosti – ve vládě, ve státní správě i ve společnosti.

Audio
verze

Na to, kolik lidí v souvislosti s covidem zemřelo a jak obrovské škody na zdraví a ekonomice nezvládnutý souboj s koronavirem přinesl, bylo v Česku koncem léta až podivuhodné ticho. Jako by se příslušníkům politických a odborných elit, kteří během pandemie rozhodovali a někteří dál rozhodují o životech a penězích, snad ani nechtělo hledat a pojmenovat chyby a omyly.

Důvodů se ptát a hledat odpovědi je přitom minimálně třicet tisíc. Zhruba tolik lidí dle údajů ke konci srpna oficiálně zemřelo v souvislosti s covidem. Skutečný rozměr, kolik životů si dosud vyžádala pandemie v Česku, je ve skutečnosti ještě o několik tisíc vyšší. V přepočtu na obyvatele jde o jeden z nejtragičtějších výsledků na světě, a to i přes bezprecedentní útraty státu a plošné zákazy vynucené nezvládnutým brzděním epidemie.

Česká republika selhala a je potřeba se ptát proč. Proč země, která patří k těm bohatším a rozvinutým, stát pyšnící se robustním veřejným zdravotnictvím a centralizovanou správou, v boji s pandemií neobstála? A kdo za to nese odpovědnost, přímou i politickou?

Příslušní lidé na ministerstvech zdravotnictví a vnitra zaspali již zkraje loňského roku. Nejvyšší kontrolní úřad, který letos prověřoval reakci státu na pandemii v první polovině roku 2020, došel k závěru, že zástupci těchto dvou úřadů „významně a dlouhodobě podceňovali přípravu zdravotnického systému“. Například pandemický plán, který určuje, kdo co má dělat v případě hrozící pandemie, nikdo neaktualizoval od roku 2011. Jedním z důsledků bylo, že ve státních skladech se nacházely zásoby ochranných pomůcek pro personál v první linii jen na pár hodin práce. Ve státních rezervách a ve velkých nemocnicích bylo těsně před příchodem koronaviru pouhých 15 420 kusů roušek a respirátorů. Přes veřejné ujišťování, že by ochranných pomůcek měl být dostatek, se jich v prvních týdnech nedařilo sehnat potřebné množství. Výsledkem byly panické nákupy z Číny za přemrštěné ceny.

Infrastrukturu pro hledání kontaktů nakažených a jejich izolování, aby nemohly roznášet virus dále, tedy pro takzvané trasování tvořily dlouho v zásadě jen deníčky a tužky hy-gieniček a hygieniků. Jak se ukázalo, hygienické stanice, jejich personální obsazení a vybavení, byly zanedbávané a podfinancované již mnoho let. Stát nebyl na příchod jakékoliv vysoce infekční choroby připraven, přestože i ten zmíněný zastaralý plán uváděl, že „většina expertů se shoduje v tom, že není otázka, zdali přijde další těžká chřipková pandemie, ale kdy přijde...“.

 

Obtížně omluvitelné

Ze zpětného pohledu bylo štěstím v neštěstí, že už první vlna neskončila v Česku tragicky. Zní to asi cynicky, ale můžeme za to poděkovat především odstrašujícímu dění v severní Itálii, kde se koronavirus rozšířil jako v první evropské zemi. Zatímco zprávy z Číny byly vzdálené, rozjetá nákaza v blízkém regionu, kam jezdí z Česka stovky tisíc lidí ročně, zafungovala zjevně jako požární hlásič. Poprvé v dějinách bylo možné sledovat vývoj epidemie v reálném čase: jak rychle narůstaly na severu Itálie počty nakažených a mrtvých, jak se v jedné z nejbohatších a nejrozvinutějších oblastí Evropy zcela zaplnila lůžka v nemocnicích a jak těžké bylo dostat jednou rozjetou vlnu pod kontrolu. Reakce Babišovy vlády byla loni v březnu rychlá a odpovídající situaci: uzavřela část ekonomiky a všechny školy, lidé zákazy a omezení dobrovolně respektovali. První vlnu se díky tomu podařilo rozdrtit.

 

To, co následovalo, je ale obtížně omluvitelné, pokud to dokonce není neomluvitelné zcela. Odstartovalo období bití se do prsou a ohlašování, jak se vzápětí potvrdilo, předčasného vítězství. Z řešení epidemie se stalo politikum. Andrej Babiš se vžil do legendy, kterou sám o sobě rád šíří: tedy že je „krizový manažer“, který umí problémy rychle a efektivně řešit. V době, kdy se dařilo, se ke všemu hlásil a veřejně vystupoval, v době, kdy se i kvůli jeho přímým zásahům situace zhoršila, se z obrazovek stáhl a, obrazně řečeno, začal pod projíždějící autobus házet jednotlivé ministry zdravotnictví i s jejich návrhy, pokud se ukázaly jako nepopulární. Vyvrcholením popírání rea-lity se stalo premiérovo krátké vystoupení na konferenci ve slovinském Bledu v diskusním panelu pojmenovaném Evropa po brexitu a po covidu. „Já jsem byznysmen, krizový manažer, premiér České republiky,“ uvedl Andrej Babiš loni koncem srpna po boku středo- a východoevropských lídrů.

A začal vypočítávat své zásluhy: „Jsme nejlepší v covidu. Růst. Nejnižší nezaměstnanost, v tom jsme jednička v Evropě. Číslo čtyři v dluhu, tamhle Bojko je lepší než já,“ ukázal na na kraji pódia sedícího Bojka Borisova, tehdejšího premiéra Bulharska s dvacetiprocentní mírou zadlužení ekonomiky. „Já jsem byl ministrem financí, já jsem snížil dluh z 41,5 procenta (HDP) na třicet,“ ukázal na sebe Andrej Babiš. Když po návratu ze Slovinska čelil otázkám, jak je možné být „nejlepší v covidu“, když počty nakažených strmě rostly a poprvé od začátku pandemie překonaly tisíc případů denně, kontroval na sociálních sítích tabulkou s počty úmrtí na covid v evropských státech s tím, že my „jsme na tom velmi dobře“. Do 8. září 2020, uváděl premiér v tabulce, zemřelo v Česku s covidem 437 lidí, což byl tehdy jeden z nejpříznivějších výsledků v Evropě. Již tehdy však bylo zaděláno na první dějství tragédie. Jen o pár týdnů později již Babišem prezentované údaje neodpovídaly realitě.

 

Smrt a zadlužení

Nyní, rok poté, by se výsledek boje s pandemií v Česku dal shrnout do věty: spousta lidí přišla zbytečně o život, a ještě zemi tolik zadlužil. Vládní dluh během jediného roku překonal hranici, kde „krizový manažer“ Babiš kdysi začínal. Podle posledních údajů Eurostatu činilo zadlužení ke konci letošního prvního čtvrtletí 44,1 procenta ročního výkonu ekonomiky (HDP). V rámci evropských zemí jde stále o nižší číslo, ale hrozivý je trend a neexistující plán na jeho krocení: zadlužení Česka v posledním čtvrtletí rostlo v Evropě nejrychleji hned po Kypru.

Během třech pandemických vln, probíhajících téměř nepřetržitě od loňského října do letošního března, se zdravotnictví několikrát dostalo na hranici kolapsu. Pokud jde o počet obětí, demografové a epidemiologové, jak už bylo řečeno, pracují nejen s oficiálním počtem zemřelých s covidem, ale ještě s jiným údajem, a to počtem takzvaných nadúmrtí. Jde o odchylku počtu zemřelých oproti dlouhodobému průměru a očekávanému vývoji úmrtnosti. Tento údaj umožňuje lépe odhadnout skutečný dopad epidemie, pomíjí totiž rozdílné přístupy k testování na covid i vykazování úmrtí v různých státech. Díky tomu je možné posoudit, jak se jednotlivé země s epidemií vypořádaly. Česká republika z toho údaje vychází tragicky.

Od března loňského roku do letošního července zemřelo v Česku
o 35 tisíc lidí více, než by odpovídalo dlouhodobému průměru a demografickým trendům. V poměru k populaci to řadí Česko mezi patnáct nejpostiženějších zemí na světě. Zařadili jsme se tím do skupiny zemí, které nezvládly ochránit své obyvatele. Společně s několika chudšími státy Latinské Ameriky, Ruskem a několika postsovětskými republikami a částí Balkánu – konkrétně Bulharskem, Severní Makedonií, Srbskem a Albánií. (Zdrojová data za téměř sto zemí a výpočty dvou vědců, Ariela Karlinského a Dmitrije Kobaka, jsou k dispozici na https://github.com/dkobak/excess-mortality.)

Podle stejného měřítka propadly v Evropě i další postkomunistické země. Nabízí se řada obecných hypotéz, proč tomu tak je. Nižší životní úroveň a chatrnější zdraví obyvatel, nižší dostupnost zdravotní péče, vyšší podíl práce, kterou nebylo možné přesunout domů, upřednostnění ekonomických zájmů před ochranou zdraví nebo větší nedůvěra k institucím a politikům, kteří boj s pandemií převzali. Většina z těchto zemí včetně Česka před rokem patřila k premiantům: první náraz pandemie zvládly tyto státy lépe než sousedé na jihu a západě Evropy.

 

Promořovači

Varování, že by po relativně úspěšném loňském jaru mohl další vývoj pandemie v Česku skončit tragicky, přicházela postupně a bylo jich více než dost. Začátkem loňského léta, tedy v době, kdy epidemie z Česka téměř vymizela, přerušil výrobu první velký podnik, státem ovládaná společnost OKD. Desítky odhalených případů vedly k nařízení plošného testování ve firmě, které ukázalo, že v dolech bylo přes dvacet procent pozitivních.

Falešná hra na to, že covid se šíří hlavně doma, ve školách nebo v obchodech, avšak ne v průmyslových provozech, se však v Česku hrála až do letošního března. Do té doby nebylo testování ve firmách povinné a náklady pandemie – společenské i finan-ční – nesli především děti a studenti zavření doma a podnikatelé ve službách a obchodu. Epidemiologické důvody za tím byly jen malé. Ten hlavní, nevyřčený, důvod byl ekonomický: držet velké podniky otevřené, a to i za cenu větších škod na zdraví. Změnilo se to až letos na přelomu února a března, kdy se tato politika stala neúnosnou kvůli přeplněným nemocnicím, a to i přes uzavřené školy a obchody, omezení volného pohybu a více než dvě stě umírajících na covid denně.

Svým dílem k tragédii přispěli i někteří významní lékaři, zastánci teorie přirozené imunizace, známé také pod zkratkovitým termínem promořování. Ta vychází z myšlenky, že chránit před virem – tedy například i testovat a trasovat – se mají jen „rizikové skupiny obyvatel“. Ostatní se mohou koronavirem bez obav promořovat. Krátce po první vlně si s touto myšlenkou pohrávali též někteří významní epidemiologové včetně Rastislava Maďara. Ten nyní uvádí, že loni v dubnu bylo správné zvažovat různé alternativy boje s koronavirem, ale záhy se ukázalo, že tento postup není vhodný a „na podkladě objektivních důkazů to nebyl relevantní koncept od května 2020“. Z ministerstva zdravotnictví odešel loni v srpnu po sporech o nošení roušek ve školách.

Vedení boje s epidemií na podzim postupně převzali kliničtí lékaři, a to právě z řad hlavních zastánců promořování. Za ministra Blatného se novým náměstkem stal Vladimír Černý, který měl na starosti řízení volných kapacit v nemocnicích. Jako předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče byl již na jaře u vzniku odborného stanoviska (následně staženého), které doporučovalo promořování „zdravé“ části populace jako správnou strategii.

Plán promoření přitom nikdy nebyl oficiální doktrínou státu. Premiér Babiš s ní sice zjevně nějakým způsobem koketoval, ale, jak už to u něj bývá, měnil na pandemii názory jako na běžícím pásu, zjevně podle informací o náladách na Facebooku. V situaci Babišovy neschopnosti vybrat si a sledovat jeden konzistentní přístup však – zdá se – začali zastánci promořování rozptýlení po ministerstvu zdravotnictví a dalších institucích svou strategii prosazovat jaksi pokoutně. Třeba široce dostupné testování na covid, jež bylo od loňského roku důležitou složkou přístupu z hlediska covidové bilance úspěšnějšího Německa, se v Česku objevilo teprve někdy o Vánocích, spíše v prvních měsících letošního roku. Vždyť proč testovat ty mladší a odolné? Je to přece zbytečné a drahé, beztak se musíme promořit – takové zjevně bylo myšlení promořovačů.

Celkové výsledky jsou v každém případě tragické, ať už šlo o nevhodnou strategii, nebo o neschopnost strategii mít, nebo o kombinaci obojího. Místo snahy kontrolovat šíření viru až do příchodu vakcín, kterou zvolily mnohé jiné státy, se zemí prohnala nákaza a vedla ke smrti mnoha lidí, z nichž někteří dnes mohli žít.

Nezapomeňme na to a nezapomeňme na ně – třeba v říjnu ve volebních místnostech.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama