Glosa

Hlas ze San Piega. Království za dýně

07 / 02 / 2019

Hudebním glosátorem Reportéra pro letošní rok je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Hudebním glosátorem Reportéra pro letošní rok je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Pořád dokola poslouchám novou desku Smashing Pumpkins. Povedla se. Na to, že tohle ještě někdy napíšu, bych vsadil míň než málo. Nebo spíš už nic.

Hlavní tahoun kapely Billy Corgan se posledních dvacet let motal v nějakým podivným kruhu, kterýmu jsem nerozuměl. A myslím, že nás bylo víc. Možná všichni. Připomínal mi fotbalistu Messiho, když hraje za Argentinu. A to mu ještě fandím. Prostě neměl (jako Messi v národním týmu) ty správný parťáky a sám na to nestačil. Proč je neměl? Protože ty, se kterejma mu to šlo, naštval před lety tak, že už s ním hrát nechtěli. Pak se vrátil bubeník, ale stejně to nestačilo.

Přidal jsem ho do množiny svých oblíbenců, který už asi nikdy nenahrajou dobrou desku. Ale něco vám řeknu – pořád jsem mu strašně fandil, aby se to stalo. Protože obhájit výhry je těžký, a ještě těžší bývá vyhrát, když několikrát neobhájíš a všichni házej zlomený hole kamsi do neznáma. Jenže já pořád viděl Gandalfovu hůl a cejtil jsem v hlavě a srdci těch mnoho hodin, kdy jsem četl s největším zaujetím Pána prstenů, poslouchal u toho dvojalbum Mellon Collie and the Infinite Sadness a byl jsem hrdina z n/Nekonečnýho příběhu. Kdyby existoval stánek s opravdovou chutí mýho života v polovině devadesá­tejch­ let, tak by tam nemohla chybět pumpkinová, dýňová polívka.

Tyhle časy jsou pryč, ale teď si pouštím nahrávku s podivným názvem „Shiny and Oh So Bright, Vol 1 / LP: No Past. No Future. No Sun.“ A jsem v šoku, je to tam.

Husí kůži neporučíš. Ta buď je, nebo není. Třeba píseň Silvery Sometimes je úder boxera, kterýho před chvílí počítali na zemi a zbejvala poslední číslovka, než by byl fakt úplně rozmačkanej. Navíc je na ni natočenej neuvěřitelně vtipnej klip. Smashing Pumpkins si v něm ze sebe dělaj dojemnou, trošku strašidelnou legraci. Tohle můžou směle zařadit do rodinného stříbra, což není jen tak, protože rodinný stříbro vzniká většinou na začátku.

Sebestřednej a v rozhovorech trochu ukřivděnej Billy na to po letech přišel, nejspíš v čajovně, kterou si otevřel. Raduju se a říkám: „Vidíš, že to jde!“

Stopáž je krátká – jen osm věcí. Půlhodina proletí jako pár pohybů vteřinový ručičky a nutí k opakovanýmu poslechu bez přeskakování. Celý je to dobrý.

Jak to dokázali?

Hlavní faktor X (vedle skvělý produkce Ricka Rubina) je jasnej. Hraje tu původní kytarista, což je koření, který celou dobu chybělo. Takže kde se stala chyba, víme: dlouho nehrál na kytaru James Iha. Basistka se do kapely nevrátila, holky si špatný chování pamatujou navždy, a tak to dokonalá růžová knihovna není. Ale na to, jak se zdálo, že příběh Smashing Pumpkins dopadne, to rozhodně happy end je.

Šestýho června přijedou do Prahy.

Naštěstí ten den nehrajeme, a tak můžu jít do kotle.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat