Jezíd pomáhající ženám: Styděl jsem se, že jsem muž

Jste zakladatelem organizace Irácký vzdušný most. Jak vaše pomoc jezídům začala?

V roce 2007 al-Kajda zaútočila na dvě jezídské vesnice na jihu irácké oblasti Sindžár. Zabila tři sta lidí, zraněných bylo osm set. Žil jsem v té době v Německu a když jsem se doslechl o množství zraněných dětí, rozhodl jsem se konat. Nejdříve jsme se snažili přivést do oblasti humanitární pomoc, ale když jsem přijel do nemocnice v Dohúku, došlo mi, že některé z těch lidí v tamních podmínkách léčit nelze – vybavení nemocnic v Iráku bylo tehdy velmi špatné.

Co následovalo?

Oslovil jsem prostřednictvím médií německou veřejnost, a začal díky penězům od různých dárců pomáhat šesti dětem. Přivezl jsem je na vlastní odpovědnost do Německa. Pocházely z vesnic, neměly občanky ani pasy, stejně jako někteří rodiče. Takže třeba dítěti, které přijelo jako šesté v pořadí, jsme říkali Dítě 6.

Zůstaly ty děti v Německu?

Když jsme skončili s léčbou, vrátily se do Iráku. Poté jsem se rozhodl založit neziskovou organizaci na pomoci všem iráckým dětem, nejen těm jezídským. A pojmenovali jsme ji právě Luftbrücke Iraq, v odkazu na Berlínský vzdušný most (letecká operace, které umožila zásobování Berlína během sovětské blokády v letech 1948-49, pozn. red.). Za čtrnáct let jsme pomohli více než sto padesáti dětem. Měli jsme třeba mecenáše, který platil tisíc eur měsíčně, a za jehož peníze jsme pomohli desíti dětem ročně.

Musela s tím být spousta úředního vyřizování.

Získal jsem naštěstí souhlas dvou německých nemocnic a využil i svých vztahů s německou ambasádou v Bagdádu a s několika iráckými úředníky.

Běží projekt Irácký vzdušný most i dnes?

Ano. A stále hledáme nemocnice, které by válkou postižené děti přijaly k léčbě. Jsou zapotřebí transplantace orgánů, nápravy vnějších poranění, plastiky…

Pak přišla genocida

Předpokládám tedy, že když v roce 2014 nastala genocida jezídů, vaše úsilí se ještě znásobilo.