Nedostatek míst ve školách: Stát zaspal 15 let a odnesou to děti

Nebudu si půjčovat cizí zkušenosti a rovnou sáhnu do vlastní rodiny. Syn, ročník 2011, je narozený na jaře. Na jaře jsou také zápisy do školek. Už když mu byly tři roky, po sídlišti, na kterém bydlíme, se vědělo, že školky „tříleťáky“ neberou: jsou totiž plné dětí o rok nebo o dva starších. Matky si o tom povídaly na pískovištích, k zápisu do školky jsme tedy šli s tím, že to asi nedopadne. A podle očekávání to také nedopadlo.

Syn nicméně kolektiv potřeboval, zapsala jsem ho proto do školky soukromé. Tehdy jen na dva dny v týdnu – jinak bych všechno, co jsem si tehdy zvládla přivydělat, dala za školku. V tu chvíli jsme to ovšem ještě jako výpadek nevnímali. Říkali jsme si doma, že kluk je ještě malý a že kombinace kolektivu a pobytu doma ve třech letech vlastně nevadí. Kdyby ale stejná situace trvala i dál, asi už by nám to vadilo víc. Pak už by mu vypadl docela velký kus možnosti socializovat se a zapadnout do kolektivu. Dospěli jsme také k závěru, že kdo na soukromou školku nevydělává, má smůlu.

O rok později už zápis dopadl dobře, syna přijali i ve státní školce, my se nicméně dobrovolně rozhodli zůstat v soukromé. Na pískovištích si nicméně matky o plných školkách povídaly dál. A ne zbytečně. O dva roky později s mladší dcerou byla sice situace o něco lepší, ale i tak to pořád u tříletých dětí byla „bojovka“. A není bez zajímavosti, že v některých částech Prahy si o přeplněných školkách povídají matky na pískovištích stále.

Stres a panika

Další krizová situace přišla před nástupem synka do první třídy. V kolektivu mu to moc nešlo, prostě nebyl dítě, které zapadá do škatulek a jde s davem. I proto nám pedagogicko-psychologická poradna doporučila nedávat ho do spádové školy u našeho bydliště, která by jinak byla povinná ho přijmout. Prý to tam s dětmi, které nejdou s davem, moc neumějí: bylo by lepší, aby chodil někam, kde to zvládnou líp.

Obešla jsem všechny základky v okolí. Někde byli vstřícnější, někde méně, jednu věc ale všichni opakovali úplně stejně – jsme plní, musíme vzít naše spádové děti a pak teprve můžeme vzít někoho odjinud. Nemůžeme vám zaručit, že na vás zbude místo. A to i přesto, že zrovna v našem okolí skoro každá škola přistavuje nejrůznější pavilonky, nástavby na střechy nebo celé nové trakty s učebnami.

Dalo by se namítnout, že zrovna naše situace nebyla úplně standardní. Na druhé straně stačí, abyste zjistili, že vaše spádová škola má dlouholeté problémy se šikanou nebo že má široko daleko pověst zařízení, které děti nic nenaučí. Prostě pověst špatné školy. Už v takovém případě vás začne zajímat, kam jinam by vaše dítko mohlo jít. Od kolegů v práci jsem se navíc dozvěděla, že v jiných pražských městských částech se dokonce i o místo pro spádové děti losovalo, protože ani pro ně samotné nebylo na školách dost místa. Byl to stres pro rodiče, kteří se často o této bezútěšné situaci dozvěděli až přímo u zápisu a nezajistili si předtím zadní vrátka ještě někde jinde.

My jsme řešili stres kvůli problému, jak dostat syna na školu, která se nám líbí, on je ale pro ně tak říkajíc nespádový. U všech zápisů byla jistota přijetí minimální, současně jsme ale opravdu nechtěli skončit na původní spádové škole. Poradna asi věděla, co říká; kdyby si to nemyslela, určitě by nás tam nechali v klidu nastoupit. Situace se však v jednu chvíli zdála takřka neřešitelná.

Nakonec příběh dopadl dobře. Syn se dostal na jinou státní základku. Jasno o tom ale nebylo až do června zápisového roku. Stálo nás to nervy, notnou dávku „otravování“ u paní ředitelky i propadání panice.

Sociální inženýrství 2.0

Teď kolem sebe vidím známé, jak řeší, kam přihlásit deváťáky na střední školy. Někde vcelku v klidu, jinde se stresem a nejasným výsledkem. Obě moje děti jsou zatím na prvním stupni, já si ale uvědomila, jak naivní byla moje představa, když jsem si po zápisu do první třídy oddechla s tím, že na střední už to půjde líp. Jsou tam přece přijímačky a ty děti jasně roztřídí podle jejich znalostí. No, evidentně to líp nepůjde a stejný boj se s námi potáhne dál.

První bitva může přijít v páté třídě, pokud bychom uvažovali o víceletém gymnáziu. V takovou chvíli bychom ale ještě byli v luxusní situaci: pokud by to nevyšlo, zatím by se nic nedělo. V deváté třídě ale budeme asi „hysterčit“ víc.

Nelíbí se mi současně představa, aby moje děti chodily na jakoukoli školu, jen aby byly někde přijaté. Proč by neměly chodit na školu takového zaměření, které jim bude sedět? Nemůžu přece jako rodič po nikom chtít, aby strávil čtyři roky svého života u něčeho, co ho nezajímá a nejspíš to ani nikdy dělat nebude.

Tím pro mě i padá argument, který se nyní objevuje, že statisticky je míst na školách dost. Ano, možná jich je nominálně dost, ale my nemůžeme jen mechanicky rozdělovat děti do škol podle počtu volných míst. Takové sociální inženýrství už tady v minulosti bylo a já rozhodně nestojím o to, aby se jakkoli týkalo mých dětí. Studijní typy možná budou, možná také ne, ale chtěla bych, aby si střední školu mohly vybrat úměrně svým schopnostem. A myslím, že velká většina rodičů to vidí podobně.

Hypotetický scénář

O tom, že se do škol valí hodně dětí, se ví už od konce první dekády tohoto století. Prostý selský rozum říká, že když vlna začala v mateřinkách, bude jistě pokračovat na základních školách, pak na středních a pak se nejspíš dostane i na školy vysoké (to jen zmiňuji, aby nás to opět za čtyři roky nepřekvapilo). Zřizovatelé tedy nezaspali teď, ale minimálně v posledních alespoň patnácti letech. Situaci řeší a dohánějí, až když nastane. Přístavby ke školám se ale nepostaví přes noc, pořád tak zůstane část dětí, jež tento deficit odnesou tím, že budou u přijímacích zkoušek v nevýhodě oproti starším spolužákům, kteří patří mezi méně početné ročníky. Přitom o velkém počtu dětí se ví, už když se narodí. Stačí se jen o tato čísla zajímat a projektovat je trochu do budoucna.

Když si představím hypotetický nejčernější scénář, vyjde mi za současné situace zhruba toto: nyní se mohou dostávat na střední školy děti, které do školky mohly chodit jen jeden rok, protože je dříve z kapacitních důvodů nepřijali a na soukromou školku rodina nemusela mít peníze. Pokud měla rodina smůlu, děti chodily taky na ne zrovna dobrou základní školu a změnit tuto nepříznivou situaci nebylo mnohdy reálné. Teď se se stejnou situací setkávají na školách středních. Řada z nich se na školu nedostane i přesto, že by na to jinak měla. Konkurence je prostě větší než v jiných letech.

Asi by tedy bylo dobré se zamyslet, jestli nám teď neroste generace, jejíž přístup ke kvalitnímu vzdělání stát svou liknavostí neovlivnil na mnoho let dopředu. Přeplněnost školek, základních škol a teď i středních škol se totiž netýká pořád jiných skupin dětí, jak by se možná mohlo zdát. Ve statistických tabulkách jde o čísla. V reálném životě se pořád jedná o ty stejné děti a rodiny, jen jde pokaždé o jiný stupeň vzdělávání. Stejný problém prožívají neustále dokola tak trochu bez naděje, že by to někdy mohlo být i jiné. A já sama za sebe doufám, že se to zrovna s mými dětmi, s nadsázkou řečeno, nepotáhne až k doktorátu.