Tomáš Salomon: Nemůžeme nechat třetinu lidí napospas osudu

Byznys

Proměna školství, transformace ekonomiky, reforma státní správy a posílení společenské odolnosti a soudržnosti. To by měly být podle šéfa České spořitelny Tomáše Salomona hlavní cíle pro postcovidové období. Jeden z klíčových mužů české ekonomiky a člen NERV také vysvětluje, proč je podle něj pomoc sociálně ohroženým nejen správná, ale i výhodná.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jste člověk, který má obrazně řečeno dokonalý vhled do našich peněženek. Jak je na tom česká veřejnost se svými financemi po více než roce od vypuknutí krize?

V celkovém pohledu to není zlé, zůstatky na účtech v souhrnu významně vzrostly. Nicméně je potřeba mít na paměti, že se to netýká všech a je zde řada lidí, kteří si významně pohoršili.

 

Stojí za těmi celkovými nárůsty zůstatků menší utrácení?

Pokud zůstaneme u toho celkového pohledu, můžeme říct, že nárůst depozit je částečně dán opatrností ve výdajích, což je přirozená reakce na nejistou dobu, a samozřejmě také menšími možnostmi běžné spotřeby. Zkrátka lidé neměli tolik možností, za co utrácet.

 

Jak jde ovšem dohromady vámi zmiňovaná výdajová opatrnost s prudkým boomem hypoték?

Jednak investici do nemovitosti, třeba i rekreační, vidí řada lidí jako formu bezpečného přístavu. A zároveň také reagují na neustálý růst cen a řeknou si, že nemá smysl pořízení nemovitosti odkládat. Ceny odpovídají omezené nabídce a velké poptávce, takže směřují vzhůru.

 

Jak se projevila koronavirová situace na příjmové stránce obyvatelstva?

Pokud ještě zůstaneme u toho celkového pohledu, nebylo to v souhrnu vůbec špatné. Je tam dokonce dvouprocentní nárůst. Projevila se záchranná síť různých programů a v letošním roce už je znát i zrušení superhrubé mzdy, které značná část zaměstnanců pocítila na nižších daních. Kdo na tom je o poznání hůře, jsou živnostníci a malí podnikatelé a velmi zasaženy byly nízkopříjmové skupiny, lidé s částečnými úvazky nebo ti, kdo pracovali na dohody, ti jsou hodně biti a potřebují pomoc.

 

Tento typ lidí to nejvíce odskákal i při finanční krizi před deseti lety… Proto tehdy také významně narostl počet exekucí.

Ten problém se nyní ještě vyostřil a nůžky se více rozevřely. A to včetně přenosu do další generace. Právě u těchto skupin obyvatelstva se dá předpokládat, že děti byly nejméně technologicky vybaveny a přechod na online výuku je pro ně nejtěžší. Pak se ta propast dále prohlubuje.

 

Kde je nejcitelnější?

Vidíme to jak v tradičně nízkopříjmových regionech, jakými jsou severní Čechy nebo Moravskoslezský kraj, tak i ve specifických sociálních skupinách, například u rodičů samoživitelů. Již před koronavirem přitom platilo, že čtvrtina domácností nemá rezervu ani na tři měsíce běžných rodinných výdajů. Obávám se, že nyní to může být už třicet procent. Tyto domácnosti pak snadno padají do problémů a zároveň budou mít logicky větší tendenci slyšet na různá zkratkovitá řešení. Budou také náchylnější k tomu, dělat v oblasti financí takové kroky, které jejich situaci nezlepší, ba naopak.

 

Proto by se asi neměly úřady ani ekonomové nechat ukolébat celkovými čísly.

Z globálního pohledu je vidět, že depozita narostla a mohlo by se zdát, že je společnost finančně v pohodě. Ale je tu podstatná část lidí, kteří v pohodě nejsou ani trochu. Naším úkolem, celé společnosti, je jim pomoci.

 

Vedle největšího počtu osobních účtů spravujete i řadu firemních. Jak jsou na tom z celkového pohledu české firmy se svým finančním zdravím?

Pochopitelně se to velmi liší podle odvětví. Je jasné, že dramaticky byla zasažena gastronomie a cestování. Ale spolu s ním i řada navazujících služeb, které pocítily obrovský výpadek turistického ruchu, jenž přišel takřka ze dne na den. Proto se také nemáme omezit jen na to, co je vidět na první pohled. A pak je zde samozřejmě řada firem a celých sektorů ekonomiky, které prosperují velmi dobře.

 

 

Umíme si pomáhat

Špatných zpráv jsme za poslední rok slyšeli více než dost. Dozvěděli jsme se ale o naší ekonomice a společnosti v posledním roce také něco pozitivního?

Myslím, že zejména na počátku toho období jsme o sobě zjistili především dobré věci. Byli jsme k sobě solidární, dovedli jsme si vzájemně pomáhat, zrychlit technologický vývoj… To, co následovalo dál, už bylo poznamenáno selháním správy státu a řekněme zbytečným resortismem při řešení problémů. Ale pořád bych jako hlavní poselství bral, že společnost i ekonomika obstály.

 

Tímhle směrem tedy míří vaše nová kampaň se sloganem #silnější?

Tou kampaní chceme posílit sebevědomí jednotlivců i celé společnosti. Jsem přesvědčen, že když energii napřeme správným směrem a vydefinujeme si pár oblastí, ve kterých se chceme zlepšit, máme obrovský potenciál k tomu, abychom toho dosáhli. Jenže to nesmíme vzdát ještě předtím, než vůbec začneme.

 

Je ale taková shoda na společných prioritách možná? Řekl bych, že společenská shoda je pandemií postižena možná více než celá ekonomika…

My ale alespoň základní shodu potřebujeme. Buď se podaří nějaké elementární cíle zformulovat, nebo se bude rozdělení společnosti dále prohlubovat. Roční výpadek ve vzdělávání, nejdelší široko daleko, může mít vážné důsledky. A my se jej proto musíme pokusit co nejvíce dorovnat. Vzdělanostní a sociální propasti nemusejí být na první pohled snadno viditelné, ale mohou časem výrazně eskalovat. Nutnost posílení odolnosti a soudržnosti společnosti patří podle mě k zásadním poučením z této krize, a to v globálním i tuzemském měřítku.

 

 

Čtyři velké cíle

Mluvil jste o potřebě shody na základních prioritách. Kde byste takové priority viděl vy osobně?

Řekl bych, že se dají shrnout do čtyř základních kategorií. Jedné už jsme se dotkli, vzdělávání, včetně proměny školského systému, který má stále své základy ještě někde v c. a k. mocnářství.

 

Školství prochází velkým otřesem, který ale může paradoxně pomoci k urychlení některých změn.

Doufejme. Ovšem je to prostředí s velkým množstvím „hráčů“: jsou tam zřizovatelé škol, ministerstvo, rodičovská veřejnost, žáci a studenti, učitelé, ředitelé jako samostatná kategorie, která má velký vliv. Nicméně ta základní shoda by měla být v tom, že jestli chceme z dnešní situace vyjít ve střednědobém horizontu posíleni, musíme významně investovat do školství a přizpůsobit jej moderní době. To může být základem pro rozvoj vzdělanostní ekonomiky a také zdrojem silných a sebevědomých jednotlivců. Což pak pomůže k síle a prosperitě celé společnosti.

 

To ovšem vyžaduje spoustu kroků a peněz…

Jistě, jsou k tomu potřeba kvalitní a motivovaní učitelé, dobře manažersky vybavení ředitelé, rozumný přístup zřizovatelů a tak dále – a samozřejmě peníze. Ale proboha, do čeho jiného bychom už měli investovat, když ne do vlastní budoucnosti.

 

Zmiňoval jste čtyři oblasti, kde vidíte potřebu společenské shody. Která je tedy ta druhá?

Tou je transformace ekonomiky, respektive její nová fáze. V posledních třiceti letech se nám podařilo vymanit z uzavřeného socialistického hospodářství a relativně úspěšně se včlenit do otevřené evropské ekonomiky. Teď ale stojíme nad otázkou co dál, na čem má být naše hospodářství postaveno. Se schopnou a vzdělanou pracovní silou máme možnost vybudovat velké množství globálně úspěšných českých značek, které budou silné v oblastech, kde se dnes tvoří největší hodnota.

 

Které oblasti to jsou?

V posledních desetiletích se to významně posunulo. Dříve se největší hodnota tvořila ve výrobě a následné distribuci a prodeji zboží. Dnes, kdy je výroba automatizována, se největší hodnota tvoří ve fázích před a po ní. Tedy ve vývoji a designu jednotlivých produktů a pak v obsluze a servisu.

 

Mohou k proměně ekonomiky přispět i banky?

Jistěže mohou, a nejen ony. Pokud bychom my v bankách – ale platí to i pro stát – dovedli podporovat naše firmy v tom, aby se rozvíjely hlavně v těchto oblastech, budou ty firmy silnější a sebevědomější. S vlastním originálním produktem či službou jsou v úplně jiné pozici, než když pracují na zakázku pro jiné a mohou být kdykoli vytlačeny levnější a efektivnější konkurencí. Máme pro to solidní předpoklady – geopolitické i vzdělanostní. Dalším podstatným bodem je pak v mých očích důkladná reforma státní správy.

 

V jakém smyslu?

Tak, aby s menším počtem lidí dokázala podávat výrazně lepší výkon. Jedním z kroků je samozřejmě digitalizace řady úkonů, což už je ale podle mě spíš otázka tempa a času. Těžší by určitě bylo překonání už poněkud nefunkčního „resortismu“. Současná krize dobře nasvítila, že spoustu důležitých kroků nelze odehrát v rámci jednoho ministerstva, je potřeba spolupráce z více oblastí – například zdravotnictví, financí, školství, průmyslu a obchodu. Na to ale není naše státní správa dělaná, naopak pod jednotlivými ministerstvy bují počet specializovaných úřadů a agentur, které se pak často přetahují o kompetence, prostředky či vliv.

 

Lze se stavem státní správy ovšem reálně opravdu něco udělat?

Nejsem naivní snílek, je mi jasné, že rušení či spojování úřadů se snadno plánuje, ale daleko hůř uskutečňuje. Takový proces by určitě přesáhl jedno volební období. Osobně jsem ovšem přesvědčen – i pod vlivem ročního poměrně blízkého kontaktu se státní správou, s lidmi na ministerstvech a ve výkonných pozicích –, že radikální reforma chodu státu by byla prospěšnější než postupné dílčí opravy. A že by, teoreticky vzato, měla být v zájmu všech stran bez ohledu na to, zda jsou právě u moci, či v opozici. Ještě podstatnější mi ovšem připadá základní shoda v oblasti společenské odolnosti a udržitelnosti.

 

To jsou dost obecné a široké pojmy, které mohou mít řadu různých významů. Co konkrétního si pod nimi představujete vy?

Nemyslím jen udržitelnost ve smyslu ekologie a životního prostředí, i když to jsou samozřejmě velmi důležité oblasti. Vidím ovšem téma udržitelnosti jako mnohem širší: patří tam důchodová reforma, reforma zdravotnictví, řešení problému exekucí a obecně sociální soudržnosti. To jsou kroky, které si jako země musíme pořádně odpracovat. Na to bychom měli použít evropské záchranné peníze, a nejen je.

 

Už podruhé jsme se dostali k problematice sociální nerovnosti. Proč je podle vás tak důležitá?

Pokud to nezačneme řešit, může nás tato situace rychle doběhnout. Nemůžeme se tvářit, že se nic neděje, když vidíme, že se až třicet procent obyvatelstva může ocitnout ve finančních problémech.

 

Statisíce exekucí jsou na desetimilionovou zemi obrovské číslo. Ti lidé často nevidí žádnou šanci…

To číslo bychom měli dramaticky snížit. Jistě si za to mnozí mohou sami, ale často také ne. Možná může být na vině také nedostatečná finanční gramotnost nebo různé lichvářské a exekuční „gangy“. Musíme se starat o to, aby se ti lidé neocitli bez pomoci, aby byli součástí rekvalifikačních programů nebo aby jejich děti měly rovný přístup ke vzdělání.

 

Může se do řešení těchto „problémů velkého řádu“ zapojit i konkrétně Česká spořitelna nebo vy osobně jako její šéf?

Samozřejmě že klíčová bude role státu a politické scény na všech úrovních, soukromý sektor ale může velmi významně pomoci. My konkrétně s našimi nadačními aktivitami můžeme přispívat k proměnám školství. Můžeme se aktivně podílet na transformaci ekonomiky. Můžeme nabídnout svou pomoc v řešení řady dalších problémů, od problematiky předlužených domácností třeba až po dostupnost bydlení. Myslíme si, že spořitelna i další banky mohou mít v těch potřebných změnách silnou a užitečnou roli.

 

Zeptám se trochu cynicky: A co z toho bude vaše banka mít?

Odpovím stejně napřímo: užitek. Jsme natolik srostlí s fungováním české společnosti, že pro nás zcela platí přímá úměrnost – čím lépe se vede lidem, tím lépe se daří spořitelně a naopak. Do měsíčních a kvartálních grafů se asi dostupnost bydlení nebo omezení exekucí převádí těžko. Jenže my jsme tu už skoro dvě stě let a ještě dlouho být chceme. Proto přemýšlíme v poněkud delším horizontu.

 

Žádná helikoptéra

Česká republika, stejně jako ostatní země, nyní chystá svůj „národní plán obnovy“. Je teď ta správná chvíle k diskusi o tom, kam bychom měli do budoucna směřovat?

Myslím, že je. Měli bychom k „projektu obnovy“ přistoupit chytře a využít maximum možností. První verze plánu, který Česko chystá pro evropské orgány, byla spíše soupisem různých akcí k čerpání peněz než skutečným plánem na obnovu ekonomiky. K tomu jsme byli v rámci Národní ekonomické rady vlády (NERV) dost kritičtí. S takovým přístupem bychom navíc nesplnili evropské podmínky k čerpání.

 

Ty jsou jaké?

Nejde o žádné „helicopter money“, které se někam nahází a je jedno, k čemu budou využity. Podmínka je, aby skutečně vedly k posílení ekonomické stability dané země. Unie také nejprve proplatí jen deset procent zamýšlených investic, devadesát bude muset být financováno z jiných zdrojů. A teprve po dokončení příslušného projektu a prokázání, že je funkční, smysluplný a skutečně zemi někam posouvá, bude z evropských zdrojů proplacen zbytek.

 

Zmínil jste NERV. Jak v praxi funguje? A poslouchá vláda vaše doporučení?

Upřímně řečeno, mohlo by to fungovat o hodně lépe. Intenzita setkávání se v posledních měsících dost zmenšila a nemá to dostatečně koncepční charakter. Přitom je tam velmi zajímavý mix lidí, kteří jsou ochotni tomu věnovat čas a energii.

 

Podařilo se ten čas a energii dotáhnout k něčemu pozitivnímu?

Doufám, že ano. Velké úsilí jsme věnovali tomu, abychom mohli posílit kapitál Českomoravské záruční a rozvojové banky, která by se do budoucna mohla stát Národní rozvojovou bankou. Tak aby se mohla spolupodílet na těch rozvojových projektech. V projektech by se pak kombinovaly evropské peníze, peníze od Národní rozvojové banky a případně i soukromý kapitál a státní rozpočet. Na posílení kapitálu rozvojové banky bychom přitom na začátku použili právě část unijních peněz.

 

Odsouhlasí Evropská komise, aby část peněz z Unie vlastně takhle „převlékla dres“ a stala se kapitálem české Národní rozvojové banky?

Podle dosavadních jednání to vypadá, že ano. Zkušenost z fungování obdobných institucí ve Francii nebo Německu je velmi dobrá. Národní rozvojová banka by mimochodem neměla podléhat vládě, ale parlamentu, jako je tomu u obdobných institucí v zahraničí. Bude samozřejmě záležet na tom, zda politická reprezentace, která vzejde z podzimních voleb, tento projekt dotáhne. Ale já jsem v tomto směru optimista, je to nadějný krok.

 

Pod touto bankou by měl fungovat i „Národní rozvojový fond“, kam slíbily přispívat soukromé banky?

Ano, ten fond už dostal licenci, letos si na jednom dvou projektech vyzkoušíme, jak by to mohlo celé fungovat. Pokud by vedle sebe fungovala Národní rozvojová banka a tento fond, můžeme mít najednou k dispozici desítky, možná i stovky miliard korun na kvalitní a užitečné projekty. To je podle mě chytrý způsob, jak přemýšlet o obnově po pandemii.

 

Pomocná ruka

Mluvili jsme o státu, ale s čím do postcovidového období vykročí vaše banka?

Čeká nás spousta zajímavé práce. Bude pokračovat digitalizace našich služeb, ale to už je vlastně docela běžná záležitost. Otevřela se nám možnost pracovat s bankovní identitou, přes kterou se budou moci naši klienti prokazovat nejen vůči státu, ale také směrem k řadě poskytovatelů komer-čních služeb. Především se ale chceme posunout ještě mnohem dál v poradenství svým klientům, firemním i individuálním.

 

Jak si mám ten posun v poradenství představit?

Chceme čím dál více směřovat od prostého poskytování bankovních služeb k „financial health company“, tedy společnosti pro finanční zdraví. Chceme pomáhat celé společnosti i jednotlivcům při řešení problémů, o kterých jsme tu mluvili. Vytvořili jsme speciální průzkumné týmy a zabýváme se teď například problematikou dostupného bydlení nebo chutí lidí k samostatnému podnikání. A hledáme ty nejlepší cesty, jak v tom můžeme pomoci. Zkoumáme, jak bychom jako banka mohli pomoci i lidem s napjatými rodinnými rozpočty.

 

Pojďme si probrat jeden příklad konkrétněji. Jak můžete pomoci třeba v oblasti dostupnějšího bydlení?

Můžeme se zapojit ve více směrech. Spolu s developery, kde cítíme zájem, chceme rozvíjet myšlenku rozumně dostupného nájemního bydlení. Tady se zrovna mohou potkat peníze z fondu obnovy s těmi od nás a zajistit tak financování podobných projektů. Na straně druhé můžeme za své klienty garantovat jejich schopnost platit nájem a přispět tak ke snadnějšímu uzavírání nájemních vztahů. Můžeme být i těmi, kdo se pokouší sladit zájmy obcí, majitelů pozemků, developerů a dalších. Sami už ve vnitřních cílech nebudeme klást důraz primárně na objem poskytnutých hypoték, ale na počet klientů, kterým pomůžeme k vyřešení jejich bydlení.

 

Lze obdobně postupovat i u oněch sociálně ohrožených skupin?

Tady bychom my jako banky měli mít stejné „cílové ukazatele“ i se státem, a to snižování počtu lidí v exekucích. To bude vyžadovat jak kroky politické a exekutivní, tak třeba i poradenství od bank, které pomůže lidem, aby se do těch situací nedostávali. Nemám za tím jen úvahu lidsky empatickou, ale i pragmaticky byznysovou. Pokud bude třetina společnosti finančně strádat, budeme se se všemi konkurenty prát jen o sedmdesát procent potenciálního trhu. Když se bude rozumně dařit skoro každému, trh se nám rozroste. Tady je vidět, že sociální a kapitalistický přístup nemusejí být v rozporu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama