Bez hlavy

Třeba to pomůže… Před dvěma lety jsme začali se strachem sledovat nemoc covid-19. Zatím nepřinesla tak děsivé důsledky, jako měly mory a španělská chřipka, jako měly katastrofy způsobené lidmi: nacismus a komunismus, inkvizice, kolonialismus, křižácké výpravy, starověké války a pravěké půtky, zavraždění Ábela – to jenom namátkou. Není to tak dávno, má generace už byla na světě, byly uprostřed Evropy miliony lidí lidmi záměrně, plánovitě, cílevědomě vyvražděné. Kam se hrabe virus na člověka… Umřít musíme – jak banální – a nebývá to jen sešlostí věkem. Ostatně příčina není tak důležitá jako samotný fakt.

Malinkatý zelený pavouček u vody za mnou přicupital po neviditelném vlákénku, a když spatřil hřbet mé ochlupené pracky a moji zahalenou tvář, děsně se vylekal, udělal čelem vzad a honem upaloval pryč, do rašícího ostružiní. Co bych si počal s malinkatým zeleným?

Ach, ty jedna literaturo, kams mě to zavlekla! Zblblý literami do notýsku zapisovanými nechal jsem bez povšimnutí proti proudu proplout vyhládlou labuť. Nemám, čím bych tě nakrmil, ptáku, ale mohl bych ti něco přečíst z notýsku. Rozběhla se proti mně po vodě, tloukla perutěmi o hladinu, mokrýma nohama chtěla mi utrhnout hlavu.

Jedna věc je jistá: o hlavu jsem přišel. Ta bestie s mokrýma nohama, dlouhým krkem a bílými křídly se vrátila, vykroutila mně ji jako žárovku a neznámo kam zašantročila. Co já si teď bez ní? Lze si vůbec něco? V hlavě tkví cosi podstatného, nezbytného, nenahraditelného: oči, aby tě viděly, uši, aby tě slyšely, tlama, aby tě zblajzla! Také mozek je tam šikovně umístěn. Za leccos, chybí-li mozek, mohla by zaskočit mícha. Někteří tvorové si s ní vystačí. Mohla by koordinovat pohyby, mohla by uvést v činnost údy nezbytné k chůzi a uchopování, snad i k rozmnožování… Levá pravá, levá pravá – tímto způsobem jsem se přepravil k popelnicím s tříděným odpadem. Tam bych měl začít s hledáním. Kde jinde?

Dorazil jsem k popelnicím s tříděným odpadem. Popelnici s nápisem SKLO BAREVNÉ, SKLO BÍLÉ jsem vyloučil – labuť by přece nevyhodila moji hlavu mezi vypité flašky! Také popelnici na umělé hmoty jsem odsunul napotom, umělá hmota se vymyká mým představám, jak se zbavit hlavy. Snad mezi papírem? Mohla by si tam něco přečíst. Nadzvedl jsem víko… Ani jedna hlava tam nebyla. Nakonec zbyl SMĚSNÝ ODPAD. Jenomže směsný odpad ze všech odpadů smrdí nejvíce, může se v něm snadno octnout i chcíplý potkan. V čemsi takovém bych se měl hrabat? Postával jsem u popelnic bezradný. Chodci s rouškami na tvářích mne míjeli nevšímavě, jako bych také já byl popelnicí na vyhazování pitomých nápadů. Překonal jsem odpor, odsunul víko… Ani klacík na šťárání nebyl zapotřebí.