Nevidomí toho spoustu zvládnou sami. Respektujme to

Shodneme se na tom, že zrak je pro člověka nejdůležitější ze všech smyslů?

Určitě. Osmdesát procent informací člověk získává právě zrakem. Myslím, že kdokoli si zkusí třeba jen přijít domů a poslepu si uvařit, okamžitě to pochopí. Člověk se zrakovým postižením musí mít určitý systém fungování, základ je třeba dávat si věci pořád na stejné místo, čehož já osobně vůbec nejsem schopná. Zrovna nedávno jsme měli moc hezkou akci s malými fotbalisty z pražské Slavie. Mají tam bezvadného trenéra, psychologa, který nás přizval k tomu, abychom klukům ukázali, že se dá hrát fotbal poslepu. Jsou k tomu zapotřebí zvonicí míče, je to speciální hra. A teď přišel s tím, že by zdraví kluci-fotbalisti mohli pro nevidomé živě komentovat derby mezi Slavií a Spartou.

 

Jaké to bylo?

Moc hezké. A zároveň bylo zajímavé sledovat, jak těžká je komunikace, když máte jako zdravý člověk zcela přirozený pocit, že ten druhý vnímá to samé, co vy. Což samozřejmě u nevidomých není možné. Čili zdraví kluci museli těm nevidomým popisovat nejen to, co se děje na hřišti, ale třeba i to, že se někdo rozcvičuje u lavičky nebo že už se setmělo a kdosi na tribuně hází petardy. Někdy se zdraví kluci úplně zapomněli a komentovat přestali.

Nadace Leontinka, v jejímž čele už řadu let stojíte, pomáhá primárně právě dětem a mladistvým se zrakovým postižením?

Ano, je to tak. Nadace vznikla v září 2005 a pomáhala hlavně lidem do pětadvaceti let. Dnes pomáháme i starším, například nevidomým rodičům, ale naším hlavním zájmem zůstávají děti a mladí lidé.

 

Založení nadace provázel osobní příběh, je to tak?

Je. Náš zakladatel, pan Lukavský, je majitelem firmy EXX, která se zabývá osvětlením budov a interiérů. Jeho dcera Leontinka se narodila se zrakovým postižením a rodina procházela celým procesem hledáním pomoci, dobrých lékařů a podobně. Na základě této zkušenosti se pan Lukavský rozhodl, že když se mu jako podnikateli daří, měl by i pomáhat. A komu jinému než právě dětem se zrakovým postižením.

 

Jak se jeho dceři Leontince vede dnes?

Už je dospělá. Není nevidomá, ale má zrakové postižení. Ve všem si poradí, vystudovala vysokou školu a je velmi šikovná.

 

Čím jste vlastně jako nadace začínali?

Prvním velkým projektem bylo shánění peněz na nákup diodového laseru pro Fakultní nemocnici Brno. Jde o přístroj, kterým se operují předčasně narozená miminka. Stál půldruhého milionu, což byly tehdy skutečně obrovské peníze. Podařilo se, laser se pořídil v roce 2006, ale my jsme postupně došli k závěru, že jako malá nadace nemáme kapacitu na shánění takhle velikých financí. V dalších letech jsme kupovali třeba štěrbinovou lampu do pražské Vinohradské nemocnice, ale to už je přece jen menší položka. A řekla bych, že v posledních pěti až deseti letech tkví gros naší pomoci v podpoře rané péče.

 

V čem přesně raná péče spočívá?

Raná péče je odborná sociální služba určená dětem od narození do sedmi let, které mají zrakové či jiné postižení. Není to tedy jen péče na neonatologii, jak se pořád mnoho lidí domnívá. Rodiny na ni mají ze zákona nárok zdarma, z určité části, třeba z šedesáti procent, ji vždy financuje kraj, zbylé peníze se jednotlivá střediska rané péče snaží získat z jiných zdrojů. A právě tady my pomáháme. Pokud jde o děti se zrakovým postižením, obecně platí, že čím dřív se problém podchytí a začne řešit, tím větší je šance na zmírnění následků. Raná péče přitom velmi pomůže i rodině, vždyť si to představte, vaše miminko se narodí předčasně, vy si nevíte rady a máte strach. Je důležité, abyste od začátku měli podporu nejen lékařů, ale i odborných konzultantů, kteří docházejí k vám domů, učí vás, jak zrak dítěte procvičovat, doporučují, jaká vyšetření jsou zrovna potřeba, a podobně. Další výhodou je, že dítě doma nemá takový ten syndrom bílého pláště, tedy strach z lékařů. Je zvyklé, že jednou za čas domů přijde teta, přinese stimulační pomůcky nebo promluví s ostatními dětmi v rodině, jak se mají k sourozenci se zrakovým postižením chovat.

 

Koloběžky jsou bezohlednost

Kolik je v Česku lidí se zrakovým postižením?

Přesná čísla nemám a přiznám se, že pro nás jako nadaci ani nejsou zas tak důležitá, jde nám především o to, aby mělo co nejvíc potřebných dostatečnou podporu a péči. Nicméně obecně se uvádí, že v České republice je 65 až 75 tisíc lidí s těžkým zrakovým postižením, dětí i dospělých. Na světě je to pak zhruba 285 milionů lidí.

 

Je o zrakově postižené v Česku postaráno dobře?

Myslím, že systém péče je vymyšlený dobře a určitě je i funkční. Samozřejmě jsou, stejně jako v kterékoli jiné oblasti, věci, které zůstávají nedořešené a nestačí na ně peníze. Ale nechci si zrovna v téhle době, kdy nedaleko od nás zuří válka, stěžovat.

 

Přesto, kdybyste měla jmenovat aspoň jednu z těch nedořešených věcí, co by to bylo?

Asi začlenění mladých dospělých se zrakovým postižením do fungování společnosti. Jde například o to, aby mohli pracovat a při tom dál dostávat dávky. Aby byl dostatek sociálních zařízení, která jim budou se začleňováním pomáhat. Aby bylo víc chráněného bydlení, kde by se cítili v bezpečí. Ale vždycky je to o lidech. Znám nevidomé, kteří pracovat nechtějí a raději budou na dávkách. A pak mnoho takových, kteří si dokážou poradit v každé situaci a já, zdravá, si vedle nich připadám naprosto nemožná.

 

Například?

Představte si třeba, že se nevidomý člověk rozvede a musí se přestěhovat. Osvojuje si pak orientaci v úplně novém prostoru, což je velice těžké a já si absolutně neumím představit, jak se to dá zvládnout. Anebo „jen“ sport: máme nevidomé, kteří s námi běhají Jizerskou padesátku! Jediné, s čím potřebují pomoct, je namazání lyží, pak už se s trasérem nebojácně vydají do stopy.

 

Jak jsou na tom Češi jako společnost? Umějí se k lidem se zrakovým postižením chovat? A pozorujete v tomto nějaký vývoj?

Určitě. Vybavuju si historku, která se stala asi před patnácti lety v pražském metru. Nevidomý nevěděl, zda čeká na správné straně, zdravý pán mu chtěl pomoct, a tak ho v dobré vůli odvedl k dalšímu nevidomému, který tam shodou okolností taky čekal. Jako že si navzájem pomohou! Pán odešel, ti dva tam zůstali a oba byli samozřejmě úplně ztracení, nevěděli, kam se vydat. To už se dnes, myslím, nestane. Češi se naučili, jak s nevidomým mluvit. Často jde jen o to, poskytnout člověku s bílou hodí základní informace a pak ho nechat, aby se sám rozhodl. Nabídnout pomoc. Zrakově postižení si o plno věcí dokážou říct a spoustu toho chtějí zvládnout a udělat sami a zvládají to. My jako společnost to musíme respektovat a myslím, že za poslední roky už jsme si více zvykli, že jinakost je součástí každodenního života.

 

Zlepšují se i podmínky pro zrakově postižené ve městech, na úřadech, v obchodech a tak dál?

Zlepšují. Všechno jde hodně dopředu i díky moderním technologiím, existují všelijaké aplikace, kompenzační pomůcky. V Izraeli například vymysleli skvělou věc, jmenuje se to OrCam, jde o kameru s hlasovým výstupem. Vypadá to jako fleška, kterou si připevníte ze strany na brýle a ono to za vás čte všechny nápisy, třeba názvy stanic nebo jídelní lístek v restauraci. Dá se to samozřejmě i vypnout. Co naopak vidím jako velký problém, jsou takové ty elektrické koloběžky, které si můžete vypůjčit ve městě. Představte si, že nevidomý má naučenou cestu domů, a najednou mu uprostřed chodníku někdo nechá tuhle koloběžku. To považuji za strašnou bezohlednost.

 

Písmenko nezkontrolujete

Jak situaci lidí se zrakovým postižením ovlivnil covid?

Hodně. Představte si například nevidomé rodiče zdravých dětí. Ti to měli při online výuce obzvlášť těžké. Paní učitelka třeba chce, aby jí děti v první třídě ukázaly, jak se naučily psát písmenko A. Jak to zkontrolujete, když nevidíte? Nevidomé rodiče se podařilo podpořit přes sdružení Okamžik a já jsem za to strašně ráda. Obdivuju rodiče se zrakovým postižením, kteří své děti nejen podporují, ale dokážou jim dát adekvátně věku volnost a samostatnost.

 

 

A jak to vypadá teď? Covid je snad za námi, ale přišla další náročná doba. Válka na Ukrajině, energetická krize, inflace.

Snažím se nepaušalizovat, ale osobně jsem šťastná, že se díky rané péči podařilo podchytit některé případy ukrajinských dětí se zrakovým handicapem. Ona je ta péče v Česku v porovnání s Ukrajinou přece jen jinde. Navíc ti lidé, děti i rodiče, si s sebou přivezli vnitřní traumata. Kvůli válce museli opustit své domovy, tady si zvykali na nové prostředí, na novou péči o dítě. Na konzervatoři Jana Deyla například studuje nevidomý kluk z Charkova, je mu šestnáct a je klavírista. Je tu s maminkou a škola se o něj postarala. Od nás dostal stipendium.

 

Češi platí za ochotné dárce, když je nějaká krize, ať už jde o povodně, tornádo na Moravě, nebo válku na Ukrajině, většinou se semknou a štědře pomáhají. Platí to i teď, v době krize?

Myslím, že ano. Vždycky platí, že jsou ještě ochotnější, když vědí, na co přesně jejich peníze půjdou.

 

Vylovíte z paměti příběhy nevidomých dětí, které vás obzvlášť potěšily?

Vždycky mám ohromnou radost, když s námi děti, jimž jsme pomáhali, nějak zůstanou. Třeba někdo, kdo s námi v šestnácti začne běhat na běžkách, zvládne Jizerskou padesátku a pak, po letech, nám třeba pošle svatební oznámení nebo fotku miminka. To jsou takové drobné věci, které jsou ale hrozně milé.

 

Co Leontinka chystá teď?

Osmnáctého prosince pořádáme malý koncert nebo spíše společné zpívání koled s nevidomými hudebníky ve dvoraně Domu U Kamenného zvonu. Jak to bývá na konci roku, připravujeme zpětnou vazbu pro naše partnery a podporovatele, kterým se snažíme pravidelně ukazovat, jak jejich dary pomáhají. A pracujeme i na jedné moc hezké osvětové aktivitě pro žáky základních škol. Budeme jim promítat krátký film od mladého tvůrce, absolventa FAMU Vojtěcha Komárka, jehož vznik nadace podpořila. Hlavním hrdinou filmu je právě malý chlapec se zrakovým postižením.

 

Máte tedy nějaký návod, jak vlastně se zdravými dětmi o zrakovém postižení mluvit?

Jednou z aktivit nadace je osvětový projekt Neviditelný svět. Je určen školákům, kteří si mohou vyzkoušet, jaké to je, nic nevidět. Dostanou brýle, doma stačí vzít třeba staré lyžařské brýle a úplně je zalepit. Je skvělé, když si pak děti snaží navzájem pomáhat, například dojít na záchod, obléci se a tak podobně. Poznají, že ke všemu potřebují víc času i trpělivosti. Často také na tyto akce přizveme i někoho z komunity nevidomých, protože osobní setkání bývá tím nejlepším učitelem. Děti pak bývají často překvapené, co všechno nevidomí dokážou, když mají tu správnou podporu od svého okolí. A základem této podpory je určitě vzájemná komunikace a respekt k tomu druhému.