Aby virus dál neničil mysl

Report

Pandemie dopadá na lidskou psychiku, přináší setkání se zneklidňující částí nás samotných. Tyto důsledky popsal pro magazín Reportér psychoanalytik a psychiatr – a současně nabídl několik rad, jak své duševní zdraví chránit. Sobě mimo jiné pomůžete tím, že budete pomáhat druhým.

Do svého Deníku z Wu-chanu, popisujícího boj s koronavirem, si čínská spisovatelka Fang Fang zapsala pozoruhodnou větu: „Malinký, okem neviditelný virus, a jak si zahrává se světem.“ Epidemie si skutečně zahrává s lidstvem v mnoha ohledech. Například ohrožuje nejen fyzické zdraví člověka, ale také jeho duševní stav. Virus totiž rafinovaně využívá hlubokou lidskou touhu po kontaktu, setkávání, blízkosti, intimitě – a právě jejím prostřednictvím útočí.

Nepředvídatelnost a neviditelné prostupování virových částic populací prosakuje do našeho prožívání. Nikdo nedokáže říct, jak se virus bude chovat, jak si s ním jeho vlastní tělo poradí. Kdy to všechno skončí a zda to vůbec skončí? Čeho všechno se v životě budeme nuceni vzdát a jak se omezí naše dosud samozřejmá svoboda? Koronavirová epidemie v sobě nese nezměrný potenciál zesílit prožívání emocí, které nás v situaci bezpečí nerozhazují. Ať jde na jedné straně o strach ze zničení a smrti, nebo na opačném pólu o strach z izolace a ztraceného spojení s důležitými lidmi našeho života.

Můžeme se nechat zaplavit úzkostí a propadat katastrofickým vizím, nebo naopak v takzvané antifobické pozici strach zcela popřít, a dokonce se vysmívat těm, kteří se bojí. Obě polohy dnes najdeme uvnitř skupin a společenství, u lidí, kteří si dříve v mnohém rozuměli, avšak nyní jsou radikálně rozštěpení v postoji ke karanténě nebo chápání epidemie.

 

Zapomenutá zkušenost

Pandemie je něčím, na co jsme nebyli dostatečně připraveni – pomohla tomu lidská schopnost popřít a vytěsnit předchozí zážitky. Již zmíněná spisovatelka Fang Fang se ve svém deníku ptala: „Měli jsme zkušenost s epidemií SARS z roku 2003, proč jsme se chovali, jako by se nic vážného nedělo? Proč jsme se nepoučili?“

Čerpat přitom bylo z čeho, jakkoli se předchozí krize svým rozsahem neblížily té nynější. Samantha Brooksová a její kolegové z londýnské King’s College v únoru tohoto roku uveřejnili přehledovou zprávu o psychických dopadech dřívějších epidemií a karantén sestavenou z různých studií. Badatelé si všímali nejen psychických změn lidí omezených v pohybu a izolaci, ale i faktorů, které dopady karantény zhoršovaly nebo naopak pomáhaly zvládnout v průběhu nedávných epidemií: mezi ně patřil například SARS způsobený více smrtelným, ale méně nakažlivým předchůdcem dnešního koronaviru, dále smrtící Ebola, pandemie takzvané prasečí chřipky H1N1 (z let 2009 a 2010) či další koronavirový MERS.

Výsledky výzkumných studií popsaly různé bezprostřední reakce na stres, jež se objevovaly během karantény a po jejím ukončení. Patřily mezi ně vyčerpání, odtažitost od druhých, podrážděnost, nespavost, zhoršení koncentrace a nerozhodnost, nechuť pracovat nebo úvahy o ukončení zaměstnání.

Pobyt v karanténě bez ohledu na povolání provázely nespecifické příznaky psychické nepohody, kolísání nálad, podrážděnost, hněv, citové vyčerpání, otupění pocitů nebo zármutek. Osoby, které se dostaly do karantény v důsledku kontaktu s lidmi nakaženými SARS, popisovaly, že během své izolace zažily pocity strachu (přes 20 procent), nervozity (18 procent), provinění (10 procent). Dlouhodobějším dopadem byl nárůst spotřeby alkoholu a návykového chování tři roky po konci epidemie SARS u lidí, kteří byli v karanténě nebo pracovali v místech s rizikem nákazy. Účastníci studií shodně uváděli, že stresující byly i nejasné a nedostatečné oficiální a vládní informace a zmatky okolo smyslu karantény.

Velmi zásadním poučením pro přípravu na budoucí možné epidemie je, že studie ukázaly zvláště tvrdé dopady na pracovníky ve zdravotnictví. Přibližně devět procent nemocničního personálu, který byl nucen jít do izolace, připouštěl závažnější depresivní příznaky tři roky po ukončení karantény. Při bližším zkoumání se pak ukázalo, že téměř 60 procent zdravotníků se závažnějšími depresivními příznaky pobývalo v karanténě.

Významná část zdravotníků po ukončení karantény projevovala vyhýbavé chování, snažila se minimalizovat kontakt s pacienty nebo měla pracovní absence. Vyhýbali se kašlajícím lidem, veřejným místům a skupinám lidí. Tři studie ukázaly také to, že čím déle karanténa trvá, tím výraznější jsou příznaky posttraumatické stresové poruchy, hněvu a vyhýbavého chování.

Tyto závěry do značné míry potvrzují i informace, které mám z Velké Británie, kde každý rok několik měsíců pracuji. Když nyní se svými kolegy za lamanšským kanálem probíráme nepřipravenost států na vpád koronavirové epidemie, dostáváme se ke skrytým duševním následkům u lékařů, zdravotních sester, záchranářů, hasičů, policistů a všech, kteří jsou v těchto dnech ve službě. Psychické dopady se zde dokonce podobají změnám, jež pozorujeme u účastníků válečných konfliktů. Nejohroženější skupinou je přitom služebně nejmladší personál, obecně ovšem platí, že i ti nejodolnější zkušení lékaři se mohou ocitnout v situacích, které jsou pro ně osobně významné: starají se například o pacienty, kteří jim připomínají blízkého nebo kamaráda, nebo musí několikrát denně příbuzným sdělovat nepříznivé zprávy.

 

Co pomáhá

Pozitivní zprávou ovšem je, že – obecně řečeno – současné epidemii čelíme s dosud nejlepším vybavením v historii lidstva: vyspělou zdravotní péčí, účinným výzkumem a neuvěřitelnou schopností vyměňovat si na dálku poznatky a zkušenosti. Což se projevuje jak v samotném boji s virem, tak i v možnostech bojovat s následky pandemie na lidskou psychiku.

Koronavirus po nás vyžaduje změny v životě, které však nakonec mohou vést k lepšímu. Dokládá to i celosvětová zkušenost mých kolegů psychoanalytiků, kteří až do března 2020 nepřisuzovali distančnímu kontaktu s pacienty žádnou váhu a na online setkání s pacienty pohlíželi s velkou nedůvěrou. O pár týdnů později byli nuceni změnit svůj postoj a učit se spoustu nových věcí. A začali chválit technologický pokrok, který umožňuje v léčbě i výuce pokračovat na dálku.

Co dalšího kromě připravenosti ke změnám nám uprostřed pandemie může pomoci? Dalo by se toho napsat více, ale zde je pár praktických rad:

Dávat si odstup od jakéhosi magického rituálu nutkavého, neustálého sledování epidemických statistik a zpráv.

Přemýšlet o spolehlivých zdrojích kvalitních, srozumitelných a ověřených informací.

Pokud to jde, zastavit se, věnovat se opomíjeným oblastem svého života: tvořit.

Zkrátka dělat cokoli, co mírní podprahovou tíseň, zachovává schopnost myslet a důvěru ve smysl a účinnost vlastního snažení. Sem například patří i vnímavost vůči potřebám druhých: úzkost snižuje a pocity bezmoci pomáhá snášet dobrovolnictví.

A jak už jsem naznačil, důležité je udržovat komunikaci nejen se svým nejbližším okolím.

Pro příklad: Moji izraelští kolegové psychoanalytici si ve whatsappové skupině o asi 150 členech po několik týdnů jarních restrikcí denně vyměnili přibližně 300 příspěvků. Komunikace jim pomohla významně snížit úzkost. V jejím rámci sdíleli vlastní kresby, fotografie, dokonce i hudbu a tance. Několik dobrovolníků v této skupině každý den shrnulo, co se během dne událo: tato stručná shrnutí rozeslaná druhý den celé skupině fungovala jako její uklidňující paměť a udržovala prostor pro myšlení. Absorbovala úzkost, strach a pocity ztráty. Osvědčila se jim také setkání na Zoomu jednou týdně, při nichž sdíleli své sny a nápady k nim.

 

Vyspílat viníkům

Začal jsem spisovatelkou Fang Fang, na závěr stojí možná za to ocitovat i pár jejích vět popisujících zkušenost, jak čelit epidemii.

„Měli bychom ocenit všechny ty, kteří přestože sami mají hluboko do kapsy, pomůžou v nouzi jiným chudým, starým a potřebným.

Měli bychom věnovat svou pozornost všem vytrvalcům, kteří přes všechnu únavu dál stojí na stráži a hájí své pevnosti…

Důležité je nezapomínat na rodiny nakažených a zemřelých. Jejich utrpení a jejich bolest jsou hluboké, někteří si je v sobě ponesou možná celý život…

Lidé ze sebe budou potřebovat dostat všechno to potlačované, vyplakat se, vyspílat viníkům, budou potřebovat útěchu.

Epidemie je protivník, s nímž si není radno zahrávat. Společnými silami ho jistě porazíme, jen ať už naši stratégové prosím nevyvádějí žádné koniny.“

 

Autor je psychoanalytik a psychiatr. Vyučuje lékařskou psychologii na 1. lékařské Fakultě UK v Praze a psychoanalýzu na fakultě sociálních studií v Brně. Působí v soukromé praxi v Česku a ve Velké Británii.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama