PODCAST: A najednou sedíš na baru s Clivem Owenem...

Lidé

Lednové vydání Reportéra přináší historky a portréty štamgastů legendárního pražského baru Bluelight, které nafotila Alžběta Jungrová, a právě s Alžbětou je následující podcast. K redakčnímu mikrofonu přišel taky otec zakladatel František Ludačka, který Bluelight v Josefské ulici na Malé Straně otevřel před více než šestadvaceti lety.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Po revoluci pracoval v Praze jako zaměstnanec zahraničních firem, ale v sedmatřiceti už chtěl být vlastním pánem: „A napadlo mě, že by dobrým zdrojem obživy mohl být vlastní bar.“

V oboru měl zkušenosti pouze coby zákazník, tím pádem bylo třeba spoléhat na šťastné náhody. „Zavolal jsem na první inzerát, nabízející prostor v Josefské, a šel se podívat. Byl to bývalý antikvariát, bílé stěny, navíc malý prostor, pětasedmdesát metrů čtverečních, ale i tak jsem řekl, že beru – blahoslavení chudí duchem.“

Vzápětí odjel na dovolenou do Tanzanie: „Vrátil jsem se s představou, že bude v mém baru podlaha vysypaná pískem, hosté sedět na zemi, kdo chce, může tam hrát na bubínky…“

Pak naštěstí opět nechal vývoj náhodě.

„Nechali jsme někdejší bílé stěny otlouct kladívkem na původní omítku, to ještě přetřeli hnědou, a při kolaudaci paní z hygieny říkala: Máte to tady fajn, kdy budete malovat? Tak jsem odpovídal, že to už je vymalováno, a když se otevřelo, hosté do stěn začali rejpat čmáranice. Já je každé ráno přetíral, aby to v baru nevypadalo jak na záchodcích, ale nakonec jsem přetírání vzdal a na stěnách vznikla unikátní živelná grafika, která má stovky autorů – čímž podle mě hosté v baru zažehli energii, která přežívá dodneška.“

Dalším poznávacím znamením Bluelightu se stalo zvláštní světlo ze žárovek nastříkaných oranžovou barvou, a důležitá byla vždycky taky hudba. „V těch devadesátkách jsme pouštěli hodně R’n’B a funky, což jinde v Praze moc nehrálo.“

Alžběta Jungrová začala pravidelně chodit do Bluelightu o pár let později, když jí bylo osmnáct: „Už tehdy to byl jeden z mála barů, kam člověk přijde a vždycky potká někoho známého; chodívalo tam hodně umělců, fotografů, filmařů…“

Čím dál častěji se objevovaly celebrity, pracující toho času v Praze. „Já je sice nikdy nepoznám,“ směje se Alžběta, „ale on mi zpětně někdo řekne, že jsem na baru seděla třeba vedle Clivea Owena.“

Proč si podobní lidé vybírají Bluelight? František má vysvětlení: „Hned zpočátku k nám začali chodit kaskadéři z Barrandova, kteří pracují pro zahraniční produkce, vodili kolegy, a po dvou letech jsem občas popíjel drink s lidmi, které jsem do té doby znal akorát z filmového plátna.“

Žádné mejdanové fotky celebrit se nikdy nedostaly do bulváru, později ani na sociální sítě. „Snad proto,“ říká František, „že vznikla komunita barmanů i štamgastů, kteří si atmosféru důvěry hlídali, a kdyby někdo vytáhl na ostatní foťák, okamžitě letí.“

Celý rozhovor s Alžbětou Jungrovou a Františkem Ludačkou si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích. Posledních pět minut je uzamčeno pro fanoušky, kteří nás podporují na Patreonu.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama