Žlábek

Jestlipak víš, že bys mohl udělat manekýnskou kariéru? Máš na to postavu a tvářičku jak z prospektu. Však Richard vždy přesvědčivě odporoval: dělá práci, kterou má rád a již by za nic nevyměnil.

Byl obkladačem, a ne ledajakým. Koupelny obkládal neledajakými kachlíčky. Když někdo například chtěl renesanční koupelnu, přinesl dotyčnému k nahlédnutí reprodukce obrazů Botticelliho a Raffae-la, aby si z nich vybral, co mu sedne. (Leonarda však nikdy nenabízel, neboť tušil, že Giocondu by chtěli všichni, a to by se pak umonalisoval, což by byla pěkná votrava.) Podobně nabízel těm, co si přáli koupelnu barokní, obrazy od Caravaggia až po Rubense.

A rokokové koupelny našly své předobrazy u Watteaua a Fragonarda. Ale pokud šlo o koupelny secesní, všichni chtěli Klimta anebo Slovanskou epopej.

Převést slavné obrazy do kachlíčkové mozaiky a obložit jimi koupelny nebylo ale tak snadné. Nestačila jen perfektní znalost obkladačského řemesla. Richard byl nepochybně umělec, i když jistě subspecies. Vždyť obrazy musel napřed koupelnově zjednodušit, a už to byl kumšt, a potom je pečlivě rozložit do kachlíčkové podoby, aby uživatel koupelny směl mít duchovní i fyzický zážitek z renesance, baroka etc., ať už se v koupelně oddával očisťovacímu či intimnímu blaženství.

Byli jsme v tom čase málem bohatou zemí a Richardovy artistní koupelny si mohli dopřát větší i menší oligarchové, ale i různí pokoutní zbohatlíci. A platilo, že kdo neměl Richardovu koupelnu, ale pouze vilu v duchu „podnikatelského baroka“, ten se mohl jít vycpat. A tak byl Richard pod tlakem obrovské konjunktury.