Den, kdy jsme se spolu naposledy zasmáli

Kultura

„Stárnoucí pankáč s jistou mírou šarmu“, jak sám sebe nazývá; muž, jenž má dvě děti s dvěma partnerkami, se seznámí s novou ženou – tak začíná povídka psaná pro listopadový Reportér.

Audio
verze

Kdybych hned ten první večer poznal, že Sabina je umělá zrzka, k ničemu by nedošlo. Pírka bych si sice čechral stejně, ale nepokračoval bych SMS konverzací. Důvod? Když se holka obarví na zrzavo, říká tím jediné: chtěla bych bejt štětka, ale radši ti nedám.

Jenže vypadala přirozeně, i když jsem zkouknul její facebookový profil, zrzavé měla i chloupky, jak jsem zjistil o pár dní později. Po čtrnácti dnech se vrátila z České Lípy, kde byla navštívit svoji matku, a měla hřívu najednou zářivější. Chvilku jsem měl pocit, že je to celé jeden velký omyl, ale stačilo o pět minut později vidět ty vlasy na nahé holce pode mnou a žádný omyl se nekonal, byl jsem polapen a ztracen.

 

•••

Každé povolání předurčuje svého nositele. Zubní lékařka vám bude ve spánku nakukovat do úst, herečka s vámi bude manipulovat. Sabina byla bývalá herečka a poslední dva roky strávila v jungiánském výcviku, několik lidí k ní už docházelo na terapii, což jí ke sklonu ohýbat svět přidalo způsoby, jak tak činit elegantně a s grácií.

Rozhodně jsem nebyl muž Sabininých snů, nebyl jsem muž ničích snů. Jenže jí bylo šestatřicet a já dovedl vydělat nějaké peníze, zplodit potomka (Antonín z prvního manželství, šest let, Ferdinand z druhého, tři roky) a pomoci ženě do kabátu. To poslední bylo myslím důležité: ze šál v Sabinině skříni by šly sešít vlajky všech gay pridů světa, což poměrně jasně dokazovalo, že Sabina není jen zoufalá, ale i snob.

 

•••

Brzy jsme zapracovali na oblečení. Jako televizní scenárista jsem dosud nepocítil potřebu vyrůst z vytahaných mikin a triček s komickými nápisy. A první sako jsem si pořídil vlastně rád. Dvoje kalhoty a čtvero košil, které se s ním objevily v tašce, už bych sám nekupoval. „Za ty peníze bys to jinde nesehnal,“ řekla Sabina, i když já to nikdy neměl v plánu shánět.

To sako jsem si oblíbil ještě mnohem víc, když jsem zjistil, že jeho barva (prý mátová) se shoduje s odstínem, kterým bylo napsáno jméno Sex Pistols na mém již mírně potrhaném tričku. Spolu s černými converskami a černými kalhotami to vytvářelo look, který jsem nazval „stárnoucí pankáč s jistou mírou šarmu“ a jenž mi připadal docela elegantní, Sabině nikoliv.

 

•••

Asi měsíc poté, co jsme se potkali, jsem přišel o dobře placenou práci. Sledovanost klesla, seriál skončil. Necítil jsem potřebu to řešit, až doposud mě vždycky práce dohnala, když jsem to potřeboval; nějaké úspory jsem měl a pevně jsem doufal, že dokud budu schopen platit společné účty v restauracích, nebude Sabinu výše mých aktuálních příjmů trápit.

Mýlil jsem se: navrhla, abych se k ní nastěhoval. Prakticky jsem tam sice bydlel, ale svůj byt jsem využíval na sudé víkendy s dětmi. Když jsem s díky odmítl, byla Sabina dotčená, jak dovedou ženy být, když pohrdnete jejich nabídkou na spasení.

Jak jsem zmiňoval, těžko lidem vyčítat jejich profesní deformace. Moje první žena byla zubařka, moje druhá žena byla učitelka. Pro tu první byla televize světem, v němž chlapi jsou alkoholici a ženský kurvy. Ta druhá by se pod to jistojistě podepsala.

Proto mi obě kladly na srdce, abych děti seznamoval jen s vážnými vztahy, a já s nimi vlastně souhlasil. Když jsem se jednou večer vrátil domů a zvlněnou dikcí vysvětloval Sabině, že si nejsem jistý, jestli jsem teď vážného vztahu schopen, řekla: „Tomu rozumím. Už jsem se tě dlouho chtěla zeptat, jestli si uvědomuješ, že máš problémy s alkoholem.“ – „Já nemám problémy s alkoholem, maximálně vášnivej vztah s chlastem.“ – „To je přesně tvůj styl, problémy obracet v legraci.“ – „Tak v práci mi za to platěj. A vážně: nemám pocit, že mám s pitím problém. Když zrovna nemám co dělat, piju víc. Když bude práce hodně, klidně na nějakou dobu pít přestanu.“ – „Když musíš přestávat pít, něco je špatně.“ „Pomůže teď něčemu, když řeknu, že mám problémy s chlastem?“ zeptal jsem se nakonec smířlivě. „Přiznat si problém je prvním krokem k jeho vyřešení,“ odpověděla větou, kterou jsem si přečetl na páté stránce jedné z tlustých knih o lidské psýché, jež měla v obýváku.

 

•••

Dvě ženy s podobně zářivými vlasy seděly v omšelé kuchyni, která kontrastovala se Sabininým činaným bytem, a já opatrně otvíral další lahev bílého vína, abych je nepřerušil ve vyprávění. Bylo jedenáct večer a ony s tichým, ale vášnivým odporem hovořily o Sabinině otci, o němž jsem do toho dne slyšel jen neurčité narážky naznačující, že to byl pěknej zmrd.

Ten večer jsem si zvolna skládal obrázek muže, který byl dřív v té kuchyni doma. Herecký talent prý zdědila po něm, byl to takový českolipský buditel: režíroval ochotníky, hrál ve spoustě kapel a občas se s vážnou tváří a škodolibým pobavením pouštěl do donquijotských bojů s místními úřady. „Docela zábavný chlapík,“ chtělo se mi říct, ale jednak jsem je nechtěl rušit, jednak bylo jasné, že na podobné hodnocení není tahle místnost zvědavá. Jo, taky prý občas dost pil. Jak říkám, docela zábavný chlapík.

 

•••

Nepoužívali jsme žádnou antikoncepci, což nebylo nikterak zodpovědné, ale vyhovovalo mi to. V šestnácti jsem měl z otěhotnění partnerky panickou hrůzu, videa pouštěná v rámci sexuální výchovy mě přesvědčila, že k otěhotnění dojde, sotva se penis k vagině přiblíží. O pětadvacet let později jsem věděl, že pokud bychom náhodou dítě měli, neznamenalo by to sice bianco šek na spokojený život, ale rozhodně by to nebyl takový průšvih jako v šestnácti.

Jednou mě Sabina při sexu chytla rukama za zadek a zašeptala: „Udělej se do mě.“ Ležela pak na zádech, blaženější než po vlastním orgasmu. Hladil jsem ji po vlasech a nepřemýšlel ani tak o tom, jestli s ní chci mít dítě, ale spíš nad tím, že si s ní o tom nechci povídat. Nepovídali jsme si, usnuli: ráno si vzala tablet, otevřela stránky realitního serveru a začala si prohlížet fotky bytů.

Brzy se ukázalo, že stejně jako na restaurace nebo lidi, se kterými bych se chtěl vídat, má Sabina mnohem vytříbenější vkus i na byty. Já toužil pouze po tom, aby naše společné budoucí hnízdo bylo na Letné, kde byl i můj nynější byt. Jednak proto, že se mi tam líbilo, jednak proto, že Ferda i Tonda žijí se svými matkami nedaleko. Další požadavky jsem neměl a Sabina se ochotně pustila do průzkumu inzerátů.

Když přišel první odkaz, překvapila mě dejvická adresa. Sabina mi vysvětlila, že Dejvice jsou v podstatě Letná, a byt byl milý a útulný, ale Sabinin perfekcionismus shledal kuchyni málo prostornou: „Kdybych viděla už deset bytů, tak bych tenhle vzala. Ale vzhledem k tomu, že byl první, tak nechci slevovat ze svých požadavků.“

Další inzeráty už požadovanou lokaci nesplňovaly ani přibližně. Smíchov, Vinohrady, Karlín, Žižkov. „Na Letné prostě nic vhodného není,“ vysvětlila mi Sabina, takže jsem neochotně absolvoval prohlídky bytů v absurdních částech města.

Náš sex se přesunul automaticky do fáze ejakulace uvnitř. Tohle se těžko vrací zpátky. U bytu k pronájmu můžeš říct, že ho nechceš, někdy přijde i nápad, proč se na něj nechceš ani podívat, třeba že za rohem bydlí holka, co se tě snaží sbalit. Ale při sexu se nevykecáš. Jakmile se jednou začneš dělat dovnitř, jakmile se ona rozhodla, že budete mít dítě, nejde udělat krok zpátky a říct: „Miláčku, já bych se chtěl udělat na ty tvoje fenomenální kozy.“

 

•••

Zbývalo mi čtrnáct dní, než jsem měl nastoupit do nové práce, tak jsem furiantsky koupil letenky do Andalusie, Sabina to místo milovala. Pár dní před odletem jsem ji v autě požádal, aby chvíli řídila. „To je jako nějaká zkouška?“ – „Ne, jenom mě zajímá, jak řídíš.“ – „To si jako myslíš, že když jsem holka, tak neumím řídit?“ Nemyslel jsem si to. Pokud bych měl strávit pár set kilometrů v cizí zemi v autě s druhým šoférem, zajímalo by mě předem, jak řídí, ať už by to byl muž, žena nebo tučňák patagonský. Zastavil jsem a vystoupil, Sabina ne. Tak jsem se vrátil za volant a zbytek cesty jsme jeli mlčky. Do zvuku motoru se občas ozvalo významné odfrknutí, neb jsem nejspíš právě učinil něco, k čemu by se řidička jako ona nikdy nesnížila.

 

•••

Byl červen, ale v Andalusii pršelo a foukalo. Navrhoval jsem zůstat pod peřinou, číst si nebo si pustit televizi, ani sexu bych se nebránil. Jenže Sabina zjevně potřebovala zhlédnout všechny místní památky. „Vždyť už jsi je viděla,“ snažil jsem se zachránit svoji variantu. „Ale ty ne!“ řekla Sabina, „a je to naše první společná dovolená.“ V tu chvíli jsem se pomalu začínal děsit těch příštích.

Jednu noc jsme strávili v malé vesnici uprostřed ničeho. Spát jsme šli brzy a probudili se pozdě, pozdní snídaně se přelila do oběda. Měli jsme odjíždět a já měl v sobě lahev vína, Sabina řízení rázně odmítla, tak jsem si naordinoval odpolední klid na lůžku. Casa, kde jsme bydleli, sloužila i jako centrum potkávání místních: když jsem se kolem páté vrátil do jídelny, Sabina právě tančila tango, což bylo bouřlivě aplaudováno mužskou půlkou vesnice. Připadalo mi, jako by byla zase šťastná. Jako by se jí na obličeji znovu objevil ten výraz bezprostřední radosti, který, když jsme se potkali, tam byl skoro pořád, dnes už jen při orgasmech, někdy ani to ne. Dnes už převládal zdánlivě účastný, ale ve skutečnosti přísný pohled, kvůli kterému moji kamarádi o Sabině mluvili jako o té mojí terapeutce.

„Nechceš tady zůstat?“ zeptal jsem se. „Večer musíme být v Cordóbě.“ – „Nemusíme nic, máme dovolenou.“ Jen zavrtěla hlavou, dopila skleničku, zulíbala všechny a odešla se sbalit. Nejdřív byla rozverná, donutila mě zastavit na absurdním místě a po dlouhé době jsme měli jiný než koitální sex. Skoro jsme kvůli tomu nestihli vjezd do muslimské čtvrti, kde jsme měli hotel. „Tady zastav,“ ukázala. Chtěl jsem vyhovět, ale při couvání v úzké uličce jsem odřel blatník. „To máš z toho, že posloucháš ožralou holku,“ řekla vítězně. Při večeři si začala tisknout prsty k hlavě, aby mi dala najevo, jak trpí. „Jestli máš kocovinu, tak si dej ještě víno, proboha,“ radil jsem jí, ale ona si přikládala ke spánku malou skleničku koly s ledem, ze které občas usrkla.

•••

Poslední den jsme dojeli zpátky do Málagy a zbývalo lenivých šest hodin do odletu. Vlastně to nebylo tak špatné, říkal jsem si. Byli jsme spolu sedm dní čtyřiadvacet hodin denně a nezabili jsme se. To by mohlo znamenat, že když spolu budeme bydlet, třeba nebudeme úplně nešťastní. Seděli jsme v zahradní restauraci na náměstí, vzal jsem si tablet a podíval se do nabídky realitních kanceláří.

Překvapilo mě, že jsem objevil poměrně dost bytů požadované velikosti na Letné. „Tohle není špatný,“ ukázal jsem Sabině jeden. „Ta kuchyně je odporná.“ V dalším bytě nebyla vana, ten další neměl vhodný půdorys. Probíral jsem se nabídkou a chtěl si dát další pivo, ale Sabina řekla, že zaplatíme. „A co chceš dělat?“ zeptal jsem se. „Nevím. Ty jako chceš tady sedět a chlastat?“ zeptala se Sabina. Odpověděl jsem, že klidně, i když jsem věděl, co bude následovat. Nešel jsem za ní; letenky měla u sebe, ale pevně jsem věřil, že na letišti počká.

 

•••

Letadlo mělo zpoždění, takže jsme se vrátili až v pátek nad ránem. Dopoledne jsem si přebíral syny, Sabina odjela do České Lípy. O ničem jsme nemluvili, řekli si jen, že se uvidíme v pondělí, jenže já měl v pondělí odpoledne pracovní schůzku s novými kolegy, která se zprvu nenápadně, ale později o to silněji zvrhla ve večerní pitku. Bylo mi jasné, že pokud se se Sabinou sejdu, čeká nás stadium mluvení o věcech.

„Jsem ožralej, jedu spát na Letnou,“ poslal jsem jí zprávu. „To jsi přesně ty, alkoholem řešíš svoje problémy,“ odpověděla obratem. Když jsem hodinu neodpověděl, napsala znovu: „Vidět se můžeme nejdřív ve čtvrtek, zítra i pozítří už něco mám.“ První, automatický nápad na odpověď byl „bezva“, ale nakonec jsem to upravil na „ok“.

 

•••

Když jsme se ve čtvrtek sešli, Sabina měla čerstvě obarvené vlasy stažené do culíku. „Víš, co jsem dneska říkala svému terapeutovi?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. „Že to je hrozné. Že jsem utratila takových peněz za terapii a málem skončím se stejným alkoholikem, jako byl můj otec.“ – „No vidíš,“ rozesmál jsem se. „Já se tomu také musela smát,“ řekla Sabina, ale jsem si docela jistý, že jsme se každý smáli něčemu jinému. •

 

 

Jiří Vaněk (1978)
Spisovatel, scenárista a bloger. Člen týmu, který připravoval scénáře populárního sitcomu Comeback. Jeho prvotinou je Sebedrás, je jedním ze tří autorů knihy Poslední důvod, proč se nezabít, která se na pulty knihkupectví dostala letos. Spoluautor blogu 1000 věcí, co mě serou, na jejichž základě vyšlo několik stejnojmenných knih.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama