Kopyta víří prach, hra vrcholí

Obrazem

Připomíná to trochu ragby na koních, místo šišatého míče se ale používá mrtvý kozel nebo tele. A když se při hře vydá chumel hřebců vaším směrem, jde z toho Evropanovi mráz po zádech. Kyrgyzská národní hra se obvykle pořádá jako oslava, soutěžící můžou vyhrát třeba ojeté auto, tunu rýže, velblouda, ovce a kozy. Zprávy o konání prastaré hry se někdy šíří zcela moderně – videoklipem na TikToku, WhatsAppu nebo Instagramu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Z oblaků prachu se zjevil jezdec na koni s tankistickou helmou na hlavě. Tryskem uhání pustinou, v zubech svírá krátký bičík kamčy a vší silou drží bezhlavé tele. Muži sedící na okolních kopcích vstávají vzrušením. V dlouhých prošívaných černých kabátech nazývaných čapan připomínají havrany, zima jim není ani v prosinci. Okrový oblak se dává do pohybu a valí se za jezdcem jako nezadržitelná pouštní bouře. Prach zvedají kopyta stovek koní, jejichž jezdci chtějí ukořistit tele a dovézt ho do cíle před tribunu, kterou představují korby náklaďáků. Kdo uspěje, vyhraje ojetý mercedes vyzdobený barevnými balonky, který stojí na vrcholu kopce všem na očích.

„Naši předkové hráli tuhle hru s živým vlkem, proto jí říkali kok-boru, což znamená v překladu šedý vlk,“ říká mi čtyřicetiletý pekař Žanibek Musajev. Sledovat hru jsme se vypravili společně, cesta do vzdálené vesnice Kyrgyz-Kyštak v odlehlém batkenském okrese na jihu Kyrgyzstánu trvala autem čtyři hodiny. „V dnešní době se hrají dvě varianty – při kok-boru proti sobě nastupují dva týmy hráčů v různobarevných dresech, na střídačkách čekají náhradníci a hřiště má jasně vymezené hranice.“ Jezdci se snaží hodit bezhlavé tele do branek připomínajících obří ptačí hnízda uplácaná z bláta a starých pneumatik. Jako hokej se hraje třikrát po dvaceti minutách a hra má svoje rozhodčí. „Kok-boru se hraje hlavně v severním Kyrgyzstánu, ale tohle je alaman ulak,“ rozzáří se Žanibek. „Tady jsou stovky jezdců a každý bojuje sám za sebe, to je mnohem větší adrenalin.“

 

 

Kyrgyzský národní sport připomíná ragby na koních, jen místo šišatého míče se používá mrtvé zvíře. „Kozel nebo tele se den před hrou podřízne, usekne se mu hlava a část nohou. Vyvrhne se, do břišní dutiny se nasype sůl nebo kukuřice a pak se všechny otvory zašijí pevnou nití. Zvíře musí být vždycky mužského pohlaví kvůli úctě k ženám a taky se při hře dobře drží za šourek,“ vysvětluje mi Žanibek. Po zápase maso nepřijde nazmar – nařeže se na kostky a opeče na sádle s brambory a cibulí. „Říká se tomu kurdak a masíčko je dokonale měkké, když po něm celý den dupou koně.“

Alaman ulak obvykle pořádá sedlák nebo obchodník u příležitosti oslav obřízky syna. Snad u každé kyrgyzské vesnice je více či méně rovný plácek, kde se hraje už po generace. Pro opravdu velké hry nechá organizátor natočit videoklip, kde vyhlásí, jaké ceny má připraveny pro vítěze. Reklama se dnes šíří virálně po moderních aplikacích, jako je TikTok, WhatsApp nebo Instagram. „Středně velká hra přijde tak na pět tisíc dolarů,“ odhaduje Žanibek. Hlavní cenou může být třeba ojeté auto, tuna rýže nebo pouť do Mekky, jako menší ceny se pak rozdávají velbloudi, hříbata, ovce, kozy nebo peníze. Na významnější alaman ulak se sjedou stovky jezdců ze širokého okolí, na velké hry neváhají putovat s koňmi na korbách rozhrkaných korejských náklaďáčků i stovky kilometrů přes horské průsmyky. „Nedávno byla hra, kde byl hlavní cenou jednopokojový byt v hlavním městě Biškek v hodnotě osmadvaceti tisíc dolarů, zúčastnilo se jí přes tisíc koní,“ vzpomíná Žanibek, který sám plánuje uspořádat hru, až bude slavit obřízku svých synů.

 

Alkohol se pije málo

Mám určité obtíže sdílet nadšení Kyrgyzů pro sledování jejich nejoblíbenějšího sportu. Alaman ulak obvykle začíná kolem jedenácté dopoledne (k mému potěšení Kyrgyzové neradi brzy vstávají) a končí za soumraku, který v zimě přichází po páté hodině. Většinu dne ale nic pořádně nevidíte. Hra bez hranic se přelévá po krajině a boje se často odehrávají velmi daleko. Diváci posedávají po okolních kopcích a stráních. Jen občas se chumel koní přižene velkou rychlostí blíž a z toho pohledu jde hrůza. Tak nějak to muselo vypadat, když mongolské hordy drancovaly Evropu.

Čas, kdy se hra neodehrává v jejich blízkosti, si Kyrgyzové krátí tlacháním s přáteli a nekonečným loupáním slunečnicových semínek, hraničícím s posedlostí. Občas neodolají vůni grilovaného šašliku nebo kouřícího plovu, jakési místní verze rizota, či se zahřejí nápojem kurut atala, který se připravuje ze sušeného jogurtu, prosné mouky, vody, soli a rozpuštěného másla.

Alkohol se pije málo, přece jen jsme v muslimské zemi, ale někdy narážím na diváky, kteří se pořádně motají a chtějí se nesrozumitelně družit. Přitom je důležité být ve střehu. Když se totiž v zápalu boje moře koní začne valit mezi diváky, nezbývá než začít rychle utíkat nebo se schovat za auta. Životu nebezpečným situacím se nicméně prchající Kyrgyzové vesele smějí a podezřívám je, že to považují za součást zábavy.

Až později mi někdo vysvětlí, že nejlépe se zápas sleduje z vlastního koně, takže velká část hráčů v sedle jsou spíš diváci, kteří se do bojů moc nezapojují.

 

Děsivé pády bez následků

Bývalý celník Žanibaj Tajirov v tradiční čepici kalpak, připomínající obrácený bílý květ, skoro nadskakuje radostí. „Můj hřebec Toru Kaška právě vyhrál pytel rýže. S každou další výhrou jeho cena roste. Je to donské kozácké plemeno, přivezli mi ho před lety z Ruska za tři tisíce dolarů a teď mi nabízeli dvacet tisíc, ale já ho neprodám. Tu radost, když vidíš svého koně vítězit, nevyvážíš žádnými penězi.“ V poslední době přivážejí handlíři koně až z dalekého Polska. Jsou mnohem vyšší a mohutnější než místní koně. „Ale je to sázka do loterie,“ míní Žanibaj. „Když se kůň bude bát bojovat, nemá skoro žádnou cenu.“

Představte si nepřehlednou tlačenici desítek koní, do které musí hráč s koněm vjet a prostrkat se doprostřed. Někde pod kopyty se válí mrtvé tele, které bylo tolikrát pošlapáno a jeho kosti zpřelámány, že připomíná vak. Šikovný kůň se začne točit a odstrčí na zlomek vteřiny protivníky, aby se jeho jezdec mohl sehnout, uchopit osmdesátikilové tele a vyrazit s ním k cíli. Takový hřebec musí být rozený bojovník se statečným srdcem: kobyly se na alaman ulak nepoužívají, prý nemají bojového ducha.

Často zde vídám děsivé pády. S hrůzou si říkám, že jezdec musí být mrtvý nebo dočista zmrzačený, ale on během chvilky ožije, vyskočí do sedla a hraje dál. Kyrgyzští kluci jezdí na koních odmalička a prostě umí padat. Fotografoval jsem dvanáct velkých her a viděl jen jedno vážné zranění hlavy, které skončilo na operačním sále nemocnice v Kyzyl-Kije, což považuji za malý zázrak.

Pekař Žanibek Musajev sní o tom, že se mu podaří vychovat hřebce, který jednou bude vítězit ve velkých hrách. Alaman ulak je totiž nejen sport, ale i velký byznys – jen místo hráčů se prodávají za astronomické částky koně. Jezdci žádnou velkou hodnotu nemají. Na zahradě rodinného domu ve vesnici Borbaš postavil Žanibek malou stáj a koupil prvního koně, kterému dal jméno Dos, což znamená v překladu Přítel. Kvůli pandemii však měla jeho pekárna potíže s odbytem, Žanibek nezvládal splácet dluhy a musel Přítele v říjnu prodat. „Na kyrgyzské vesnici mají lidé peníze ve zvířatech. Když kupuješ zrno nebo seno, je to, jako kdybys dával peníze do banky. Tele, kozel nebo kůň rostou, zvyšuje se jejich cena a můžeš je kdykoli prodat, třeba když umře babička a nemáš na pohřeb.“

„Špičkový kůň, který vyhrává velké hry, může stát sto i sto padesát tisíc dolarů,“ zasní se Žanibek, pro kterého by takový úspěch byl cestou k bohatství. Je prosinec a ve stáji už mu řehtají dva noví jedenapůlroční hřebci. Čeká ho dlouhá cesta, koně se můžou pořádně pustit do bojů až ve čtyřech pěti letech. Tentokrát byl ale s výběrem jmen opatrnější. „Jmenují se Herkules a Achilles, aby se mi sousedi zase nesmáli, že jsem prodal svého Přítele.“

 

Autor je fotoreportér, držitel mnoha ocenění – včetně soutěže World Press Photo a Best of Photojournalism.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement