Milan Cais: Bohužel si už zase připadám jako buldozer

Lidé

Kapela Tata Bojs má tři nominace na Ceny Anděl a v červnu se konečně chystá na pódia. Její zakladatel a zpívající bubeník Milan Cais překvapivě tvrdí, že mu v první fázi pandemie bylo úžasně – ale teď je to s ním horší. „Včera jsem si pro jistotu skočil k neurologovi,“ říká v rozhovoru, jehož kompletní verzi si můžete poslechnout v pořadu Host Reportéra přímo v článku, nebo na vašich podcastových platformách.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vítám tě v Truhlářské ulici, kde sídlí Reportér. Máš ji s něčím spojenou?

Vybavuje se mi obchod s hudebními nástroji, kam jsme s kamarádem Mardošou před třiceti lety chodili závistivě pokukovat na to, co tam mají, a na co my nemáme. Ale na druhou stranu nám vlastně stačilo, že můžeme dělat kravál; byli jsme sotva plnoletí.

 

Ten kravál jste začali dělat kdy?

V létě roku 1987, když dostal Mardoša basu.

 

V blízkém okolí Truhlářské ulice bylo i několik klubů...

Hlavně Bunkr! A taky tu sídlilo Radio 1, kde jsme s Mardošou dělali snad první rozhovor do éteru a před mikrofonem byli naprosto vyjukaní. Do Bunkru jsme na koncerty chodívali každou chvíli, a dokonce tam párkrát hráli, což pro nás byla druhá splněná meta.

 

Jaká byla ta první?

Zahrát si na Chmelnici – to se poprvé povedlo koncem zimy roku 1989, kdy jsme tam předskakovali punkové kapele Šanov. Bylo mi čtrnáct a nechal jsem si trochu vyholit hlavu, abych si pankáče v publiku získal – báli jsme se, jak na naše srandovní písně zareagují, ale přijali nás vřele.

 

Byli jste děti, takže atrakce. Něco jako o dekádu dřív Psí vojáci.

S těmi jsme si tehdy taky párkrát zahráli, pamatuju třeba na festival Břehule, který se konal na Petynce a kde hrála i začínající Lucie. O tom koncertu pak vyšel nějaký článek, v němž zmínili fantastické vystoupení Psích vojáků a přidali zmínečku o nás, což jsme brali jako fantastický úspěch.

 

Celý rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu zde:

 

 

 

O Lucii nenapsali ani slovo?

To myslím ne. Ale kluci z Lucie už na rozdíl od nás měli kožené bundy s třásněmi, silné aparáty a všechno vytuněný.

 

Nehráli jste taky se Svatým Vincentem, vyhlášenou pražskou figurou té doby?

Hráli, na to si vzpomínám živě.

 

Já s ním dělal předloni rozhovor v bohnické léčebně, to bylo Vincentovi šedesát.

A jak se má?

 

 

Žije. Tvrdil, že mu je sto devadesát jedna.

Naše společné hraní proběhlo koncem léta roku 1989 v Přední Kopanině, kde se pravidelně konalo sochařské sympozium, zakončené vernisáží a koncertem. Vincenta jsme se trošku báli, i když nakonec jsem si odnesl pocit, že to je muž s otevřeným srdcem – na pódiu z něj sálalo charisma, a aby byl už tak mohutný dojem ještě mohutnější, řval Vincent do dvou mikrofonů zároveň, což sice hlasitost nezvýšilo, ale vypadalo to skvěle. Pak zapálil ohně, přijeli fízlové, pár starších odvezli, a nám s Mardošou zabavili čerstvé občanky. O týden později nám je do školy přišel vrátit nějaký nadporučík a byli jsme za hrdiny.

 

Sám jsem vás prvně viděl někdy v roce třiadevadesát v klubu Repre, který je dvě minuty chůze od naší redakce v Obecním domě...

Jo, tam jsme hráli. Co si vybavuješ?

 

Že měla většina návštěvníků na krku takové ty točníky z tehdejších telefonů; pevných linek.

To proto, že jsme založili Klub přátel telefonů, KPT, jehož členové si točníky směli sundat jedině ve sprše nebo na noc. Vzniklo to tak, že šel Mardoša v rámci studia průmyslovky na praxi do telefonní ústředny, kde byly točníků plné tašky, tak je přinesl do zkušebny a za chvíli se z točníků stal jakýsi náš symbol, všichni fanoušci je chtěli – a přitom taková blbost! Kdybys někde našel obal naší první kazety Šagali Šagáli, tak tam jsem točník zakomponoval do písmene O ve slově Bojs.

 

Dnes už by děti netušily, jakou má ten točník funkci.

Nevěděly by dokonce ani to, k čemu je kazeta.

 

Nosičem, který se definitivně vrátil, je naopak vinyl. Kolik fanoušků Tata Bojs si ho kupuje?

Nové desky Jedna nula se ho zatím prodalo asi sedm set kusů, objednávky svištěly rychle. Což je ale logické – v době digitalizace musela nutně vzniknout skupina milovníků hudby, kteří ji vnímají šířeji a mají vztah i k vizuální hodnotě. No a co si budeme povídat, vinylům to na policích sluší a gramofon je v moderních domácnostech hodně cool doplněk.

 

Zarazila mě jedna věc. Zatímco na novém CD nebo na streamovacích platformách s tebou zpívá píseň Tajemství Emma Smetana, na vinylu je ten duet s Anetou Langerovou. Proč?

Vysvětlím. Když jsem tu písničku doma spontánně vymýšlel, okamžitě jsem v ní cítil kromě češtiny i francouzštinu. Se zbytkem kapely jsme se shodli, že by to mohl být duet, a oslovili jsme několik zpěvaček. Tyhle dvě souhlasily, přitom je každá jiná – Aneta zpívá primárně česky, Emma je poloviční Francouzka. Dopadlo to tak, že v jedné verzi zpívám já česky a Emma francouzsky, ve druhé Aneta česky, já francouzsky, a vůbec jsme se nedokázali rozhodnout, která z těch dvou verzí nám připadá zajímavější.

 

Ty umíš francouzsky?

Ne. Respektive učil jsem se ten jazyk čtyři roky na střední výtvarné škole a potom odjel do Paříže na výměnný pobyt, během kterého jsem pochytil akcent. Francouzština mi vždycky připadala bližší a zajímavější než angličtina, takže když v kapele koketujeme s cizí řečí, jdeme tímhle směrem. Párkrát se stalo, že za mnou po koncertě přišel nějaký Frantík a chtěl si povídat, protože myslel, že umím perfektně francouzsky, ale já byl v koncích. Rozumím málo, mám jenom ten akcent.

 

Musím chodit dřív spát

Nejvíc nominací na Anděla za rok 2020 mají kromě Tata Bojs ještě Lenka Dusilová a Jarek Nohavica. Jaký máš k těm dvěma vztah?

S Lenkou se výborně známe, vystupovali jsme spolu třeba v projektu Kašpárek v rohlíku, taky už nám hostovala v Tata Bojs. Máme podobný vkus, hudební cítění i věk – na těch samých pódiích jsme se střídali už v devadesátých letech, kdy patřila do kapely Sluníčko, a hned napoprvé mě zaujala silným hlasem. Je fantastické, jak se muzikantsky vyvinula – před pár lety jsem ji poprvé viděl vystupovat sólo, jen s kytarou a různými efekty v krabičkách, a nezapomenu, jak mě všude mrazilo, jak silné Lenka přenášela emoce… Je to čarodějka.

 

A Nohavica?

K Jarkovi mám vztah vlažnější, i když některé jeho texty jsou úchvatné a práce s češtinou natolik krásná a originální, že se mu vyrovná snad jenom Zdeněk Svěrák. Potíž je v tom, že jsem nikdy nebyl kotlíkář, a naposlouchanou mám vlastně jenom jednu Jarkovu desku, kterou mi doporučil kamarád Aleš Najbrt, když pro ni dělal obal.

 

O kterou šlo?

O Babylon, Jarek je tam vyfocený jako havíř. Deska je to krásná, ale pak začal dělat nějaké písně s Richardem Krajčem, občas se zvláštně projevil politicky, a já najednou zjišťuju, že jsem si od něj nikdy nic dalšího nekoupil. Takže to do konce května a do předávání Andělů musím napravit, abych si udělal obrázek.

 

Už tušíš, kdy se s Tata Bojs vrátíte na pódia?

Na polovinu června jsme naplánovali premiéru speciálního představení, které se pak uskuteční ještě čtyřikrát v šapitó na pražském Výstavišti.

 

 

Čím bude speciální?

Spolu s námi budou na pódiu tanečníci ze souboru DEKKADANCERS a spojíme tam hudebně i vizuálně současnou desku Jedna nula s deskou starou, s koncepčním Nanoalbem, které vyšlo už roku 2004. Nás totiž už překvapila jedna věc: celé Nanoalbum bylo o viru, který hraje v písních hlavní roli, no a najednou má virus hlavní roli taky ve skutečném životě… Na tenhle program se hodně těším, i když nevím, nakolik velký vlastně bude hlad po kultuře. Jsem trochu skeptický. Mám pocit, že se ještě nějakou dobu může část lidí hromadných akcí obávat.

 

Dovedeš říct, co ti pandemie vzala a co dala?

První vlna před rokem byla skvělá. Přišel střih a já zažil osvobozující pocit jakéhosi vakua; spadla ze mě tíže, kterou v sobě dlouhodobě nosím. Několik měsíců jsem trávil doma s rodinou, což bylo perfektní, ale pak se postupně nabalovala spousta povinností a už si zase připadám jak buldozer. Včera jsem byl na neurologii, protože se mi zdálo, že můžu mít něco v hlavě, pořád mě bolela, ale dobrý: naštěstí mám mozek čistej, nic mi tam nenašli. I tak vím, že si v životě musím udělat pořádek; konečně se naučit říkat ne, dělat jen věci, na které mám kapacitu, a chodit dřív spát. To je celý.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama