A pak jsem zjistil, že jenom fotbal nestačí

Lidé

Po devíti letech v německé bundeslize se loni vrátil do Slovanu Liberec. Theo Gebre Selassie je výjimečný nejen jako hráč. Například se věnuje charitativním projektům. Nebo se jako malý kluk naučil nazpaměť Davidovy žalmy ze Starého zákona. „Být profesionální fotbalista je fajn, ale čím dál častěji mi v životě schází další rozměr,“ říká hráč, jehož táta, lékař, pochází z Etiopie.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Pokud jste před pár měsíci hledali, v kterém e-shopu koupit kávu, mohli jste narazit na akci „play a part“ (Zapoj se). Organizoval ji bývalý český fotbalový reprezentant Theo Gebre Selassie, jenž se po devíti letech v bundesligovém Werderu Brémy loni v létě vrátil do Slovanu Liberec. Na svém webu o ní říkal zhruba toto: Kupte si kafe ode mě, je fakt dobré – sice o něco dražší, ale peníze, které zbydou po uhrazení nákladů, půjdou konkrétní charitativní organizaci, každý měsíc jiné.

Možná se to na první pohled nezdá, ale s organizací takového podniku je dost práce. Co Thea přimělo investovat energii, čas a koneckonců i svou pověst do něčeho takového?

„Být profesionální fotbalista je fajn, ale čím dál častěji mi v životě schází další rozměr. Chtěl jsem pro lidi udělat ještě něco víc než jen hrát fotbal tak dobře, aby je bavilo se na to dívat. A napadlo mě tohle. Provozoval jsem to půl roku, pomohl užitečným projektům k penězům a teď přemýšlím, co jsem mohl udělat lépe a co dál.“

Podobná úvaha, a to nejen mezi sportovci, není ojedinělá, ale ani ne příliš častá. Z čeho v Theově případě vychází?

 

 

„Člověk zvenčí si těžko dovede představit, pod jak brutálním tlakem jste jako hráč ve velké lize. U nás, při veškerém respektu, to není skoro nic. Tam je fotbal velký byznys, spoustě lidí jde o spoustu peněz, média bičují atmosféru a vy se ráno budíte a večer uléháte s pocitem, že není nic důležitějšího než vyhrát příští zápas! Vážně! A když se to nepovede, přijde konec světa! Zároveň musím přiznat, že ten tlak z vás dělá lepšího hráče,“ říká.

A dodává, že ne každý ten tlak unese a i těm, kdo to dokážou, často bere radost ze hry. Jde prý o daň za možnost mít tak skvělou práci. „Ale pokud se bubliny, ve které žijete, dotkne nějaká lidská tragédie – válka, nevyléčitelná nemoc, chudoba, handicapované dítě… –, ten pocit osudovosti příštího zápasu zmizí. Najednou se řekne obligátní. Je to jen fotbal a vy si uvědomíte, že to sice zní jako klišé, ale je to pravda. Asi i tohle poznání mě přivedlo k potřebě nějak pomoci lidem, kteří svůj problém sami nevyřeší,“ vysvětluje.

 

Hlavně nevyčnívat

Určitý tlak musel Theo bezpochyby snášet odmalička, i když nad tím dnes spíše mávne rukou. Prý jeho máma to musela mít horší, když jako bílá učitelka chodila po malém Velkém Meziříčí se dvěma tmavými dětmi a manželem, etiopským lékařem, diabetologem. Narážky na barvu pleti k jeho dětství neodmyslitelně patřily a on si rychle vypěstoval cit pro vhodnou reakci: někdy předstíral, že neslyší, někdy odsekl, někdy se popral a někdy utekl.

MUDr. Chamola Gebre Selassie mi s úsměvem prozradil, že dokud nepřijel studovat do Evropy, nevěděl, že existuje rasismus: „Etiopie je velká a já tam žil mezi samými Etiopany!“ Svým dětem pak opakoval, ať ignorují hloupé řeči a samy ať všude a vždy dělají, co je správné. Co jiného říci?

Táta Gebre Selassie je věřící protestant. (Etiopie je převážně křesťanská země, už od 4. století.) Theo s ním chodil do evangelického kostela. A také sám od sebe docházel na biblické hodiny, kde se víra vysvětluje. Jako malý kluk prý uměl nazpaměť Davidovy žalmy, část Starého zákona. Mámě pak připomínal, aby kostel nezmiňovala jeho kamarádům; nechtěl se odlišovat, upozorňovat na sebe.

Velký Theův kamarád je kapitán Sparty Bořek Dočkal. Poprvé se potkali v reprezentaci do 21 let a pak se sešli v ligovém Liberci: „On už se za ta léta asi hodně obrnil, a protože je chytrý, pohotový a vtipný, dovede poznámky o barvě kůže často otočit do srandy. Ale když zaslechne těžší kalibr, dá najevo, že se mu to nelíbí.“ Bořek Dočkal dodává, že vlastně nikdy nemluvili o tom, jaké to je, snášet nejrůznější projevy rasismu. Něco ale jemu samotnému trochu vysvětlila doba, když hrál v Číně a šel někam s rodinou. „Každý tam na nás zíral. Neohrožovali nás, ale už tahle nechtěná pozornost byla nepříjemná. Dokud jsem to sám nezažil, nedovedl jsem si to představit.“

Theo byl veselé a temperamentní, ale také opatrné dítě. Měl kolem sebe partu věrných kamarádů, kteří – říká maminka – tak trochu dávali pozor, aby si na něj nikdo nedovoloval: „My jsme se své děti snažili připravit na všechno možné, co je mohlo potkat, a snad se nám to povedlo. To já někdy bývala nešťastná, čemu jsem je vystavila. Dodnes si pamatuju, jak se mě Anička jednou zeptala, proč není bílá. Na to jsem neuměla odpovědět, jen jsem to pak obrečela.“

Když jsem se Thea zeptal na jeho zkušenosti s rasismem u nás, jen si povzdychl: „Rasismus bohužel existuje, protože lidé jsou různí, a na tom já nebo vy těžko něco změníme. Ty, co utrousí blbou poznámku nebo řvou z tribuny, často ani nenapadne, že působí jako rasisti. Myslí si, že jsou jenom vtipní, a když je ten jejich vtip dobrý v tom smyslu, že někoho rozesměje, přece nemůže být rasistický! Nejhorší je, že takoví lidé dostávají prostor i v médiích; něco plácnou, moderátor se uchechtne, publikum zatleská a vůbec jim nedojde, že tím legitimizují postoj, který prostě není v pořádku.“

Když Theo odešel v roce 2012 hrát do Werderu Brémy, narazil na něco jiného. Jde o přístavní, a tudíž kosmopolitní německé město. Lidé v klubu zjistili, že má etiopské kořeny, a začali ho upozorňovat, kde je jaká etiopská restaurace a v kterých obchodech mají originální etiopské potraviny. „Zdvořile jsem jim děkoval a potichu z toho byl na rozpacích,“ směje se. „Vždyť já vyrostl v českém paneláku na české kuchyni a ta etiopská mi nic neříkala!“ (Etiopská kuchyně se výrazně liší od jiných, módní etiopské restaurace najdete po celém světě.)

V rodné zemi svého táty byl jen jednou, jako opravdu malý kluk. MUDr. Gebre Selassiemu z Etiopie koncem osmdesátých let přišel povolávací rozkaz a vojnu si za občanské války odsloužil v nemocnici. Na rok a půl za ním přijela manželka Jana s Theem, pak se všichni vrátili do Česka. „Theo se od dětí v sousedství, se kterými si hrával, opravdu bleskově naučil amharsky,“ vzpomíná maminka. „Po třech měsících mi tlumočil na trhu, když jsem šla koupit kozu a musela jsem smlouvat o cenu.“

Když jsem se ho zeptal, jak je na tom dnes s amharštinou, jen zakroutil hlavou: „Nepamatuju si ani slovo. Všechno jsem zapomněl. A od té doby jsme tam nebyli, ani táta.“

 

 

Sekaná a okurky

Theo hrál za žáky ve Velkém Meziříčí a všimli si ho v nedaleké Vysočině Jihlava. Pokračoval tam v dorostu a v juniorce, ale do žádné z mládežnických reprezentací ho nepozvali. V devatenácti šel na hostování domů do Velkého Meziříčí, kde kopal divizi, a na kariéru fotbalového profesionála to rozhodně nevypadalo. Odmaturoval na stavební průmyslovce, přijali ho na Fakultu tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci a začal se rozhlížet po brigádě, protože za fotbal dostával jen dva a půl tisíce měsíčně. Pak mu zčistajasna zavolali z klubu, že ho trenér Milan Bokša chce do kádru A-mužstva, a dali mu profesionální smlouvu na deset tisíc měsíčně.

Do té doby hrával záložníka nebo občas i stopera, ale Bokša ho začal stavět na pravý okraj obrany a Theo fotbalově rozkvetl. Jako jediného druholigového hráče v poli ho povolali do reprezentace do 21 let (v letadle cestou na první zápas do Skotska se posadili vedle sebe s Bořkem Dočkalem a hned si padli do oka) a po sezoně se ozvala Slavia, tehdejší mistr, a nabídla mu čtyřletý kontrakt. Za rok se tak z divizního Velkého Meziříčí dostal do kádru účastníka Ligy mistrů.

„Byl to obrovský skok,“ říká Theo. „Slavii trénoval Karel Jarolím a já se trápil. Fyzicky jsem tu mnohem větší intenzitu zvládal, s tím problém nebyl, ale mentální tlak… Najednou jsem byl pod neuvěřitelným drobnohledem, na každý trénink jsem chodil vynervovaný, co zase udělám špatně. Vážně jsem uvažoval, že s fotbalem skončím.“

Karel Jarolím má pověst ultrapřísného trenérského tyrana, který i ty nejostřílenější frajery zadupe, pokud se mu znelíbí. A Slavia šlapala a v jejím nadupaném kádru vládl darwinismus – jen ti nejsilnější přežili. Gebre Selassie v sezoně 2007–2008 odehrál devět ligových zápasů, což na nováčka nebylo vůbec špatné, ale často nastupoval i za B-mužstvo, a co snášel nejhůře: nikdy nevěděl, jak na tom u Jarolíma vlastně je.

Nejtrpčí zážitek mu trenér připravil na poslední kolo, kdy bylo zřejmé, že Slavia v domácím zápase s Jabloncem potvrdí zisk titulu. Gebre Selassieho nepustil ani na lavičku, poslal ho hrát zápas za B-mužstvo na druhý konec republiky a Theo se dostal na oslavu vítězství v lize, o které se zasloužil, až skoro o půlnoci.

Další sezonu zahájil v základní sestavě ve veledůležitém střetnutí kvalifikace Ligy mistrů s italskou Fiorentinou, všichni ho za výkon pochválili, ale za týden zase hrál za béčko. A řekl si, že tohle už dál nejde. „Já byl z pana Jarolíma úplně na prášky, ale dnes jsem mu vděčný – opravdu. Vždy ho rád vidím a říkám mu, že bych tím, co jsem s ním zažil, nechtěl znovu projít, ale po mentální stránce mi dal do života hrozně moc. Odešel jsem ze Slavie psychicky mnohem silnější.“

Takhle se stalo, že se ocitl ve Slovanu Liberec. „Tady vládla úplně jiná, rodinná atmosféra, kterou nastolili trenér pan Ladislav Škorpil a jeho asistent Luboš Kozel. Najednou jsem se nebál zasmát se v kabině, aby si to náhodou někdo nějak špatně nevyložil. A když jsme po mém prvním tréninku přišli do šatny, kustod dal na stůl sekanou a kyselé okurky; já, ještě zpitomělý od Jarolíma, jsem se – nekecám – nejdřív bál si vzít, jestli nás trenéři nějak nezkoušejí. Ve Slavii jsme na takové dobroty nesměli ani pomyslet, tam se nekompromisně bazírovalo na totálně zdravém stravování!“

Pak ho, jak říká, fotbal zase začal bavit a projevilo se to i na výkonech.

Začali ho povolávat do reprezentace, přišel ligový titul, mistrovství Evropy 2012, kde ve čtvrtfinále jenom jednou neuhlídal Cristiana Ronalda a prohráli jsme s Portugalskem 0:1… Ale už předtím podepsal smlouvu s Werderem Brémy.

„Nebylo o čem přemýšlet,“ říká. „Měl jsem i jiné nabídky do ciziny. Ale bundesliga je špičková soutěž, pro můj styl jako dělaná.“

 

V Liberci je doma

Strávit devět sezon v jednom klubu v elitní soutěži, to je v dnešním fotbale nevídané z hlediska klubu i hráče. Neměl chuť či příležitost přestoupit z Brém jinam?

„Nějak se stalo, že nabídky, které stály za úvahu, vždy přišly ve chvíli, kdy se nám nehodilo stěhovat se: manželka byla těhotná nebo syn právě začal chodit do školky… V Brémách se nám líbilo, kvalita života je tam skvělá v každém ohledu. A v klubu taky vypozorovali, že mi vyhovuje určitá stabilita, mám rád věci pod kontrolou, takže mi vždy nabízeli prodloužení smlouvy už nějaké dva roky před vypršením té stávající, což se mi s mou povahou pochopitelně líbilo,“ říká. Což byl další důvod, proč zůstat. „Možná jsem jinde mohl víc vydělat, ale člověk musí vnímat i jiné hodnoty než peníze: když si v hlavě nastavíte, že nemáte dost, tak prostě nikdy nemáte dost a budete se kvůli tomu nadosmrti užírat bez ohledu na stav svého konta.“

Hráči Slovanu Liberec působí v mnohem skromnějších podmínkách, než je bundesligový standard, a zdaleka nejde jen o výši platů.

Například v Brémách má A-mužstvo k dispozici pět tréninkových hřišť a z toho jsou dvě vyhřívaná, v Liberci je jedno (nevyhřívané, pochopitelně). Tam i na tréninky chodí třeba tisícovka fanoušků, zatímco tady v Česku se klidně stane, že stejný počet přijde na ligový zápas.

A tak dále. Theo rozdíly vyjmenuje, když se ho na ně přímo zeptám, ale hned dá najevo, že věděl, kam se vrací. V Liberci se už s rodinou usadili, jsou tam doma.

 

Autor je manažer a novinář.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama