Tady vládne Kalič. Vítejte v oblacích

Lidé

Myslel jsem, že půjdu trochu delší procházkou na pivo, ale toho piva už se nejspíš nedožiju. Co má tohle znamenat? Srpen – a sněhová vánice. Fuj, zapadl jsem po pás do trhliny. Kde je ta šílená chata? A co je za blázna ten Kalič; do čeho se to uvrtal?! „Tome,“ říkám lapaje po dechu fotografovi, „nech mě tady sedět, fakt si musím odpočinout.“ Tomáš Binter mě zmrznout nenechá: „Neblázni, za deset minut bude tma. Ledovec jsme přešli, zbývá nám pět minut nahoru po šutrech, to dáš. A nahoře bude teplo; tam si odpočineš.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Myslím, že se tomu říká naprosté podcenění situace.

Kamarádka se náhodou zmínila, že má bráchu Petra Kalinu, zvaného Kalič (už to mi bylo sympatické), který žije v Rakousku a od letošní sezony tam provozuje druhou nejvýše položenou horskou chatu.

„Jmenuje se Brandenburger Haus – skoro tři tisíce tři sta metrů nad mořem. Jo, a brácha tam mimochodem čepuje medvěda!“

V tu chvíli jsem se rozhodl, že jedu.

„Jeď, brácha je v klidu, ale pěkně v horolezeckým, jo? Takže nějaký lano, sedák, mačky, cepín...“

Moc tomu nevěnuju pozornost, protože myslím na medvěda. Taky na to, jestli nevzít osmiletého syna.

„No, nevím,“ říká kamarádka, „sám půjdeš pět a půl hodiny do kopce.“

Dobře, vyrazím jenom s fotografem Tomášem – to je navíc horolezec. „Prosím tě,“ volám mu, „já se v tom nevyznám, vezmi radši nějaký lano, sedáky a padlo taky slovo mačky, neseženeš mi nějaký?“

Tomáš patří mezi nejhodnější fotografy na světě, a tak to zkusí.

Mačky, mačky... Roztomilé slovo!

Po chvíli mačky pustím z hlavy a vzpomenu si, až když parkujeme tam, kde končí silnice.

V Tyrolsku, kousek od italských hranic. Na samotě jménem Rofen, co je dva kilometry za vesnicí Vent.

„Tady máš ty mačky, snad ti budou.“

Myslím, že je ani nebudeme potřebovat, cítím se jak v ráji. Miluju svou práci – z auta jsme vystoupili v devatenácti stech metrech, takže právě končí stromy. Před námi se otevřely divoké Ötztalské Alpy, z třítisícovek stékají bílé nitky potoků, šumí vodopád, u říčky se pasou krávy, tamhle koně a o kus výš samozřejmě ovce. Krajina láká k výletu – aspoň si to říkám první hodinu.

A potom to je sice pořád krásné, ale dojde mi, že o syna bych se bál – občas jdeme pěšinkou, pod níž je sto metrů hluboký kaňon.

Po další hodině se trochu zadýchávám, a tak ocením civilizaci – před námi je horská chalupa zvaná Hochjoch-Hospiz a tam mě Tomáš pozve na vývar se špekovým knedlíkem (neberou karty – že mě to nenapadlo).

Pořád ještě je deset stupňů a hezky, pořád mám svou práci rád; navzdory tomu, že hned za Hochjochem začíná dost krpál. Syn by teď asi remcal – ale já ještě nebudu.

Za hodinu už dýchám jako schvácené štěně, ufu-ufu-ufu, a ani se moc neraduju, když horizont před námi vybělí ledovec.

„Nazuj ty mačky,“ říká fotograf Tomáš a naváže si mě na lano.

Jsme tři tisíce metrů nad mořem. Protivítr nás depiluje sprchou ztvrdlých vloček, možná jsou to kroupy. Tomáš hlásí, že po levé ruce zhruba o kilometr a půl dál vidí na skalním ostrohu cílovou chatu – já nevidím nic.

Štvou mě mačky.

Jsou to nějaké nazouváky se železnými hroty a dost tlačí.

Povolím si je, pak vlaju na laně pět metrů za Tomášem.

Když mi pravá mačka upadne, zvolám, že na to kašlu a dál půjdu normálně v botách.

Mám pocit, že je ze mě kolega poněkud rozmrzelý: „Tak aspoň opatrně na trhliny,“ houkne.

O minutu později zapadnu do jakési nečekané díry v ledu, což asi byla ta trhlina, ale lano pád zbrzdí – vyplazím se ven.

Stmívá se a mrzne, vůbec už nemám rád svou práci. Chci spát.

„Mrkni nad sebe, vždyť jsme skoro v chatě.“

Tak tohle je chata? Vypadá jak pevnost z Ledového království a chybí nám k ní, odhaduju, nekonečných pět set metrů...

„Dělej, dostaneš to pivo!“

 

Tři hodiny k sousedům

Vítá nás Petr zvaný Kalič s manželkou Kateřinou, kuchař Pavel a jeho přítelkyně Kamila – kvarteto třicátníků, kteří se letos o chatu Brandenburger Haus starají.

 

 

Asi mám výškovou nemoc: „Ahoj,“ říkám nesoustředěně, „jen mě někam posaďte a moc se nedivte, jestli v tomhle krásným teple vytuhnu.“

Chápavě přikyvují, ale postaví přede mě půllitr vrchlabského medvěda: „To vaří kámoš.“

„Mně by stačilo malý,“ promluví ze mě momentálně ošálené smysly – o půlnoci v sobě těch velkých budu mít pět; plus hruškovici.

„Vždyť já bych pro vás zajel přes ledovec na skútru,“ směje se Kalič.

Tos měl, říkám si v duchu.

„Nevím, proč jste tu nabídku odmítli...“

Protože jsme debilové – ale co už.

Kalič vypráví a to mě probouzí: „Tenhle týden jsme měli ubytované dva kluky, kteří ráno neřekli, kam jdou, nechali si tu všechny věci a do večeře se nevrátili. V sedm jsem obvolal všechny chaty okolo, jestli tam náhodou nezkejsli, ale nic.“

Zmůžu se na novinářskou otázku: „Jak daleko jsou ty nejbližší chaty?“

„Tak tři hodiny pěšky... Pak jsem se dovolal na alpskou policii do Svatýho Antonu, kde mají vrtulník s termokamerami, a oni řekli, že vyletí. V tu chvíli se ale trochu roztáhla podvečerní mlha, tak jsem ještě naposledy vyběhl s dalekohledem ven a vidím, jak jdou po ledovci dva lidi, tak hned volám záchranářům, ať odlet zatím stopnou, a naštěstí to byli opravdu ti dva naši – jinak by vrtulník přiletěl a pátral.“

Zajímá mě, co se zbloudilým hochům přihodilo, a prý vlastně nic. Zapomněli, že o sobě v horách mají dávat vědět, a i když kolem jedné z těch vzdálených a přitom sousedních chat prošli, nezastavili se. Asi nějací abstinenti. A volové, jako já...

... ačkoli já abstinent nejsem, takže dostávám dalšího medvěda a s ním i jídelní lístek, dokonce v češtině.

„Vepřový řízek s bramborovým salátem, prosím.“

„A já toho telecího pavoučka s houbovou omáčkou,“ přidává se Tomáš, čímž zvedáme ze židle kuchaře Pavla.

Zatímco některé židle jsou tu stejně staré jako chata, takže z roku 1909, kuchyně je nedávno zrekonstruovaná a fantasticky voní. Pavel v ní má velkou reprobednu, ze které hrají nejdřív Tata Bojs, pak PSH, a on vaří, jako by tancoval. Dopředu je zřejmé, že nás čeká zážitek; a že by sem měli přijet z Netflixu natočit kulinářský dokument...

Což plácnu nahlas a Pavel řekne, že pokud jsem viděl na Netflixu dokument o šéfkuchaři jménem Albert Adria z restaurace Tickets, „tak u něj jsem byl v Barceloně na stáži – ale jestli jsem se někde naučil vařit, tak u Honzy Punčocháře v Grand Cru“.

Je to poznat, dostaneme dokonalou večeři.

„Obyčejnej řízek,“ odmítá Pavel chvalozpěvy.

„Ale to telecí s omáčkou!“

„No a ta kremrole teď!“

Podle Pavla jsme jen měli hlad: „Vždyť tady se úplně špičková gastronomie dělat ani nedá...“

Nad ledovcem tráví léto z toho důvodu, že rád cestuje a kamarádí s Kaličem: „Ale profesně to beru spíš jako zajímavou výzvu,“ vysvětluje: „Jsme tady strašně omezení. Nemáme třeba pořádnej chladicí box, a protože vrtulník se zásobami přiletí jednou měsíčně, musím hodně přemýšlet o trvanlivosti surovin – většinu jich skladujeme ve sklepě, kde je pořád různě přehazuju a otáčím, aby náhodou neshnily...“

Tím víc si toho kluka vážím a vážit ještě víc si ho budu, až upeče ke snídani ciabatty a tvarohové buchty – mezi alpskými horolezci se poslední dobou stávají snad populárnějšími než medvěd.

Občas už se některé suroviny zkazily nebo došly a tehdy bylo třeba vsadit buď na přijíždějící kamarády (herec Ondřej Malý například o prázdninách vynesl do chaty deset kilo jogurtů), nebo na vlastní improvizační schopnosti: „Jednou došlo mlíko, se kterým se nahoru nikdo tahat nebude, a jen kvůli němu objednávat vrtulník nemá smysl,“ vypráví Kaličova manželka Kateřina: „Tehdy jsme jednoduše pár dnů ředili vodou smetanu. No a dokud Ondra Malý nedonesl ty jogurty, tak dělal Pavel ke snídaním krém ze smetany a vajíček, který lidem chutnal víc než jogurty...“

 

Ty ses zbláznil?

V deset hodin večer opět miluju svou práci.

Piju třetího medvěda, dýchám normálně, výškovou nemocí nejspíš netrpím.

„To bys vypadal jinak,“ potvrzuje mou domněnku Kalič: „Když v červnu začala sezona, tak tady jedna paní vejškovku měla. Na rozdíl od tebe nic nesnědla, na pivo neměla pomyšlení, bolela ji hlava a manžel přišel ráno s tím, že je zesláblá a sestup nezvládne – tak pro ni přiletěl vrtulník a vzal ji do nemocnice.“

Mně je naopak čím dál líp a mrzí mě, že po Richardu Müllerovi a Třech sestrách zeslabujeme muziku – proč?

Vysvětlení je jednoduché, hosté chtějí spát. Tohle není chata pro flamendry, ale pro vysokohorské turisty, neřkuli horolezce, kteří ráno brzy vstanou (proto jsou snídaně od šesti) a vyrážejí na túry – pokud jim sedí mačky, můžou dojít přes ledovec třeba na vrchol třetí nejvyšší rakouské hory Weisskugel (3 739 metrů).

Když je teď v chatě najednou ticho, poslouchám praskání v kamnech: „Hele, jak se tu vlastně ocitlo dřevo?“

Kaliče nejspíš těší, že si konečně uvědomuju, v jakých podmínkách se nacházíme: „Teplo není samozřejmost,“ říká, „a stojí nás dost peněz. Dřevo i brikety sem dostáváme z údolí vrtulníkem – každý měsíc se s tím tady několikrát otočí, je to stejné jako s jídlem.“

Praxe vypadá tak, že na heliportu v oné poslední osadě Rofen, odkud jsme dnes vycházeli, připraví Kalič všechno, co bude nahoře třeba, a pak se obvykle čeká, jestli nestálé počasí umožní let. „Posledně bylo celý dopoledne hnusně, tak jsem tam dole půl dne proseděl v hospodě a byl trochu zmatenej z toho, že najednou potkávám spoustu lidí, kteří chodí po zelené trávě a žijou běžný život – zatímco my jsme nahoře odřízlí jak na jiné planetě.“

Když se počasí umoudří, začne rychlá akce – vzdálenost, kterou jsme šli s Tomášem pět a půl hodiny, zvládne vrtulník do patnácti minut, zásoby shodí z podvěsu před chatu a okamžitě se vrací do údolí pro další balíky.

 

Obyčejní horalové

Musím říct, že pořád úplně nechápu, jak a proč se tady Kalič a jeho žena ocitli.

Moje potíž nejspíš spočívá v tom, že jsem lyžoval jen dvakrát v životě, totiž na povinných kurzech v sedmé třídě a prváku. Taky nemám moc rád zimu, v čemž jsem naprostým opakem našich hostitelů.

Ti od dětství lyžovali každou volnou chvíli, jako lyžařští instruktoři se před patnácti lety seznámili a první dítě, dnes sedmiletého syna Matouše (který teď i s mladší sestrou Evelínou dávno spí nahoře v pokoji), počali kdesi na hoře Aconcagua.

„Já chtěla na svatební cestu do Jižní Ameriky, ale Péťa,“ ukazuje Kateřina na svého muže Kaliče, „se to rozhodl pojmout napůl jako expedici, tak jsme se na ten vrchol vyškrábali.“

Aha, takže Aconcagua – a ona mi to vypráví tónem, jako když se já chlubím zdoláním Řípu.

Oba milují velehory tak srdečně, že už to lezlo do peněz. Každou chvíli jezdili do Alp, a před pěti lety si řekli, že takhle to dál nejde – prodali český dům a nový si koupili v tyrolském Pitztalu, kde nikdy dřív nebyli. „Ale učarovalo nám to pořád ještě turisty nezahlcené údolí, obklopené strmými horami, ve kterých jsou skoro celoročně ideální lyžařské podmínky.“

K tomu dvě zajímavosti, jedna obecná: vrchol lanovky nedaleko jejich domu je ve výšce 3 440 metrů, dostanou se tam za půl hodiny a rovnou můžou začít lyžovat.

A druhá zajímavost je konkrétní: „Náš malej Matouš to dá z vrcholu dolů do vesnice, což může být tak dvanáct kilometrů, za třináct minut...“

V Pitztalu si Kalinovi z části domu udělali menší apartmán – Kateřina se kromě péče o děti stala lyžařskou trenérkou a její manžel, strojní inženýr Kalič, měl dobrou práci ve firmě vyrábějící specializované díly pro Porsche. Před rokem ale seděl v kanceláři a v novinách zahlédl článek: „Dočetl jsem se,“ vzpomíná, „že poslední dobou přibývá neobsazených horských chat a aktuálně volná je i ta možná vůbec nejextrémnější, Brandenburger Haus.“

V tu chvíli pochopil, že ho to v kanceláři sice baví, ale hory má radši: „Ještě dva dny se dalo přihlásit do výběrového řízení, tak jsem řekl Káče, že bych do toho šel – a ona odpověděla, že jsem se zbláznil.“

Jenomže Kateřina je velmi tolerantní, horami zocelená žena, která druhý den ustoupila – asi i proto, že sezona na takové chatě trvá jenom tři měsíce; déle to nejde, to už například netaje sníh, a proto není voda.

Na podzim si Kalič zaletěl chatu prohlédnout a na rozdíl od ostatních uchazečů ho extrém nevylekal: „A taky mi došlo,“ uznává, „že když vydržíme a budeme dobří aspoň pět let, může to být zajímavé i finančně.“

Více než stoletou chatu jim pronajala berlínská sekce horolezeckého svazu Alpenverein s přátelským varováním, že to budou mít těžké, obzvlášť poté, co tu bylo celý loňský covidový rok zavřeno – ale Kalinovi už vědí, že těžkosti zvládnou: „I letos jsme něco vydělali, ačkoli bylo třeba například dovybavit kuchyni nebo koupit skútr.“

Nejspíš i díky buchtám a medvědovi sem začalo čím dál víc horských vůdců vodit skupiny turistů, jezdí taky desítky českých kamarádů. „No a podle nás je tady obrovský potenciál díky tomu ledovci všude kolem,“ uvažují do budoucnosti: „Bylo by to perfektní prostředí třeba na výcviky ledovcové záchrany.“

 

V červnu ahoj

Dost práce tu nepochybně je, Berlíňané nelhali.

V šest ráno mě budí vrzání starého dřeva – i dnes je hluboko pod nulou a mlha, ale všech třicet ubytovaných (je to zhruba polovina zdejší kapacity) se chystá na túry.

Kateřina a Kamila připravují snídani, Pavel plánuje dnešní menu a Kalič musí zapnout agregát, protože solární panely se svého slunce hned tak nedočkají.

Kolem chaty se procházejí dva psi, mohutné západosibiřské lajky, které vypadají trochu jako vlci. Patří Kalinovým a zima jim nevadí, ale když chytí stopu, utečou klidně až do Itálie a večer se vrací s tlapami zkrvavenými od skal.

Občas se kousek nad chatou vznášejí orlosupi bradatí, ze kterých mají dokonce i tak drsní psi strach – orlosup ale vyhlíží menšího kamzíka, kterého svrhne ze skály a sežere.

Když se mlha přece jen zvedne, na ledovci hluboko pod sebou sledujeme pomalu se pohybující šňůrky – to jsou naši snídaňoví hosté, uvázaní v zástupu na jednom laně.

Kalič vyleze na střechu a smete sníh ze solárních panelů. Pak vypne agregát.

Ticho. „Výhoda téhle chaty je třeba v tom, že přes den bývají hosté pryč, takže můžu vzít syna na kopce v okolí.“

Pro úplnost – děti strávily většinu prázdnin u českých babiček, vrtulník je přivezl sem nahoru teprve před dvěma týdny a brzy seběhnou i s Kateřinou do nížiny, protože začíná škola.

Kalič chatu stejně zazimuje už v půlce září a rádi mu s tím přijedou pomáhat kamarádi, protože bude třeba dopít medvědy. „Zajedeme se ohřát k moři, taky chci podruhé vyrazit do Himálaje. Na půl úvazku se vrátím do fabriky, ale jednou měsíčně vyšplhám sem na chatu, abych doplnil zásoby v otevřeném winterraumu, odemčené zimní místnosti. Jinak budeme do května denně lyžovat doma v Pitztalu, no a v červnu se zase stavte tady...“

V poledne vidíme na obzoru šňůrku sunoucí se naším směrem. Napočítáme devět teček a o hodinu dříve víme, že bude Pavel servírovat devět obědů.

Vlastně jedenáct, my si dáme taky – a posledního medvěda.

V Kaličově skútru přejedeme ledovec za pět minut, pak pořád jen z kopce, za tři hodiny jsme u auta a z čel stíráme pot, protože je dvacet nad nulou.

Najednou potkáváme lidi, kteří chodí po zelené trávě a žijí běžný život – jako bychom se vrátili z jiné planety.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama