Žlábek

Kultura

Obkladač se živí tím, že převádí do kachlíčků slavné obrazy, jenže přijde ekonomický útlum – tak začíná povídka, kterou pro říjnový Reportér napsal čerstvý držitel ceny Magnesia Litera za prózu.

Audio
verze

Jestlipak víš, že bys mohl udělat manekýnskou kariéru? Máš na to postavu a tvářičku jak z prospektu. Však Richard vždy přesvědčivě odporoval: dělá práci, kterou má rád a již by za nic nevyměnil.

Byl obkladačem, a ne ledajakým. Koupelny obkládal neledajakými kachlíčky. Když někdo například chtěl renesanční koupelnu, přinesl dotyčnému k nahlédnutí reprodukce obrazů Botticelliho a Raffae-la, aby si z nich vybral, co mu sedne. (Leonarda však nikdy nenabízel, neboť tušil, že Giocondu by chtěli všichni, a to by se pak umonalisoval, což by byla pěkná votrava.) Podobně nabízel těm, co si přáli koupelnu barokní, obrazy od Caravaggia až po Rubense. 

A rokokové koupelny našly své předobrazy u Watteaua a Fragonarda. Ale pokud šlo o koupelny secesní, všichni chtěli Klimta anebo Slovanskou epopej. 

Převést slavné obrazy do kachlíčkové mozaiky a obložit jimi koupelny nebylo ale tak snadné. Nestačila jen perfektní znalost obkladačského řemesla. Richard byl nepochybně umělec, i když jistě subspecies. Vždyť obrazy musel napřed koupelnově zjednodušit, a už to byl kumšt, a potom je pečlivě rozložit do kachlíčkové podoby, aby uživatel koupelny směl mít duchovní i fyzický zážitek z renesance, baroka etc., ať už se v koupelně oddával očisťovacímu či intimnímu blaženství. 

Byli jsme v tom čase málem bohatou zemí a Richardovy artistní koupelny si mohli dopřát větší i menší oligarchové, ale i různí pokoutní zbohatlíci. A platilo, že kdo neměl Richardovu koupelnu, ale pouze vilu v duchu „podnikatelského baroka“, ten se mohl jít vycpat. A tak byl Richard pod tlakem obrovské konjunktury.

Jenže pak se dostavila ekonomická recese a zpomalení růstu, a když se ten čas vlekl a vlekl, až recese přešla v ekonomickou depresi, o Richardovy koupelny už nebyl zájem. A Richard, přece jen navyklý na jistý způsob života, chtě nechtě zareagoval na inzerát hledající manekýna. Ale velký oděvní dům nehledal manekýna na módní přehlídky, nýbrž do výlohy. 

Hned vám to vysvětlím. Jsme, jak jistě víte, v neblahé recesi, která postihla i naši firmu. Ale americký výzkumný ústav v Denveru objevil cosi, co by nám mohlo hodit záchranné lano. Američtí výzkumníci totiž tvrdí, že když se do výlohy mezi figuríny manekýnů a manekýnek vpraví jeden živý manekýn, aniž by ale bylo znát, že to není figurína, má to podivuhodný účinek. Prý každý, kdo nahlédne do výlohy a uvidí živou figurínu, je uchvácen a doslova vtažen do krámu a kšefty se zas hejbou. Ale ten hypnotický efekt je vázán vždycky na to, že živý manekýn imitující figurínu nesmí dát najevo, že je živý, jinak by to nefungovalo. Nesmíte se pohnout a ve chvíli, kdy se na vás dívají, nesmíte ani mrknout. Čeká vás vysoký nástupní plat, který má vykompenzovat, že když se neosvědčíte, hned zrušíme smlouvu a skončíte na dlažbě, jak kapitalistické zákony kázají nám.

Richard na to chtě nechtě přistoupil. 

 

 

Ve výloze už byly čtyři figuríny, dva manekýni a dvě manekýnky, a měl se vpasovat mezi ně. A protože nemůže osm hodin v kuse nehybně stát, budou to dvě čtyřhodinovky, vždycky ho totiž na hodinku vystřídá skutečná figurína, jež bude mít jeho hlavu, jeho tvář. A hlava byla pečlivě vyrobena z dřevěného špalku podle Richardovy nejvěrnější fotografie. Měl pro to pochopení, připomínalo mu to kopírování slavných obrazů na koupelnové kachlíčky. 

A pak už to spustili. Bylo to jak ve strážní službě: čtyři hodiny, pak hodinová pauza a hned další čtyři hodiny; a potom už celých oddechových patnáct hodin po službě. A ty dvě čtyřhodinovky si odsloužil v čase, kdy kolem výlohy prošlo nejvíc chodců. A střídání s figurínou proběhlo samozřejmě za zataženou výlohou.

Vysoký nástupní plat si musel tvrdě zasloužit. Už hned ten první den Richardovi došlo, že to bude makačka. Přísné stráže před Buckinghamským palácem byly ve srovnání s ním jen šašci v těch jejich červených tunikách a černých huňatých kloboucích. Měly totiž tu výhodu, že se o nich vědělo, že jsou živé, a tak se jim pardonovalo nejen nějaké to mrknutí, ale turisti si s radostí užili i každý jejich drobný pohyb. O Ríšovi se nesmělo vědět, že je živý, nic nesmělo zpochybnit jeho sošnost. A protože náhodou měl sošný talent, byl ve své stoprocentní ztuhlosti naprosto nerozlišitelný od ostatních figurín. A mrkl jenom a pouze tehdy, když bylo před výlohou pusto. A jeho dar absolutní nehybnosti nesl své ovoce. Američtí analytici se jako vždy nemýlili. Výloha s Richardem přitáhla do krámu zákazníky. 

Jenže něco jiného je dar sošnosti a něco jiného zvládat nudu dvakrát čtyřhodinového trčení na fleku. Ale Richard si našel know-how, jak ve výloze utloukat čas. Tak se například sázel sám se sebou, kolik žen a naproti tomu kolik mužů se během těch dvou čtyřhodinovek u výlohy zastaví. Děti do toho nepočítal. Dále hrál s těmi, co na něho bezostyšně hleděli, na takzvanou oční přetlačovanou či mrkanou: kdo dýl vydrží nemrknout. Samozřejmě vždycky vyhrál. I když ti před výlohou to nikdy nebrali jako svou porážku: vždyť figuríny přece neumí mrkat. A navymýšlel si hodně takových her. Však bylo tady jedno zlé pokušení, které mohlo vše pokazit. Ale o tom podrobněji.

Richard viděl kdysi v televizi, jak herec a klaun Jan Werich předvedl to, čemu říkal žlábek: vyplázl špičku jazyka mezi sevřenými rty tak, že tu špičku prohnul do žlábku. A ať už to byl žlábek anebo komínek, jak tomu zas říkali jiní, Richarda to prostě okouzlilo. Taky by to rád svedl, ale jestli měl dar sošnosti, talent žlábkovitosti mu nebyl dán. Žlábek musel pracně nacvičovat. A nejednou se stalo, že ještě při té obkládačské práci v koupelnách se zvedl od kachlíček, zvedl od rozdělaného Raffaela nebo Rubense, a před koupelnovým zrcadlem žlábek chvíli trénoval. A jak trpělivost někomu přináší růže, tak Ríšovi přinesla žlábek. Ale vraťme se zpátky do výlohy.

Na Richarda totiž náhle sedlo pokušení udělat na ty, co na něho před výlohou tak pitomě zírají, udělat na ně svůj nejroztomilejší žlábek. A to pokušení bylo jak rázné švihnutí bičem, a Richard měl co dělat, aby to až v poslední chvíli zvládl. A dál si už dával pozor, aby se to už nikdy nezopakovalo.

Ekonomickou recesi zase vystřídala konjunktura a Richard využil první příležitosti, aby se zas mohl vrátit ke svému obkladačskému řemeslu. Snadno se rozloučil s výlohou, kde si odestál bezpočet hodin, a jako bonus a suvenýr mu na rozloučenou zabalili tu figurínu, s níž se střídal ve výloze. Doma ji pak vybalil a po kratičké úvaze ji s poťouchlým úsměvem postavil v předsíni do rohu jako věšák na klobouky. 

Richardovy obrazné koupelny šly znova na dračku a posunul svůj repertoár až ke koupelnám kubistickým. A tak Picassovy Avignonské slečny osídlily mnohé zbohatlické koupelny a ze všech stran tam teď hleděly na oligarchy cákající se ve vanách se svými neavignonskými slečnami. A protože vita brevis, ars longa, Richard mohl bez váhání přejít i ke koupelnám expresionistickým, op-artovým, pop-artovým, konceptuálním i postmoderním. A tak plynul čas při práci, kterou měl nevýslovně rád a která mu po sošné nehybnosti znova teď dopřála dynamičnost života a každodenní styk s velkými malířskými Mistry všech epoch.

Když kolem něčeho pravidelně chodíte, může se stát, že si dlouho nevšimnete jisté změny. Ale pak se jednoho dne ve dveřích s kýmsi loučíte a ten si uvědomí, že ouha, zapomněl na klobouk. Moment, řekne Richard a jde pro návštěvníkův klobouk odložený na hlavě figuríny. A teprve po odchodu návštěvníka tam zůstane chvíli stát, čímsi zmaten. A pak se ještě k figuríně vrátí. Něco se s ní totiž stalo. I když asi nic moc, jen v tom dřevěném ksichtíku maličká změna: něco jako dvě vrásky tady hned u chřípí. 

Však to, co napřed vypadalo jenom jako bizarní podivnůstka, svědčící nejspíš o tom, že v tom špalku dřeva, z něhož byla hlava figuríny vyrobena, pracuje čas, si ale postupně přibíralo další a další nápadné změny, až bylo jasné, že je to proces, který už nikdo nezastaví. 

Já bych řekla, Ríšo – pravila jedna z jeho postelových návštěvnic, když na hlavu figuríny odkládala svůj rozkošný klobouček –, že ten věšák na klobouky ti tady začíná ošklivět. Ta figurína stárne, brouku.

A nechme odplynout nějaké další roky, aby Richardovi konečně došlo, že tohle přece odkudsi zná, to už se kdysi kdesi stalo, nebo snad ne? Ale musí na to přijít až další z jeho ložnicových návštěvnic: Koukej, Rišulíne, vždyť ta tvá věšáková figurína tu stárne místo tebe.

A my, kteří už dobře víme, o co se tu hraje, nebudem překvapeni, že se Richard dožije vysokého věku v plné síle a jeho tvář nepoznamená žádné škrábnutí času: ach, bude mlád, věčně jen mlád… 

Jenže pak jednoho večera stane před věšákem na klobouky, před tou místo něho zestárlou a už hodně šerednou figurínou a promluví na ni, a dokonce se jí s poťouchlým úsměvem lehounce pokloní, a tu jako když švihne bičem: vyplázne na ni žlábek! Ale to se nemělo stát. Když se totiž potom vrátí do ložnice, další z jeho líbezných postelových slepiček zděšeně zakvoká a uletí mu otevřeným oknem. 

Richardovi ještě chvíli trvá, než pochopí, co se vlastně stalo. To on je teď starý a příšerně šeredný, zatímco věšák na klobouky švihem omládl. Ale potom, poslušen řádu věcí, vždyť nedá se už nic dělat, předá figuríně své doklady a klíče od bytu a sám se místo ní postaví do kouta jako už hodně starý věšák.

Ale figurína Richarda, tedy řekněme Richard II., si ani moc neužije kachlíčkování koupelen, i když by to jistě zvládala stejně bravurně jako sám Richard I. Však jak už to v kapitalistických systémech chodí, konjunkturu zas vystřídá pomalý růst a tentokrát už přímo ekonomická deprese a velký oděvní dům rychle ztrácí zákazníky. A když už je na tom velice zle, kdosi vyloví z internetu Richarda. Ale ten už je dnes starej pes, míní jeden. A jsme my snad staří psi? míní druzí.

Přicházíme za vámi s lukrativní nabídkou.

Tady na ten starej věšák si odložte klobouky, nabídne Richardova figurína.

Jenže my nemáme žádných klobouků, upozorní jeden z návštěvníků a předvedou své řídce ochlupené hlavy.

Ach sans-chapeaux, kývne s odkazem na Velkou francouzskou revoluci. Tak pojďme, pánové.

Bez problémů zvládne sošnost, a dokonce je s to ve výloze v kuse stát celých čtyřiadvacet hodin. Ale to po něm nikdo nechce. Existují jakési zákony na ochranu zaměstnanců. Takže denně jen ty dvě čtyřhodinovky.

Však stojí a stojí a stojí a zákazníci se nehrnou. Takže žádný užitek z něho nepoplyne? 

Já ovšem vím svoje. Jdu kolem výlohy a vidím tam stát pouze další dřevěnou figurínu mezi dřevěnými figurínami. Kdepak, tenhle si s vámi na mrkanou nezahraje. A tak se poťouchle ušklíbnu a vystrčím na něho špičku jazyka, vystrčím žlábek! Ale to se kruci nemělo stát. Až přijedete do mého města, budete tam teď potkávat už jenom samé žlábky.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement