Bez hlavy

Třeba to pomůže… Před dvěma lety jsme začali se strachem sledovat nemoc covid-19. Zatím nepřinesla tak děsivé důsledky, jako měly mory a španělská chřipka, jako měly katastrofy způsobené lidmi: nacismus a komunismus, inkvizice, kolonialismus, křižácké výpravy, starověké války a pravěké půtky, zavraždění Ábela – to jenom namátkou. Není to tak dávno, má generace už byla na světě, byly uprostřed Evropy miliony lidí lidmi záměrně, plánovitě, cílevědomě vyvražděné. Kam se hrabe virus na člověka… Umřít musíme – jak banální – a nebývá to jen sešlostí věkem. Ostatně příčina není tak důležitá jako samotný fakt.

Malinkatý zelený pavouček u vody za mnou přicupital po neviditelném vlákénku, a když spatřil hřbet mé ochlupené pracky a moji zahalenou tvář, děsně se vylekal, udělal čelem vzad a honem upaloval pryč, do rašícího ostružiní. Co bych si počal s malinkatým zeleným?

Ach, ty jedna literaturo, kams mě to zavlekla! Zblblý literami do notýsku zapisovanými nechal jsem bez povšimnutí proti proudu proplout vyhládlou labuť. Nemám, čím bych tě nakrmil, ptáku, ale mohl bych ti něco přečíst z notýsku. Rozběhla se proti mně po vodě, tloukla perutěmi o hladinu, mokrýma nohama chtěla mi utrhnout hlavu.

Jedna věc je jistá: o hlavu jsem přišel. Ta bestie s mokrýma nohama, dlouhým krkem a bílými křídly se vrátila, vykroutila mně ji jako žárovku a neznámo kam zašantročila. Co já si teď bez ní? Lze si vůbec něco? V hlavě tkví cosi podstatného, nezbytného, nenahraditelného: oči, aby tě viděly, uši, aby tě slyšely, tlama, aby tě zblajzla! Také mozek je tam šikovně umístěn. Za leccos, chybí-li mozek, mohla by zaskočit mícha. Někteří tvorové si s ní vystačí. Mohla by koordinovat pohyby, mohla by uvést v činnost údy nezbytné k chůzi a uchopování, snad i k rozmnožování... Levá pravá, levá pravá – tímto způsobem jsem se přepravil k popelnicím s tříděným odpadem. Tam bych měl začít s hledáním. Kde jinde?

Dorazil jsem k popelnicím s tříděným odpadem. Popelnici s nápisem SKLO BAREVNÉ, SKLO BÍLÉ jsem vyloučil – labuť by přece nevyhodila moji hlavu mezi vypité flašky! Také popelnici na umělé hmoty jsem odsunul napotom, umělá hmota se vymyká mým představám, jak se zbavit hlavy. Snad mezi papírem? Mohla by si tam něco přečíst. Nadzvedl jsem víko… Ani jedna hlava tam nebyla. Nakonec zbyl SMĚSNÝ ODPAD. Jenomže směsný odpad ze všech odpadů smrdí nejvíce, může se v něm snadno octnout i chcíplý potkan. V čemsi takovém bych se měl hrabat? Postával jsem u popelnic bezradný. Chodci s rouškami na tvářích mne míjeli nevšímavě, jako bych také já byl popelnicí na vyhazování pitomých nápadů. Překonal jsem odpor, odsunul víko… Ani klacík na šťárání nebyl zapotřebí.

„To je dost, žes mě našel. Už jsem myslel, že skončím ve spalovně.“ Takto mne má hlava přivítala, použila přitom rodu mužského. Oprávněně, je fousatá.

„Kde máš roušku, chytrolíne,“ vytkl jsem jí po právu. „Kdo nemá roušku, bude zastřelen!“ A protože mi na hlavě dost záleží, převázal jsem jí hubu kapesníkem a našrouboval ji tam, kam patří. Viklá se poněkud, ten pták jí strhal závit.

Říkal mi Kahuda Václav pod mostem barikádníků:

„Všichni, co se potloukají kolem vody, mají k tomu důvod – kolo, brusle, prkno s kolečkama, koloběžku, dvě hole, kočárek s miminem, někteří touhu v průběhu běhu zeštíhlet. Já mám Lojzu, co máš ty? Vždyť ty nemáš důvod!“

„Mám,“ namítl jsem. „Notýsek. A když nezapomenu zašpicovanou tužku, můžu si do notýsku napsat, co mě napadne."

„Hm,“ řekl Kahuda. „Lojzo, pocem!“ Zapískal na divnou píšťalku vysokým piskem. Lojza zbystřil, ale tvářil se, že neslyší. Až na třetí pisk přiběhl, zvedl nos k nezamračené obloze a zazpíval táhlou melodii. Sám od sebe, aby mi udělal radost. Nebo Kahudovi?

Tak proč se vlastně podél té vody pořád cárám, když nikoho nevenčím… Sebe venčím, v tom to vězí. O kusanec dál poblíž Volavčího ostrůvku pokáceli neviditelní bobři vrbu o průměru patnáct až dvacet čísel. Krátkými hryzy kolem dokola, jako když se špicuje tužka – kužel dole, kužel nad ním, dvě tužky špičkama k sobě, kus kmene na břehu, zbytek s korunou zčásti ve vodě. Tak dlouho hryzali, až se vrba skácela jak podťatá. Byli to bobři, nikdo jiný takové zoubky v hubě nenosí. Chtěli mít Vltavu jen pro sebe, lodím zabránit v lodní dopravě, zabránit budování průplavu Labe–Dunaj–Dřevnice–Vltava–Rokytka–Moravice–Odra–Rýn a tak si zajistit poklidný život, jenže se jim to vymklo z pracek, zůstalo jen u té vrby. Pán tvorstva je objevil a dílo dobré jim překazil. Šup s bobry za mříže ocelové, bobřími zuby nerozhryzatelné!

Ráno to bývá nejhorší. Nedají se popadnout pod krk, vysvětlit jim nelze, obavám, že jsou nechtěné, že bych si moc přál, aby nebyly, bez nich je na světě docela snesitelně, i když se musí – dokonce i v Americe – chodit se zavázanou hubou. Obavy... Vyháním je studenou vodou, sprchou od hlavy k patě. Na chvíli to pomůže, ale pak se vracejí, ulpí, lpí a lpí, lpět nepřestávají, zbavit se jich nemohu. Agresivní labuť! Hlava v popelnici! Bobři v zajetí! S úzkostí pomyslím na hřivnáče. Paní hřivnáčová sedí na vejcích a ještě nic. Bojím se, že by mohla vypadnout z hnízda – je tak chatrné – občas se zavrtí, kdyby se zavrtěla příliš, mohly by přiletět straky zlodějky a v nestřeženém okamžiku snůšku uklovat a chlamst chlamst schlamstnout, protože holubi jsou potrava. Také luskouni a netopýři jsou potrava, psi a prasata, tygři, leguáni a motýli, taky člověk, pokud si nedá pozor v pustém lese. Pro záhubu nemusíme ani do lesa, kuličkou z malorážky můžeme být dostiženi kdekoli, kulometnou dávkou, výbuchem, plynem, hladem, morovou ránou, nevybíravým virem… Studená sprcha pomůže jen do času, pak se to zas vrátí: obavy, úzkost, strach; obavy o hřivnáče a jejich vejce, o luskouny a netopýry, leguány, motýly, tygry a nosorožce... a taky o lidi. Je docela možné, že mám strach o sebe, přestože jsem si tu pobyl dost dlouho, pořád jako by mi to nestačilo. Měl bych pokorně přikývnout, ale nepřikývnu. Ještě chvilku, prosím prosím, někteří se i sta let dožívají…

Na odpoledne jsem byl objednán k všeobecnému praktickému lékaři MUDr. Janu Trybenekrovi v Tovární 12. Objednával jsem se s rozpaky, protože nechuravím. Ve vypjaté situaci pandemie mi přišlo poněkud žinantní dožadovat se potvrzení o způsobilosti řídit motorové vozidlo. Pan doktor však byl vstřícný, vyzvedl si mne na zápraží. Byl jsem vyslechnut, proklepán a prohlédnut, změřen a shledán způsobilým i bez brýlí. A nakonec přibyl dříve nepoužívaný test krátkodobé paměti. Měl jsem si zapamatovat tři slova: banán, svítání a židle.

„Banán, vítání, židle.“

„Vítání ne, svítání. Ještě jednou: banán, svítání, židle.“

„Aha, svítání. Banán, svítání, židle.“

„Tak je to správně. Svítání. A ještě mi do tohoto kruhu nakreslete hodiny a na nich za deset minut osm.“

Nakreslil jsem všech dvanáct číslic a zdobné rafije – za deset minut osm, zcela správně.

„Výborně. Tak a teď mi zopakujte ta tři slova.“

„Banán, svítání… židle!“ Já jsem to dokázal! – Někteří starci totiž zapomenou vzápětí, že minuli dopravní značku zákaz vjezdu, a pak se diví, že jedou po dálnici v protisměru a všichni jako blázni na ně – v lepším případě – troubějí a blikají.

Když jsem se lékařsky potvrzen způsobilým vrátil domů a vyprávěl, co mne v Tovární 12 potkalo, vzpomněl jsem si akorát na slovo vítání a nevzpomněl si na stoličku ani na ananas. Taky jsem zapomněl, ačkoli způsobilý řídit motorové vozidlo, kolik bylo těch hodin.

Ve Stromovce u vody se cárali dva malí kluci bez roušek, z povzdálečí bedlivě sledovaní zarouškovanými maminkami – Johanou-Terezou a Patricií –, co kdyby náhodou žbluňkli, aby je stihly vylovit včas, hned na kraji, mezi žlutými kosatci a vzrostlými travinami. Po břehu se procházela pěší kavka, občas do čehosi nepatrného klovla, po očku pokukovala po klucích, jako by se nabízela ke snadnému ulovení. Mít živou kavku by nebylo špatné. Kavku prý lze i lidské mluvě naučit. Kluci šli jeden za druhým a ten první, který ještě nedovedl správně vyslovovat eř, se pokusil ptáka ulovit nebo si na něj aspoň sáhnout, ale kavka uskočila. Mohla se vznést a uletět, křídla na to měla. Ale jako by jí nesloužila, jenom odskočila a dál si vykračovala travou, bedlivá, v očekávání, že to ten kluk zkusí znovu. A skutečně, chlapeček opět hmátl, a zase do prázdna. Ten druhý, kterému eř šlo docela dobře, jenom přihlížel, o nic se nepokusil, snad se kavky bál. Tak to bývá, když jsou chlapečci dva: jeden koná, druhý přihlíží, jak to dopadne, aby se pak mohl zařídit. Sám si netroufne, čeká na pokyn. Umí poslouchat. Umí se řídit rozkazy. První pronásledoval kavku rozvážně, druhý opatrně následoval prvního, jak to druzí dělávají, aby se nenamočili, smočí si až pak, až bude dokonáno. Třeba to bude zrovna on, kdo ulovenou kavku naučí mluvit, možná i nadávat. A skutečně, druhý chlapeček se ani trošku nenamočil. Když je kavka přivedla až k vodě, když konečně vzlétla důstojným kavčím letem a usedla na mladý doubek, odkud měla znamenitý výhled na dění u vody, první kluk se mezi kosatci namočil. Maminka Johana-Tereza naštěstí včas přiskočila a chlapečka z vody vylovila a na sluníčku usušila, zatímco kavka na větvi se té taškařici chechtala na celé kolo. Maminka Patricie zasahovat nemusela.

Příhoda s chlapci a kavkou ve skutečnosti proběhla a dopadla docela jinak. Maminky své potomky ve Stromovce nesledovaly bedlivě, vedly zaujatě plodnou diskusi o aspektech, kladech a záporech alternativní, antiautoritativní výchovy dětí předškolního věku. Kromě výchovy svých synů zabývaly se obě maminky užitečnou, obecně prospěšnou činností: Johana-Tereza pletla pestré vlněné svetry a šály stromům, Patricie dokázala uvařit znamenitý guláš z mrkve a baklažánů zdobený petrželkou.

Zatímco maminky vedly na lavičce konferenci, poťouchlá kavka zavedla oba chlapce do chladivé vodičky. Tam, kde by volavce bylo po kolínka a chlapcům po kolena, náhle pokleslo dno a rozprostřela se hlubina. Ani se nestačili s maminkami rozloučit, zahalekat, zamávat a byli dole, rovnou na parkovišti Žluté ponorky.

Žlutá ponorka měla dveře dokořán a oba chlapce i s kavkou uvítala hlasitým: „Vítám vás na palubě! Jen račte račte, račte dál.“ Vítala je na palubě, ačkoli ponorky paluby nemívají. Správně by je měla přivítat ve svých útrobách, jenže to by vyznělo nepatřičně, mohlo by to vyvolat dojem, že je hodlá spolknout, což neměla v úmyslu. Žlutá ponorka je totiž ponorkou přívětivou, a když zjistila, že jeden z chlapců neumí eř, dala si s ním práci a na slově řeřicha ho to naučila. Kavka radostně zatleskala a druhý chlapec řekl: „To je toho – řeřicha, řimbaba, Řáholec, Přerov, řasa!“ Také jemu kavka zatleskala, ale méně než prvnímu. Žlutá ponorka pak oba chlapce i s kavkou povozila v hlubinách tam a zpátky a zase je vrátila tam, odkud přišli. Tam se s nimi přátelsky rozloučila a ponořila se ještě hlouběji než předtím.

Tři ponorkoví cestující se vrátili na břeh urousaní, ale protože slunce svítilo ažaž, brzy byli uschlí a maminky nic nepoznaly. Ještě zdaleka nebyly se svou konferencí u konce. Teprve když se jich chlapci zeptali, jestli by už neměli jít, maminky konferenci rázem ukončily a Patricie pozvala Johanu-Terezu i s jejím chlapcem, který už se konečně naučil to eř, na znamenitý guláš z mrkve a baklažánů. Johana-Tereza však zdvořile odmítla s odůvodněním, že ještě musí honem honem doplést smuteční vrbě na kruhovém objezdu u Libeňského mostu pruhovaný svetr s dlouhými rukávy. Až někdy jindy…

Příhoda s kavkou a oběma chlapci však mohla proběhnout ještě takto, do třetice: oba chlapci při následování kavky porušili přísný zákaz vstupu do vody a do vody za lstivou kavkou vstoupili. Ačkoli předpokládali hloubku volavce po kolínka, osudově se zmýlili, ani vykřiknout už nestačili a ve vodě se utopili, aniž by se první z nich naučil eř. A co ubohé maminky? Darmo mluvit… A co kavka? Bloumá po Stromovce a pídí se po dalších obětech.

Když jednou ztratíte hlavu, není vyloučeno, že se vám to může přihodit znovu. A znovu a znovu. Závit je stržený, hlava se snadno vyviklá a vy si toho v zadumání nevšimnete; až za hodnou chvíli zjistíte, že jste bez hlavy, a to může být pozdě. Ale pozor! Pozdě být nemusí, pokud hlava neutrpěla ireparabilní újmu. Odřenina nebo rozbitý nos se zahojí, vyražený zub lze nahradit v dentistově ordinaci, natržené ucho se snadno přišije na původní místo, boule na čele splaskne sama. Horší je, přijdete-li o rozum. Anebo když vám chybí srdce. Pokud si uvědomíme hned, že jsme ztratili hlavu, snadno ji zvedneme a nasadíme na původní místo. Se srdcem už to není tak snadné...