Myslíš, že se někdy vrátím domů?

Těsně po revoluci nabídla malá středočeská obec Korkyně dvěma vychovatelkám z dětského domova k dispozici prázdnou budovu základní školy. „Dávaly jsme výzvu do novin, že hledáme dům, v němž bychom mohly s dětmi žít. Jediní, kdo se ozvali, byla Korkyně,“ vzpomíná Věra Grulichová, jedna z oněch dvou vychovatelek. Dětský domov, v němž děti doposud žily a dvě vychovatelky pracovaly, se měl zrušit a malé svěřence měli „rozestrkat“ na různá místa. Plán žen byl odvážný: založit soukromý dětský domov a děti, o něž řadu let pečovaly, nechat spolu. Vyšlo to. Dětský domov Korkyně se stal v roce 1992 prvním soukromým dětským domovem v Česku. Žilo v něm vždy maximálně dvacet dětí.

V roce 2009 do něj přišla Tereza Jandová, která předtím pracovala v dětském domově pro osm dětí. „Tam jsem věděla, kdo nejí koprovku, kdo kdy má narozeniny,“ vzpomíná na pracovní začátky Tereza Jandová. Korkyně, na tu dobu velmi progresivní, byla podle ní přesto pozadu. „Pořád tam měli paní kuchařku, dva vychovatele a dvacet dětí. V šest večer se tam vždycky volalo k večeři a vzápětí jste slyšela, jak se po dřevěných schodech žene dolů tlupa dětí. Byl to malý kolektiv, ale pro mne to stále bylo jako na pionýrském táboře,“ dodává.

Za Evropou zaostáváme

V tuzemských kojeneckých ústavech, dětských domovech a ostatních zařízeních, která slouží ohroženým dětem, je v tuto chvíli přes sedm a půl tisíce dětí. Přestože se řadu let mluví o tom, že zejména nejmenší děti by neměly v ústavní péči končit vůbec, žádná naše vláda zatím nebyla schopna to prosadit. „Ročně vyjde jedno dítě v kojeneckém ústavu na 840 tisíc, v dětském domově pak na 380 tisíc. A teď si představte, že by tyto peníze někdo vzal a pomohl rodině s problémy, včas a efektivně. Máme ohrožené rodiny migrující po ubytovnách, matky samoživitelky, rodiny, kde rodiče sami vyrostli v ústavní péči, a ti všichni potřebují pomoc. A my místo pomoci řekneme jediné: Nedokážete se o dítě postarat? Dobře, dáme ho do ústavu,“ konstatuje Klára Laurenčíková, předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte.

Přitom v okolních státech se změny v ústavní péči prosazovat daří. „Ve většině rozvinutých států světa se nepochybuje o tom, že ústavní péče dětem neprospívá a je krajní formou řešení, která by měla být časově omezena. Za třicet let dosavadního vývoje ochrany dětí nám stále chybí jasná centrální koncepce. Je kriticky nekoncepční, roztříštěná, nepromyšlená,“ komentuje současný stav profesor lékařské psychologie a psychoterapeut Radek Ptáček.

Z Evropy dává Radek Ptáček za příklad skandinávské země, které do ústavních zařízení umisťují pouze starší děti, a to jen v krajních případech na jasně omezenou dobu – navíc do zařízení, která mají kapacitu čtyři až šest dětí a velmi komunitní charakter. Na Slovensku se rozhodli zrušit kojenecké ústavy před třinácti lety: nyní se tam děti předškolního věku soudním rozhodnutím svěřují do „ústavnej starostlivosti“, což znamená, že žijí v domácnostech profesionálních rodičů, kteří jsou formálně zaměstnanci ústavních zařízení.