Na cestě

Kultura

„Sedáme si ke stolu, na který někdo vysype hromadu kokainu. Vráťa se pohotově chopí brčka a rozfouká prášek po celé místnosti, protože nikdy nic nešňupal a spletl si povel ,breathe in‘ s ,breathe out‘…“ Členka The Plastic People of the Universe – která miluje beatnickou knihu „Na cestě“ od Jacka Kerouaca – píše o americkém turné kapely před čtrnácti lety.

Audio
verze

V roce 2008 jsme s kapelou The Plastic People of the Universe vyrazili na čtyřicetidenní turné po Spojených státech. Čekal nás Středozápad, Východní i Západní pobřeží, včetně Colorada, kde se nachází Denver – mé vysněné místo z dob, kdy jsem jedním dechem zhltla beatnickou bibli „Na cestě“ od Jacka Kerouaca.

Naší kapele bylo dohromady tři sta let, ale někteří členové by beatniky hravě strčili do kapsy. V Praze jsme právě dotočili nové album „Maska za maskou“ a americký promotér Ben se rozhodl vydat verzi v Americe a prodávat ji na koncertech…

 

Ben je snaživý yuppík, který chce mít všechno pod kontrolou. Smyslem jeho života je výkon a cílem produkt. Česky umí jen pár slov, a tak komunikuje přese mě.

Před odletem mi píše:

„Evo, možná bych v anglické verzi bukletu upravil tu sadistickou skladbu, kde se zpívá – ‚dětma nezatopíš‘, to není moc cool.“

„To ani nemá bejt cool, to je idiom,“ vysvětluju.

„Aha, a ten idiom znamená, že máš děti ráda, a proto s nima nezatopíš, nebo…?“

„O děti nejde,“ skočím mu do řeči.

„Aha, takže prostě jenom došlo dříví a ty přemejšlíš, jak…“

„O dříví taky nejde.“

„A o co jde?“

„Právě že o nic.“

„Vždycky o něco jde, proberem to, až přiletíte,“ rozloučí se Ben.

 

 

Den před odletem si stihnu zlomit prostředníček pravé ruky při pošťuchování na divoké rozlučkové party.

„Buď zůstanete doma, nebo si budete na každý koncert sundavat dlahu a hrát se zlomeným prstem, ale asi vám to nesroste,“ varuje mě chirurg.

„Budu si pokaždé sundavat dlahu, to určitě sroste.“

Den nato už sedíme v letadle do New Yorku tehdy ještě s možností neomezené konzumace alkoholu. Saxofonista chce letušce ušetřit chození, a tak s ní klábosí přímo v prostoru se zásobami pití. Po desáté Bloody Mary se opře zády o technický panel a vystouplým obratlem zmáčkne tlačítko s nápisem „nádrž s palivem“; čímž způsobí poplach. Hned ale využívá svého šamanského vzezření, všechny uklidní a po pár minutách už má v letadle dovoleno i kouřit.

Z New Yorku letíme do Detroitu, pak do Ohia, den nato vystupujeme v klubu Slepé prase, kde kdysi hrávala Nirvana. Jsme grogy po cestě, bolí mě prst a trochu nám hapruje moderování. Uvádím skladbu, po pár slovech se ale Vráťa zmocní mikrofonu a zahlásí: „Ona to popletla, ta skladba je úplně o něčem jiným...“

Ben nám po koncertě domlouvá:

„Musíte si hlídat imidž, a ne se takhle předvádět. Taky by mě zajímalo, proč se v Čechách o tomhle turné nepíše, ale že nějaká česká kapela „Coats“ jede do Finska, o tom je ve všech novinách.“

„Coats? Jo aha, Kabáti…“ smějeme se.

„Jaký mají texty?“ vyzvídá Ben.

„Tak třeba ‚Vim, co je dobrý, vím, co je špatný, nevim, jak to vim, ale vim to, málo platný…‘“ vzpomenu si na jeden z textů Kabátů.

„Můžeš mi to přeložit?“

„Můžu. I know what’s good, I know what’s bad, I don’t know how I know it, but I know it, sorry, baby.“

„Hm, zajímavě přímočaré…,“ řekne Ben zamyšleně.

 

První týden turné nesmyslně šněrujeme Středozápad sem a tam, logistika zjevně není Benovou silnou stránkou. Navíc se mračí, že jsem si před odletem nehlídala končetiny a jsem nezodpovědná. Když zastavíme u jezera Michigan, které vypadá jako moře, neváhám a skočím do vln, jsou překvapivě sladké, a tak je proplouvám a nechávám si chladit zlomeninu netušíc, že kolem jezera pojedeme ještě nejmíň pětkrát.

 

Po pár dnech Ben navazuje na naši lingvistickou přestřelku z Prahy.

„Co s těma nehořlavejma dětma? Šlo by to říct jinak?“

„Šlo, třeba ,zdí neprojdeš‘,“ improvizuju.

„Kam neprojdeš?“

„Kamkoli.“

Tak. A mám zas na dva dny klid.

Z Minneapolis pokračujeme do Milwaukee, kde nás čeká rozhovor v místním rádiu. „Kde jste vlastně za totality sháněli hudbu?“ zajímá se moderátor.

„Na černém trhu v Krčském lese,“ odpovím. „Tam člověk sehnal všechny vinyly. Čas od času přijel anton a odvezl nás na policejní stanici nebo s náma jezdil po polích…“

Od této chvíle se mnou moderátor jedná jako s někým, komu z totality hráblo.

„Co se stalo?“ ptám se venku Vráti.

Tys přeložila Krčský les jako „Neck forest“ – „neck“ je sice krk, ale víš co… a „forest“ tady spíš znamená džungle a pak jsi, nevím proč, řekla „anton“ česky, takže on má pocit, že jsme se brodili v džungli po krk ve vinylech a pak nás po polích honil nějakej Anton.

 

Uplynou dva týdny a my pořád jen křižujeme Interstate 80 s nápisem „můžete si pronajmout kus dálnice Ronalda Reagana“, stavíme u benzinek, kde každý Američan cumlá brčkem svůj půllitrový kyblík s oříškovou kávou. Ben nám slavnostně oznamuje, že kapesné je deset dolarů na den. Kerouac byl taky asi měsíc na sušenkách, jenže ten to aspoň pálil po silnici sto padesát a měl spoustu zážitků, kdežto my se ploužíme rychlostí sedmdesát mil v hodině. Teď právě jedeme deset hodin do Nebrasky, kde nás uprostřed vyprahlé země čeká další gig v dřevěné tančírně. Když se bubeník dovídá výši denního honoráře, začne balit kufry, v Praze pracuje pro IBM, turné se mu absolutně nevyplácí a nechce přijít na buben.

„Vole, to se v uměleckým životě stává, že prostě někdy nevyděláš. Jestli odjedeš, podřízneš si pod sebou větev,“ varuje ho Vráťa.

„Co to znamená?“

„Najdi si to na internetu.“

Ben stále bojuje s textem.

„Jak ten idiom pokračuje? Třeba mi to docvakne…“

„Dětma nezatopíš a gumový odskáčou.“

„Jo takže to nejsou skutečný děti, ale plastic! Cool! Můžem to v příštím intervjú propojit s názvem vaší kapely.“

Jedeme deset hodin do Kansasu zahrát pro dvacet lidí, protože Ben zapomněl vylepit plakáty, a pak se zase vracíme zpátky k jezeru Michigan do Chicaga, kde vystupujeme na legendárním festivalu Lollapalooza. Vráťa objevil v backstagi pípu, ze které tekla místo limonády vodka; tak dlouho čepoval, až z toho všeho zapomněl na festivalu saxofon.

Nálada v kapele lítá nahoru dolů, jsme unavení, zhubla jsem pět kilo. Ponorka by se dala ještě vydržet, ale deset babek na den je výsměch, takže všichni živoříme na arašídách.

„Měli byste probrat, co říkat v rozhovorech, zamakat na PR,“ radí nám Ben. „A co vlastně děláte celou dobu namačkaní v autě?“ ptá se velkopansky s plnou pusou dvojitého hambáče.

„My v autě buď soutěžíme o to, komu nejvíc kručí v břiše, anebo hrajeme takovou hru na dvouslovné věty sestávající ze dvou stejných slov, přičemž ta věta musí dávat smysl. V angličtině to moc nejde,“ odpovím.

„Například?“ Ben musí vědět všechno.

„Zatím máme třeba ‚kozy kozy‘.“

„Kozy kozy? Jakože hodně koz?“

„Ne, jakože prsa kozy.“

„To ale nejsou dvě stejný slova.“

„U nás právě jo...“

Frčíme letadlem do Toronta a den nato autem do New Yorku. V klubu Joe’s pub na nás čekají hotová CD, zatím bez bukletů. Kmotrem je Giorgio Gomelski, první manažer Stounů.

Po koncertě jsme pozvaní do čtvrti Bowery na benefiční aukci, která je pořádána na počest Allena Ginsberga, otce beatniků. Interiér vypadá mysticky jako z filmů od Davida Lynche. K tanci nám hraje a zpívá Debbie Harry, zpěvačka z Blondie.

Najednou kolem mě projde známá tvář – kytarista od Patti Smith.

„Ty jsi Lenny Kaye,“ vyhrknu.

„A co jako?“

„Nic, jsi můj idol.“

„Pojďme se na to napít,“ řekne Lenny a vede mě k baru.

Mluvili jsme dlouho, shodli se na tom, že druhá a čtvrtá skladba na poslední desce jsou nejlepší, protože je složil on, a že až budou hrát s Patti v Praze, tak mě napíše na guest list.

Druhý den jedeme do Vermontu, indiánského státu jezer deset hodin, ale mně to nevadí, protože jsem zamilovaná. Všude kolem jsou obrovské javory obrostlé divokou révou, jako liány, réva se opírá a chytá o strom packama, z větví visí krásné cancoury. Volám mámě, která hlídá mou dceru, a svěřuju se jí se svým pocitem.

„No jo, kytarista, to bude zas ňákej hajzl, jak ten minulej.“

„Ale, mami, ten minulej neměl ani kapelu a tenhle je od Patti Smith.“

„Jsou to všechno hajzlové.“

Z Vermontu odlétáme na Floridu, kam jezdí zámožní páprdové, co nesnesou zimu. Po koncertě rozjíždíme divoký večírek, po dlouhé době se konečně i pořádně najíme. Violista tančí twist. Sedmdesátiletý Vráťa skáče po hlavě šipku do vířivky, kousne mě do chodidla a pak zmizí pod vodou. Je tam dost dlouho, ve chvíli, kdy začínám zjišťovat číslo na záchranku, se naštěstí vynoří.

„Vy jste ale blbý… já se netopil, předváděl jsem vám tu scénu z Formanova filmu ‚Přelet nad kukaččím hnízdem‘. Včera jsme se o ní bavili v autě. Jak ten týpek skočí do bazénu, chytí se roštu a zůstane na dně.“

Usušíme se a sedáme si ke stolu, na který někdo vysype hromadu kokainu. Vráťa se pohotově chopí brčka a rozfouká prášek po celé místnosti, protože nikdy nic nešňupal a spletl si povel „breathe in“ s „breathe out“.

Druhý den ráno si jdeme prohlídnout botanickou zahradu, po cestě přebíhají ještěrky po zadních jako brontosauři a pak se zase rychle schovají za kytku, takže to chvilku vypadá, že máme všichni stejné delirium.

Nálada v kapele je po dlouhé době skvělá, moje nadšení ale netrvá dlouho, protože mě intenzivně rozbolí šestka vlevo dole. Krutej trest za pokus o jedno trapný šňupnutí.

Letíme do Washingtonu, kde hrajeme v drsné čtvrti v klubu Black Cat, kam si nás přijde poslechnout Václav Havel s Madeleine Albright.

Madeleine mi pevně stiskne pravačku se zlomeninou, dá si s námi pivko a ptá se, jak se máme.

„Trochu se nám zakoukala do kytaristy od Patti Smith,“ řekne někdo.

„Ježiš, a co budeme dělat?“ spráskne Madeleine starostlivě ruce.

Je moc milá, jenže se mnou nic není, bolí mě prst a zub, takže jdu na hotel.

Celou noc kloktám rum. V pět ráno letíme do Denveru s přestupem v Arizoně, bolestí přestávám vidět, tvář mám jako míč. Konečně přijíždíme do vytouženého Denveru, kde nás vítají nápisy: „Nezastavujte stopařům, může jít o uprchlé vězně.“ Za normálních okolností bych se zasmála, ale jsem vysílená bolestí a vypadám jako oligofrenik. Večer hrajeme v klubu Walnut, jsem úplně grogy, do mikrofonu se zeptám, jestli nemá někdo prášek. Sejde se jich asi deset včetně kontaktu na místního zubaře. Prášek zabere, a tak si nakonec večer užiju v analgetickém oparu.

Vráťa vymyslel beatnický vynález, jak zároveň kouřit, což se vevnitř nesmí, a pít pivo, což se nesmí zase venku, a tak stojí celou dobu ve dveřích, kde pije, kouří a pořád něco vykládá.

„Tak, Evčo, zejtra je sobota, jestli kvůli tobě přijde zubař do ordinace, připrav si tak osmikilčo,“ varuje mě. Zubař, původem Čech, mi dal tři injekce, rozřízl dáseň, vysál hnis, zašil, prohlídnul si rozpis našeho turné a nic nechtěl.

„No jo, taky bych chtěl bejt holka s dlouhejma nohama,“ komentuje Vráťa.

Máme pár dní volno, bydlíme v krásném townhousu ve výšce skoro tři tisíce.

Ráno vyrážíme do Skalistých hor a vystoupáme na jednu z čtyřtisícovek. Navštívíme zlatokopecké údolí, bavíme se s místníma o tom, že Skalisté hory jsou důležité pro klima celé zeměkoule, od Ohňové země až po Aljašku.

„No jo, celej pás pohoří, který má udržovat vláhu z Pacifiku a předávat ji dál, je ohrožený“ říká Vráťa. „Šedesát procent borovic umírá, stejně tolik, jako mejch bejvalejch milenek…“

Večer si vaříme jídlo a díváme se na Scorseseho Taxikáře, zachumlaní do dek. Cítím určité smíření, už jsme potřebovali přerušit to úmorné pachtění. Už je mi trochu líp, měřím si teplotu, teploměr ukazuje 100 stupňů, na chvilku se vyděsím.

„To jsou stupně Fahrenheita, loni se tu s ním měřil nějakej kytarista, myslím, že od Patti Smith, a nepřepnul to zpátky na Celsia,“ říká náš hostitel.

Letíme na Západní pobřeží. V San Franciscu za námi do šatny přišel Jello Biafra, zakladatel kapely „Dead Kennedys“, a konečně jsme si udělali pořádný mejdan.

Turné pomalu končí. Loučíme se s Benem.

„Zkus ještě ten idiom říct jednou úplně jinak,“ říká.

„Sekyrou vokno neumeješ,“ odpovím.

„Cože? Řekni mi konečně, o co tam jde…“

„O to, že máš někdy nechat věci plavat…“

„Plavat, jakože…“

Rozesměju se.

„Jakože úplně… Tak zase někdy na cestě.“

Jo, prst nakonec srostl a Lenny Kaye nás na ten guest list fakt napsal, takže to rozhodně není žádnej hajzl.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement