Když můžeme, tak pomůžeme. Malý zázrak na Malé Straně

„Dohlídni taky na ten kurt, aby byl připravenej – už volali, že si chtějí zahrát,“ houkne Jindřich Pavliš na jednoho ze svých podřízených. Do Vojanových sadů vedou okna z ministerstva financí, a právě této instituci patří tenisový kurt v rohu u zdi. „Teď už to moc nevyužívají, ale z tátova vyprávění vím, že když byl ministrem Klaus, hrálo se tu každou chvíli,“ vzpomíná osmačtyřicetiletý Pavliš.

Rozlehlá zahrada za zdí kousek od Karlova mostu patří k nejskrytějším pokladům Malé Strany. Anglický park s jezírkem, ovocným sadem, kašnou, květinovými záhonky, vyhlídkovou terasou, růžovými pergolami, třemi kaplemi, pítkem, toaletami a skleníkem tvoří oázu uprostřed města, kolem které je snadné projít bez povšimnutí: vedou do ní vrata (z ulice U Lužického semináře), která se na noc zamykají.

Komunisty neměl rád

O Vojanovy sady – stejně jako o Valdštejnskou a Františkánskou zahradu, Kampu, Střelecký ostrov a velkou část Petřína – se stará firma Vojanovy sady, kterou má na povel už třetí generace Pavlišových. „Táta se k tomu dostal v roce 1979 jako zaměstnanec komunálního podniku Sady, lesy, zahradnictví. Bylo to tady dost zbědované, tak se to snažil dát dohromady. Navíc kolem sebe soustředil na svou dobu neobvyklé společenství umělců, hendikepovaných lidí, disidentů,“ vypráví Jindřich Pavliš.

Jedním z režimem pronásledovaných lidí, které „starej Pavliš“ vzal pod svá křídla, byl cestovatel Jiří Hanzelka. „Táta byl ze živnostenské rodiny, děda byl puškař. Komunisty neměl rád, i proto zaměstnával lidi, kteří s režimem nevycházeli. Ti byli tátovi vděční, že jim poskytl útočiště – režim je naháněl, ale přitom museli mít v občance razítko,“ přibližuje Jindřich Pavliš. „Nejvíc si pamatuju na všechny ty dlouhovlasé kluky, pro mě to byli starší bráchové. Hodně mluvili o umění, o filozofii, mě to připadalo tajemný a dobrodružný.“

Po roce 1990 založil Jindřich Pavliš starší eseróčko a zvítězil v konkursu Prahy 1 na péči o zeleň, o kterou se staral i předtím. K příležitostným pololegálním výstavám a koncertům, které ve Vojanových sadech spolupořádal před rokem 1989, přidával další akce – například Slavnosti petřínské pálenky. „Táta pálil calvados z petřínského ovoce už předtím, ale po revoluci to získalo oficiální punc. Stala se z toho hezká sousedská veselice, na kterou rádi chodili Malostraňáci všeho druhu.“

Jsou pro každou špatnost