Michael Žantovský: Československo by dnes v Evropě mělo větší váhu

Report

Poradce a mluvčí federálního prezidenta Václava Havla v letech 1990–1992 Michael Žantovský v rozhovoru pro magazín Reportér říká, že ho rozdělení Československa stále mrzí. „Bylo nám zřejmé, že dva menší státy nebudou mít totožnou váhu, kterou by představovalo Československo,“ popisuje tehdejší myšlení v okruhu spolupracovníků Václava Havla. A dodává, že to vývoj potvrdil, byť některé jeho nejčernější obavy se nepotvrdily. Žantovský, dnešní výkonný ředitel Knihovny Václava Havla, také říká, že federaci v roce 1992 rozdělili jen dva lidé – Václav Klaus a Vladimír Mečiar.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak byste komentoval rozhovory s Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem pro magazín Reportér, kteří v nich popisují zánik československé federace?

Jsou to dva zcela odlišné rozhovory.

 

Zastavme se tedy nejprve u toho prvního.

Co se týče rozhovoru s Václavem Klausem, tak po faktické stránce mu nelze mnoho vyčíst. Problematická část začíná, když se dostane na interpretace a začne některé věci vykládat jako projev havlismu nebo kosmopolitismu. To jsou za mě falešné interpretace, protože považovat například referendum za projev kosmopolitismu je mylné. Klausova kolébka parlamentní demokracie, Velká Británie, uspořádala referendum o skotské samostatnosti v roce 2014 a byl to z ústavního hlediska zcela legitimní způsob zvládnutí problému. Neexistuje tedy pádný argument, který by vylučoval takovou možnost v roce 1992 v Československu kromě toho, že ho vítězné strany tehdejších voleb nechtěly a nepřijaly. Samozřejmě to můžeme přičíst ranému stupni politické kultury, bylo pár let po revoluci. Ale faktem zůstává, že o rozdělení Československa rozhodli dva lidé a legitimní vysvětlení, proč nemohlo dojít k referendu, neexistuje.

 

Profesor Jan Rychlík, historik, který se zabýval rozdělením federace, říká, že kdyby proběhlo referendum o rozdělení Československa, lidé by patrně odmítli jeho zánik, ale problém byl v tom, že se ani jedna strana nedokázala dohodnout na konkrétní formě státu.

V tom má profesor Rychlík pravdu. Ale ty důvody, proč se neuměly obě strany shodnout, byly zástupné. Podle mého jsou otázky „Přejete si zachování společného státu?“ či „Přejete si vytvoření dvou samostatných států?“ relativně neutrální – a bylo by možné je použít. Nejlepší by za mě bylo vytvořit návrh nové federální ústavy a uspořádat referendum, zdali občané přijímají či odmítají společný stát na základě této ústavy. Komise Federálního shromáždění na tom pracovala, nakonec to ale nedopadlo.

 

A co si myslíte o rozhovoru s Vladimírem Mečiarem?

Ten je podle mého plný nepřesností a nepravd. Například že kompetenční zákon byl přijat za zády vyjednávacích stran kvůli dohodě mezi VPN (Veřejnost proti násilí, široké slovenské porevoluční hnutí – pozn. red.) a křídlem Václava Havla v Praze. Nic takového se nestalo. Kompromis nakonec dohodl předseda Slovenské národní rady František Mikloško s Petrem Pithartem (tehdejším předsedou české vlády – pozn. red.) a role Václava Havla v tom nebyla ústřední. A že by k výměně vlády na Slovensku v roce 1991 došlo po dohodě mezi Fedorem Gálem a Václavem Havlem, si vůbec nevybavuji. Mluvil jsem o tom nedávno se dvěma významnými kolegy z tehdejšího okruhu Václava Havla a všichni máme stejný pocit, že se nic takového nestalo. A rozhodně také nedošlo k tomu, že by Havel nabídl Mečiarovi funkci předsedy federální vlády.

 

Je zajímavé, že to Vladimír Mečiar tvrdil i před deseti lety.

Mečiar některé věci tvrdil od samého začátku, ale snažili jsme se přijít na nějaký moment, kdy se to mohlo stát. Jediný moment, který nás napadal, byl po volbách v roce 1992, kdy šlo o to, jestli se dá zřídit federální vláda, ale Mečiar, zdá se, mluví o dřívější době. Vzpomínal na jedno jednání o federaci, které vedl Václav Havel, přítomen byl i Čarnogurský a Pithart. Ještě než se ale dostali do této fáze, tak prý prezident Havel Vladimíru Mečiarovi osobně nabídl funkci předsedy federální vlády. Jednání v takovém formátu se ale uskutečnilo až někdy v květnu 1991, kdy už Mečiar nebyl předsedou slovenské vlády.

 

Takže se tohle jednání, kde by Mečiar dostal nabídku na federálního premiéra, nestalo.

Jestliže chce člověk uvažovat důsledně a férově, tak nemůže říct, že se to nikdy nestalo. Ale podle mé paměti, podle toho, čemu jsem byl přítomen, a podle toho, co si pamatují moji bývalí kolegové, se to nikdy nestalo. A je nepravda, co říká Mečiar o Havlově roli na Slovensku. Například tvrzení o ukončení vývozů zbrojního materiálu na popud Havla, které vyvolalo na Slovensku hospodářskou katastrofu, má v sobě hned několik nepravd. V první řadě to oznámení o konci zbrojních vývozů zejména teroristickým a dalším státům na Blízkém východě přednesl tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier. Václav Havel ho později podpořil, ale to oznámení bylo Dienstbierovo.

 

A v čem ještě se Mečiar mýlí?

Za druhé, k tomu pádu exportu by došlo tak jako tak, jednak kvůli zhroucení Sověty kontrolovaného trhu Rady vzájemné hospodářské pomoci. Jednak skončila studená válka a všechny státy si vybíraly mírovou dividendu, tudíž tehdy o zbrojní materiál nebyl zájem. Dále není pravda, že nezaměstnanost na Slovensku narostla celonárodně na 20 procent. Podíval jsem se na záznamy Světové banky, která uváděla nárůst maximálně na 12 procent. Takže jako obvykle, Mečiar špatně dokáže rozlišovat mezi tím, co je prokazatelně pravda a co si myslí on, že je pravda. To se občas politikům bohužel stává.

 

Jinými slovy jako by si vytvářel argumentační zázemí, jímž by si rozdělení Československa obhájil.

Ano. Poté také Mečiar uvádí, že česká strana měla několik variant jednostranného odchodu z federace. Pokud měla, tak o tom nevím. Nevěděl o tom Havel, nevěděl o tom nikdo z mého okruhu.

 

Václav Klaus také říká, že o ničem takovém nevěděl.

My jsme nic takového nepřipravovali, rozhodně ne na Hradě, jelikož jsme se snažili do poslední chvíle rozdělení federace zabránit. Pak je docela zajímavé, jak pan Mečiar hovoří o tom, jak ten proces probíhal. Vadilo, že i ve skupinách, které mezi sebou jednaly, tedy v ODS a jeho HZDS, měli někteří lidé různé názory. Takže tvrdí, že kvůli tomu museli s panem Klausem jednat pouze ve dvou a poté přednášet delegacím dohodnutá řešení. To je ovšem další ilustrace toho, že ten postup nesplňoval náležitosti demokratického procesu, že šlo v zásadě jenom o jednání dvou lidí. Mečiar také tvrdí, že měli mandát k takovému jednání, což je velmi pochybné, jelikož si pamatuju, že jejich strany získaly ve volbách kolem 29 procent.

 

ODS v České národní radě měla přes 29 procent, ale ve Federálním shromáždění, v české části získala více. A HZDS dostala ve volbách do Slovenské národní rady přes 37 procent.

Ve volbách do Federálního shromáždění získala HZDS něco přes 33 procent. To stále rozhodně nejde považovat za nějaký výrazný mandát. Navíc ani jedna z těch stran neměla ve svém volebním programu rozdělení Československa. Mečiar vždy tvrdil, že je stoupencem autentické federace.

 

Přitom on říká, že všichni v jeho okolí, včetně jeho, byli pro samostatné Slovensko, což je myslím si jeho projekce po třiceti letech.

Ano, to jsou projekce. Říká, že ODS získala v Česku ve volbách zásadní zmocnění k jakémukoli řešení krize. Nic takového ale nedostala. Ještě jedna poslední a výrazná nepravda – podle něho se většina českých občanů v průzkumech vyjadřovala pro vznik samostatné České republiky. Což nevyjadřovala. Všechny průzkumy veřejného mínění ukazovaly nejen v České republice, ale i na Slovensku mírnou většinu pro zachování společného státu.

 

Věřili jsme ve federaci

Jak jsme se dostali k tomu, že ten stát nakonec rozdělili dva lidé? Kvůli výsledku voleb? Nebo byl stát už skutečně natolik rozložen, že se jen muselo vyřešit, jak ho rozdělit?

To je úžasná otázka. Musím začít z trochu delší perspektivy. Oba dva, jak Václav Klaus, tak Vladimír Mečiar, tvrdí, že to rozhodnutí bylo nevyhnutelné. Bylo to údajně výsledkem procesu, který byl nezastavitelný. To je racionalizace ex post. To je pojetí historie, které známe z marxismu jako historický determinismus, že nějaké materiální faktory určují neodvratně vývoj. Já a řada dalších lidí jsme přesvědčení, že historii vytvářejí lidé, tudíž nebyla nevyhnutelná ani první světová válka, ani druhá světová válka, ale ani rozdělení Československa. Bylo to výsledkem činnosti konkrétních politických sil a konkrétních lidí.

 

A v případě rozdělení federace šlo o co?

V našem případě to bylo výsledkem situace, kdy ústavní systém byl zablokovaný do takové míry, že v jeho rámci nebylo možné problém vyřešit. Existovaly pokusy, většina z nich vycházela od Václava Havla, jak nalézt pojistky pro případ takovéto situace. Jedním z nich je zákon o ústavním soudu, který Havel navrhoval a který byl ve Federálním shromáždění poté přijat s pozměňovacím návrhem, že ústavní soud nemůže rozhodovat o souladu národních ústav s federální ústavou – až do přijetí nové federální ústavy.

 

Čímž vlastně do některých zásadních věcí vůbec nemohl zasahovat.

Byla to Hlava XXII. Dokud o tom nemohl rozhodovat, tak bylo těžko možné vytvořit novou československou federální ústavu. Dalším z Havlových pokusů byl ústavní zákon o celostátním referendu s tím, že Federální shromáždění stanoví, o jaké otázce se bude hlasovat. Jelikož se ale Federální shromáždění nikdy nebylo schopno dohodnout, o jaké otázce se má hlasovat, tak i toto řešení bylo neúčinné.

 

Vy jste ale přece tehdy coby federální prezident a lidé kolem něho moc neměli mandát tyhle věci řešit. Mečiar s Klausem ho měli od voličů, zatímco Václav Havel ve volbách zvolen nebyl.

Václav Havel v roce 1992 zvolen nebyl, ale to už byl proces rozdělení nezastavitelný. Do té doby ale ten mandát jako prezident zvolený Federálním shromážděním měl a tady je důležitý rozdíl, který je nutný reflektovat. Václav Havel nikdy netrval na způsobu vyřešení problému, nabízel pouze prostředky k vyřešení problému, ať už referendum, ústavní soud a tak dále. Vždycky říkal a byl v tom důsledný, že pokud si slovenský národ bude přát nezávislost, tak na to má právo.

 

Jinými slovy se snažil být v roli moderátora.

Ano. A snažil se také pomáhat vytvářet nástroje, které by mohly přispět k řešení situace.

 

A nejspíše předejít té situaci, že federaci – jak říkáte – rozdělí Mečiar s Klausem.

Ano, přesně tak.

 

Jaký byl názor Václava Havla a jeho okolí, včetně vás, na zachování federace? Chtěli jste ji, pokud vím, určitě zachovat?

Ano. Není sporu o tom, že jsme chtěli zachovat federaci, a tak jsme i v tomto směru včetně Václava Havla vystupovali. Samozřejmě s tím, že ten společný stát představuje nějakou hodnotu, které se nelze lehce vzdát. Náš názor byl jasný z historických důvodů, jelikož jsme chápali československý stát jako něco, co nám odkázali naši předkové. Dále tady byly důvody právní povahy.

 

Například?

Lidé jako Havel, Mečiar či Klaus byli ústavní činitelé a všichni skládali slib věrnosti České a Slovenské Federativní republice a dodržování ústavy a zákonů federace. Pak zde byly pohledy geopolitické. Bylo nám zřejmé, že dva menší státy nebudou mít totožnou váhu, kterou by představovalo Československo. To by dnes ostatně bylo s více než patnácti miliony obyvateli osmým největším státem Evropské unie hned za Nizozemskem a před Belgií. Myslím si, že třicet let poté se tyto úvahy potvrdily. Měli jsme také obavy z následků rozdělení, ty obavy se paradoxně týkaly více Slovenska než Česka. Říkali jsme si, že Česká republika se nějakým způsobem protluče jakožto silnější a známější z té dvojice, kdežto Slovensko by se budovalo v podstatě od samého začátku. Geopolitická situace byla v té době plná nejrůznějších nacionalismů, ať už maďarského, či dokonce toho, jaký byl vidět v rozpadající se Jugoslávii. Myslím si také, že platí pro všechny, že jsme měli pozitivní vztah ke Slovensku. Máme ho i dodnes, mám na Slovensku mnoho přátel a  moje druhá žena pochází z Nitry.

 

Ostatně i Václav Klaus má manželku Slovenku.

Ano, já i Václav Klaus máme manželky ze Slovenska, Klaus ji má o trochu déle než já. Nicméně jsme se snažili hájit jak naše osobní zájmy či zájmy Čechů, tak hájit i zájmy Slováků. Je třeba říct, a tady dát za pravdu Klausovi, že část našich obav se nepotvrdila. Slovensko si po úvodních těžkých letech začalo vést dobře, a v některých dobách dokonce i lépe než Česká republika. Nedošlo také k žádnému zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi a dnes ty vztahy jsou vlastně nejlepší za celou dobu. To v první řadě proto, že mezi sebou nemáme žádný zásadní problém, který by naše vztahy zatěžoval. Což ovšem současně člověka vede k uvažování o typickém havlovském paradoxu. Jestliže jsme skutečně neměli žádné vážné důvody pro to, abychom se rozdělovali, a jestliže to následujících třicet let potvrdilo, tak proč jsme se museli vůbec rozdělovat? Kvůli Havlovým nešikovným výrokům o sídlištích na Slovensku jako králíkárnách to určitě nebylo.

 

Když jsme se bavili o historii a o tom, že jste ji vnímali jako nějaký závazek, tak osobně cítím, že minimálně na dvacáté století nahlížejí Slováci jinak než my. Vnímají jinak mnichovskou dohodu, roky 1968 i 1989. Na toto podle mého naráží Klaus i Mečiar. Nebylo prostě prožívání klíčových okamžiků natolik odlišné, že to nešlo slepit?

To je klíčová otázka a bylo by hloupé popírat, že ty rozdíly neexistovaly. Nejspíše jsme si to dost neuvědomovali na začátku, kdy jsme před sebou viděli jako hlavní úkol demokratizaci, dekomunizaci a návrat do Evropy. Ty slovenské sentimenty jsme s Havlem začali vnímat až při cestách do ciziny, kde se k němu slovenský exil stavěl velmi nepřátelsky.

 

Byť to byli částečně luďáci, emigranti ze Slovenského státu, hlavně v anglosaských zemích.

Jistě. Na samém začátku jsme tohle trochu podcenili. Uvědomili jsme si to plně až ve chvíli, když jsme viděli, že takto neuvažují pouze Matice slovenská či některé katolické kruhy na Slovensku, ale že takto, s těmi sentimenty, uvažují i naši kamarádi, spolupracovníci z VPN, lidé z okruhu Václava Havla – že tento moment vnímají jako důležitý a usilují o svébytnost Slovenska. První volební program ve volbách v roce 1990, který psal z velké části Martin Bútora, se jmenoval Šance pro Slovensko.

 

Tedy ne šance pro Československo…

My jsme přitom chtěli šanci pro všechny, tudíž i pro Slovensko. Tehdy jsme o věci začali uvažovat důkladněji a další dva roky jsme se řídili představou, že svébytnost Slovenska, jeho identitu a jeho naprostou rovnoprávnost je třeba uplatnit v novém ústavním uspořádání, včetně přijetí nové ústavy. A stále jsme si mysleli, že v takovém novém federálním rámci toho bude možné dosáhnout.

 

Pragmatismus je v pořádku, ale…

Kdy vám došlo, že je opravdu konec Československa?

To je velmi jednoduché. Když byly oznámeny výsledky voleb v roce 1992, tak jsme věděli, že je konec. Tehdy to byl jasný konec. Ve své knize o Havlovi ale píšu, že už na jednom z dřívějších jednání, někdy na podzim roku 1991, mi Jiří Křižan (poradce prezidenta – pozn. red.) podsunul pod stolem lísteček, na kterém bylo napsáno: „Milý příteli, federace je v prde*i“. Zpátky jsem mu poslal, že to vím i bez něho.

 

Máte ten lísteček někde schovaný?

Ano, mám. Že bude těžké rozdělení státu zabránit, jsme už věděli. Stále jsme to ale považovali za situaci vytvořenou lidmi, za otevřenou situaci, která bude do značné míry záviset na výsledcích voleb v roce 1992. Víme, že ODS kandidovala na Slovensku jako jediná strana s federálním programem. Sotva se tam nedostali.

 

Na Slovensku měli asi tři a půl procenta.

Ano, přesně tak. Sotva se nedostali do parlamentu. Taky jsme nemohli vědět, že VPN úplně vybouchne, že úplně vybouchne Občanské hnutí v českých zemích. Nezapomínejme ale, že i tak ústavní zákon o rozdělení Československa napoprvé neprošel, napodruhé prošel jen o pár hlasů.

 

Mečiar vyprávěl i to, jak hlasy sháněli…

Klaus také zcela otevřeně říká, že v podstatě ty poslance Federálního shromáždění museli uplatit, protože jim museli najít místa.

 

I profesor Rychlík říká, že motivace federálních poslanců byl velký problém.

Byl to velký problém. Já to chápu, nepodceňuji, že i poslanci mají své osobní pohnutky. Zároveň to ale všechno byli poslanci, kteří složili slib na  ústavu federace.

 

Přijde mi, když se bavím s vámi, že vy mnohem více lpíte na hodnotách a tradicích, zatímco Mečiar a Klaus byli mnohem větší pragmatici, kteří ale podle mého víc pochopili ducha doby.

Že byli Klaus a Mečiar daleko více větší pragmatici než my, o tom žádná. Některé pragmatické úvahy, byť jsme s nimi úplně nesouhlasili, jsou zcela legitimní. Zabránit hospodářskému chaosu, zablokování ústavních institucí. To jsou legitimní pragmatické úvahy. Ale pragmatismus je také někdy až příliš hezká nálepka na bezskrupulózní a účelové jednání, které osobně nerespektuji. V kapitole své knihy o Václavu Havlovi, kde jsem psal o rozdělení Československa, cituji Alexandra Hamiltona, který v Listech federalistů popsal o dvě století dříve také určitý druh pragmatismu. Havel toto citoval již při prvním výročí samotové revoluce: „Mezi nejvážnějšími překážkami, s nimiž se přijetí nové ústavy musí potýkat, lze snadno rozpoznat zřejmý zájem určité skupiny lidí v každém státě, bránit se všem změnám, které hrozí omezením jejich moci, zisku a významu úřadů, které zastávají, a zvrácená ctižádost jiné skupiny lidí, kteří chtějí získat prospěch ze zmatků panujících v zemi anebo si slibují lepší osobní vyhlídky od rozdělení země do několika útvarů než z jejího svazku pod jednou vládou.“

 

Což byl asi podle vás Mečiar.

Což byl Mečiar a do jisté míry i Klaus. Klaus měl, a to mu přičítám spíše k dobru, jasnou představu o ekonomické transformaci, akorát se nedala provést s Mečiarem. Žádná federální vláda, kterou by vytvořil, i kdyby byl premiér, by tu radikální transformaci neudělala.

 

To také Klaus v podstatě v rozhovoru říká.

To tam říká. Je to lidské selhání, že v určitém okamžiku si uvědomili, že si udělají věci daleko jednodušší. Když si ten dům rozdělí a každý si bude vládnout v té své polovině domu.

 

Vy jste řekl, že vás rozdělení federace z více důvodů mrzí, ale vztahy mezi Čechy a Slováky jsou teď výborné a vaše nejčernější obavy se nepotvrdily. Jak by asi ty vztahy a situace vypadala, kdyby se tehdy Československo nerozdělilo?

To je otázka, na kterou nedokážu jednoznačně odpovědět, protože to je problém, kterému se v ekonomice říká „opportunity cost“. Nikdy nebudeme znát, jaké by byly náklady na alternativu. Já osobně jsem toho tenkrát litoval, jsem rád a nelituji toho dnes do té míry, že se mé nejčernější obavy nepotvrdily. Zároveň ale jako diplomat vím, že již popsanou geopolitickou cenu jsme za to zaplatili a platíme dodnes. Tudíž moje odpověď nemůže být jednoznačná.

 

Proč si myslíte, že Mečiar i Klaus z Havla, ale i Pitharta, Gála nebo vás dělají takového nepřítele kvůli rozdělení federace?

U Klause to je osobní. Neprojevuje se to jen v otázce rozdělení, ale prakticky ve všech otázkách od začátku demokratické éry. Bohužel základem je zde podle mě neschopnost připustit, že člověkem, který nejvíce přispěl k té podobě společnosti, jakou máme dneska, či k mezinárodním svazkům, kterých jsme dnes součástí, je pro většinu lidí v této zemi i v zahraničí Václav Havel a nikdy to nebude Václav Klaus. Je to škoda, jelikož Václavu Klausovi přiznávám podstatnou roli v hospodářských změnách. Rozhodně, on je v tom lepším či horším jedním z budovatelů státu od samého začátku. Co se týče Mečiara: když jsem odjížděl jako velvyslanec do Spojených států, tak jsem ještě odjížděl jako velvyslanec federativní republiky. Tudíž jsem musel vykonat zdvořilostní návštěvu nejenom u federálního premiéra, ale poté i u českého a slovenského premiéra. Mečiar byl při mém příjezdu milý a říkal, že jsme se sice několikrát nepohodli, ale že na to zapomeneme. Chtěl ale prozradit jednu věc. Jak jsem to prý dělal, že jsem Havlovi vytvořil takový obraz v zahraničí a médiích. Na to jsem mu odpověděl, že jsem nic nevytvořil, to si vytvořil on sám svým životem. Nechtěl tomu uvěřit.

 

Role Rakouska a Bavorska

Proč byl obraz Václava Havla na Slovensku tak komplikovaný? Proč nebyl i tam přijímán jako univerzálně kladná postava?

Ten jeho způsob myšlení a politiky byl značně vzdálený cítění většiny Slováků. Neprojevovalo se to ale pouze ve vztahu k Havlovi, ale i k těm slovenským politikům, kteří reprezentovali stejné hodnoty a způsob myšlení. Jmenovitě například politici ve VPN, Ján Langoš, Fedor Gál a celá řada dalších. To byla skoro imunologická reakce, že tohle pro ně nejsou jejich lidi a nerozumí jejich problémům. Přičítám k tomu i Havlovu snahu o akcent na lidskoprávní hodnoty ve vztahu k maďarské menšině, ve vztahu k romské menšině, což Slováci neměli mezi svými prioritami.

 

Prostě to bylo nekompatibilní.

Havel nebyl typem politika, kterého by Slováci snadno přijali. To se změnilo volbou Zuzany Čaputové jako slovenské prezidentky. Dlouho ale nebyl na Slovensku v politice člověk Havlova typu, kterého by přijali.

Volba Čaputové je ovšem specifická tím, že ona tehdy stála proti nepříliš populárnímu kandidátovi Ficova Smeru.

Jistě. Ale u ní lze říct, že akcentuje a má myšlení podobné jako Václav Havel. Působili tam i přátelé jako Mikuláš Dzurinda a podobní, ale to byli politici jiného typu.

 

Zapomněli jsme ještě něco ohledně rozdělení Československa probrat?

Jedna věc, kterou pro úplnost dodám. Vy jste se ptal obou bývalých premiérů na mezinárodní pozadí, do jaké míry do toho zasahoval někdy jiný. Václav Havel mluvil na jaře 1991 s americkým prezidentem Bushem a žádal ho, aby pomohl Slovensku získat nějakou podstatnější úlohu v rekonstrukci Kuvajtu po první válce v Perském zálivu, včetně dodávek a prodeje zbraní. My víme, že Bush na to reagoval vcelku pozitivně, ale nechtěl se do toho politicky zapojovat.

 

Což je zajímavé. Václav Klaus mi říkal, že nám do toho velmoci nechtěly zasahovat.

A já o tom nejsem zcela přesvědčen, pokud jde o naše sousedy v Rakousku a Bavorsku. Tam mám dojem, že u některých skupin existoval zájem, abychom se nedohodli, a možná tam došlo i ze slovenské strany k nějakým jednáním. Ale to je otázka pro historika, víc k tomu říct nemohu.

 

Jak vy osobně a vaše tehdejší okolí vnímalo známou schůzku ve vile Tugendhat 26. srpna 1992, kde Václav Klaus a Vladimír Mečiar stvrdili rozdělení federace?

My už jsme byli přesvědčeni , že rozdělení je dohodnuté, takže nás to nepřekvapilo. Už v první části léta byl Václav Havel připraven abdikovat, ale nakonec jsme ho přesvědčili, že aby ta abdikace nevypadala jako ústup z boje, bude vázaná na přijetí deklarace o slovenské svrchovanosti 17. července 1992. V tom okamžiku jsme měli všechny papíry připravené – a v ten den také abdikaci oznámil.

 

V této sérii jsme už přinesli rozhovory s Václavem Klausem, Vladimírem Mečiarem, Janem Kalvodou a Petrem Pithartem.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement