Myslíš, že se někdy vrátím domů?

Report

Stovky dětí večer co večer usínají v postelích, nad kterými se nenaklání nikdo z jejich blízkých – přestože většina z nich někoho blízkého má. Ačkoli se v péči o ohrožené děti v Česku objevují určité náznaky k lepšímu, stát pořád jakýmsi samopohybem preferuje kojenecké ústavy či tradiční velké dětské domovy. Naši liknavost nyní odsoudil i Evropský výbor pro sociální práva patřící k Radě Evropy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Těsně po revoluci nabídla malá středočeská obec Korkyně dvěma vychovatelkám z dětského domova k dispozici prázdnou budovu základní školy. „Dávaly jsme výzvu do novin, že hledáme dům, v němž bychom mohly s dětmi žít. Jediní, kdo se ozvali, byla Korkyně,“ vzpomíná Věra Grulichová, jedna z oněch dvou vychovatelek. Dětský domov, v němž děti doposud žily a dvě vychovatelky pracovaly, se měl zrušit a malé svěřence měli „rozestrkat“ na různá místa. Plán žen byl odvážný: založit soukromý dětský domov a děti, o něž řadu let pečovaly, nechat spolu. Vyšlo to. Dětský domov Korkyně se stal v roce 1992 prvním soukromým dětským domovem v Česku. Žilo v něm vždy maximálně dvacet dětí.

V roce 2009 do něj přišla Tereza Jandová, která předtím pracovala v dětském domově pro osm dětí. „Tam jsem věděla, kdo nejí koprovku, kdo kdy má narozeniny,“ vzpomíná na pracovní začátky Tereza Jandová. Korkyně, na tu dobu velmi progresivní, byla podle ní přesto pozadu. „Pořád tam měli paní kuchařku, dva vychovatele a dvacet dětí. V šest večer se tam vždycky volalo k večeři a vzápětí jste slyšela, jak se po dřevěných schodech žene dolů tlupa dětí. Byl to malý kolektiv, ale pro mne to stále bylo jako na pionýrském táboře,“ dodává.

 

Za Evropou zaostáváme

V tuzemských kojeneckých ústavech, dětských domovech a ostatních zařízeních, která slouží ohroženým dětem, je v tuto chvíli přes sedm a půl tisíce dětí. Přestože se řadu let mluví o tom, že zejména nejmenší děti by neměly v ústavní péči končit vůbec, žádná naše vláda zatím nebyla schopna to prosadit. „Ročně vyjde jedno dítě v kojeneckém ústavu na 840 tisíc, v dětském domově pak na 380 tisíc. A teď si představte, že by tyto peníze někdo vzal a pomohl rodině s problémy, včas a efektivně. Máme ohrožené rodiny migrující po ubytovnách, matky samoživitelky, rodiny, kde rodiče sami vyrostli v ústavní péči, a ti všichni potřebují pomoc. A my místo pomoci řekneme jediné: Nedokážete se o dítě postarat? Dobře, dáme ho do ústavu,“ konstatuje Klára Laurenčíková, předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte.

Přitom v okolních státech se změny v ústavní péči prosazovat daří. „Ve většině rozvinutých států světa se nepochybuje o tom, že ústavní péče dětem neprospívá a je krajní formou řešení, která by měla být časově omezena. Za třicet let dosavadního vývoje ochrany dětí nám stále chybí jasná centrální koncepce. Je kriticky nekoncepční, roztříštěná, nepromyšlená,“ komentuje současný stav profesor lékařské psychologie a psychoterapeut Radek Ptáček.

Z Evropy dává Radek Ptáček za příklad skandinávské země, které do ústavních zařízení umisťují pouze starší děti, a to jen v krajních případech na jasně omezenou dobu – navíc do zařízení, která mají kapacitu čtyři až šest dětí a velmi komunitní charakter. Na Slovensku se rozhodli zrušit kojenecké ústavy před třinácti lety: nyní se tam děti předškolního věku soudním rozhodnutím svěřují do „ústavnej starostlivosti“, což znamená, že žijí v domácnostech profesionálních rodičů, kteří jsou formálně zaměstnanci ústavních zařízení.

 

 

Na špatně nastavený systém péče o ohrožené děti v České republice se před třemi lety rozhodly upozornit dvě mezinárodní neziskové organizace – Evropské centrum pro práva Romů a Centrum advokacie duševně postižených. Česko podle nich porušuje článek 17 Evropské sociální charty z roku 1961, když neplní svůj závazek neumisťovat děti do tří let věku do ústavů. S touto stížností se obrátily na Evropský výbor pro sociální práva. Ze zatím neveřejného rozhodnutí, které má ale redakce Reportéra k dispozici, vyplývá, že výbor, monitorovací orgán Rady Evropy, jim dal za pravdu.

Přestože se počty dětí v českých kojeneckých ústavech snižují, podle výboru je tento trend pomalý a vláda nedělá dost pro to, aby se situace změnila. V rozhodnutí stojí, že stát porušuje občanský zákoník, jenž říká, že ústavní péče má být až posledním možným řešením. České děti často končí v ústavní péči, aniž by se kdokoli snažil tíživou situaci rodin řešit jinak. Výbor dále podotýká, že nebyla přijata žádná opatření ani neexistují finance, které by šly přímo do ohrožených rodin.

Rozhodnutí výboru není vymahatelné. Od členských států se však očekává, že dojde k reflexi a následně ke změně. Český stát bude muset také výbor po určité době informovat o tom, zda učinil kroky, jež situaci posunuly vpřed. Navíc nemusí jít o poslední intervenci z Evropy: hodnocení lze využít jako podklad pro podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku – a jeho rozsudek už by byl vymahatelný a závazný. Podle informací, které má Reportér k dispozici, se o této možnosti uvažuje.

 

Kde máš rodiče?

„Vzpomínám si, jak jsem si kdysi ještě na škole myslela, že v dětských domovech jsou děti, které nemají rodiče. Ony je ale většinou mají,“ říká ředitelka malého ústavu Tereza Jandová.

Celých 98 procent dětí končících v ústavní péči rodiče skutečně má. Přitom právě rodiče jsou pro děti hlavní téma. „Když děti nosily domů úkoly, že mají namalovat maminku, bylo mi jich líto. Koho měly malovat, když své rodiče neznaly?“ vzpomíná Tereza Jandová. „Uvědomila jsem si, že potřebuju znát jejich příběh. A že ho zejména potřebují znát děti. Cítila jsem, že potřebují o svých rodičích mluvit, že potřebují vědět, jak se jim daří,“ vysvětluje s tím, že tato opuštěnost děti paralyzuje v kontaktu s vnějším světem. „Je to nesdělitelný pocit, jsou to obrovské rány,“ dodává.

V prvním dětském domově, v němž působila, nejprve rodiče hledala sama. „V té době to nebylo úplně obvyklé, samozřejmě mě od toho všichni odrazovali. Že prý rodiče nebudou mít zájem, že to s nimi bude těžké. Tehdy mi bylo šestadvacet. Říkali, že jsem nová a plná optimismu, ale že to nepůjde. Jenomže ono to šlo. A posléze mi i v Korkyni dali možnost hledat rodiče. A tak mám dnes třeba protekci v cukrárně. Kluk, který tam pracuje, žil kdysi v Korkyni, a když mu bylo devět, vždycky se mě ptal: Terez, myslíš, že se vrátím domů? A já mu vždycky říkala, že v to věřím. A povedlo se, nyní žije se svou mámou.“

Dnes už mají na hledání a kontakt s rodiči sociální pracovnici a sepsanou metodiku. Podle Terezy Jandové je důležité, aby zaměstnanci v zařízení rozuměli tomu, proč je biologická rodina pro děti důležitá – a že musejí mít rodiče rádi. Jinak budou děti mít pocit, že nemají rádi ani je. Rodiče jsou proto v Korkyni vždycky vítáni, i když je to s nimi někdy těžké.

Některé děti žijí v domově Korkyně pár let, jiné až do plnoletosti a některé se zdrží jen několik měsíců. Častokrát sem přicházejí ze zařízení, v nichž strávily několik měsíců a která jim měla poskytnout okamžitou pomoc; podpořit rodinu, hledat kontakty a snažit se, aby dítě nesetrvalo v ústavní péči dlouho, pokud to není nezbytně nutné. „Často se ale stává, že když k nám dítě odtamtud přijde, jsme do čtrnácti dnů schopni zjistit, že někde je nějaká jeho babička, která třeba ani neví, že dítě je mimo rodinu. Tak do Korkyně začne jezdit a dítě si vezme do péče. Proč ji někdo nehledal dřív? Dítě by nemuselo strávit tolik času v ústavu. Mohlo si ušetřit tuto zkušenost – a státu by to zase ušetřilo hodně peněz,“ posteskne si ředitelka.

 

Odvážlivci ze Zlína

„Pohádkový“ – tak nazývá Tereza Jandová přesun svých dvaceti dětí v roce 2015. Tehdy se z bývalé základní školy v Korkyni přestěhovali do dvou bytových domů a jednoho rodinného domu o patnáct kilometrů dál, do Dobříše. Děti dnes bydlí v běžné zástavbě, žijí v malých skupinkách s jedním vychovatelem. Oficiálně se sice instituce jmenuje Soukromý dětský domov Korkyně, ale v Dobříši nikde nevisí žádné cedule. V Korkyni, kam jezdil autobus dvakrát denně, třeba jednu slečnu vozili do tanečních, což někdy obnášelo, že vychovatelka musela dát do auta všechny děti, které měla na starosti, aby ji tam mohla odvézt. V Dobříši teď dojdou samy do školy, na kroužky, mají tu kamarády. „Vždycky mám radost, když jsou součástí party, že někam patří,“ říká spokojeně Tereza Jandová.

V Dobříši ovšem mohou být jen díky píli a sponzorům. Soukromé dětské domovy totiž nedostávají od státu peníze na investice. Zároveň jsou financovány jen takzvaně na obsazené lůžko, tedy pouze na děti, které u nich žijí. Když od nich někdo odchází zpět ke své rodině, mají vždycky radost, zároveň se ale musejí ohánět, aby sehnali nové dítě, protože jinak by se dětský domov dostal do finanční tísně. V případě ústavů, které spravuje stát, je to o poznání snazší: ty dostávají peníze na počet lůžek, ať už obsazených, či nikoli. Zároveň jsou to často velké budovy, které vyžadují velké provozní investice. Za ústavní péči tak stát vynakládá velké peníze. Mezinárodní nevládní charita Lumos spočítala, že v roce 2019 to bylo 769 milionů korun ročně, pokud se budeme bavit jen o kojeneckých ústavech.

Že jdou věci měnit a peníze investovat lépe, dokazuje i příklad z východu Moravy. Proti liknavosti českého státu se tu před časem postavil Zlínský kraj. Rozhodl se, že už nebude zřizovat žádný kojenecký ústav, a oba dva své kojeňáky přetransformoval na krizová místa, kde ohrožené rodiny dostávají okamžitou pomoc. Podobně jako ve Zlíně se snaží postupovat i v Pardubickém a Moravskoslezském kraji – v prvním jmenovaném zrušili jeden kojenecký ústav, ve druhém dva (a jeden zrušil i Jihomoravský kraj).

„Pardubický kraj si nechal vypracovat strategii péče o ohrožené děti a rodiny. V současné době ji aktualizují a my můžeme být u toho. Vyhodnocujeme, co se podařilo a co ne, například jak dokážou pomoct původní rodině. Moravskoslezský kraj si chce zase nechat udělat analýzu spisů na krajském OSPODu (orgán sociálně právní ochrany dětí), aby věděl, jaké děti jsou v evidenci,“ říká k aktivitám krajů Marie Oktábcová z Nadace J&T, která stojí za vznikem iniciativy 8000 důvodů. Iniciativa klade důraz na to, že každé dítě má právo vyrůstat v rodině, a svou strategii staví momentálně na tom, že hybatelem změn se mohou stát kraje a inspirovat další kraje, které zkusí jít stejnou cestou – a třeba pak inspirují i někoho, kdo to dokáže prosadit do legislativy.

 

Pěstounů ubývá

Ideální variantou je, že se pomůže rodinám, aby děti nemusely vůbec odcházet z domova.

Pokud má rodina velké potíže, měla by přijít na řadu náhradní pěstounská péče. Přechodní pěstouni se o dítě postarají v době, kdy původní rodina nemůže. Pokud se situace nezlepší, péči přebírají dlouhodobí pěstouni. (Pěstouni fungují v případě, že rodiče o dítě projevují zájem, ale nemohou se o ně momentálně postarat sami. Mají ale možnost svou situaci vyřešit, dítě dostat zpět a v mezičase s ním být stále v kontaktu. Další variantou je, že se svého dítěte vzdají, pak dítě může jít k adopci.)

Přechodní pěstouni tedy představují takzvanou „první pomoc“. Jsou připraveni si vzít dítě odebrané od rodiny okamžitě a postarat se o něj, a to maximálně rok. (Jsou to například starší páry, které se nechtějí zavazovat k péči o dítě na mnoho let; jako přechodní pěstouni mají každý rok možnost zvážit, zda chtějí pokračovat.) Do roka se dítě buď vrátí zpátky k rodičům, a pokud ne, mělo by přejít k dlouhodobým pěstounům, kteří jsou schopní se o něj postarat až do jeho plnoletosti. „Stává se ale, že dlouholetého pěstouna se sociálním pracovnicím nedaří najít a dítěti hrozí přesun do ústavu. Jeho přechodní pěstouni to nechtějí dopustit, a tak si dítě vezmou do dlouhodobé péče,“ komentuje současný stav Bohumila Krejčíková, vedoucí krajských skupin Aliance náhradních rodin České republiky. Tím pádem přechodných pěstounů ubývá.

Důvodem úbytku přechodných i dlouhodobých pěstounů je podle Bohumily Krejčíkové i určitá frustrace z celého systému náhradní rodinné péče. A také nedostatečné finanční ohodnocení, kdy přechodní pěstouni dostávají pouze 20 000 Kč hrubého a dlouhodobí pěstouni 12 000 Kč při péči o jedno dítě. „To je velmi nedostatečné,“ říká Bohumila Krejčíková. Aliance by uvítala zejména profesionalizaci pěstounské péče či zaměstnanecký poměr. Stát se podle Bohumily Krejčikové zachoval jako chytrá horákyně: jako pěstouni totiž pobíráte peníze ve formě sociální dávky, z níž odvádíte sociální a zdravotní pojištění. „Nemají žádný zaměstnanecký poměr, smlouvu, zkrátka nic,“ říká Krejčíková.

Chybějí i dostatečné služby pro pěstouny a jim svěřené děti a taky kvalitní součinnost úřadů s pěstouny. O tom, jak je systém někdy nepružný, ví své i citovaná Bohumila Krejčíková. Se svým mužem jsou pěstouny již sedmnáct let a poslední holčičku, o kterou žádali, jim úřednice nechtěly dát. „Byli jsme ve schvalovacím procesu, ale pod jiným krajem, a to je pro úřady problém. Volali jsme na OSPOD dítěte, tam nás odkázali na kraj. Volali jsme na kraj a byli jsme tvrdě postaveni do reality: žádat o dítě nemáme,“ popisuje pěstounka. Naštěstí měl tento příběh dobrý konec, ale to jen proto, že se nenechali odradit.

Osud dítěte tak dnes závisí zejména na tom, ve kterém kraji se narodí, a také na tom, jak má kraj zvládnutý nábor pěstounů a práci s nimi. „Někde vás motivují, a někde vás sociálka už při první návštěvě odrazuje. Ptají se, zda na to nejste moc stará, říkají, ať si hlavně neberete dítě postižené nebo romské. Mnoho zájemců odpadne,“ konstatuje Klára Laurenčíková. Podle ní taky není dobré, že na ministerstvu práce a sociálních věcí mají tuto agendu na starosti dva referenti. „Bylo by fajn, kdyby jich bylo aspoň pět. Mají metodicky vést kraje, kontrolovat kvalitu jejich práce, zefektivňovat systém náboru a podpory pěstounů a psát návrhy na legislativní změny,“ dodává předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte.

 

Když vás mrazí v zádech

Už sedmdesát let se zkoumá, jak se na našich životech odrazí, když vyrosteme bez někoho blízkého. Před několika lety pracoval Radek Ptáček s týmem odborníků na dvouleté studii, v níž srovnávali děti z dětských domovů, pěstounské péče a biologických rodin. Jejich zjištění byla v souladu s tím, co je známé z ostatních studií: dětství strávené v dětském domově nikomu neprospívá. „Aby byl výzkum úplný, doplnili jsme projekt i o studii dospělých osob, které v dětství prošly ústavní výchovou, a srovnali je s dospělými, kteří prožili dětství v úplných rodinách. Rozdíl mezi životy těchto skupin byl doslova propastný. Dospělí z ústavní péče častěji trpěli psychickými problémy, měli problémy ve vztazích, práci, životní spokojenosti,“ konstatuje psycholog.

O negativech ústavní péče není tedy pochyb, tak proč není možné prosadit změnu? Klára Laurenčíková vidí přes všechny snahy chybu v tom, že v Česku nikdo nikdy nedostal kompetenci řídit celou proměnu péče o ohrožené děti, někdo jako národní koordinátor. „Máme celou řadu analýz, doporučení a výzkumů, měli jsme spoustu dobrých strategií, které vláda pokaždé schválila. Nebyl pak ale nikdo, kdo by změnu prosadil, aby se začala naplňovat, anebo alespoň řešil, proč se tak neděje,“ tvrdí Klára Laurenčíková.

Rodinám by určitě pomohlo i uzákonění garantovaného sociálního bydlení. Stále také chybí i dětský ombudsman, ačkoli Česká republika dostala doporučení k zřízení instituce ochránce práv dětí už před téměř třiceti lety, když ratifikovala úmluvu OSN o právech dítěte. Chybí i registr ohrožených dětí a také přesná definice ohroženého dítěte. Během debat o ústavní péči zároveň už roky nepanuje ani shoda na tom, který z resortů má mít ohrožené děti vlastně na starosti. V současné době je agenda v gesci hned tří ministerstev: zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí. Což je mimochodem důvod, proč není jednoduché spočítat, kolik dětí vlastně v ústavní péči každoročně končí. Když se před časem mluvilo o tom, že by celá agenda spadala pod ministerstvo práce a sociálních věcí, protestovali zaměstnanci dětských domovů, protože spadají pod resort školství, a mají tedy osm týdnů dovolené a tabulkové platy vyšší, než by měli na ministerstvu práce a sociálních věcí.

Podle Radka Ptáčka existuje v Česku ještě stále silná lobby zastánců institucionální péče, kteří argumentují pouze tradicí. „Nejsou schopni podat argumentaci založenou na nějakých solidních domácích nebo zahraničních studiích. Nikdy se ani nesnažili mapovat, jaký vliv má ústavní péče na děti,“ tvrdí psycholog a pokračuje: „Přečtěte si někdy vnitřní řády jednotlivých institucí v oblasti náhradní výchovy. Bude vás mrazit v zádech. Jsou to často represivní systémy, které na dítě hledí jako na malého devianta, bez ohledu na to, co prožilo. Primárně chrání personál a systém samotný.“ Podle něj jen naprosté výjimky zohledňují, že nepracují se zlými dětmi, ale s dětmi velmi zasaženými a traumatizovanými jejich osudem – takovými, které potřebují péči, podporu a otevřenou budoucnost.

 

Autorka je stálou spolupracovnicí Reportéra.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement