Pokoj 320

Šárka kráčela po chodníku podél domů naproti dlouhé opěrné zdi parku. Kráčela je správné slovo, bůh ví, zda není lepší říct, že si vykračovala. Na vysokých podpatcích byla zvyklá, ale chodník tu nebyl nic moc, navíc do kopce, čili: kráčela nebo vykračovala si dost opatrně. Dívala se vpravo směrem k opěrné zdi a nad ni, na husté křoví a košaté stromy. Všimla si, jak natěsno jsou pod zdí zaparkována auta, taktak se vešla vedle vozovky, která byla spíš dopravní stokou. Hlavně dolů se tu jezdilo rychle. Chodník vedl podél pozdně secesních domů, Šárka registrovala, že některé byly zrekonstruované, jiné tímto procesem procházely. Na jednom zaznamenala pár dělníků, kteří i v podvečer cosi kutali na lešení.

To vše viděla, ale objekt jejího nejviditelnějšího zájmu jí šel po boku. Ve společníkovi, v němž byla zavěšena, měla dobrou, profi oporu. Bylo zřejmé, že si pomalou chůzi užívají, zřejmé, že ani auta, co kolem nich rychle projížděla dolů k náměstí, nemůžou narušit klidný soulad. Nespěchali a z řeči jejich těl bylo možné odtušit, že to, k čemu směřují, je natolik dané, jasné, že spěch není namístě. Navíc už skoro na místě byli. I kdyby někdo, kdo by je třeba z protějšího parku pozoroval, nevěděl, že v ulici je pár celkem dobrých hotelů, cíl chůze těch dvou by mu byl jasný. Šárka v krátkých šatech, krátkých tak akorát. Na společníkovi bylo vidět, že si zle nežije. Pozdní čtyřicátník, slušná figura, dobře střižené sportovní sako, kalhoty správné délky. Vcelku hezký pár, mohlo by se říci. I když – pár… Pokud by se někdo zaměřil na detaily, asi by mu došlo, že jde spíš o jistou formu byznysu. Tedy: ne snad, že by šli na byznysovou schůzku, ale že v tom, k čemu očividně cílili, byl spíš byznys. Poptávka na jedné a nabídka odpovídající kvality na druhé straně. Následně adekvátně ohodnocená kvalita. A pravděpodobně pravidelně.

K hotelu se přibližovali v téže chvíli, kdy před ním, v malém zálivu, vykousnutém v už tak úzkém chodníku, zastavil mikrobus. Z něj se vyhrnula skupinka hlučných, rusky hovořících turistů. Řada z nich už vykazovala známky střední až vyšší rozjařenosti. Účel jejich pobytu zde byl na první pohled kontrastní vůči účelu, kvůli němuž se na první pohled k hotelu blížila Šárka se společníkem. Druhá věc je, že první pohledy mohou být někdy matoucí, až zkreslené. Tady tomu ale nic nenasvědčovalo, oné případné zkreslenosti. Celou cestu šli Šárka se společníkem vlažným tempem, pročež nebylo divu, že když došli k hotelu, tak se parta Rusů bez skrupulí vecpala před ně. Dvojici to nijak nevadilo. Sedli si do klubovek v malé hale, řekli si o sekt a aspoň měli chvíli na to, povídat si, ukazovat si vzájemně nějaké věci na mobilech. Bylo znát, že se sice znají, ale že se po nějaký čas neviděli. A že je těší, že si teď ten čas našli.

Check-in ruských návštěvníků české metropole pár metrů od nich pokračoval. Šnečí rychlostí, recepční datloval, seč mohl, ale musel zkontrolovat všechny náležitosti. Jména v počítači, jména v pasech, víza… Zvláště u lidí z neschengenských zemí a zvláště občanů Ruské federace platila přísná pravidla. Koneckonců cizinecká policie po hotelech chodila v posledních letech kvůli kontrolám karet hostů častěji, než jak to chodilo krátce po revoluci. Rusové na formality byli zvyklí, žili v nich doma, takže v cizině jim nepřipadaly nepřípadné. Fronta se krátila pomalu, někteří Rusové v ní si krátili čas občasnými pohledy směrem k Šárce. I neznalý slovanských jazyků by dovodil smysl poznámek, které si pak se smíchem vyměňovali. Šárku to nechávalo v ledovém klidu, byla ze své profese za léta uvyklá.

Konečně se i ona se společníkem mohli zaregistrovat, u nich to šlo ráz naráz. Dohodli se ale, že v klidu dopijí sekt, věděli, že mají čas. Dobré věci je důležité neuspěchat. Nebo: důležité věci je dobré neuspěchat. Šárčinu společníkovi zrovna přišla zpráva, která ho pobavila, usmál se a Šárce něco, zjevně moc milého, řekl. Oba se rozesmáli. Do haly se postupně z nitra hotelu vracela většina už ubytovaných Rusů, jen si na pokojích odkládali zavazadla. Bylo jasné, že mají hned venku naplánovaný večerní program v podobě okružní túry po pražských pivnicích. Popřípadě poté, později, po podnicích poněkud pochybné pověsti. Šárka se společníkem se shodli, že je správný čas vyrazit nahoru. Šli, zavěšeni, zabráni do sebe. Do haly z ulice zrovna vstupoval tělnatý pán s aktovkou, evidentně hotelový host, protože směr k výtahu trefil bez zaváhání. Nikoliv bez zadýchání se. Šárčin společník přivolal zdviž, a když vstoupili, anglicky se příchozího dotázal na patro. „Sjért fluór, plíz,“ zaznělo s přízvukem zrozeným bez pochyb na východ od Česka. Šárka koukla na hotelovou kartu a ukázala společníkovi, že oni mají 320, jedou také do třetího. Všichni se na sebe usmáli a lift je vyvezl do požadovaného podlaží.